-Harlan Coben

-Harlan Coben

PŘISTIŽEN

-PROLOG

Věděl jsem, že otevření těch červených dveří mi zničí život.

Uznávám, zní to melodramaticky a zlověstně, přičemž nemám vlohy ani pro jedno, a na těch červenýchdveřích vlastně nic hrozivého nebylo. Byly to celkem obyčejné dřevěné dveře rozdělené na čtyři desky,jaké stráží vchod do tří ze čtyř domů na předměstí, s vybledlou barvou, nikdy nepoužitým klepátkem ve výši prsou a kulovou klikou z falešné mosazi.

Jenže když jsem k nim šel a na cestu mi slabě svítily lampy ze vzdálené ulice, tmavý výklenek připomínaltlamu, která se mě chystá celého zhltnout, a pocit zkázy byl neodbytný. Každý krok vyžadoval úsilí, jakokdybych pod nohama neměl poněkud popraskaný chodník, ale ještě měkký beton. Cítil jsem veškerétělesné příznaky hrozícího nebezpečí: Mrazení v zádech? Ano. Zježené chlupy na rukou? Rozhodně.Mravenčení v zátylku? Jistě. Napjatá kůže na hlavě? Samozřejmě.

V domě nesvítilo ani jediné světlo. Chynna mě varovala, že to tak bude. Dům z nějakého důvodu vypadalpříliš tuctově a nevýrazně. To mě jaksi znepokojovalo. Stál osaměle na konci slepé ulice a krčil se vestínu, jako kdyby se skrýval před nezvanými hosty.

Neměl jsem z toho dobrý pocit.

Neměl jsem dobrý pocit z ničeho, ale tak to chodí. Když mi Chynna zavolala, čtvrťáci, které trénuju, právě dohráli zápas městské basketbalové ligy vnitřního Newarku. Všechny děti v našem týmu jsou podobnějako já plody pěstounské péče (říkáme si BezRodi, což znamená „bez rodičů“, černý humor) a běhemposledních dvou minut utkání se jim podařilo ztratit šestibodový náskok. Na hřišti ani v životě BezRodi pod tlakem zrovna nevynikají. Chynna zatelefonovala ve chvíli, kdy jsem svoje mladé basketbalisty svolával k pozápasovému motivačnímu proslovu, který většinou skládám z hlubokých myšlenek typu „Výborný zápas“, „Příště jim tonandáme“ nebo „Nezapomeňte, že příští čtvrtek hrajeme“, načež se postavíme do kroužku a skandujeme slovo „obrana“, nejspíš proto, že žádnou nemáme.

„Dane?“

„Kdo je to?“

„Tady Chynna. Prosím vás, přijďte.“

Hlas se jí třásl, a tak jsem rozpustil družstvo, skočil do auta a vyrazil na místo. Dokonce jsem ani nemělčas vysprchovat se. Když jsem se blížil ke dveřím, pach potu z tělocvičny se mísil s pachem potu, kterýmě poléval ze strachu. Zpomalil jsem.

Co to se mnou je?

Především jsem si měl dát sprchu. Když se nevysprchuju, nestojím za nic. Odjakživa. Jenže Chynna bylaneoblomná. Přímo mě prosila. Než někdo přijde domů. A tak jsem teď v propoceném šedém tričku, kterése mi lepilo na hruď, směřoval k těm dveřím.

Jako většina mladých lidí, se kterými jsem pracoval, měla i Chynna vážné problémy a snad právě kvůlitomu jsem slyšel varovné houkání. Její hlas se mi po telefonu nezamlouval a na něco podobného jsemnebyl připravený. Zhluboka jsem se nadechl a ohlédl jsem se. V dáli jsem v předměstské noci spatřilznámky života, světla v domech, poblikávající televizi nebo možná obrazovku počítače, otevřenágarážová vrata –, ale v téhle slepé ulici se nedělo nic, žádný zvuk ani pohyb, jen ticho v temnotě.

Když mi zavibroval mobilní telefon, málem jsem z toho měl infarkt. Předpokládal jsem, že je to Chynna, ale byla to Jenna, moje exmanželka. Přijal jsem hovor a řekl: „Ahoj.“

„Mohla bych tě o něco poprosit?“

„Teď zrovna něco mám.“

„Jenom potřebuju na zítra večer hlídání. Můžeš s sebou vzít Shelly, jestli chceš.“

„Se Shelly teď máme menší potíže,“ řekl jsem.

„Zase? Ale ona je pro tebe skvělá.“

„Se skvělými ženskými mívám problémy.“

„Jako bych to nevěděla.“

Jenna, moje bývalá, je už osm let znova vdaná. Její nový manžel je uznávaný chirurg a jmenuje se Noel Wheeler. Noel pro mě pracuje jako dobrovolník v centru pro mládež. Mám Noela rád a on má rád mě. Zpředchozího manželství má dceru a s Jennou mají šestiletou holčičku jménem Kari. Jsem Kariin kmotr apro obě děti jsem strejda Dan. Občas je hlídám.

Vím, že to vypadá nesmírně rozumně a spořádaně, a nejspíš to tak i bude. V mém případě je to asi čiránutnost. Nemám nikoho jiného, rodiče ani sourozence –, a proto je mým nejbližším příbuzným bývalámanželka. Děti, se kterými dělám, stojím na jejich straně a snažím se jim pomáhat a chránit je, jsou můjživot, ačkoli si nejsem úplně jistý, jestli se mi daří konat nějaké dobro.

„Jsi tam?“ zeptala se Jenna.

„Přijdu,“ odpověděl jsem.

„V půl sedmé. Jsi zlatíčko.“

Jenna do sluchátka předvedla hlučný polibek a zavěsila. Chvíli jsem se díval na telefon a vzpomněl jsem si na naši svatbu. Byla to chyba, že jsem se oženil. Je chyba, když vůbec s někým navazuju bližší vztah, ale nemůžu si pomoct. Když zazní tklivá melodie, člověk se může zasnít nad tím, že je lepší milovat a láskuztratit než ji vůbec nepoznat. Myslím, že pro mě to neplatí. V lidské DNA je zakódováno opakovat chyby,ačkoli už víme svoje. Můžete mě tedy považovat za nebohého sirotka, který se vypracoval do špičkysvého ročníku na prestižní univerzitě, ale nikdy se tak docela nezbavil svého původu. Třebaže to působístaromódně, chtěl jsem život s někým sdílet. Bohužel je mi souzen jiný osud. Jsem samotář, který nechcebýt sám.

„Jsme evoluční odpad, Dane…“

Tohle mě naučil můj oblíbený pěstounský „táta“. Byl to vysokoškolský profesor, který se rád pouštěl do filozofických debat.

„Zamysli se nad tím, Dane. Co v dějinách lidstva dělali ti nejsilnější a nejchytřejší? Bojovali ve válkách.Přestalo to teprve v tomhle století. Předtím jsme ty vůbec nejlepší posílali na frontu. Kdo tedy zůstávaldoma a rozmnožoval se, zatímco výkvět umíral na vzdálených bojištích? Chromí, nemocní, slabí, postižení, zbabělci, zkrátka a dobře ti nejhorší. Proto jsme my všichni genetický vedlejší produkt, Dane, tisíce letjsme vyřazovali elitu a nechávali naživu ztroskotance. Z toho důvodu jsme odpad, hnůj, který zbyl postaletích špatného křížení.“

Pohrdl jsem klepátkem a lehce jsem zaťukal na dveře. S vrznutím se pohnuly. Nevšiml jsem si, že jsoupootevřené.

Ani tohle se mi nelíbilo. Už se mi toho nelíbilo až dost.

Jako kluk jsem viděl spoustu hororů, což bylo zvláštní, protože jsem je nesnášel. Nesnášel jsem, když namě něco vybaflo. A opravdu se mi dělalo špatně z filmové krve. Přesto jsem se na ně díval a vychutnávaljsem si předvídatelně pitomé chování hrdinek. A teď jsem si vzpomněl zrovna na scény, kdy taková spořeoblečená hrdinka zaklepe na dveře a ty se otevřou, zatímco divák křičí: „Zdrhej, ty náno!“ Jenže ona znepochopitelných důvodů neposlechne a za dvě minuty už zabiják vyškrabuje lžící její mozek z lebky.

Měl jsem jít pryč.

A opravdu jsem se obrátil, ale pak jsem si vzpomněl na Chynnin telefonát, na její slova a roztřesený hlas.Vzdychl jsem, otočil se zpátky k mezeře a nahlédl do předsíně.

Tma.

Ideální příležitost pro máchnutí dýkou.

„Chynno?“

Hlas se mi vrátil ozvěnou. Čekal jsem ticho. Takhle to bývá, ne? Žádná odpověď. Strčil jsem do dveří aobezřetně jsem o krok postoupil…

„Dane? Jsem vzadu. Pojďte dál.“

Hlas byl tlumený, vzdálený. Opět se mi to nezamlouvalo, ale teď už jsem nemohl ustoupit. Ustupování užmě v životě stálo moc. Neváhal jsem. Věděl jsem, co je třeba udělat.

Otevřel jsem dveře dokořán, vešel jsem a zavřel za sebou.

Jiní by si na mém místě vzali pistoli nebo nějakou jinou zbraň. Taky mě to napadlo. Jenomže to není můjstyl. Teď už na tom nezáleželo. Nikdo nebyl doma. To mi Chynna řekla. A i kdyby doma někdo byl, poradil bych si s ním, pokud by to bylo nutné.

„Chynno?“

„Běžte do pokoje, budu tam za chvilku.“

Ten hlas působil… divně. Spatřil jsem světlo na konci chodby a vydal jsem se k němu. Něco jsem zaslechl.Zastavil jsem se a poslouchal jsem. Znělo to jako tekoucí voda. Možná sprcha.

„Chynno?“

„Převlíkám se. Hned tam budu.“

Vstoupil jsem do tlumeně osvětleného pokoje. Všiml jsem si knoflíku stmívače a napadlo mě jím otočit,ale pak jsem jej nechal být. Oči si rychle přivykly. Pokoj byl obložený laciným dřevem, které se dalekospíš podobalo umělé hmotě. Na stěně visely dva portréty smutných klaunů s velkými květinami naklopách, malby, jaké se dají pořídit při výprodeji zvlášť nevkusného motelového vybavení. Na pultu stálaotevřená obří láhev neznačkové vodky.

Měl jsem dojem, že slyším šepot.

„Chynno?“ zavolal jsem.

Žádná odpověď. Stál jsem a snažil se zaslechnout šepot. Nic.

Ohlédl jsem se do míst, kde jsem uslyšel tekoucí vodu.

„Hned tam jsem,“ ozval se hlas. Strnul jsem a ucítil jsem mrazení. Protože hlas teď byl blíž. Slyšel jsem hojasněji. A něco na něm bylo skutečně podivného: Rozhodně nezněl jako Chynnin.

Střetly se ve mně tři pocity. Za prvé, panika. Tohle není Chynna. Vypadni z domu. Za druhé, zvědavost.Jestli to není Chynna, tak kdo to sakra může být a co se tady děje? Za třetí, znovu panika. Po telefonu to byla Chynna, tak co se jí stalo? Nemohl jsem jen tak utéct.

Udělal jsem krok ke dveřím, kterými jsem vešel, a vtom se to celé seběhlo. Do obličeje mi zasvítil reflektora oslepil mě. Zavrávoral jsem dozadu a zakryl jsem si obličej rukou.

„Dan Mercer?“

Zamrkal jsem. Ženský hlas. Profesionální. Hluboký. Zněl jaksi povědomě.

„Kdo je to?“

Náhle se v pokoji objevili další lidé. Muž s kamerou. Další s něčím, co vypadalo jako mikrofon. A pak ta žena s povědomým hlasem, nádherná ženská s kaštanově hnědými vlasy, oblečená do kostýmku.

„Wendy Tynesová, NTC News. Proč tu jste, Dane?“

Otevřel jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Poznal jsem tu ženu z televizního pořadu…

„Proč jste po internetu vedl konverzaci se sexuálním podtextem s třináctiletou dívkou, Dane? Celou vaši komunikaci jsme zdokumentovali.“

…ve kterém líčí pasti na pedofily, chytají je a pak je ukazují celému světu.

„Jste tady kvůli sexu s třináctiletou dívkou?“

Došlo mi, co se vlastně děje, a nedokázal jsem se ani pohnout. Do pokoje proudili další lidé. Možnáprodukční. Ještě jeden kameraman. Dva policisté. Kamery se přibližovaly. Světla nabývala na intenzitě. Na čele mi vyrazily kapky potu. Koktavě jsem se začal bránit.

Ale bylo po všem.

O dva dny později se pořad vysílal. Viděl ho celý svět.

A jak jsem tušil, když jsem přicházel k těm dveřím, život Dana Mercera byl v troskách.

Když Marcia McWaidová poprvé spatřila dceřinu prázdnou postel, nepocítila paniku. Ta se dostavila ažpozději.

Probudila se v šest ráno, na sobotu brzy, a cítila sebáječně. Její manžel Ted, se kterým byla dvacet let,spal vedle ní. Ležel na břiše s rukou kolem jejího pasu. Ted rád spával v tričku a bez kalhot. Od pasu dolů nahý. „Tam dole musím mít trochu prostoru,“ vysvětloval s úsměvem. A Marcia odpovídala, že nemusívědět všechno, přičemž napodobovala zpěvavou mluvu dospívajících dcer.

Marcia vyklouzla z jeho objetí a odebrala se do kuchyně. S pomocí nového kávovaru Keurig si připravilašálek kávy. Ted podobné vynálezy miloval, kluci a jejich hračky –, avšak tenhle byl opravdu užitečný.Vezmete kapsli a vložíte ji do přístroje, a za chvíli máte kafe. Žádné displeje, tlačítka, bezdrátové propojení. Tohle byl kávovar podle Marciina gusta.

Nedávno dokončili rekonstrukci domu, přistavěli jeden pokoj a jednu koupelnu a ke kuchyni přidaliprosklený výklenek. Hned ráno jej zalily sluneční paprsky, a proto se stal Marciiným nejoblíbenějšímmístem v domě. Vzala si kávu a noviny, usadila se do křesla u okna a nohy složila pod sebe.

Malý kousek nebe.

Začetla se do novin a popíjela kávu. Za pár minut začnou každodenní povinnosti. Třeťákovi Ryanovi ajeho družstvu Obrouček začíná v osm ranní basketbalový zápas. Ted je trénuje. Už druhou sezónu čekajína vítězství.

„Proč nikdy nevyhrajete?“ zeptala se Teda Marcia.

„Nabírám ty kluky podle dvou kritérií.“

„Jakých?“

„Jak sympatického mají tátu, a jak sexy je jejich máma.“

Laškovně ho plácla a možná by měla trochu strach, kdyby mámy neviděla postávat u hřiště a nebyla sizcela jistá, že Ted žertuje. Navíc byl vynikající trenér, nikoli co se týče strategie, ale ve smyslu jednání sesvěřenci. Všichni ho měli rádi, a protože mu scházela soutěživost, i nejméně nadaní hráči, kteří by sotvavydrželi celou sezónu, se dostavovali týden co týden. Dokonce překroutil písničku od Bon Joviho: „Dávášprohře pěkné jméno.“ Kluci se smáli a slavili každý koš, což je pro třeťáky ideální.

Marciina čtrnáctiletá dcera Patricia měla zkoušku představení studentů prvního ročníku, zkrácené verzemuzikálu Bídníci. Hrála v něm několik menších rolí, ale její školní úsilí tím zřejmě nijak neutrpělo. Anejstarší dcera Haley, studentka posledního ročníku střední školy, vedla „kapitánský trénink“ dívčíholakrosového družstva. Tyto tréninky probíhaly neoficiálně mimo rámec osnov pro sportovní týmy. Nauvolněných a všeobecně oblíbených setkáních bez trenérů patřilo hlavní slovo kapitánkám.

Jako většina předměstských rodičů Marcia na sport nahlížela se směsicí náklonnosti a nevole. Věděla, že zdlouhodobého hlediska je relativně bezvýznamný, a přece se jí dostal pod kůži.

Půl hodiny klidu před začátkem nového dne. Nic jiného nepotřebovala.

Dopila první šálek, připravila si druhý a sáhla po módní rubrice novin. V domě panovalo ticho. Marciavyšla do patra zkontrolovat své blízké. Ryan spal na boku s tváří obrácenou příhodně ke dveřím, takže si matka mohla povšimnout jeho podobnosti s otcem.

Vedle byl Patriciin pokoj. Také ona ještě spala.

„Miláčku?“

Patricia se pohnula a snad i cosi zamumlala. Její pokoj, podobně jako Ryanův, vypadal, jako kdyby někdodo zásuvek s oblečením rozmístil dynamitové nálože a pak je odpálil. Část oblečení ležela bezvládně napodlaze a jiné kusy zraněním ještě nepodlehly a visely na prádelníku jako ranění na barikádě za Francouzské revoluce.

„Patricie?“ Za hodinu máš zkoušku.“

„Už vstávám,“ zamručela Patricia hlasem, který naznačoval, že rozhodně nevstává. Marcia se přesunula odveře vedle, k Haley, a nahlédla dovnitř.

Postel byla prázdná.

Navíc byla ustlaná, což matku nepřekvapilo. Na rozdíl od pokojů obou sourozenců tento vynikal ažpedantským pořádkem. Připomínal předváděcí místnost v prodejně nábytku. Oblečení se nenacházelo napodlaze, ale v pečlivě zavřených zásuvkách. Sportovní trofeje, a těch bylo mnoho stály v dokonalých řadách na čtyřech policích. Ted musel nedávno přidat čtvrtou poté, co Haleyinodružstvo vyhrálo prázdninový turnaj ve Franklin Lakes . Haley poháry rozdělila na všechny čtyři police,protože nechtěla, aby na té poslední stál jenom jeden. Marcia si nebyla jistá důvodem. Haley zřejměnechtěla vzbudit dojem, že jen čeká na další, ale také za to mohl její celkový odpor k neuspořádanosti.Měla všechny poháry v přesných rozestupech, které se s rostoucím počtem zkracovaly. Nejprve mezi nimibylo šest centimetrů, pak čtyři a potom dva. Haley zbožňovala vyváženost. Ačkoli tato báječná dívkaMarcii dělala samou radost,
byla cílevědomá, domácí úkoly psala bez reptání, nechtěla, aby si o níostatní mysleli něco špatného, a vyznačovala se značnou soutěživostí –, určitý rys jejího chování, hraničící s obsedantně kompulzivní poruchou, matku znepokojoval.

Marcia zauvažovala, kdy se Haley vrátila domů. Haley neměla žádnou večerku, protože ji jednodušenepotřebovala. Byla zodpovědná a nikdy nezneužívala toho, že je nejstarší. Marcia se včera cítila unavená a šla spát v deset. Těsně poté se za ní do ložnice přikradl Ted.

Marcia už málem šla dál, když vtom se z nejasného důvodu rozhodla sesbírat špinavé oblečení. Vykročilak Haleyině koupelně. Mladší sourozenci, Ryan a Patricia, se nejspíš domnívali, že „koš na prádlo“ je jinývýraz pro „podlahu“ nebo „kterékoli jiné místo než koš na prádlo“, avšak Haley pochopitelně s obrovskousvědomitostí večer ukládala oblečení do koše. A právě u něj měla Marcia poprvé dojem, že ji na prsou tíží kámen.

Koš byl prázdný.

Z kamene se stával balvan, když Marcia zkontrolovala Haleyin zubní kartáček, umyvadlo a sprchový kout.

Všechno dokonale suché.

Balvan dál rostl, když zavolala Teda a snažila se nepropadat panice. Pak zajeli na kapitánský trénink a zjistili, že se tam Haley vůbec neukázala. Balvan se dál zvětšoval, když Marcia obvolávala Haleyinykamarádky a Ted rozesílal e-maily, a nikdo netušil, kde Haley je. Nakonec přivolali místní policii. Policisté navzdory Marciiným a Tedovým protestům vyjádřili přesvědčení, že Haley prostě utekla z domova zanějakým povyražením. O osmačtyřicet hodin později se do případu vložila FBI. Uplynul týden, aniž o Haley přišla jediná zpráva.

Zdálo se, jako by se propadla do země.

Uplynul měsíc. Nic. Pak dva. Pořád ani slovo. A pak konečně, během třetího měsíce, zpráva přišla, a růstbalvanu, který se zvětšoval na Marciině hrudi, bránil jí v dýchání a v noci ji nenechal spát, se zastavil.

Č Á S T P R V N Í

– 1,

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI „Slibujete, že budete mluvit jen pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, a k tomu vám dopomáhej Bůh?“

Wendy Tynesová řekla, že bude, přistoupila ke svědecké lavici a zvedla bradu. Připadala si jako na jevišti,na což byla jako televizní reportérka do jisté míry zvyklá, jenže tentokrát z toho neměla dobrý pocit.Vzhlédla a spatřila rodiče obětí Dana Mercera. Celkem čtyři dvojice. Chodili sem každý den. Zpočátkunosili fotografie svých dětí, pochopitelně nevinných, a ukazovali je, ale soudkyně jim to zakázala. Teď tiše seděli a dívali se, což bylo bůhvíproč ještě hrozivější.

Lavice byla nepohodlná. Wendy poposedla, překřížila a pak zase natáhla nohy a čekala.

Hvězdný obhájce Flair Hickory vstal a Wendy si nikoli poprvé položila otázku, kde vzal Dan Mercer peníze, aby si ho mohl dovolit. Flair měl jako obvykle šedý oblek se širokými růžovými proužky, růžovou košili arůžovou kravatu. Přešel síň způsobem, který by se dal skromně popsat jako „teatrální“, přičemž dalvzpomenout na extravagantního pianistu a zpěváka Liberaceho v dobách jeho největší slávy.

„Paní Tynesová,“ začal s přívětivým úsměvem. To patřilo k Flairovu stylu. Byl homosexuál, to ano, avšak usoudu se vžíval do role Harveyho Fiersteina v kožených kalhotách. „Jmenuji se Flair Hickory. Přeji vám dobrý den.“

„Dobrý den,“ odpověděla.

„Pracujete pro odporný bulvární televizní pořad Přistiženi při činu, je to tak?“

Ozval se státní zástupce Lee Portnoi: „Námitka. Je to televizní pořad. Neexistuje žádné svědectví na

podporu tvrzení, že tento pořad je odporný nebo bulvární.“

Flair se usmál. „Mám předložit důkazy, pane Portnoii?“

„To nebude nutné,“ zasáhla soudkyně Lori Howardová hlasem, který už teď zněl unaveně. Obrátila se k

Wendy. „Zodpovězte otázku, prosím.“

„Už pro ten pořad nepracuji,“ opáčila Wendy.

Flair předstíral překvapení. „Ne? Ale pracovala jste?“

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Stáhli ten pořad z vysílání.“ „Kvůli nízké sledovanosti?“

„Ne.“

„Opravdu? Tak kvůli čemu?“

Promluvil Portnoi: „Vaše Ctihodnosti, všichni víme, jak to bylo.“

Lori Howardová přikývla. „Pokračujte, pane Hickory.“

„Znáte mého klienta, Dana Mercera?“ „Ano.“

„Vloupala jste se k němu domů, že ano?“

Wendy se snažila neuhnout před jeho pohledem a nevypadat provinile, ať na ni vytáhne cokoli. „To není úplně přesné.“

„Není? Dobře, vážená, byl bych rád, kdybychom věci pojmenovávali co nejpřesněji, takže si to shrneme, ano?“ Přešel přes soudní síň, jako kdyby se nacházel na předváděcím molu v Miláně. Dokonce měl tolikodvahy, že se usmál na rodiče obětí. Většina ho okázale nevzala na vědomí, avšak jeden otec, EdGrayson, metal očima blesky. Flairovi to zřejmě nevadilo.

„Kdy jste se poprvé setkala s mým klientem?“

„Oslovil mě v jedné chatovací místnosti.“

Flairovo obočí vystřelilo k nebi. „Vážně?“ Jako kdyby nikdy neslyšel nic pozoruhodnějšího. „Co to bylo za chatovací místnost?“

„Chatovací místnost, kterou navštěvují děti.“

„A vy jste v ní byla?“ „Ano.“

„Vy nejste dítě, paní Tynesová. Možná nejste můj typ, ale přesto vidím, že jste poměrně atraktivnídospělá žena.“

„Námitka!“

Soudkyně Howardová vzdychla. „Pane Hickory?“

Flair se usmál a omluvně máchl rukou. Tohle mohlo projít jedině jemu. „Takže, paní Tynesová, když jste byla v té chatovací místnosti, vydávala jste se za nezletilou dívku, je to tak?“ „Ano.“

„A pak jste se pouštěla do konverzací, jejichž cílem bylo svést muže k tomu, aby po vás chtěli sex, je to tak?“ „Ne.“ „Jak to?“

„Vždycky jsem je nechala udělat první krok.“

Flair zavrtěl hlavou a zamlaskal. „Kdybych tak dostal dolar pokaždé, když tohle slyším…“

Soudní síní zašuměl smích.

Soudkyně řekla: „Máme přepisy těch konverzací, pane Hickory. Můžeme si je přečíst a udělat si vlastní názor.“

„Výtečný nápad, vaše ctihodnosti, děkuji.“

Wendy zauvažovala, proč tu není Dan Mercer, ale bylo to zřejmé. Probíhalo teprve důkazní slyšení, aproto se nemusel dostavit. Flair Hickory chtěl soudkyni přesvědčit, aby nepřihlížela ke všemu tomupříšernému a ohavnému materiálu, který policie objevila v Mercerově počítači a domě. Kdyby se mu topodařilo, podle všech to byl odvážný tah –, žaloba proti Danu Mercerovi by se nejspíš rozplynula a nemocný dravec by se vrátil do ulic.

„Ale pokud to bylo takhle“, Flair se obrátil nazpátek k Wendy, „jak jste věděla, že na druhé straně těchonline konverzací je můj klient?“

„Zpočátku jsem to nevěděla.“

„Ne? S kým jste si tedy myslela, že konverzujete?“

„Jméno jsem neznala. Tak to chodí. Jenom jsem věděla, že to je nějaký chlap, který hledá sex s nezletilými děvčaty.“ „Jak jste na to přišla?“

„Prosím?“

Flair rukama naznačil uvozovky. „‚Který hledá sex s nezletilými děvčaty‘, jak jste to formulovala. Jak jstepřišla na to, že člověku na druhé straně jde právě o tohle?“

„Jak řekla paní soudkyně, pane Hickory, přečtěte si ty přepisy.“

„Četl jsem je. A víte, k jakému jsem dospěl závěru?“

Ozval se Lee Portnoi. „Námitka. Nezajímá nás, k jakému závěru pak Hickory dospěl. On nevypovídá.“

„Připouští se.“

Flair se přesunul zpátky ke svému stolu a nahlížel do poznámek. Wendy přejela očima po galerii.Pomáhalo jí to udržet odhodlání. Tihle lidé hodně vytrpěli. Wendy doufala, že jim pomůže dosáhnoutspravedlnosti. Ačkoli mohla tvrdit, že je otupělá nebo že to prostě patří k její práci, osobně to pro nihodně znamenalo, chtěla vykonat dobro. Jenomže když se zahleděla do očí Eda Graysona, spatřila něco, co se jí nezamlouvalo. Díval se jaksi nahněvaně. Možná bojovně.

Flair odložil papíry. „Dobrá, zeptám se takhle, paní Tynesová: Kdyby ty přepisy prostudoval rozumnýčlověk, dospěl by k definitivnímu a nepochybnému závěru, že jedním z účastníků je atraktivníšestatřicetiletá reportérka –“

„Námitka!“

„– nebo by mohl nabýt dojmu, že v nich vystupuje třináctiletá dívka?“

Wendy otevřela ústa, zase je zavřela a zaváhala. Soudkyně Howardová ji vyzvala: „Můžete odpovědět.“

„Předstírala jsem, že jsem třináctiletá dívka.“

„Aha,“ poznamenal Flair, „a kdo ne?“

„Pane Hickory,“ varovala ho soudkyně.

„Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti, nemohl jsem odolat. Dobrá, paní Tynesová, kdybych jen četl tukonverzaci, nepoznal bych, že něco předstíráte, že ne? Myslel bych si, že skutečně jste třináctileté děvče.“

Lee Portnoi rozhodil rukama. „Co touhle otázkou sledujete?“

„To se hned dozvíte, takže poslouchejte: Psala ty vzkazy třináctiletá dívka?“

„Na to jsme už odpovídali, Vaše Ctihodnosti.“

Flair pokračoval: „Stačí prosté ano, nebo ne. Byla autorem těch zpráv třináctiletá dívka?“

Soudkyně Howardová kývla na svědkyni.

„Ne,“ přiznala Wendy.

„Ve skutečnosti jste se za třináctiletou dívku vydávala, jak jste sama řekla, je to tak?“

„Je.“

„A člověk na druhé straně se vydával za muže hledajícího sex s nezletilými. Ale mohla to být albínská jeptiška s oparem, ne?“

„Námitka.“

Wendy se Flairovi zadívala do očí. „Albínské jeptišky s oparem nechodí kvůli sexu k dětem domů.“

Jenže Flair se nenechal zastrašit. „Domů, paní Tynesová? Do toho domu, kde jste připravili kamery?

Povězte mi, žila tam někdy nějaká nezletilá dívka?“

Wendy mlčela.

„Zodpovězte otázku, prosím,“ řekla soudkyně.

„Ne.“

„Ale vy jste tam byli, že? Třeba člověk na druhé straně vaší online komunikace, a v tuto chvíli skutečněnevíme, kdo to byl –, třeba ten člověk viděl váš pořad“, Flair se zatvářil, jako kdyby slovo „pořad“ měloodpornou příchuť, „a rozhodl se hrát tu hru až do konce, aby se mohl setkat s atraktivní šestatřicetiletou televizní hvězdou. Není to možné?“

Portnoi se zvedl. „Námitka, Vaše Ctihodnosti. O tomhle rozhodne porota.“

„To je pravda,“ přisvědčil Flair. „Toto je klasický případ návodné otázky.“ Otočil se k Wendy. „Zůstaňme utoho večera sedmnáctého ledna, dobře? Co se stalo poté, co jste se mému klientovi ukázali ve své pasti?“

Wendy čekala, že státní zástupce vznese námitku proti slovu „past“, ale ten měl patrně dojem, že už

udělal dost. „Váš klient utekl.“

„Poté, co jste vyskočili s kamerami, reflektory a mikrofony, viďte?“

Před odpovědí znovu udělala prostor pro námitku. „Ano.“

„Řekněte mi, paní Tynesová, nereaguje takhle po vstupu do pasti většina mužů?“

„Ne. Obvykle zůstanou a snaží se to vysvětlit.“

„A většinou jsou vinni?“

„Ano.“

„Jenže můj klient se zachoval jinak. Zajímavé.“

Portnoi byl opět na nohou. „Panu Hickorymu to možná připadá zajímavé. Nám ostatním jeho teorie –“

„Dobře, odvolávám,“ řekl Flair naprosto vyrovnaně. „Uklidněte se, pane státní zástupce, zatím jsme tu bezporoty. Nemyslíte si, že paní soudkyně prohlédne moje ‚teorie‘ i bez vaší pomoci?“ Povytáhl si manžetu.„Takže, paní Tynesová, zapnuli jste kamery a světla a vy jste vyrazila s mikrofonem, načež Dan Mercer utekl, je to tak?“ „Je.“

„Co jste udělala pak?“

„Řekla jsem produkčním, ať ho pronásledují.“

Flair znovu předstíral úžas. „Vaši produkční jsou policisté, paní Tynesová?“

„Ne.“

„Domníváte se, že soukromé osoby by měly nahánět podezřelé bez pomoci policistů?“

„Byl s námi jeden policista.“

„Ano, jistě.“ Hickory se zatvářil skepticky. „Váš pořad je čistá honba za senzacemi. Bulvár v té nejhoršípodobě –“

Wendy ho přerušila. „Už jsme se setkali, pane Hickory.“

To ho přibrzdilo. „Opravdu?“

„Když jsem pracovala jako asistentka produkce pro Žhavé téma. Najala jsem vás jako experta v případuobvinění Roberta Blakea z vraždy.“

Obrátil se k přihlížejícím a hluboce se uklonil. „Dámy a pánové, právě bylo prokázáno, že jsem mediálníděvka. Trefná poznámka.“ Další zašumění smíchu. „Přesto, paní Tynesová, chcete snad soudu říct, že sílypráva byly natolik nakloněny vašim novinářským žvástům, že s vámi spolupracovaly?“

„Námitka.“

„Otázku povoluji.“

„Ale, Vaše Ctihodnosti –“

„Zamítá se. Posaďte se, pane Portnoii.“

Wendy odpověděla: „Byli jsme v kontaktu s policií a úřadem státního návladního. Bylo pro nás důležitédržet se na správné straně zákona.“

„Aha. Takže jste spolupracovali se silami práva, že ano?“ „Ne tak docela.“

„Tak jak to vlastně bylo, paní Tynesová? Nastražili jste tu léčku bez vědomí a spolupráce se silami práva?“

„Ne.“

„Dobře, rozumím. Takže jste před tím lednovým večerem kontaktovali v souvislosti s mým klientem policiia úřad státního návladního?“ „Kontaktovali jsme úřad státního návladního, to ano.“ „Výborně, děkuji vám. Dále jste uvedla, že jste řekla produkčním, ať honí mého klienta, je to tak?“ „Takhle to neřekla,“ ozval se Portnoi. „Řekla, ať ho ‚pronásledují‘.“ Flair se na Portnoie podíval, jako kdyby nikdy neviděl otravnější hmyz. „Ano, jistě, o rozdílu mezi štvaníma pronásledováním si můžeme popovídat jindy. Když můj klient utekl, kam jste šla vy, paní Tynesová?“ „K němu domů.“ „Proč?“ „Předpokládala jsem, že se tam Dan Mercer dřív nebo později ukáže.“

„Takže jste na něj čekala před jeho domem?“

Wendy poposedla. Rozhlédla se po divácích a zrakem se střetla s Edem Graysonem, jehož devítiletý syn

patřil k prvním obětem Dana Mercera. Cítila váhu jeho pohledu, když odpověděla: „Viděla jsem, že se

uvnitř svítí.“

„V domě Dana Mercera?“

„Ano.“

„To je zvláštní,“ konstatoval Flair hlasem plným sarkasmu. „Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by nechávalrozsvíceno, když není doma.“

„Námitka!“

Soudkyně Howardová vzdychla. „Pane Hickory.“

Flair nespouštěl oči z Wendy. „Tak co jste udělala, paní Tynesová?“

„Zaklepala jsem na dveře.“

„Ozval se můj klient?“

„Ne.“

„Ozval se vůbec někdo?“

„Ne.“

„Co jste udělala dál, paní Tynesová?“

Wendy se snažila pronést další slova co nejklidněji. „Měla jsem dojem, že jsem oknem zahlédla nějaký

pohyb.“

„Měla jste dojem, že jste zahlédla pohyb,“ zopakoval Flair. „Nemohla byste mluvit ještě mlhavěji?“

„Námitka!“

„Beru zpět. Tak co bylo dál?“

„Vzala jsem za kliku. Dveře byly odemčené. Otevřela jsem je.“

„Opravdu? Proč jste to udělala?“

„Měla jsem strach.“

„Strach z čeho?“

„V některých případech si pedofilové po přistižení ublíží.“

„Vážně? Takže jste se obávala, že by se můj klient po vlákání do pasti mohl pokusit o sebevraždu?“

„Ano, například.“

Flair si položil dlaň na hruď. „Jak dojemné.“

„Vaše Ctihodnosti!“ zvolal Portnoi.

Flair ho zase odbyl mávnutím ruky. „Chtěla jste mého klienta zachránit?“

„Pokud by se dělo něco takového, ano, chtěla jsem ho zastavit.“

„Ve vysílání jste používala slova jako‚zvrhlík‘, ‚zvrácený‘, ‚úchylný‘, ‚nestvůra‘ a ‚odpad‘, když jste popisovala lidi, na které líčíte pasti, je to tak?“

„Ano.“

„A přece dnes vypovídáte, že jste byla ochotna vniknout do jeho domu, a tím vlastně porušit zákon –,

abyste mému klientovi zachránila život?“

„Myslím, že by se to tak dalo říct.“

Jeho hlas nejenže překypoval sarkasmem, ale podle všeho se v něm pár dní marinoval: „Jak ušlechtilé.“

„Námitka!“

„Nedělala jsem to z ušlechtilosti,“ řekla Wendy. „Jsem raději, když ti muži stanou před soudem a rodinámse dostane zadostiučinění. Sebevražda je snadný únik.“

„Rozumím. Co se stalo, když jste se vloupala do domu mého klienta?“

„Námitka,“ zasáhl Portnoi. „Paní Tynesová uvedla, že dveře byly odemčené –“

„Dobře, vstoupila nebo vnikla, ať si tamhle pán vybere podle libosti,“ opáčil Flair s pěstmi na bocích.„Hlavně mě nepřerušujte. Co se stalo, paní Tynesová, když jste vstoupila“, zdůraznění opět přesáhlo veškeré rozumné meze, „do domu mého klienta?“ „Nic.“

„Můj klient si nijak neubližoval?“

„Ne.“

„Co tedy dělal?“

„Nebyl tam.“

„Byl tam vůbec někdo?“

„Ne.“

„A co ten ‚pohyb‘, který jste možná viděla?“

„Nevím.“

Flair přikývl a poodstoupil. „Vypověděla jste, že jste odjela k domu mého klienta bezprostředně poté, cojste ho nechala pronásledovat svým produkčním. Vážně jste si myslela, že má dost času vrátit se domů apřipravit sebevraždu?“

„Znal nejkratší cestu a měl náskok. Ano, myslela jsem si, že má dost času.“

„Aha. Ale mýlila jste se, viďte?“

„V čem?“

„Můj klient nešel rovnou domů, že ne?“

„Nešel, to je pravda.“

„Ale vy jste do domu pana Mercera vstoupila, ještě než dorazil on nebo policie, je to tak?“

„Jenom na chvilku.“ „Jak dlouhá je chvilka?“

„Těžko říct.“

„Musela jste zkontrolovat všechny místnosti, že? Abyste se přesvědčila, že nevisí na opasku někde na

trámu, nemám pravdu?“

„Podívala jsem se jenom do místnosti, kde se svítilo. Do kuchyně.“

„Což znamená, že jste musela přinejmenším projít obývací pokoj. Povězte mi, paní Tynesová, co jste

udělala po tom, co jste zjistila, že můj klient není doma?“

„Vrátila jsem se ven a čekala.“

„Na co jste čekala?“

„Až přijede policie.“

„Přijeli?“

„Ano.“

„A měli povolení k prohlídce domu mého klienta?“

„Ano.“

„A ačkoli si uvědomuji, že vaše úmysly byly ušlechtilé, když jste se k mému klientovi vloupala, neměla jstezároveň v koutku duše strach, jestli vám to s tou pastí projde?“

„Ne.“

„Od onoho pořadu natočeného sedmnáctého ledna jste se intenzivně zabývali minulostí mého klienta.Kromě věcí, které toho dne večer objevila policie v jeho domě, našli jste ještě jiné přesvědčivé důkazyjeho nezákonné činnosti?“

„Zatím ne.“

„Beru to jako ne,“ poznamenal Flair. „Stručně řečeno, bez důkazů, které policie našla při té domovníprohlídce, jste neměli nic, co by mého klienta spojovalo s čímkoli nezákonným, je to tak?“

„Dostavil se večer do toho domu.“

„Do pasti, kde žádná nezletilá dívka nebydlela. Ve skutečnosti, paní Tynesová, celý případ, a vaše, ehm,pověst, stojí na materiálech, které byly nalezeny v domě mého klienta. Bez nich nemáte nic. Jinýmislovy, existovala příležitost a dobrý důvod pro podstrčení takových důkazů, je to tak?“

Slova se ujal Lee Portnoi. „Vaše Ctihodnosti, tohle je k smíchu. O tomto argumentu by měla rozhodnout porota.“

„Paní Tynesová připustila, že do domu vstoupila nezákonně bez povolení,“ připomněl Flair.

„Dobře,“ řekl Portnoi, „tak ji obviňte z vloupání, jestli máte dojem, že ho můžete prokázat. A pokud chcepan Hickory rozvíjet svoje absurdní domněnky o albínských jeptiškách a podstrčených důkazech, má na to právo, během hlavního líčení. Ať je přednese porotě a já pak můžu předložit důkazy, ze kterých budejasné, jak absurdní ty domněnky jsou. Proto máme soudy a soudní řízení. Paní Tynesová je soukromáosoba, a na soukromé osoby se nevztahují tytéž požadavky jako na soudní úředníky. Nemůžete z důkazů vyřadit počítač a fotografie, Vaše Ctihodnosti. Byly nalezeny během zákonné domovní prohlídky spodepsaným povolením. Některé z těch odporných fotografií byly v garáži a za knihovnou, a nepřichází v úvahu, že by je tam umístila paní Tynesová během těch několika okamžiků či minut, kdy byla v domě.“

Flair zavrtěl hlavou. „Wendy Tynesová se vloupala do domu z přinejmenším pochybných důvodů.Rozsvícené světlo? Pohyb? No tak. Navíc měla pádný důvod pro podstrčení důkazů a potřebné prostředkya také věděla, že dům Dana Mercera bude zanedlouho prohledán. Tyhle důkazy byly každopádně získánynezákonně. Veškeré důkazy nalezené v tom domě musejí být vyřazeny.“

„Wendy Tynesová je soukromá osoba.“

„To jí ve věci nedává volnou ruku. Počítač a fotografie mohla do domu přinést ona.“

„Tento argument můžete přednést porotě.“

„Vaše Ctihodnosti, nalezené materiály jsou nesmírně škodlivé. Paní Tynesová je podle vlastní výpovědijasně něčím víc než soukromou osobou. Několikrát jsem se jí ptal na její vztah k úřadu návladního. Samapřipustila, že jednala jako jejich agent.“

Lee Portnoi zrudl. „To je směšné, Vaše Ctihodnosti. Budeme snad napříště každého novinářepřipravujícího reportáž o zločinu považovat na agenta vyšetřujících orgánů?“

„Wendy Tynesová sama přiznala, že pracovala v úzké součinnosti s vaším úřadem, pane Portnoii. Můžunechat zapisovatelku přečíst pasáž o tom, že měla na místě jednoho policistu a že kontaktovala úřad návladního.“

„To z ní nedělá úřední osobu.“

„Tohle je jenom slovíčkaření a pan Portnoi to ví. Bez Wendy Tynesové by jeho úřad nemohl mého klientaobžalovat. Celá věc, všechny zločiny, které jsou teď mému klientovi kladeny za vinu, stojí na pasti,kterou nalíčila paní Tynesová. Bez její účasti by ani nebylo vydáno povolení k domovní prohlídce.“

Portnoi přešel místnost. „Vaše Ctihodnosti, na tento případ nás sice upozornila paní Tynesová, jenže podletéto logiky by každý svědek nebo navrhovatel, který s něčím vystoupí, musel být považován za agenta –“

„Už jsem slyšela dost,“ řekla soudkyně Howardová. Udeřila kladívkem a vstala. „Zítra vydám rozhodnutí.“

-– 2,

„Z tohohle nic dobrého nekouká,“ oslovila Wendy Portnoie na chodbě. „Soudkyně ty důkazy nevyřadí.“

Wendy si nebyla tak jistá.

„Svým způsobem se to vyvíjí dobře,“ pokračoval.

„Jak jste na to přišel?“

„Tenhle případ přitáhl moc pozornosti na to, aby se obešel bez důkazů,“ vysvětlil Portnoi a ukázal kobhájci. „Flair nám jenom předvedl, s jakou strategií půjde do hlavního líčení.“

Před nimi Jenna Wheelerová, bývalá manželka Dana Mercera, poskytovala rozhovor konkurenčnímuteleviznímu reportérovi. Ačkoli důkazů proti Danovi přibývalo, Jenna stála neochvějně na jeho straně aoznačovala obvinění za smyšlená. Kvůli tomuto přístupu, podle Wendy obdivuhodnému a naivnímuzároveň, se ve městě stala téměř vyvrhelem.

Ještě dál s několika novináři rozmlouval Flair Hickory. Zbožňovali ho, stejně jako Wendy, když natáčela ojeho procesech. Povýšil plamennost na úplně novou úroveň. Teď však sama čelila jeho otázkám a pochopila, že od plamennosti je jen kousek k bezohlednosti.

Wendy se zamračila. „Flair Hickory mi nepřipadá jako blázen.“

Flair novináře rozesmál, několik jich poplácal po zádech a šel pryč. Když konečně osaměl, Wendy

překvapilo, že k němu přistoupil Ed Grayson.

„Ehm,“ řekla.

„Copak?“

Wendy ukázala bradou. Portnoi se podíval určeným směrem. Grayson, urostlý muž s krátkými šedivýmivlasy, stál těsně u Flaira Hickoryho. Hleděli jeden druhému do očí. Grayson se dál přibližoval a vnikl do Flairova osobního prostoru. Flair ani nehnul brvou.

Portnoi udělal několik kroků směrem k nim. „Pane Graysone?“

Jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Grayson se otočil za hlasem. Zadíval se na Portnoie.

„Děje se něco?“ zeptal se Portnoi.

„Nic,“ odpověděl Grayson.

„Pane Hickory?“

„Všechno v pořádku, pane kolego. Jenom si povídáme.“

Grayson se obrátil k Wendy a jí se opět nelíbilo, co spatřila v jeho očích. Hickory řekl: „Tak jestli je to všechno, pane Graysone…“

Grayson mlčel. Hickory se otočil a odkráčel. Grayson zamířil k Portnoiovi a Wendy. „Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se Portnoi.

„Ne.“

„Smím se vás zeptat, o čem jste mluvil s panem Hickorym?“

„Zeptat se můžete.“ Grayson se podíval na Wendy. „Myslíte, že soudkyně té vaší verzi uvěřila, paní

Tynesová?“

„Nebyla to verze,“ namítla Wendy.

„Ale nebyla to ani čistá pravda, viďte?“

Ed Grayson se otočil a odešel.

Wendy se otázala: „Co to sakra mělo znamenat?“

„Nemám ponětí,“ řekl Portnoi. „Ale nedělejte si s ním hlavu. Ani s Flairem. Je dobrý, ale tohle kolo

nevyhraje. Běžte domů a dejte si drink, dopadne to dobře.“

Wendy nešla domů. Zamířila do svého televizního zpravodajského studia v Secaucusu v New Jersey,

odkud byl výhled na sportovní komplex Meadowlands. Ani ten ji však neuklidnil. Bažiny a močály sténaly pod tíhou stavebního ruchu. Zkontrolovala e-mail a našla zprávu od šéfa, výkonného producenta Vika

Garretta. Zpráva, možná ta nejdelší, kterou jí kdy Vic e-mailem poslal, zněla: „OKAMŽITĚ KE MNĚ PŘIJĎ.“

Bylo půl čtvrté odpoledne. Její syn Charlie, studující poslední ročník Kasseltonské střední školy, by už mělbýt doma. Zavolala mu na mobil, protože domácí pevnou linku zásadně nezvedal. Charlie se po čtvrtémzazvonění ohlásil obvyklým pozdravem: „Co je?“

„Jsi doma?“ zeptala se ho. „Jo.“

„Co děláš?“

„Nic.“

„Máš úkoly?“

„Trochu.“

„Už jsi je udělal?“

„Ještě ne.“

„Proč je neuděláš hned?“

„Máme toho málo. Zaberou mi maximálně deset minut.“

„Právě o to jde. Jestli toho máte málo, udělej to teď, ať to máš z krku.“

„Udělám je pak.“

„Ale co děláš teď?“

„Nic.“

„Tak na co čekáš? Proč si je neuděláš hned?“

Den co den stejný rozhovor. Nakonec Charlie slíbil, že se k domácím úkolům dostane „za minutu“, což

jinými slovy znamenalo: „Už mě přestaň komandovat.“

„Domů bych měla přijet kolem sedmé,“ pokračovala Wendy. „Mám přivézt nějakou čínu?“

„Z Bambusového domu,“ odpověděl.

„Dobře. Ve čtyři nakrm Jersey.“

Jersey byla jejich pes. „Fajn.“

„Nezapomeň.“

„Hmm.“

„A udělej si ty úkoly.“

„Ahoj.“ Cvaknutí.

Zhluboka se nadechla. Charliemu bylo sedmnáct, studoval poslední ročník a nedalo se s ním vydržet.Volba vysoké školy, k níž předměstští rodiče přistupují s rozhodností, která by kteréhokoli diktátora zetřetího světa přivedla do rozpaků, skončila výběrem Franklinovy a Marshallovy koleje v Lancasteru vPensylvánii. Jako všichni jeho vrstevníci se Charlie obával obrovské životní změny, ale ani zdaleka senervozitou nevyrovnal matce. Charlie, roztomilý, náladový a nesnesitelný synek, byl vším, co měla. Uždvanáct let žili jen spolu, osamělá matka a její jedináček uprostřed obrovského bílého předměstí. Rokyletěly, jak tomu s dětmi bývá. Wendy nechtěla, aby Charlie odešel. Každý večer pozorovala jeho otravnou dokonalost a od jeho čtyř let si přála, aby tak zůstal napořád, aby o jediný den nezestárl ani neomládl,aby byl stejně nádherný a ještě nějaký čas jenom s ní.

Protože co nevidět zůstane sama.

Na obrazovce se objevil další e-mail. Znovu od jejího šéfa, Vika Garretta: „ČEMU JSI VE VĚTĚ ‚OKAMŽITĚKE MNĚ PŘIJĎ‘ NEROZUMĚLA?“

Klikla na odpověď a napsala: „Už jdu.“

Protože se Vikova pracovna nacházela přes chodbu, celé to zbytečné dopisování ji trochu rozčilovalo,jenže takový je svět, ve kterém žijeme. Často si s Charliem posílali esemesky, ačkoli oba byli doma. Kdyžbyla příliš unavená, než aby na něj volala, napsala mu: „Běž spát“, „Pusť Jersey ven“ nebo velmi oblíbené „Nech ten počítač a čti si knížku“.

Wendy otěhotněla jako devatenáctiletá studentka druhého ročníku Tuftsovy univerzity. Na koleji se konal mejdan a ona se pod vlivem alkoholu dala dohromady s Johnem Morrowem, známým frajerem, sportovní

hvězdou a dokonalou definicí někoho, kdo „není její typ“. Wendy se stylizovala do role univerzitní liberálky a podzemní básnířky, která nosí černé oblečení, poslouchá výhradně alternativní rock a navštěvujevečery slam poetry a výstavy Cindy Shermanové. Jenomže hlas srdce je silnější než alternativní rock, slam poetry i výstavy Cindy Shermanové dohromady. Nakonec si toho pohledného mladíka doopravdy oblíbila.

Zpočátku to nebylo nic vážného. Prostě se spolu vídali a ani to nepovažovali za chození. Tak to fungovaloasi měsíc, než Wendy zjistila, že je těhotná.

Jako veskrze moderní žena, za niž se celý život považovala, Wendy usoudila, že řešení záleží jen a jen naní. Protože před sebou měla dva a půl roku studia a její novinářská kariéra se začínala rozvíjet,načasování pochopitelně nemohlo být horší, avšak na druhou stranu se tím zjednodušilo rozhodování.Zatelefonovala Johnovi a oznámila: „Musíme si promluvit.“ Když se dostavil do jejího stísněného pokoje,řekla mu, ať si sedne. John nepohodlně balancoval na kulatém polštáři, což při jeho téměř dvou metrechvypadalo komicky. Jelikož z jejího tónu vytušil, že půjde o něco vážného, tvářil se co nejseriózněji, a takna polštáři vypadal jako chlapec, který si hraje na dospělého.

„Jsem těhotná,“ oznámila Wendy a zahájila řeč, kterou si poslední dva dny v duchu nacvičovala. „Další události závisí na mém rozhodnutí a já doufám, že to respektuješ.“

Wendy pokračovala, přecházela po malém pokoji, nedívala se na něj a hovořila co nejvěcnějším tónem.Dokonce mu na závěr poděkovala, že přišel, a popřála všechno nejlepší. Teprve pak se odvážilapohlédnout směrem k němu.

John Morrow k ní právě vzhlédl se slzami v těch nejmodřejších očích, které kdy viděla, a řekl: „Ale já tě miluju, Wendy.“

Bylo jí do smíchu, jenže místo toho se rozbrečela. John sklouzl z toho zatraceného polštáře na kolena, namístě ji požádal o ruku a Wendy se smála a plakala a potom se navzdory pesimismu skoro všech lidíkolem vzali. Nikdo jim nedával šanci, avšak dalších devět let bylo nádherných. John Morrow byl milý apozorný a milující a báječný a zábavný a chytrý a zdvořilý. Stal se její spřízněnou duší se vším, co k tomupatří. Charlie se narodil během jejího třetího ročníku na Tuftsově univerzitě. O dva roky později John aWendy dali dohromady dost peněz, aby mohli složit zálohu na domek na rušné ulici v Kasseltonu. Wendyzískala práci v místní televizní stanici. John měl nakročeno k doktorátu z psychologie. Všechno jim vycházelo.

A potom byl John zčistajasna po smrti. V domku zůstali jen Wendy a Charlie a v jejich srdcích zela

obrovská díra.

Wendy zaklepala na Vikovy dveře a strčila do nich hlavu. „Něco jsi chtěl?“

„Slyšel jsem, že ti u soudu dali do těla,“ opáčil její šéf.

„Podpora,“ řekla Wendy. „Kvůli ní tady dělám. Kvůli podpoře, které se mi dostává.“

„Jestli chceš podporu, kup si podprsenku,“ odsekl Vic.

Wendy se zamračila. „Tohle nepřipadalo vtipné ani tobě.“

„Jo, máš pravdu. Dostal jsem tvůj vzkaz, vlastně tu hromadu vzkazů, ve kterých si stěžuješ na svoje

úkoly.“

„Jaké úkoly? Za poslední dva týdny jsem točila otevírání obchodu s bylinkovými čaji a módní přehlídku, nakteré předváděli šátky pro muže. Potřebovala bych něco, co mě nasměruje zpátky k realitě.“

„Moment.“ Vic přiložil dlaň k uchu, jako kdyby soustředěně poslouchal. Byl drobný až na obrovské břichopřipomínající kuželkářskou kouli. Jeho tvář by se dala popsat jako „fretčí“, kdyby se vyskytla dostatečně ošklivá fretka.

„Co je?“ zeptala se Wendy.

„Nebude teď následovat tvoje tiráda proti sexismu v naší profesi, kterou ovládají muži, zakončená tím, že pro mě nejsi nic jiného než líbivá tvářička pro diváky?“

„Pomůže mi taková tiráda k lepším úkolům?“

„Ne,“ odpověděl. „Ale víš, co bys mohla?“

„Předvést ve vysílání větší výstřih?“

„Líbí se mi, jak uvažuješ, ale dneska ne. Teď se zaměříme na proces s Danem Mercerem. Musíš z toho

vyjít jako hrdinka, která se zasloužila o usvědčení odporného pedofila, ne jako reportérka, která zašla moc daleko a pomohla mu uniknout.“ „Pomohla mu uniknout?“

Vic pokrčil rameny.

„Nebýt mě, policie by se o Danu Mercerovi vůbec nedozvěděla.“

Vic zdvihl pomyslné housle, zavřel oči a začal hrát.

„Nebuď idiot,“ napomenula ho.

„Nemám zavolat pár kolegů, abychom se všichni objali? Třeba bychom si mohli i zazpívat.“

„Možná později, až si vzájemně uděláte dobře.“

„No tak.“

„Ví někdo, kde se Dan Mercer schovává?“ zeptala se.

„Ne. Dva týdny ho nikdo neviděl.“

Wendy si nebyla jistá, co z toho vyplývá. Věděla, že se Dan kvůli výhrůžkám smrtí někam odstěhoval, ale jaksi se k němu nehodilo, že se dnes neukázal u soudu. Chtěla pokračovat ve vyptávání, když vtom Vikovizabzučel domácí telefon. Vic zvedl prst, aby ji zarazil, a zmáčkl tlačítko. „Ano?“

Recepční promluvila tichým hlasem. „Přišla za vámi Marcia McWaidová.“ To je oba umlčelo. Marcia McWaidová bydlela ve Wendyině městě necelé dva kilometry od ní. Před třemiměsíci se její dospívající dcera Haley, Charlieho spolužačka, údajně v noci vyplížila oknem ven a už se nevrátila.

„Je v případu její dcery něco nového?“ zajímala se Wendy.

Vic zavrtěl hlavou. „Spíš naopak,“ řekl, což pochopitelně bylo daleko horší. Dva, možná tři týdny bylozmizení Haley McWaidové důležitou zprávou, únos? útěk z domova?, včetně titulků pod jinýmireportážemi a „expertů“, kteří odhadovali, co se jí mohlo přihodit. Jenže žádný příběh, ani tennejsenzačnější, nemůže přežít bez přísunu potravy. A televize se opravdu snažily. Zabývaly se všemifámami od obchodu s bílým masem po uctívání ďábla, ale v jejich oboru jsou „žádné zprávy“ veskutečnosti „špatnými zprávami“. Ačkoli mají lidé sklon vinit z rychlého úbytku pozornosti média, obsahvysílání diktují diváci. Dokud lidé příběh sledují, udrží se na obrazovce. Jakmile jej sledovat přestanou,televize hledají nějakou jinou hračku, kterou by zaujaly přelétavou veřejnost.

„Mám s ní promluvit?“ zeptala se Wendy.

„Ne, vyřídím to sám. Kvůli tomu beru tak obrovské peníze.“

Poslal ji pryč. Wendy vykročila po chodbě. Když se otočila, spatřila Marcii McWaidovou před Vikovýmidveřmi. Osobně se neznaly, ale párkrát ji viděla ve městě, ve Starbucks, při čekání na odvoz do školynebo v místní videopůjčovně. Podle všech klišé by energická matka, která za sebou vždy táhla nějakédítě, měla mezitím zestárnout o deset let. Marcii se to nepřihodilo. Pořád byla poměrně přitažlivá avypadala na svůj věk, ale jako kdyby celkově zpomalila a dokonce i svaly, které ovládaly výraz jejíhoobličeje, pracovaly jen zvolna. Marcia McWaidová se obrátila a její zrak se střetl s Wendyiným. Wendykývla a pokusila se o náznak úsměvu. Marcia se odvrátila a vstoupila do Vikovy pracovny.

Wendy se vrátila ke svému stolu a sáhla po telefonu. Myslela na Marcii McWaidovou, ideální matku s

milým manželem a nádhernou rodinou, a na to, jak rychle a snadno může člověk o všechno přijít. VytočilaCharlieho číslo.

„Co je?“

Jeho netrpělivý tón ji uklidnil. „Už sis udělal úkoly?“

„Za minutu.“

„Dobře,“ řekla Wendy. „To jídlo z Bambusového domu pořád platí?“

„O tom už jsme se bavili, ne?“

Zavěsili. Wendy se opřela a dala nohy na stůl. Natáhla krk a zkontrolovala ohavný výhled z okna. Pak jí zazvonil telefon.

„Haló?“

„Wendy Tynesová?“

Když uslyšela hlas ze sluchátka, spustila nohy na podlahu. „Ano?“

„Tady Dan Mercer. Potřebuju se s vámi sejít.“

-– 3,

Wendy na chvíli oněměla.

„Potřebuju se s vámi sejít,“ zopakoval Dan Mercer.

„Nejsem pro vás trochu moc dospělá, Dane? Jsem dost stará na to, abych měla menstruační cyklus a

prsa.“

Zdálo se jí, že slyší povzdech.

„Jste hodně cynická, Wendy.“

„Co chcete?“

„Jsou věci, které byste měla vědět,“ řekl.

„Například?“

„Například to, že nic není tak, jak to vypadá.“

„Jste nemocný a úchylný zvrhlík, který má geniálního právníka. Takhle se to jeví mně.“

Jenže když to říkala, mírně zaváhala. Nejsou na místě důvodné pochyby? To se jí nezdálo. Důkazy nelžou.

Tohle pravidlo se naučila v osobním i profesním životě. Skutečnost však byla taková, že její takzvaná ženská intuice obvykle nestála za nic.

„Wendy?“

Mlčela.

„Bylo to léčka.“

„Hmm. Tak to je novinka, Dane. Poznamenám si to, zavolám produkčního a pod zprávy dáme titulek:

‚Důležitá zpráva: Zvrhlík říká, že to na něj ušili.‘“

Ticho. Chvilku měla strach, že toho na něj bylo moc, a tak zavěsil. Nesmí do toho zatahovat emoce.

Zůstaň klidná. Mluv s ním. Spřátelte se. Buď milá. Získej informace. Třeba na sebe něco prozradí.

„Dane?“

„Tohle byla chyba.“

„Poslouchám vás. Říkal jste něco o tom, že to byla léčka?“

„Radši už půjdu.“

Chtěla něco namítnout a zlobila se sama na sebe, že to přehnala se sarkasmem, ale z nějakého důvoduse jí zdálo, že jde o klasickou manipulaci. Už několikrát přistoupila na jeho hru, poprvé tenkrát, když s nímchtěla udělat rozhovor o jeho práci v centru pro mládež, tedy skoro rok před odhalením v jejím pořadu.Nechtěla mu ustupovat, avšak nechtěla ani ukončit rozhovor.

„Vy jste volal mně,“ připomněla.

„Já vím.“

„Poslouchám.“

„Sejdeme se. Jen my dva.“

„Z toho nejsem nijak nadšená.“

„Tak na to zapomeňte.“

„Dobře, Dane, ať je po vašem. Uvidíme se u soudu.“

Ticho. „Dane?“

Jeho hlas přešel v šepot, ze kterého ji zamrazilo. „Nemáte o ničem ani ponětí, že ne, Wendy?“

„Ponětí o čem?“

Uslyšela zvuk, který mohl být vzlykot, ale také smích. Po telefonu to těžko rozeznávala. Sevřela sluchátko pevněji a vyčkávala.

„Pošlu vám pokyny e-mailem,“ řekl Dan, „kdybyste mě chtěla vidět. Zítra ve dvě po obědě. Přijďte sama.

Jestli se rozhodnete nepřijít, dobře, rád jsem vás poznal.“

A pak hovor ukončil.

Dveře Vikovy pracovny byly otevřené. Krátce do nich nahlédla a viděla, že telefonuje. Zvedl prst, aby okamžik počkala, stroze se rozloučil s člověkem, s nímž hovořil, a zavěsil.

„Právě se mi ozval Dan Mercer,“ oznámila.

„Volal ti?“ „Ano.“ „Kdy?“

„Před chvílí.“

Vic se opřel a složil ruce na břiše. „Co ti povídal?“

„Řekl, že to na něj někdo ušil a že se chce sejít.“ Všimla si Vikova výrazu. „Proč? Něco mi uniká?“

Vic vzdychl. „Posaď se.“

„A sakra,“ ulevila si Wendy.

„Přesně tak, a sakra.“

Posadila se.

„Soudkyně vydala rozhodnutí. Nehodlá přihlížet k důkazům nalezeným v jeho domě a kvůli zavádějícípovaze novinářských zpráv a našeho vysílání zamítla veškerá obvinění.“

Wendy se zastavilo srdce. „Řekni, že si děláš legraci.“

Vic mlčel. Wendy zavřela oči a měla pocit, jako by se hroutil svět. Pochopila, odkud Dan čerpal jistotu, žese na schůzku s ním dostaví.

„Co dál?“ zeptala se.

Vic na ni beze slova zíral.

„Mám padáka?“

„Jo.“

„Jen tak?“

„V podstatě ano. Z rozpočtových důvodů. Vedení tak jako tak potřebuje pár lidí vyházet.“ Pokrčil rameny.

„Napadá tě někdo vhodnější?“

„Napadá mě spousta lidí.“

„Mě taky, jenže nikdo s tak pošramocenou pověstí. Promiň, drahoušku, takhle to prostě je. Podrobnosti s tebou dohodnou na personálním. Ještě dneska si sbal věci. Nechtějí, aby ses vracela do budovy.“

Wendy se zatočila hlava. Sotva se držela na nohou. „Bojoval jsi za mě aspoň?“

„Bojuju jenom v případě, že mám šanci vyhrát. Jaký by to jinak mělo smysl?“

Wendy vyčkávala. Vic sklopil zrak a předstíral, že má plno práce.

Aniž vzhlédl, zeptal se: „Čekáš, že tě polituju?“

„Ne,“ odpověděla Wendy. Pak dodala: „Možná.“

„Půjdeš na tu schůzku s Mercerem?“ zajímal se Vic.

Obrátila se zpátky k němu. „Ano.“

„Co bezpečnostní opatření?“

Přinutila se k úsměvu. „Člověče, zrovna jsem si vzpomněla na něco, co mi říkala máma, když jsem šla na vysokou.“

„A podle toho, co vím, jsi ji neposlechla.“

„Správně.“

„Oficiálně tady samozřejmě nepracuješ a nemáš tu žádné slovo. Měl bych ti doporučit, aby sis od DanaMercera udržovala bezpečný odstup.“

„A neoficiálně?“

„Kdybys přišla na to, jak ho dostat, je jednodušší přijímat zpátky hrdiny než obětní beránky.“

Když se Wendy vrátila domů, v domě bylo ticho, ale to nic neznamenalo. Za dob jejího mládí rodičepoznali, že je doma, podle hudby, která hřměla z kazeťáku v jejím pokoji. Dnes má mládež na ušíchsluchátka, a to čtyřiadvacet hodin denně. Wendy předpokládala, že Charlie sedí s nasazenými sluchátky upočítače. V domě by mohl vypuknout požár, aniž by si toho všiml.

Navzdory tomu Wendy z plných plic zakřičela: „Charlie!“

Nedočkala se odpovědi. Za poslední tři roky se jí nedočkala ani jednou.

Wendy si nalila drink, vodku s příchutí granátového jablka s trochou limetkové šťávy, a klesla doodřeného ušáku. Bývalo to Johnovo oblíbené křeslo, a třebaže bylo poněkud zvláštní mít ho na čestnémmístě a večer do něj usednout se skleničkou, Wendy to prostě uklidňovalo.

Až do dneška se trápila otázkou, jak ze svého platu uhradí Charlieho školné. Teď ji to trápit přestalo,protože zkrátka neměla šanci. Napila se, vyhlédla z okna a uvažovala, co bude dál. Nikde nepřijímali, a jak citlivě naznačil Vic, měla pošramocenou pověst. Zamyslela se, jakou práci by mohla dělat, ale přišla nato, že postrádá dovednosti, které by se daly na trhu uplatnit. Byla nepořádná, chaotická a neomalená aneměla týmového ducha. Kdyby na cestu dostala doporučení od předešlého zaměstnavatele, stálo by vněm: „Nesnese se s ostatními.“ To bylo přínosné u reportérky, která pracuje na tématu, ale u nikohojiného.

Zkontrolovala poštu, našla třetí dopis od Ariany Nasbrové a stáhl se jí žaludek. Roztřásly se jí ruce.Nemusela dopis otevírat. Četla ten první před dvěma měsíci a skoro se pozvracela. Dvěma prsty vzalaobálku, jako kdyby odporně zapáchala, odebrala se s ní do kuchyně a zasunula ji na dno koše na odpadky.

Díkybohu se Charlie do pošty nikdy nedívá. Samozřejmě věděl, kdo Ariana Nasbrová je. Před dvanácti lety mu zavraždila otce.

Vyšla po schodech do patra a zaklepala na Charlieho dveře. Pochopitelně se nedočkala odpovědi, a takotevřela.

Otráveně vzhlédl a sundal sluchátka. „Co je?“

„Už sis udělal úkoly?“

„Za chvíli.“

Všiml si, že Wendy má špatnou náladu, a proto nasadil úsměv, který se natolik podobal otcovu, že jipokaždé bodlo u srdce. Chtěla se do něj pustit a vyzvědět, proč se ještě nedostal k úkolům, jenže co natom vlastně záleželo? Nemělo smysl zaplétat se do maličkostí, když čas běží tak rychle a Charlie conevidět bude pryč.

„Nakrmil jsi Jersey?“ zeptala se.

„No…“

Obrátila oči v sloup. „To nic, postarám se o ni.“

„Mami?“ „Jo?“

„Stavila ses pro to jídlo v Bambusovém domě?“

Večeře. Zapomněla na ni.

Charlie stejně jako ona zakoulel očima.

„Odpusť si ty vtipy.“ Byla rozhodnutá nechat si špatnou zprávu pro sebe a počkat na vhodnější chvíli, ale přesto řekla: „Vyhodili mě z práce.“

Charlie na ni civěl.

„Slyšel jsi mě?“

„Jo,“ odpověděl. „To je blbý.“

„To jo.“

„Mám zajet pro tu večeři?“

„Zajeď.“

„Ale platit ji budeš ty, viď?“

„Prozatím ano. Trochu peněz ještě mám.“

-– 4,

Marcia a Ted McWaidovi dorazili do sálu střední školy v šest hodin večer. Protože ve starém klišé „životjde dál“ se skrývá hluboká pravda, dnes se navzdory tomu, že Haley byla už třiadevadesát dní nezvěstná,vypravili na premiéru Bídníků v podání Kasseltonské střední, v níž jejich druhé dítě, Patricia, ztvárnilapřihlížející číslo 4, studenta číslo 6 a velmi žádanou roli prostitutky číslo 2. Když se to Ted dozvěděl, vživotě, který vedli před Haleyiným zmizením, neustále vtipkoval o tom, jak hrdě přátelům oznámí, že jehočtrnáctiletá dcera se stane druhou prostitutkou. Ty dny už pominuly a lidé kolem žili v jiném světě a vjiném čase.

Když vešli, sálem to zašumělo. Nikdo nevěděl, jak se k nim má chovat. Marcia si toho všimla, ale nijak nereagovala.

„Jdu se napít vody,“ řekla.

Ted přikývl. „Zaberu nám místa.“

Marcia vykročila po chodbě, zastavila se u pítka a pak šla dál. Zahnula první chodbou doleva. Spatřilaškolníka s mopem. Na uších měl sluchátka a mírně pohupoval hlavou do rytmu písničky, kterou slyšeljenom on. Pokud si jí všiml, nedal to na sobě znát.

Marcia zamířila ke schodům nahoru. V prvním patře bylo osvětlení jen tlumené. Její kroky klapaly a znělyozvěnou ve ztichlé budově, která přes den byla plná života a energie. Žádné místo není tak neskutečné,duté a prázdné jako školní chodba k večeru.

Marcia se ohlédla přes rameno, ale nikoho neviděla. Zrychlila, protože měla v mysli konkrétní cíl.

Kasseltonská střední byla velká, pro téměř dva tisíce studentů ve čtyřech ročnících. Budova měla čtyřipodlaží a podobně jako mnoho středních škol ve městech se stále rostoucí populací se stala spíše shlukem přístaveb než jediným soudržným objektem. Rozšíření původní hezké cihlové budovy dokazovala, ževedení uvažovalo prakticky, bez ohledu na sloh. Vznikl mišmaš, který vypadal jako dílo dítěte používajícího dřevěné kostky a lego zároveň.

Když včera večer u McWaidů zavládlo děsivé ticho, její báječný manžel Ted se zasmál. Poprvé potřiadevadesáti dnech se doopravdy rozesmál. Byl to pohoršlivý zvuk. Ted se skoro okamžitě zarazil a jehokuckání přešlo ve vzlykot. Marcia ho chtěla obejmout a utěšit muže, kterého tolik milovala, v jeho zármutku. Jenže to nedokázala.

Zbývající dvě děti, Patricia a Ryan, snášely Haleyino zmizení navenek dobře, avšak děti se přizpůsobujísnadněji než rodiče. Marcia se na ně pokoušela zaměřit a zahrnout je péčí, ale ani tohle jí nešlo. Usoudila, že rána je asi příliš hluboká. To byl jeden z důvodů, ne však jediný. Zanedbávala Patricii a Ryana proto,že myslela a soustředila se výhradně na Haley, na to, jak ji přivést zpátky domů. Potom to ostatnímdětem vynahradí.

Marciina vlastní sestra Merilee, známá rozumbrada z New Yorku, se odvážila poznamenat: „Musíš se

věnovat manželovi a dětem a přestat se litovat,“ a jakmile řekla to slovo, „litovat“! –, Marcia jí chtělajednu vrazit a napomenout ji, aby držela hubu a hleděla si té své famílie, protože její syn Greg bere drogy a manžel Hal má nejspíš jinou ženskou. Patricia a Ryan to snad nějak zvládnou, Merilee, a víš ty co?Nejvíc jim nepomůže to, když bude mít Ryan správně vypletenou lakrosovou hůl nebo Patricia kostým vpatřičném odstínu šedé. Ne, nejlepší pro ně bude, když se domů vrátí jejich starší sestra.

Až se to stane a jedině až se to stane, vrátí se všem ostatním naděje do budoucna.

Smutná skutečnost však byla taková, že Marcia netrávila celé dny pátráním po Haley. Snažila se, aledostavilo se strašné vyčerpání. Ráno se jí nechtělo vylézt z postele. Ruce a nohy jí ztěžkly. Dokonce i tatopodivná pouť školní chodbou pro ni byla namáhavá.

Třiadevadesát dní.

Marcia už začínala rozeznávat Haleyinu skříňku. Pár dní po jejím zmizení někteří kamarádi začali zdobitkovová dvířka, takže vzniklo cosi jako památníček u silnice v místě, kde někdo zahynul při autonehodě.Byly tam fotky, zvadlé květiny a vzkazy. „Vrať se domů, Haley!“ „Stýská se nám!“ „Počkáme na tebe.“„Milujeme tě!“

Marcia se zastavila a dívala se. Zvedla ruku, dotkla se kombinačního zámku a napadlo ji, kolikrát totéžučinila Haley, když si šla pro učebnice, odkládala batoh nebo si svlékala kabát a přitom si s kamarádkami povídala o lakrosu a možná i o tom, který kluk se jí líbí.

Z chodby se ozval zvuk. Obrátila se a viděla, že se otevírají dveře ředitelovy kanceláře. Vyšel z nich ředitel Pete Zecher zřejmě s dvojicí rodičů. Neznala je. Všichni mlčeli. Pete Zecher natáhl ruku, ale ani jeden zrodičů ji nepřijal. Obrátili se a spěšně zamířili ke schodišti. Pete Zecher čekal, až zmizí z dohledu, pakzavrtěl hlavou a otočil se ke skříňkám.

Všiml si jí. „Marcio?“

„Dobrý večer, Pete.“

Pete Zecher byl dobrý ředitel, mimořádně přístupný a ochotný zapomenout na pravidla nebo jít protiučiteli, pokud to bylo ve studentově zájmu. Pete vyrostl v Kasseltonu, chodil na tuto střední školu aředitelské místo bylo uskutečněním jeho celoživotního snu.

Vydal se k ní. „Neruším?“

„Vůbec ne.“ Marcia se zmohla na úsměv. „Jenom jsem chtěla na chvilku uniknout těm pohledům.“

„Viděl jsem generálku,“ řekl Pete. „Patricia je vážně dobrá.“

„To ráda slyším.“

Přikývl. Oba se zadívali na skříňku. Marcia si všimla nálepky se slovy „Kasseltonský lakros“ a dvěma

zkříženými holemi. Sama takovou měla na zadním okně auta.

„Co jste řešil s těmi rodiči?“ zeptala se.

Pete se pousmál. „To je důvěrné.“

„Aha.“

„Ale mohl bych mluvit v hypotetické rovině.“

Čekala.

„Když jste byla na střední, pila jste někdy alkohol?“ zeptal se.

„Bývala jsem hodná holka,“ řekla Marcia a málem dodala „jako Haley“. „Ale občas jsme si dali pivo.“

„Kde jste ho brali?“

„Pivo? Soused měl strejdu, kterému patřil obchod s alkoholem. Kde vy?“

„Já jsem měl dospěle vypadajícího kamaráda, nějakého Michaela Winda,“ odpověděl Pete. „Znáte ten typ

– holil se od šesté třídy. Tomu pití prodali. Dneska by to nešlo. Po všech chtějí průkaz.“

„A jak to souvisí s našimi hypotetickými rodiči?“

„Dneska si lidi myslí, že si mládež obstarává alkohol s pomocí falešných průkazů. Občas se to stane, ale já jsem jich za celou svoji kariéru nezabavil ani pět. A přece je pití větší problém než kdy dřív.“

„Tak kde mládež ten alkohol bere?“

Pete se ohlédl do míst, kde před chvílí stála dvojice. „Od rodičů.“

„Vyplení jim bar?“

„Kéž by. Rodiče, o kterých mluvím, hypoteticky –, jsou nějací Milnerovi. Sympatičtí lidé. On jepojišťovák. Ona má butik v Glen Rocku. Mají čtyři děti, dvě na střední. Nejstarší syn hraje v basketbalovém družstvu.“ „A dál?“

„Jednou v pátek koupí tihle sympatičtí a starostliví rodiče sud piva a uspořádají ve sklepě mejdan prosynovo družstvo. Dva kluci se opijí a házejí vejce na dům jiného studenta. Jeden se tak zlinkuje, že mu skoro musejí vypumpovat žaludek.“

„Moment. Rodiče koupili sud?“ Pete přikývl.

„A o tomhle jste se bavili?“

„Ano.“

„Jak se hájili?“

„Přišli s tou nejčastější výmluvou, kterou slýchám: Děti stejně budou pít, takže je lepší, když se to děje vbezpečném prostředí. Milnerovi nechtěli, aby ti kluci odjeli do New Yorku nebo nějaké jiné divočiny, řídilipod vlivem alkoholu a tak podobně. A tak celé družstvo nechali popíjet ve sklepě, pěkně pod kontrolou, aby z toho nebyly problémy.“

„Vlastně to zní celkem rozumně.“ „Vy byste to udělala?“ zeptal se.

Marcia se nad tím zamyslela. „Ne. Ale loni jsme vzali Haley a jednu její kamarádku do Toskánska. Navinicích jsme je nechali pít víno. Byla to chyba?“

„V Itálii to není protizákonné.“

„Diplomatická odpověď, Pete.“

„Takže podle vás ti rodiče neudělali nic špatného?“

„Myslím, že to bylo hodně špatné,“ řekla Marcia. „A jejich výmluva je dost pitomá, koupit dětem chlast?Tady nejde jenom o to, mít děti pod kontrolou. Hráli si na pohodové rodiče, co drží krok s mládeží. Chtělibýt hlavně kamarádi a teprve potom rodiče.“

„Souhlasím.“

„Jenomže jak já můžu dávat rady ohledně rodičovství?“ zamyslela se Marcia a otočila se ke skříňce.

Ticho.

„Pete?“

„Ano?“

„Jaké jdou fámy?“

„Nerozumím vám.“

„Ale rozumíte. Co se povídá, mezi učiteli, studenty –, myslí si, že Haley někdo unesl, nebo že utekla z domova?“

Opět ticho. Poznala, o čem Pete přemýšlí.

„Mluvte na rovinu, Pete. Ohledy stranou, prosím.“

„Dobře.“

„Nuže?“

„V tomhle směru se můžu spolehnout jedině na svůj instinkt.“

„Chápu.“

Chodbu lemovaly plakáty. Blížil se ročníkový ples. A konec školního roku. Pete Zecher zabloudil očimazpátky k Haleyině skříňce. Marcia se podívala stejným směrem a spatřila fotku, která ji zarazila. Celá jejírodina bez ní, Ted, Haley, Patricia a Ryan, stála s Mickey Mousem v Disney Worldu. Fotografii pořídilaMarcia Haleyiným iPhonem v růžovém pouzdře s nachovými květy. Výlet se uskutečnil tři týdny před tím,než Haley zmizela. Policie se výletem krátce zabývala a zajímalo ji, jestli tam Haley nepotkala někoho, kdo ji mohl sledovat až domů, ale stopa nikam nevedla. Marcia si vzpomněla, jak šťastná tam Haley byla a že se na pár dní stala naprosto spokojeným děvčetem. Fotka vznikla spontánně. U každého Mickey Mouseobvykle stála fronta na půl hodiny a malé děti toužily po tom, aby jim „vlastnoručně“ orazítkoval knížky,ale v Epcot Centru si Haley všimla jednoho, u kterého nikdo nečekal. Rozzářila se, popadla sou
rozence azavelela: „Rychle! Uděláme si památku!“ Marcia trvala na tom, že fotografovat bude ona, a nyní sivzpomněla na nával emocí, když se celá rodina, celý její svět, shromáždila kolem Mickey Mouse vešťastném souladu. Prohlížela si snímek, vybavila si tu dokonalou chvilku a nemohla spustit oči z Haleyinadojemného úsměvu.

„Myslíte si, že děti znáte,“ řekl Pete Zecher. „Ale všechny mají svá tajemství.“

„I Haley?“

Pete rozpřáhl ruce. „Podívejte se na tu řadu skříněk. Vím, že to zní banálně, ale každá patří dítěti surčitými sny a očekáváními, které prochází těžkým obdobím. Dospívání je boj, období plné smyšlených iskutečných tlaků. Společenských, studijních, sportovních, a do toho se měníte a hormony si s vámidělají, co chtějí. Všechny ty skříňky představují utrápené jednotlivce, kteří tu na sedm hodin denněuvíznou. Vystudoval jsem přírodní vědy a pokaždé, když tudy procházím, představuji si částice, které jsouv laboratoři vystaveny intenzivnímu žáru. Mají potřebu uniknout.“

„Takže si myslíte, že Haley utekla?“ zeptala se Marcia.

Pete Zecher si prohlížel fotografii z Disney Worldu. Také ho nejspíš upoutal onen dojemný úsměv. Pak seodvrátil a Marcia v jeho očích zahlédla slzy.

„Ne, Marcio, nemyslím si, že utekla. Myslím, že se jí něco stalo. Něco zlého.“

-– 5,

Ráno po probuzení Wendy zapnula panini gril, což byl jinými slovy „sendvičovač“, případně „opékač“.Rychle se stal nejdůležitějším zařízením v domě a ona a Charlie se teď v podstatě živili opečenýmisendviči, zvanými italsky panini. Vložila šunku a sýr mezi plátky celozrnného pšeničného chleba a spustilarozehřátou horní desku.

Charlie se jako každé ráno přiřítil po schodech jako obézní dostihový kůň s kovadlinami místo podkov.Dopadl na židli u kuchyňského stolu a vdechl vůni sendviče.

„Kdy jdeš do práce?“ zeptal se.

„Včera mě propustili.“

„Vidíš. Zapomněl jsem.

Egocentrismus dospívajících. Někdy, třeba právě teď, může být roztomilý.

„Můžeš mě odvézt do školy?“ vyzvídal Charlie.

„Jistě.“

Ranní dopravní špička u Kasseltonské střední dosáhla nevídaných rozměrů. Někdy ji to dohánělo k

šílenství, ale jindy ranní dojíždění využila k tomu, aby si se synem promluvila a zjistila, co se mu honíhlavou. Ačkoli jí to neřekl naplno, při pozorném poslechu dokázala leccos vytušit. Dnes však zíral domobilu a psal esemesky. Za celou cestu neřekl ani slovo a jeho palec se míhal nad drobnou klávesnicí.

Když zastavili, Charlie se zvedl ze sedadla spolujezdce, aniž přestal psát.

Wendy za ním zavolala: „Díky, mami!“

„Jasně, promiň.“

Když Wendy odbočila zpátky na příjezdovou cestu ke svému domu, všimla si, že před ním parkuje auto.

Přibrzdila, pak zastavila a připravila si mobilní telefon. Neočekávala žádné potíže, ale člověk nikdy neví.

Vymačkala číslo tísňové linky 911, držela prst vedle klávesy volání a vyklouzla z vozu.

Návštěvník se teď skláněl u jejího zadního nárazníku.

„Máte měkkou pneumatiku,“ pronesl.

„Co si přejete, pane Graysone?“

Ed Grayson, otec jedné z obětí, vstal, otřel si ruce a zamžoural do slunečního světla. „Jel jsem do vašeho televizního studia. Řekli mi, že jste dostala vyhazov.“

Wendy mlčela.

„Předpokládám, že to bylo kvůli rozhodnutí té soudkyně.“

„Můžu pro vás něco udělat, pane Graysone?“

„Chci se omluvit za to, co jsem vám včera řekl u soudu.“

„Vážím si toho,“ odpověděla.

„A jestli máte chvilku,“ pokračoval Ed Grayson, „potřebuju s vámi něco probrat.“

Když oba vešli a Ed Grayson odmítl drink, Wendy se posadila ke kuchyňskému stolu a vyčkávala. Grayson chvilku přecházel sem a tam a potom si náhle přitáhl židli k ní, takže seděli necelý metr od sebe.

„Především se chci ještě jednou omluvit,“ začal.

„Není třeba. Chápu, jak vám je.“

„Vážně?“

Neodpověděla.

„Můj syn se jmenuje Ed, stejně jako já. Býval to spokojený chlapec. Miloval sport. Nejradši měl hokej. Já o hokeji nevím vůbec nic. Zamlada jsem hrával basketbal. Ale moje žena Maggie je z Quebeku. Celá jejírodina hraje hokej. Mají to v krvi. Taky jsem mu přišel na chuť. Kvůli klukovi. Jenže teď se Eddie o sportvůbec nezajímá. Když ho vezmu na kluziště, dostane strach. Nejradši je doma.“

Odmlčel se a vzhlédl. Wendy řekla: „To je mi líto.“

Ticho.

Wendy nadhodila jiné téma. „O čem jste mluvil s Flairem Hickorym?“ „Jeho klienta přes dva týdny nikdo neviděl,“ odpověděl.

„No a?“

„Chtěl jsem zjistit, kde by mohl být. Ale pan Hickory mi to neprozradil.“ „Překvapilo vás to?“

„Ani ne.“ Znovu ticho.

„Tak proč jste za mnou přišel, pane Graysone?“

Grayson si začal pohrávat s hodinkami Timex na pružném pásku. Podobné míval Wendyin otec. Vždyckymu po nich na zápěstí zůstala červená skvrna, když si je sundal. Zvláštní, že si na to vzpomněla tolik let po jeho smrti.

„Ten váš pořad,“ začal Grayson. „Celý rok jste pronásledovala pedofily. Proč?“

„Proč ne?“

„Proč pedofily?“

„Co na tom záleží?“

Nasadil úsměv, jenže ten mu nevydržel dlouho. „Odpovězte, prosím,“ požádal.

„Asi kvůli sledovanosti.“

„Jistě, to chápu. Ale to není všechno, ne?“

„Pane Graysone –“ „Jsem Ed.“

„Zůstaneme u pana Graysona. Povězte mi, co máte na srdci.“

„Vím, co se stalo vašemu manželovi.“

A bylo to venku. Wendy pocítila bolest a nic neříkala.

„Je venku, víte. Ariana Nasbrová.“

Když to jméno uslyšela nahlas, zacukalo jí v obličeji. „Já vím.“

„Myslíte, že je vyléčená?“

Wendy si vzpomněla na dopisy a na to, jak se jí z nich zvedal žaludek.

„Možné to je,“ pokračoval Grayson. „Znám lidi, kteří se z toho dostali. Ale vám je to asi jedno, viďte, Wendy?“

„Do toho vám nic není.“

„To je pravda. Mě zajímá Dan Mercer. Máte syna, je to tak?“

„Ani do toho vám nic není.“

„U lidí jako Dan je jistá jedna věc,“ řekl Grayson. „Nikdy se nevyléčí.“ Posunul se blíž k ní a naklonil hlavu.

„Nešlo vám o tohle, Wendy?“ „O co?“

„Kvůli tomu jste se zaměřila na pedofily. Alkoholik může nechat pití. S pedofily to je jednodušší, ti nemajíšanci na nápravu a odpuštění.“ „Udělejte mi laskavost, pane Graysone. Přestaňte mě psychoanalyzovat. Vůbec nic o mně nevíte.“ Přikývl. „Máte pravdu.“

„Mluvte ke svému tématu.“

„Je to celkem jednoduché. Jestli Dana Mercera někdo nezastaví, vyhlédne si další dítě. Je to tak. Víme to oba.“

„S tím byste měl jít spíš za soudkyní.“

„Ta by mi nijak nepomohla.“

„A já?“

„Vy jste reportérka. Dobrá.“

„Vyhodili mě.“

„O důvod víc, abyste se do toho pustila.“

„Do čeho?“

Ed Grayson se naklonil dopředu. „Pomozte mi ho najít, Wendy.“

„Abyste ho mohl zabít?“

„On toho nenechá.“

„To tvrdíte vy.“

„Ale?“

„Ale já se na té vaší pomstě podílet nechci.“

„Myslíte, že o nic jiného nejde?“

Wendy pokrčila rameny.

„Není to otázka msty,“ řekl Grayson tichým hlasem. „Spíš naopak.“

„Nerozumím vám.“

„To rozhodnutí je promyšlené. Do detailů. Nehodlám nic riskovat. Chci se postarat, aby už Dan Mercer

nikomu neublížil.“ „Tím, že ho zabijete?“

„Víte o nějakém jiném způsobu? Netoužím po krvi ani po násilí. Všichni jsme jenom lidé, ale když člověkudělá něco takového, když vás geny nebo zpackaný život donutí k tomu, že ublížíte dítěti –,nejhumánnější řešení je toho člověka odstranit.“

„Musí to být prima pocit, stát se soudcem i porotou.“

Ed Grayson se zatvářil skoro pobaveně. „Rozhodla soudkyně Howardová správně?“

„Ne.“

„Tak kdo jiný než my, kteří víme?“

Zamyslela se nad tím. „Proč jste včera u soudu řekl, že jsem lhala?“

„Protože to je pravda. Neměla jste strach, že se Mercer zabije. Šla jste k němu, protože jste se obávala, že by mohl zničit důkazy.“

Ticho.

Ed Grayson vstal, přešel kuchyň a zastavil se u dřezu. „Můžu si nalít trochu vody?“

„Poslužte si. Sklenice jsou nalevo.“

Vytáhl jednu z kredence a otočil kohoutkem. „Mám jednoho kamaráda,“ začal a sledoval, jak se skleniceplní. „Příjemný chlapík, živí se jako právník, hodně úspěšný. Před pár lety mi vyprávěl, proč podporujeválku v Iráku. Vykládal mi všelijaké argumenty a že si Iráčané zaslouží šanci na svobodu. Řekl jsem mu:‚Máš syna, viď?‘ On odpověděl, že ano a že půjde na univerzitu Wake Forest. Zeptal jsem se: ‚Obětovalbys v té válce jeho život?‘ A požádal jsem ho, ať se nad tím pořádně zamyslí. Ať si třeba představí, že kněmu promluví Bůh a řekne: ‚Fajn, uzavřeme dohodu. USA tu válku v Iráku vyhrají, ale na oplátku tvůjsyn schytá kulku do hlavy a umře. Jenom on. Nikdo jiný. Všichni ostatní se bezpečně vrátí domů, ale tvůj syn zemře.‘ Toho kamaráda jsem se zeptal: ‚Přistoupil bys na tu dohodu?‘“

Ed Grayson se obrátil a napil se.

„Co odpověděl?“ zajímala se. „Co byste řekla, Wendy?“

„Nejsem váš kamarád právník, který podporoval válku.“

„Pěkně vyhýbavá odpověď,“ usmál se Grayson. „Když se to vezme kolem a kolem, na tu dohodu bynepřistoupil nikdo, nemám pravdu? Nikdo by neobětoval vlastní dítě.“

„Lidé posílají děti do války každý den.“

„Ano, jistě, můžete je poslat do války, ale ne na smrt. To je rozdíl, i když vyžaduje silnou dávkusebezapření. Člověk je ochoten riskovat a spoléhat na náhodu, protože ve skutečnosti nevěří, že zemřezrovna jeho dítě. To je něco jiného. Není to výběr, o jakém mluvím já.“

Podíval se na ni.

„Čekáte na potlesk?“ zeptala se.

„Nesouhlasíte se mnou?“

„Vaše hypotéza znevažuje oběti,“ řekla Wendy. „A je nesmyslná.“

„No, možná je nefér, to uznávám. Ale pro nás, Wendy, je teď v jistém ohledu naprosto reálná. Mému

dítěti už Dan neublíží a váš syn je pro něj moc starý. Necháte to plavat, protože vaše dítě je v bezpečí?

Máme vy nebo já právo umýt si nad tím ruce, protože nejde o naše dítě?“

Mlčela.

Ed Grayson vstal. „Nemůžete před tím utéct, Wendy.“

„Nikdy jsem nebyla zastánkyní občanských hlídek, pane Graysone.“

„Tohle je jiná situace.“

„Vypadá podobně.“

„Tak se nad tím zamyslete.“ Grayson se na ni zadíval a ujistil se, že ho pozorně poslouchá. „Kdybyste mohla vrátit čas a najít Arianu Nasbrovou –“

„Nechte toho,“ řekla.

„Kdybyste se mohla vrátit do doby, kdy poprvé, podruhé nebo dokonce potřetí řídila opilá –“

„Okamžitě sklapněte.“

Ed Grayson přikývl, podle všeho spokojen, že se jí dostal pod kůži. „Asi bych měl jít.“ Vykročil z kuchyně k předním dveřím. „Uvažujte o tom, dobře? Nic jiného po vás nechci. My dva stojíme na stejné straně,

Wendy. Myslím, že to víte.“

Ariana Nasbrová.

Když Grayson odešel, Wendy musela myslet na ten zatracený dopis v odpadkovém koši.

Zapnula iPod, zavřela oči a pokoušela se uklidnit hudbou. Pustila si svou relaxační sérii obsahující „Angels on the Moon“ od Thriving Ivory, „Please Forgive Me“ Williama Fitzsimmonse nebo „High Heels and All“ v podání Davida Berkeleyho. Písně o odpuštění jí však nepomohly, a tak změnila taktiku. Oblékla si sportovní úbor a nechala hrát úplně všechno od songů svého mládí jako „Shout“ od Tears for Fears přes „First Night“ skupiny Hold Steady po Eminemovu „Lose Yourself“.

Ani to nezabralo. Pořád slyšela slova Eda Graysona…

„Kdybyste mohla vrátit čas a najít Arianu Nasbrovou…“

Udělala by to. Nepochybně. Wendy by se vrátila v čase, našla by tu krávu, uřízla by jí hlavu a zatančila bykolem stále se zmítajícího těla.

Hezká představa, jenže tím to končí.

Wendy zkontrolovala e-mail. Dan Mercer dodržel slovo a opravdu jí poslal pokyny pro schůzku ve dvěhodiny odpoledne: adresu ve Wykertownu v New Jersey. Nikdy o tom městě neslyšela. Cestu vyhledala spomocí Googlu. Jízda jí potrvá hodinu. Fajn. Měla skoro čtyři.

Osprchovala se a oblékla se. Ten dopis. Ten zatracený dopis. Seběhla dolů, prohrabala odpadky a našlanenápadnou bílou obálku. Zadívala se na písmo, jako kdyby z něj dokázala něco vyčíst. Nevyčetla.Neobtěžovala se hledáním nože na dopisy a použila obyčejný kuchyňský. Vytáhla z obálky dva bílé listy linkovaného papíru vytržené z bloku, do jakého psávala ve škole.

Vestoje přečetla celý dopis Ariany Nasbrové, jedno příšerné slovo za druhým, přímo u dřezu. Nenarazila v něm na nic překvapivého ani objevného, jenom na obvyklé sebestředné kecy, jaké člověk slyší ze všech stran. Fráze, sentimentální klišé, otřepané výmluvy… nescházelo vůbec nic. Každé slovo se jí zabodávalodo masa jako dýka. Ariana Nasbrová psala o „východiscích mého sebehodnocení“, „nápravě škod“,„hledání smyslu“ a „pádu na samotné dno“. Dojemné. Dokonce měla tolik drzosti, aby se zmínila o tom,jak v životě trpěla a naučila se odpouštět, že odpuštění je „nádherná věc“ a že by chtěla „tenhle zázrakzprostředkovat taky vám a Charliemu“.

Když Wendy viděla jméno svého syna napsané rukou té ženské, zachvátil ji obrovský vztek.

„Vždycky budu alkoholička,“ svěřila se Ariana Nasbrová ke konci té nestydatosti. Zase píše o sobě.Udělám. Jsem. Chci. Dopis se jen hemžil větami v první osobě jednotného čísla.

Já, já, já.

Vím, že jsem nedokonalá bytost, která si zaslouží odpuštění.

Wendy se chtělo zvracet.

A potom poslední odstavec.

Píši vám už třetí dopis. Prosím, ozvěte se mi, abychom se mohly pustit do hojení ran. Bůh vám žehnej.

Krucinál, pomyslela si Wendy, na to vem jed, že se ti ozvu. Hned jdu na to.

Popadla klíče a vyrazila k autu. Zadala do navigace zpáteční adresu a rozjela se k domu na půli cesty, vněmž Ariana Nasbrová momentálně bydlela.

Dům na půli cesty se nacházel v New Brunswicku, za normálních okolností asi hodinu jízdy daleko, aleprotože Wendy usilovně šlapala na plynový pedál, zvládla to za necelých pětačtyřicet minut. Zaparkovalaa vpadla hlavním vchodem do budovy. Představila se ženě na recepci a oznámila, že chce mluvit sArianou Nasbrovou. Žena ji vyzvala, ať si sedne. Wendy poděkovala a řekla, že postojí.

Za chvíli se objevila Ariana Nasbrová. Wendy ji neviděla celých sedm let, od soudu kvůli zabití při nehodě.

Tenkrát Ariana vypadala vyděšeně a žalostně, měla svěšená ramena a rozcuchané šedivé vlasy aneustále mrkala, jako kdyby očekávala, že odněkud přiletí rána.

Tahle žena, Ariana Nasbrová po odpykání trestu, byla jiná. Její krátké vlasy měly bílou barvu. Stálavzpřímeně a klidně a dívala se Wendy do očí. Natáhla ruku a řekla: „Děkuji vám, že jste přišla, Wendy.“

Wendy nabídnuté ruce nevěnovala pozornost. „Nepřišla jsem kvůli vám.“

Ariana se pokusila o úsměv. „Nechcete se projít?“

„Ne, Ariano, nechci se projít. Ve vašich dopisech, na první dva jsem nereagovala, ale s tím jste těžkomohla počítat, jste navrhovala jakousi nápravu škod.“

„Ano.“

„Takže jsem vám přijela říct tohle: Už mi ty svoje žvásty od Anonymních alkoholiků, ve kterých sesoustředíte sama na sebe, neposílejte. Kašlu na ně. Nechci vám odpustit, abyste se mohla uzdravit nebozotavit nebo jak tomu říkáte. Nezajímá mě, jestli vám bude líp. Tohle není poprvé, co jste Anonymníalkoholiky zkusila, viďte?“

„Ne,“ odpověděla Ariana Nasbrová se vztyčenou hlavou, „není.“

„Docházela jste k nim dvakrát, než jste zabila mého manžela, je to tak?“

„Máte pravdu,“ přiznala Ariana klidným hlasem.

„Dostala jste se někdy dřív k osmému kroku Anonymních alkoholiků?“

„Dostala. Ale tentokrát je to jiné, protože –“

Wendy ji umlčela zdvižením ruky. „To mě nezajímá. Skutečnost, že tentokrát by to mohlo být jiné, pro mě nic neznamená. Nezajímá mě vaše uzdravení nebo osmý krok, ale kdybyste opravdu chtěla napravitškody, doporučuji vám, abyste šla ven, počkala na chodníku a skočila pod první projíždějící autobus. Vím,že to zní drsně, ale kdybyste to udělala tenkrát, kdy jste naposledy dospěla k osmému kroku –, kdybyvám člověk, kterému jste ublížila, doporučil totéž co já, místo aby vám odpouštěl, možná, ale jenommožná byste poslechla a byla byste po smrti a můj John by žil. Já bych měla manžela a Charlie by měltátu. To je podstatné. Ne vy. Ne vaše šestiměsíční hra na střízlivost u Anonymních alkoholiků. Ne vašeduchovní cesta ke střízlivění. Takže jestli vážně chcete něco napravit, přestaňte se stavět na první místo.Jste vyléčená, opravdu vyléčená, absolutně stoprocentně jistá, že už nikdy nebu dete pít?“

„Člověk nikdy není vyléčený,“ řekla Ariana.

„Další pitomost od Anonymních alkoholiků. Nikdy nevíme, co přinese zítřek, že ano? Tak tu nápravu škodberte vážně. Přestaňte psát dopisy, přestaňte o sobě mluvit ve skupině, přestaňte přežívat jeden den zadruhým. Místo toho podnikněte jednu jedinou věc, která zaručí, že nezabijete tátu dalšímu dítěti: Počkejte na ten autobus a vkročte před něj. A mně a mému synovi dejte sakra pokoj. Nikdy vám neodpustíme.Nikdy. A je od vás sobecké a obludné, když si myslíte, že bychom to měli udělat, abyste se zrovna vy mohla uzdravit.“

Potom se Wendy obrátila, došla zpátky k autu a nastartovala.

S Arianou Nasbrovou skončila. Teď byla řada na Danu Mercerovi.

– 6,

Marcia McWaidová seděla na gauči vedle Teda. Naproti nim usedl Frank Tremont, vyšetřovatel z okresuEssex, který přišel podat týdenní hlášení v případu jejich zmizelé dcery. Marcia předem věděla, co od něj uslyší.

Frank Tremont měl hnědý oblek a ošuntělou kravatu, která vypadala, jako kdyby ji po čtyřech měsícíchrozbalil ze zmuchlané kuličky. Bylo mu něco přes šedesát, brzy měl jít do penze a působil unavenýmdojmem jako každý, kdo se příliš dlouho věnuje jednomu zaměstnání. Když se na něj Marcia vyptávala,zaslechla zvěsti, že už má Frank to nejlepší za sebou a poslední měsíce v práci se snaží jen přežít.

Tyto fámy se však nepotvrdily, alespoň pokud šlo o to, že je stále navštěvoval a informoval je o vývoji událostí. Dřív s ním přicházeli ještě federální agenti, odborníci na pohřešované osoby a zástupci dalšíchsborů. Časem jich ubývalo a čtyřiadevadesát dní po dceřině zmizení zůstal jen tenhle stárnoucí policajt vpříšerném obleku.

Zpočátku Marcia policistům nabízela kávu a sušenky. Nyní si už na nic nehrála. Frank Tremont sedělnaproti nim, zjevně trpícím rodičům, v jejich rozkošném předměstském domě a podle všeho uvažoval, jakby jim znovu sdělil, že o jejich pohřešované dceři nemá žádné zprávy.

„Je mi líto,“ řekl Frank Tremont.

Marcia nic jiného ani nečekala.

Podívala se, jak se Ted opírá. Zvedl obličej ke stropu a oči se mu zalily slzami. Věděla, že Ted je dobrýčlověk, vlastně báječný člověk, skvělý manžel a otec a živitel rodiny. Zjistila však, že nepatří knejsilnějším.

Obrátila zrak k Tremontovi. „Co bude dál?“ zeptala se.

„Pokračujeme v pátrání,“ odpověděl.

„Jak?“ zajímala se Marcia. „Co ještě můžete udělat?“

Tremont otevřel ústa, ale pak se na chvilku zarazil. „Nevím, Marcio.“

Ted McWaid nechal slzy volně téct. „Já to nechápu,“ konstatoval, jako již mnohokrát. „Jak je možné, že jste nic nedokázali?“

Tremont mlčel.

„S tou svou technikou, moderními přístroji a internetem…“

Ted nedokončil. Zavrtěl hlavou. Nechápal to. Marcia však ano. Takhle to nefungovalo. Před Haleyinýmzmizením byli typickou americkou rodinou, jejíž znalosti (a přesvědčení) o policejní práci vychází zceloživotního sledování televizních seriálů, ve kterých jsou všechny případy vyřešeny. Herci jako zeškatulky najdou vlas, otisk boty nebo šupinku kůže, strčí ji pod mikroskop a za necelou hodinu záhaděpřijdou na kloub. Jenže realita je jiná. Marcia už věděla, že lepší představu o skutečnosti si vytvoří zezpravodajství. Například v Coloradu policie ještě nedopadla vraha dětské královny krásy JonBenet Ramseyové. Marcia si pamatovala na titulky zpráv, když byla ze svého pokoje jednou v noci unesena čtrnáctiletá Elizabeth Smartová. Média neinformovala o ničem jiném než o únosu a každý sledoval, jakpolicisté, agenti FBI a všichni ti vyšetřující „experti“ prohledávají místo činu v Elizabetině domě v Salt
Lake City ve snaze zjistit pravdu, a přece víc než devět měsíců nikoho nenapadlo posvítit si na bláznivéhobezdomovce s božským komplexem, který v domě pracoval, ačkoli ho Elizabetina sestra viděla osudnéhovečera. Kdyby se něco takového objevilo v Kriminálce Las Vegas nebo v Právu a pořádku, divák by mrštildálkovým ovládáním přes obývák a prohlásil, že je to „nerealistické“. Jenže není možné zavírat oči předtím, že zrovna takové věci se dějí pořád.

Marcia již pochopila, že ve skutečnosti těžké zločiny procházejí dokonce i idiotům.

Ve skutečnosti nikdo není v bezpečí.

„Máte pro mě něco nového?“ zkusil Tremont. „Cokoli?“

„Všechno jsme vám už řekli,“ opáčil Ted.

Tremont přikývl a vypadal obzvlášť utahaně. „Dělali jsme už na podobných případech, kdy sepohřešovaná dospívající dívka najednou objevila. Potřebovala se vyřádit nebo možná měla tajnéhopřítele.“

Tohle jim už vypravoval. Frank Tremont si stejně jako všichni ostatní včetně Teda a Marcie přál, aby

Haley utekla z domova.

„Třeba jedna holka z Connecticutu,“ pokračoval Tremont. „Chytila se špatného kluka a utekla s ním. Potřech týdnech se prostě vrátila domů.“

Ted pokýval hlavou a obrátil se k Marcii, jako by u ní hledal podporu. Marcia se snažila vypadat

optimisticky, ale nedařilo se jí to. Teddy se zdrceně odvrátil a omluvil se.

Je to zvláštní, uvažovala Marcia, že právě já to vidím ze všech lidí nejjasněji. Samozřejmě, žádný rodič sinechce připustit, že ve své bezradnosti neodhalil u vlastního dospívajícího potomka známky zoufalstvínebo vyšinutí, jež by vedlo k tříměsíční nepřítomnosti. Policie se snažila nafouknout všechny nezdary jejího mladého života: Ano, Haley se nedostala na Virginskou univerzitu, která byla její první volbou. Ano, nevyhrála třídní soutěž v psaní esejů, ani nezískala vyznamenání v programu humanitního vzdělávání.Ano, možná se nedávno rozešla s chlapcem. No a co? Podobné věci zažívají všichni mladí.

Marcia znala pravdu, a to od prvního dne. Jak řekl ředitel Zecher, Haley se něco stalo. Něco zlého.

Tremont seděl na místě a nevěděl, co má dělat.

„Franku?“ oslovila ho Marcia.

Podíval se na ni.

„Chci vám něco ukázat.“

Marcia vytáhla fotografii s Mickey Mousem, kterou našla na dceřině skříňce, a podala mu ji. Tremontobrázek podržel v ruce a pozorně si jej prohlížel. Místnost ztichla. Marcia slyšela jeho sípavý dech.

„Tuhle fotku jsem udělala tři týdny před Haleyiným zmizením.“

Tremont z fotografie nespouštěl oči, jako kdyby hledal důležitou stopu. „Vzpomínám si. Jeli jste na výlet do Disney Worldu.“

„Podívejte se jí do tváře, Franku.“

Poslechl a jeho zrak přestal těkat.

„Myslíte, že tahle holka, s tímhle úsměvem, se rozhodla utéct z domova a nikomu to neříct? Vážně simyslíte, že teď někde přežívá sama a je dost mazaná na to, aby ani jednou nepoužila iPhone, bankomat nebo kreditní kartu?“

„Ne,“ odpověděl Frank Tremont, „nemyslím.“

„Prosím, Franku, hledejte dál.“

„Budu, Marcio. Slibuju.“

Když si lidé představí dálnice v New Jersey, vzpomenou si buď na Garden State Parkway mezi sešlýmiskladišti, zanedbanými hřbitovy a odřenými dvojdomky, nebo na New Jersey Turnpike a okolní továrny,vysoké komíny a obří průmyslové komplexy, které připomínají depresivní budoucnost z filmové sérieTerminátor. Nemyslí na dálnici číslo 15 v okrese Sussex, která vede mezi poli, starobylými městečky a letitými stodolami a kolem baseballového stadionu, kde se hrají zápasy místní ligy.

Wendy jela podle pokynů Dana Mercera po patnáctce, dokud se nezměnila v silnici číslo 206, pak odbočiladoprava na štěrkovou cestu, minula nájemní skladiště a dorazila na parkoviště karavanů ve Wykertownu.Parkoviště bylo klidné a malé a vyznačovalo se přízračnou atmosférou, v jaké člověk téměř očekává, že sivítr bude pohrávat se zrezivělou dětskou houpačkou. Pozemek byl čarami rozdělen na jednotlivá stání. Tov řadě D a sloupci 7 se nacházelo na opačném konci, nedaleko drátěného plotu.

Wendy vystoupila z auta a užasla, jaké ticho na místě panuje. Neslyšela vůbec nic. Zbývalo jen, aby sekolem přehnal chomáč roští. Jako by zavítala do města, které postihla nějaká katastrofa, vybuchla tambomba a obyvatelé se vypařili. Wendy spatřila šňůry na sušení prádla, ale žádné na nich neviselo. Tu atam stály rozkládací židle s potrhanými sedáky. Grily na dřevěné uhlí a plážové hračky vypadaly, jako by je někdo opustil uprostřed zábavy.

Wendy zkontrolovala mobil. Bez signálu. Výborně. Vystoupila po dvou schodech z tvárnic a zastavila sepřede dveřmi karavanu. Jedna její část, racionální část, která jí připomínala, že je matka a nikoli superhrdinka, ji nabádala, aby se obrátila a nechovala se jako idiot. Možná by se nad tím zamyslela, jenže v tu chvíli se dveře otevřely a stanul v nich Dan Mercer. Když spatřila jeho obličej, o krok ustoupila.

„Co se vám stalo?“

„Pojďte dál,“ zamumlal Dan Mercer s opuchlou čelistí. Nos měl rozbitý. Celou tvář mu pokrývaly podlitiny,ale to ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší byly kruhové popáleniny na pažích a obličeji. Jedna vypadala,jako kdyby pronikla skrz celou tvář.

Wendy ukázala na jedno kolečko. „To vám udělali cigaretou?“

Pokrčil rameny. „Řekl jsem jim, že u mě v přívěsu se nekouří. Rozčílilo je to.“

„Koho?“

„Byl to vtip. S tím zákazem kouření.“

„Jistě, to jsem pochopila. Kdo vás napadl?“

Dan Mercer se otřásl. „Co kdybyste šla dovnitř?“

„Co kdybychom zůstali venku?“

„No tak, Wendy, vy ze mě máte strach? Sama jste naplno řekla, že asi nebudete můj typ.“

„I tak,“ odvětila.

„Já teď poměrně nerad chodím ven,“ vysvětlil.

„Ale já na tom trvám.“

„Tak sbohem. Mrzí mě, že jste sem jela takovou dálku zbytečně.“

Dan pustil dveře a zmizel uvnitř. Wendy chvíli vyčkávala, jestli jenom neblufuje. Nedočkala se. Zapomnělana dřívější nepříjemný pocit, nezdálo se, že by jí Mercer ve svém současném stavu mohl nějak vážnějiublížit –, otevřela dveře a vešla. Dan stál na druhém konci karavanu.

„Vaše vlasy,“ poznamenala Wendy. „Co je s nimi?“

Danovy kdysi vlnité hnědé vlasy nyní měly úděsný odstín žluté, který by se snad dal označit za blond.

„Přebarvil jste si je sám?“

„Ne, zajel jsem k Dionne, ke své nejoblíbenější kadeřnici ve městě.“

Wendy se skoro usmála. „Opravdu vás vystihla.“

„Já vím. Vypadám, jako kdybych zrovna vyšel z nějakého videoklipu z osmdesátých let.“

Dan se přesunul ještě dál ode dveří, ke konci karavanu, jako by chtěl schovat své podlitiny. Wendy pustiladveře. S prásknutím se zavřely. Osvětlení bylo tlumené. Místnost přetínaly sluneční paprsky. Podlahuzakrývalo prošlapané linoleum a jen v nejvzdálenější čtvrtině ležel ustřižený oranžový koberec, jaký by snad budil pohoršení i v sedmdesátých letech.

Dan působil shrbeně a vyčerpaně. Bizarní bylo a Wendy rozčilovalo, že rok před tím, než odhalila jehoskutečnou zálibu, chtěla točit o Danu Mercerovi a jeho „dobrých skutcích“. Dan jí připadal jako tennejvzácnější tvor ze všech, upřímný lidumil, člověk, který chce opravdu udělat něco pro druhé a kupodivu na tom nehodlá zbohatnout.

Nerada si přiznávala, že mu na to skočila. Dan byl pohledný muž s vlnitými hnědými vlasy a tmavěmodrýma očima, jimiž se dokázal dívat, jako kdyby jeho protějšek byl jediným člověkem na světě.Vyznačoval se vnímavostí, šarmem a dobrosrdečným smyslem pro humor a ona chápala, že ho ty nebohéděti musejí milovat.

Jenže proč ho jako patologicky nedůvěřivá reportérka neprokoukla?

Dokonce doufala, přizná to někdy aspoň sama sobě? –, že ji pozve na schůzku. Když se na ni podíval,pocítila jakýsi slibný náznak počínající přitažlivosti a byla si jistá, že podobný blesk musel zasáhnout i jeho.

Teď jí při tom pomyšlení naskakovala husí kůže.

Dan se na ni ze svého místa v rohu pokoušel dívat s někdejší vnímavostí, ale výsledek se nedostavil. Ona zdánlivě krásná čistota, kterou se tenkrát nechala ošálit, byla v troskách. Zůstaly žalostné zbytky, avšak Wendy ani teď navzdory svým instinktům a všemu, co věděla, prostě nedokázala uvěřit, že Dan je

netvorem, jímž evidentně byl.

Ale dost těch nesmyslů. Ten chlap není nic jiného než zločinec. Skromností zakrýval své skutečné já.

Říkejte tomu instinkt, ženská intuice nebo jak chcete, kdykoli se na to Wendy spolehla, mýlila se.

„Já jsem to neudělal, Wendy.“

Další já. Jako by to pro dnešek nestačilo.

„Jistě, to jste říkal po telefonu,“ opáčila. „Můžete být konkrétnější?“

Zatvářil se nejistě a nevěděl, jak pokračovat. „Od té doby, co mě zatkli, se zabýváte mou minulostí,

viďte?“

„No a?“

„Mluvila jste s dětmi, se kterými jsem pracoval v centru pro mládež, že? S kolika?“

„Záleží na tom?“ „S kolika, Wendy?“

Bylo jí jasné, kam tím míří. „Se sedmačtyřiceti,“ odpověděla.

„Kolik z nich prohlásilo, že jsem je zneužil?“

„Žádné. Veřejně. Ale objevily se anonymní tipy.“

„Anonymní tipy,“ zopakoval Dan. „Myslíte anonymní blogy, které může psát kdokoli včetně vás.“

„Nebo děcko, které má strach.“

„Nevěřila jste těm blogům natolik, abyste o nich mluvila v pořadu.“

„To těžko dokazuje vaši nevinu, Dane.“

„Zvláštní.“ „Co?“

„Myslel jsem, že je to naopak. Že je člověk nevinný, dokud mu neprokážou vinu.“

Málem zvedla oči v sloup. Tuhle hru hrát nechtěla. Přišel čas začít z jiného soudku. „Víte, co jsem ještě zjistila, když jsem si na vás posvítila?“

Dan Mercer jako by ještě ustoupil, skoro úplně do kouta. „Co?“

„Nic. Neobjevila jsem žádné přátele, příbuzné, styky. Kromě vaší bývalé manželky Jenny Wheelerové a

centra pro mládež jste v podstatě duch.“

„Rodiče zemřeli, když jsem byl kluk.“

„Ano, já vím. Vyrostl jste v jednom sirotčinci v Oregonu.“

„No a?“

„V životopisu máte spoustu mezer.“

„Byla to past, Wendy.“

„Přesně tak. A vy jste se do té pasti ve správnou chvíli chytil, viďte?“

„Myslel jsem, že jdu na návštěvu k děvčeti, které má problémy.“

„Vy hrdino. Proč jste do toho domu chodil?“

„Chynna na mě zavolala.“

„Jmenuje se Deborah, ne Chynna. Je v televizi na stáži. Shodou okolností má hlas jako vaše tajemnádívka.“

„Slyšel jsem ji z dálky,“ namítl. „Připravila jste to vy, je to tak? Jako kdyby zrovna vyšla ze sprchy?“ „Aha. Myslel jste, že to je nějaká Chynna z vašeho centra, že?“

„Ano.“

„Tu Chynnu jsem samozřejmě hledala, Dane. Vaši tajemnou dívku. Jenom abych si udělala jasno. Nechalijsme vás sestavit její identifikační portrét.“

„Já vím.“

„A taky víte, že jsem její portrét ukazovala všem v okolí, nemluvě o zaměstnancích a klientech vašeho centra pro mládež. Nikdo ji nezná, nikdo ji neviděl.“

„Už jsem vám říkal, že za mnou přišla tajně.“

„To se hodí. A někdo navíc použil váš počítač k odeslání těch hrozných zpráv?“

Mlčel.

„A, teď mi pomozte, Dane, někdo do něj stáhnul ty fotky, že ano? A někdo, třeba já, pokud uvěříme

vašemu právníkovi, ve vaší garáží schoval nechutné fotky dětí.“

Dan Mercer vyčerpaně zavřel oči.

„Víte, co byste měl dělat, Dane? Když jste teď volný a zákon na vás nemůže, měl byste vyhledat pomoc.

Chodit k nějakému terapeutovi.“

Dan zavrtěl hlavou a chabě se usmál.

„Co je?“

Zvedl k ní oči. „Chytáte pedofily už dva roky, Wendy. Copak vy to nevíte?“

„Co nevím?“

Jeho hlas zněl z kouta jako šepot. „Pedofil se nevyléčí.“

Wendy zamrazilo. A potom se dveře karavanu rozlétly.

Uskočila zpátky, protože ji málem praštily. Dovnitř vklouzl muž v lyžařské masce. V pravé dlani svíral pistoli.

Dan zvedl obě ruce a ještě o krok ustoupil. „Ne…“

Muž v masce na něj namířil. Wendy vrávorala dozadu, mimo jeho zorné pole, a pak ten člověk bez

varování vypálil.

Udělal to náhle, aniž Danovi řekl, aby se nehýbal nebo zvedl ruce vzhůru, nic takového. Prostě se ozvalosyčení a krátké práskání výstřelů.

Dan se obrátil a padl tváří na podlahu.

Wendy vykřikla. Vrhla se za starý gauč, jako kdyby jí mohl poskytnout nějakou ochranu. Zpod něj viděla,že Dan leží na zemi. Nehýbal se. Kolem jeho hlavy se rozšiřovala kaluž krve a zalévala koberec. Kat přešelmístnost. Nepospíchal. Byl rozvážný. Jako by se procházel parkem. Zastavil se vedle Dana. Sklopil zbraň k jeho hlavě.

V tu chvíli si Wendy všimla hodinek.

Byly to hodinky Timex na pružném pásku. Takové míval její otec. Všechno se na několik vteřin zpomalilo.Wendy si všimla, že výška odpovídá. Stejně tak váha. A k tomu ty hodinky.

Byl to Ed Grayson.

Dvakrát Dana střelil do hlavy, přičemž se ozvaly duté rány. Danovo tělo při nárazech nadskočilo. Wendy podléhala panice. Vzepřela se jí. Nepotřebovala nic než jasnou hlavu.

Měla dvě možnosti.

První možnost, promluvit s Graysonem. Přesvědčit ho, že je na jeho straně.

Druhá možnost, utéct. Dostat se ke dveřím, doběhnout k autu a vypadnout odsud.

Obě možnosti přinášely problémy. Třeba ta první: Uvěří jí Grayson? Před pár hodinami ho odmítla a

vlastně mu lhala a teď se potajmu sešla s Danem Mercerem, tedy člověkem, kterého chladnokrevně

zastřelil…

První možnost nezněla moc dobře, takže zbývala…

Vyrazila k otevřeným dveřím.

„Stůjte!“

V přikrčení ze dveří spíš vyklopýtala, než vyběhla.

„Počkejte!“

Ani náhodou, pomyslela si. Ocitla se ve slunečním světle. Nezastavuj, nabádala sama sebe. Nezpomaluj.

„Pomoc!“ vykřikla.

Nikdo neodpověděl. Parkoviště bylo pořád opuštěné.

Ed Grayson za ní vystartoval ze dveří. V ruce držel pistoli. Wendy utíkala dál. Ostatní karavany byly moc daleko. „Pomoc!“

Výstřely.

Mohla se skrýt jedině za svým autem. Běžela k němu. Další střelba. Vrhla se za vůz a použila jej jako štít.

Má to risknout?

Zbývá jí snad jiná možnost? Měla by zůstat za autem a počkat, až k ní Grayson dojde a zastřelí ji?

Zašátrala v kapse a vytáhla dálkové odemykání dveří. Odemkla. Ještě lepší bylo, že když si Charlie udělal řidičák, přesvědčil ji, aby ovládání zvládlo také nastartovat auto a oni mohli za studených zimních rán z kuchyně sledovat, jak se vůz zahřívá. Samozřejmě namítala, že to je naprostá zbytečnost a že její

rozmazlený syn snese pár minut chladu. Teď by ho za to políbila.

Motor naskočil.

Wendy otevřela dveře u řidiče a se skloněnou hlavou vlezla dovnitř. Podívala se z okénka. Pistole mířila rovnou na auto. Wendy se přikrčila.

Opět výstřely.

Čekala, kdy se začne tříštit sklo. Nic. Neměla čas nad tím přemýšlet. Vleže na boku zařadila rychlost. Auto se rozjelo. Levou rukou zmáčkla plynový pedál a řídila naslepo. Doufala, že do ničeho nenarazí.

Uplynulo deset vteřin. Jak daleko dojela?

Usoudila, že dost daleko.

Narovnala se a vklouzla na sedadlo. Ve zpětném zrcátku viděla, jak za ní běží maskovaný Grayson se

zvednutou pistolí.

Dupla na plyn, až jí hlava cukla dozadu, a ujížděla, dokud postava ze zpětného zrcátka nezmizela. Sáhlapo mobilním telefonu. Pořád bez signálu. Přesto vymačkala tísňovou linku 911 a pokusila se dovolat.Spojení nedostupné. Ujela skoro dva kilometry. Ani čárka. Vrátila se na silnici číslo 206 a zkusila to znovu.

Marně.

Po dalších pěti kilometrech se dovolala.

„Jakou mimořádnou událost chcete ohlásit?“ zeptal se hlas.

„Potřebuju ohlásit střílení.“

-– 7,

Než Wendy obrátila auto a vrátila se ke karavanu, na místo dorazily tři služební vozy policie okresuSussex. Jeden policista hlídkoval u vjezdu na parkoviště.

„Vy jste ta paní, co to ohlásila?“ zeptal se. „Ano.“

„Je vám něco?“

„Ne.“

„Potřebujete lékařskou pomoc?“

„Ne, nic mi není.“

„Ohlásila jste po telefonu, že útočník je ozbrojený?“

„Ano.“

„A že byl sám?“

„Ano.“

„Pojďte se mnou, prosím.“

Odvedl ji k jednomu služebnímu vozu a otevřel zadní dveře. Wendy zaváhala.

„Kvůli vaší bezpečnosti. Neznamená to, že vás zatýkám nebo něco takového.“

Nastoupila. Policista za ní zavřel a posadil se na sedadlo řidiče. Motor nechal vypnutý a dál ji zahrnoval otázkami. Občas ji zarazil zdviženou dlaní a některé její informace vysílačkou oznamoval dalšímupolicajtovi, jak Wendy usoudila. Sdělila mu všechno, co věděla, včetně podezření, že pachatelem byl Ed Grayson.

Uplynulo víc než půl hodiny, než k autu přistoupil další policista, vysoký, asi stotřicetikilový černoch. Nasobě měl havajskou košili, do které by se člověk běžných rozměrů zabalil dvakrát. Otevřel zadní dveře.

„Paní Tynesová, jsem šerif Mickey Walker z policie okresu Sussex. Mohla byste vystoupit z vozu?“ „Už jste ho chytili?“

Walker neodpověděl. Kolébal se k vjezdu na parkoviště. Wendy pospíchala za ním. Všimla si dalšího

policajta, který vyslýchal muže v tílku a šortkách. „Šerife Walkere?“

Nezpomalil. „Říkala jste, že podle vás byl ten člověk v lyžařské masce nějaký Ed Grayson?“

„Ano.“

„A že přijel po vás?“

„Ano.“

„Víte, jakým autem přijel?“

Zamyslela se nad tím. „Ne, auto jsem neviděla.“

Walker přikývl, jako kdyby tuto odpověď očekával. Došli ke karavanu. Walker strčil do dveří a sklonil se,aby mohl vejít. Wendy ho následovala. Dva další uniformovaní policisté už byli uvnitř. Wendy se podívalapřes karavan do míst, kam padl Dan.

Nic.

Obrátila se k Walkerovi. „Vy jste už odnesli tělo?“ Odpověď znala dopředu. Neprojela kolem ní žádnásanitka, dodávka ani pohřební vůz.

„Žádné tělo tady nebylo,“ odpověděl.

„To nechápu.“

„Nebyl tady žádný Ed Grayson ani nikdo jiný. V karavanu to vypadalo přesně takhle, když jsme vešli.“

Wendy ukázala do opačného kouta. „Ležel tamhle. Dan Mercer. Nevymýšlím si.“

Znovu se podívala do míst, kde viděla tělo, a napadlo ji: Ale ne, tohle nemůže být pravda. Vzpomněla si na filmovou či televizní scénu, kterou každý viděl asi milionkrát a ve které zmizí mrtvola, nějaká ženskákňourá: „Musíte mi věřit“, ale nikdo jí nevěří. Wendy se vrátila očima k velkému policajtovi, aby zjistilajeho reakci. Očekávala nedůvěru, avšak Walker ji překvapil.

„Vím, že si nevymýšlíte,“ řekl.

Chystala se na dlouhou hádku, jenže té nebylo třeba. Wendy vyčkávala.

„Pořádně se nadechněte,“ vyzval ji Walker. „Cítíte něco?“

Poslechla ho. „Střelný prach?“

„Jo. Poměrně nedávno, řekl bych. Navíc tamhle ve stěně je díra po kulce. Prošla skrz. Našli jsme ji venku ve tvárnici. Vypadá to na osmatřicítku, ale přesně se to dozvíme později. Teď chci, abyste se rozhlédla ařekla mi, jestli je tu něco jinak, než když jste utíkala.“ Odmlčel se a rozpačitě máchl rukou. „Samozřejměkromě toho, že zmizelo to tělo.“

Wendy si hned všimla. „Koberec je pryč.“

Walker opět přikývl, jako kdyby to předpokládal. „Co to bylo za koberec?“

„Takový oranžový hadr. Mercer na něj upadl, když ho Grayson střelil.“

„A ten koberec byl v koutě? Tam, kam jste předtím ukazovala?“

„Ano.“

„Pojďte se na něco podívat.“

Walker v malém karavanu zabíral spoustu prostoru. Přešli místnost a Walker namířil silný prst na stěnu.Wendy spatřila úhledný a drobný průstřel. Pak Walker zasupěl, když se sklonil k místu, kam dopadlo tělo.

„Vidíte to?“

Na podlaze byly malé kudrlinky oranžového vlákna. To bylo skvělé, ukázalo se, že si Wendy nevymýšlí –,ale on jí ukazoval něco jiného. Podívala se za jeho prstem.

Krev.

Ne moc. Určitě ne všechna, která se rozlila, když byl Dan Mercer zastřelen. Ale bylo jí dost. Oranžovékudrlinky se zachytily i v lepkavé tekutině.

„Musel krvácet přes koberec,“ usoudila Wendy.

Walker přikývl. „Máme svědka, který venku viděl nějakého chlapa nakládat srolovaný koberec dozadu doauta, do černé Acury MDX s newjerseyskou poznávací značkou. Už jsme se ptali na dopravníminspektorátu, jaké auto má Edward Grayson z Fair Lawnu v New Jersey. Prý jezdí v černé Acuře MDX.“

Nejprve zesílili znělku. Velmi dramatickou. Pam-pa-dááá…

Hester Crimsteinová v černém taláru otevřela dveře a majestátně zamířila k soudcovské stolici. Jak se k níblížila, bubnování zrychlovalo. Proslulý hlas, který zazněl v bezpočtu filmových upoutávek a jehož majiteluž zemřel, řekl: „Všichni vstaňte, přichází soudkyně Hester Crimsteinová.“

Švenknutí na titulek: SÍŇ SOUDKYNĚ CRIMSTEINOVÉ.

Hester se posadila: „Dospěla jsem k rozhodnutí.“

Ženský sbor, jaký v rádiích sděluje důležité informace typu „Sto dva celých sedm… New York“, zazpíval: „Je tu rozsudek!“

Hester se snažila nevzdychnout. Natáčela svou novou televizní show už tři měsíce a zanechala kvůli nípořadu pro kabelovou televizi Crimsteinová o zločinu, který se zabýval „skutečnými případy“, přičemžtento eufemismus označoval provinění celebrit, pohřešované bílé teenagery a zálety politiků.

Její „soudní zřízenec“ se jmenoval Waco. Byl to bývalý komik. Ano, opravdu. Tohle bylo televizní studio,ne soudní síň, třebaže to tak vypadalo. Ačkoli nešlo přímo o soudní proces, Hester předsedala jakémusiprávnímu řízení. Obě strany podepsaly dohodu o arbitráži. Produkční závazek vyrovnali a navrhovatel ižalovaný pobírali sto dolarů za každý den natáčení. Všichni byli spokojení.

Reality show mají špatnou pověst a zaslouží si ji, avšak přesvědčivě dokazují, zejména ty, které se týkajíhledání partnerů nebo soudních procesů, že žijeme v mužském světě. Například tenhle žalovaný, Reginald Pepe. Prosím. Velký Reg, jak si nechal říkat, si údajně půjčil dva tisíce od navrhovatelky MileyBadonisové, se kterou v té době chodil. Velký Reg prohlásil, že to byl dar, a řekl soudu: „Ženské mi pořád něco dávají, co vám mám povídat?“ Velkému Regovi bylo padesát, měl obrovský pupek a nosil síťované tričko, kterým trčely chlupy na jeho hrudníku. Podprsenku nenosil, ale možná by měl. Vlasy mělnagelované do špičky, kvůli níž vypadal jako padouch z animovaného filmu, a kolem krku mu visely tuctyzlatých řetězů. Širokou tvář Velkého Rega, snímanou pro Hesteřinu show ve vysokém rozlišení, brázdilykrátery, ve kterých by se ztratil lunární modul.

Navrhovatelka Miley Badonisová byla o nejméně dvacet let mladší, a třebaže by ji nikdo neodhadl namodelku, vypadala vcelku normálně. Zoufale však sháněla chlapa, v podstatě jakéhokoli, a proto Velkému Regovi odevzdala peníze bez jediné otázky.

Velký Reg byl dvakrát rozvedený, se třetí manželkou žili odděleně a dneska si přivedl dvě další mladéženy. Obě si oblékly krátká trička nad pupík, ačkoli na to ani jedna neměla postavu. Těsná trička tlačilajejich tělesnou hmotu dolů, takže vypadaly jako tykve.

„Vy.“ Hester ukázala na dívku napravo.

„Já?“

Ačkoli odpověděla jednoslabičně, nějak se jí podařilo převalit uprostřed slova žvýkačku.

„Ano. Předstupte. Co tady děláte?“

„Ehm?“

„Proč jste tu s panem Pepem?“

„Ehm?“

Veselý zřízenec Waco začal zpívat „Kdybych tak měl mozek…“ z Čaroděje ze země Oz. Hester po němstřelila pohledem. „Příhodná poznámka, Waco.“

Waco ztichl.

Dopředu se vydala dívka nalevo. „Jestli to můžu říct, Vaše Ctihodnosti, jsme tady jako přítelkyně Velkého Rega.“

Hester obrátila zrak k Velkému Regovi. „Přítelkyně?“

Velký Reg zdvihl obočí, jako by říkal: Jistě, přítelkyně.

Hester se předklonila. „Něco vám oběma povím, dámy. Jestli se tenhle člověk bude opravdu snažit získat vzdělání a polepšit se, jednoho dne se možná dostane na úroveň totálního zkrachovance.“

„No tak, soudkyně!“ ozval se Velký Reg.

„Ticho, pane Pepe.“ Zadívala se na obě ženy. „Nechápu, o co vám jde, dámy, ale jedno je mi jasné:

Takhle se tátovi nepomstíte. Víte, co je to čůza?“

Obě dívky vypadaly zmateně.

„Pomůžu vám,“ pokračovala Hester. „Vy dvě jste čůzy.“

Miley Badonisová zvolala: „Jen jim to řekněte, paní soudkyně!“

Hester se obrátila za hlasem. „Paní Badonisová, slyšela jste někdy něco o máslu na hlavě?“

„Ne.“

„Tak sklapněte a poslouchejte.“ Hester se otočila zpátky k dívkám. „Znáte definici čůzy?“

„To je něco jako coura,“ odvětila dívka vlevo.

„Ano. A ne. Coura je promiskuitní žena. Čůza, podle mého názoru daleko horší druh, je každá žena, která by se dotkla muže jako Reginald Pepe. Paní Badonisová hrdě vykročila na cestu k tomu, aby čůzou

nebyla. Vy obě máte stejnou možnost. Naléhavě vás žádám, abyste ji využily.“

To se nestane. Takových už Hester viděla. Obrátila se k žalovanému.

„Pane Pepe?“

„Jo, soudkyně?“

„Řekla bych vám něco, co říkávala moje babička: Nemůžeš jet na dvou koních jedním zadkem –“

„Můžete, soudkyně, když to umíte, cha, cha, cha.“

Panebože.

„Řekla bych vám to,“ pokračovala Hester, „ale jste beznadějný případ. Označila bych vás za bahno, panePepe, ale je to fér vůči bahnu? Bahno nikomu neškodí, zatímco vy, jako ubohá napodobenina člověka, zasebou celý život necháváte jenom spoušť. A čůzy.“

„Moment,“ řekl Velký Reg, rozhodil rukama a usmál se, „urážíte moje city.“

Jo, pomyslela si Hester. Mužský svět. Otočila se k navrhovatelce. „Bohužel, paní Badonisová, to, že jeněkdo ubohou napodobeninou člověka, není zločin. Dala jste mu peníze. Neexistuje žádný doklad opůjčce. Ani kdyby se role obrátily, kdybyste vy byla škaredý chlap, který dal peníze přitažlivé, aleponěkud naivní mladší ženě –, nedalo by se s tím nic dělat. Proto rozhoduji ve prospěch žalovaného. Aprohlašuji, že je nechutný. Jednání končí.“

Velký Reg se tvářil nadšeně. „Poslyšte, soudkyně, jestli máte čas –“

Opět se ozvala znělka, ale tentokrát si jí Hester nevšímala. Zazvonil jí mobilní telefon. Podívala se na číslovolajícího, pospíchala do zákulisí a přijala hovor.

„Kde jste?“ zeptala se.

„Zrovna přijíždím domů,“ odpověděl Ed Grayson. „A jak to vypadá, zatknou mě.“ „Jel jste tam, kam jsem vám řekla?“ zajímala se Hester.

„Jel.“

„Dobře. Odvolejte se na svoje právo na právníka a mlčte. Už jedu.“

-– 8,

Wendy překvapilo, že na příjezdové cestě k jejímu domu stojí Popsův motocykl Harley-Davidson.Vyčerpaná po dlouhém výslechu, nemluvě o tom, že se přes den setkala se ženou, která jí zabilamanžela, a viděla vraždu, prošla kolem Popsovy motorky s vybledlými samolepkami: americká vlajka,člen NRA neboli Národní střelecké asociace, znak Veteránů zahraničních válek. Pousmála se.

Otevřela přední dveře. „Popsi?“

Pomalu se vynořil z kuchyně. „V lednici není pivo,“ řekl.

„Tady pivo nikdo nepije.“

„Jasně, ale nikdy nevíš, kdo přijde na návštěvu.“

Usmála se na něj… jak se říká otci zesnulého manžela?… bývalý tchán? „Máš pravdu.“

Pops došel k ní a dlouze ji objal. Ovinul ji pach kůže, cesty, cigarety a pochopitelně piva. Tchán, k čertu s „bývalým“, byl vlasatý veterán vietnamské války a vypadal jako medvěd. Vážil kolem sto dvaceti kilo, sípal a šedý knír měl zažloutlý od tabáku.

„Slyšel jsem, žes přišla o práci,“ řekl.

„Od koho?“

Pops pokrčil rameny. Wendy se nad tím zamyslela. Jediná odpověď: Charlie.

„Kvůli tomu jsi přijel?“ zeptala se.

„Prostě projíždím a potřeboval jsem někde zastavit. Kde mám vnuka?“

„U nějakého kamaráda. Měl by přijít každou chvíli.“

Tchán si ji prohlížel. „Vypadáš příšerně.“

„To potěší.“

„Chceš si o tom promluvit?“

Chtěla. Pops namíchal dva koktejly. Posadili se na gauč, a když mu vyprávěla o střílení, Wendy siuvědomila, ačkoli si to nerada připouštěla, že jí v domě schází mužská přítomnost.

„Vražda pedofila,“ poznamenal Pops. „Budu pár týdnů držet smutek.“

„To bylo trochu arogantní, nemyslíš?“

Pops pokrčil rameny. „Když překročíš určitou hranici, nemůžeš se vrátit. Mimochodem, chodíš s někým?“

„Hezká změna tématu.“

„Neuhýbej před otázkou.“

„Ne, s nikým nechodím.“

Pops zavrtěl hlavou.

„Co je?“

„Lidi potřebujou sex.“

„Zapíšu si to.“

„Myslím to vážně. Pořád to v sobě máš, holka. Běž ven a někoho si najdi.“ „Myslela jsem, že vy pravičáci z NRA jste proti předmanželskému sexu.“

„Ne, jenom to rozhlašujeme, aby zbylo víc na nás.“ Usmála se. „Geniální.“

Pops k ní zvedl oči. „Co tě ještě trápí?“

Wendy měla v plánu vůbec o tom nemluvit, ale prostě to z ní vypadlo.

„Dostala jsem pár dopisů od Ariany Nasbrové,“ řekla.

Ticho.

John býval Popsovým jediným dítětem. Pro Wendy sice bylo těžké přijít o manžela, ale žádný rodič nechceani uvažovat o tom, jaké by bylo ztratit dítě. Bolest v Popsově obličeji byla živá. Nikdy nezmizela. „Copak naše drahá Ariana chtěla?“ zeptal se. „Prochází dvanácti kroky Anonymních alkoholiků.“ „Aha. A ty jsi jeden z těch kroků?“

Wendy přikývla. „Osmý nebo devátý, už ani nevím.“

Přední dveře se rozlétly, což jejich rozhovor ukončilo. Slyšeli, jak se do domu řítí Charlie, určitě venku viděl motorku. „Pops je tady?“

„Jsme tady, mladíku.“

Charlie se širokým úsměvem vběhl do obýváku. „Popsi!“

Pops byl Charlieho poslední prarodič, Wendyini rodiče byli po smrti, ještě než se narodil, a Johnovamatka Rose zemřela před dvěma lety na rakovinu. Oba muži, jistě, Charlie byl ještě chlapec, ale uždědečka přerostl, se ze všech sil objali. Oba zavřeli oči. Pops se takhle objímal pokaždé. Šel do tohonaplno. Wendy se na ně dívala a zase se jí zastesklo po muži, který v jejich životech scházel.

Když se od sebe odtrhli, Wendy se vrátila ke všedním záležitostem. „Co škola?“

„Hrůza.“

Pops vnuka chytil kolem ramen. „Vadilo by ti, kdybych vzal Charlieho na projížďku?“

Wendy chtěla něco namítnout, avšak Charlieho nadšený výraz jí v tom zabránil. Zamračený teenager byl

ten tam. Opět se stal klukem.

„Máš helmu navíc?“ zeptala se Popse.

„Vždycky.“ Pops se obrátil k Charliemu a zvedl obočí. „Nikdy nevíš, jestli nenarazíš na ženskou, která dbána předpisy.“

„Vraťte se brzy,“ řekla Wendy. „A než vyrazíte, možná bychom měli rozeslat varování?“

„Varování?“

„Aby se ženské zamkly,“ vysvětlila Wendy. „Že jste vy dva na lovu.“ Pops a Charlie do sebe narazili sevřenými pěstmi. „Jasně.“

Chlapi.

Doprovodila je ke dveřím, objala je a uvědomila si, že jí zčásti chybí prostá fyzická přítomnost muže,objímání a útěcha, která se v něm skrývá. Sledovala, jak odjíždějí na Popsově motorce, a právě kdyžzamířila zpátky dovnitř, k domu odbočilo auto a zaparkovalo před ním.

Vůz jí nebyl povědomý. Vyčkávala. Otevřely se dveře u řidiče a vystoupila z nich žena. Oči měla zarudlé atváře mokré od slz. Wendy ji okamžitě poznala, Jenna Wheelerová, bývalá manželka Dana Mercera.

Wendy se s Jennou poprvé setkala den po odvysílání dílu s Danem. Zajela k Wheelerovým, posadila se na Jennin zářivě žlutý gauč se zářivě modrými květy a vyslechla obhajobu jejího bývalého, veřejnou ahlasitou. Jenně se to pochopitelně vymstilo. Lidé z města, Jenna bydlela zhruba tři kilometry od Wendy a její nevlastní dcera dokonce chodila na stejnou střední školu jako Charlie, byli v šoku. Dan Mercer trávilu Wheelerových hodně času. Dokonce hlídal Jenniny děti z druhého manželství. Jak je možné, ptali sesousedé, že milující matka zatáhne do čtvrti takového netvora a dokonce ho brání, i když je všechnoúplně jasné?

„Už to víte,“ řekla Wendy.

Jenna přikývla. „Byla jsem v záznamech jako nejbližší příbuzná.“

Obě zůstaly stát na prahu.

„Nevím, co říct, Jenno.“

„Byla jste tam?“ „Ano.“

„Nalíčila jste to na Dana?“

„Cože?“

„Rozuměla jste dobře.“

„Ne, Jenno, nenalíčila.“

„Tak proč jste tam tedy byla?“

„Dan mi zavolal. Řekl, že mě chce vidět.“

Jenna se zatvářila skepticky. „Vás?“

„Řekl, že má nové důkazy o své nevině.“

„Ale soudkyně ten případ už zamítla.“

„Já vím.“

„Tak proč–?“ Jenna se zarazila. „Jaké nové důkazy to byly?“

Wendy pokrčila rameny, jako kdyby tím vyjádřila vše podstatné, a možná to tak bylo. Slunce zapadlo.Večer byl teplý, ale vanul mírný vítr.

„Mám víc otázek,“ řekla Jenna.

„Co kdybychom šli dovnitř?“

Wendy Jennu nepozvala dál z úplně nezištných důvodů. Jak se vytrácel šok z příšerného násilí, znovu se v ní probouzela reportérka.

„Nechcete čaj nebo něco?“

Jenna odmítla. „Pořád nechápu, co se stalo.“

A tak jí to Wendy pověděla. Začala Danovým telefonátem a skončila svým návratem do karavanu se

šerifem Walkerem. Nezmínila se o tom, že ji navštívil Ed Grayson. Walkerovi to vyprávěla, ale teď nebyl důvod přilévat olej do ohně.

Jenna poslouchala se slzami v očích. Když Wendy skončila, Jenna se zeptala: „Jen tak Dana zastřelil?“

„Ano.“

„Nic před tím neřekl?“

„Ne, nic.“

„Prostě –“ Jenna se rozhlédla po pokoji, jako kdyby potřebovala pomoc. „Jak to může jeden člověk

druhému udělat?“

Wendy znala odpověď, ale mlčela.

„Vážně jste ho viděla? Byl to Ed Grayson? Potvrdila jste to policajtům?“

„Měl masku. Ale myslím, že to byl Grayson.“

„Myslíte?“

„Ta maska, Jenno. Měl masku.“ „Do obličeje jste mu neviděla?“ „Do obličeje jsem mu neviděla.“

„Tak jak víte, že to byl on?“

„Podle hodinek. Podle postavy. Podle držení těla.“ Jenna se zamračila. „Myslíte, že by to obstálo u soudu?“

„To nevím.“

„Policie už ho zadržela.“

To byla pro Wendy novinka, ale nic k tomu neřekla. Jenna se opět rozplakala. Wendy netušila, co mádělat. Nemělo smysl pouštět se do utěšování, a tak čekala.

„Co Dan?“ zeptala se Jenna. „Tomu jste do obličeje viděla?“

„Prosím?“

„Když jste tam přijela, všimla jste si, co mu provedli?“ „Myslíte ty podlitiny? Ano, těch jsem si všimla.“

„Zkopali ho jako psa.“ „Kdo?“

„Dan se chtěl někam ztratit. Jenže ať jel kamkoli, sousedi se to dozvěděli a štvanice začala nanovo.Telefonovali mu, počmárali zdi a taky ho bili. Bylo to strašné. Pořád se stěhoval, ale pokaždé to zase prasklo.“

„Kdo ho zbil tentokrát?“ zeptala se Wendy.

Jenna se jí podívala do očí. „Udělali mu ze života peklo.“ „Chcete z toho obviňovat mě?“

„Myslíte, že jste bez viny?“

„Nechtěla jsem, aby ho někdo mlátil.“

„Ne, jenom jste ho chtěla dostat do vězení.“

„Očekáváte, že se za to omluvím?“

„Jste novinářka, Wendy. Nechtěla jste si hrát na soudkyni nebo porotu. Jenomže jakmile jste tu reportáž odvysílali, nebylo úplně jedno, že soud obvinění zamítl? Myslíte, že Dan mohl pokračovat v dosavadnímživotě, nebo v jakémkoli jiném životě?“

„Jenom jsem informovala o tom, co se stalo.“

„To je kravina a vy to víte. Ten příběh jste si vymyslela. Nastražila jste to na něj.“

„Dan Mercer začal flirtovat s nezletilou dívkou…“ Wendy se odmlčela. Nemělo smysl se k tomu vracet. Užto spolu probraly. Naivita této ženy neměnila nic na jejím smutku. Všechno musí proběhnout v klidu.

„Tohle už je za námi, ne?“ zeptala se Wendy.

„On nic neudělal.“

Wendy nijak nereagovala.

„Žila jsem s ním čtyři roky. Byla jsem za něj vdaná.“

„A rozvedla jste se s ním.“ „No a?“

Wendy pokrčila rameny. „Proč?“

„Polovina manželství v téhle zemi končí rozvodem.“

„Proč to vaše?“

Jenna zavrtěla hlavou. „Cože? Čekáte, že jsem zjistila, že byl pedofil?“

„Bylo to tak?“

„Je kmotrem mé dcery. Hlídá mi děti. Říkají mu strejda Dan.“ „Dobře. Velmi působivé. Tak proč jste se rozvedli?“

„Bylo to oboustranné.“

„Hmm. Přestala jste ho milovat?“

Jenna se nad tím dlouze zamyslela. „To ani ne.“

„Poslyšte, zřejmě si to nebudete chtít připustit, ale třeba jste vycítila, že s ním něco není v pořádku.“ „Ale ne v tomhle směru.“

„Tak v kterém?“

„Existovala určitá Danova část, do které jsem nikdy pořádně nepronikla. A než řeknete, že jste to tušila,problém nespočíval v tom, že by byl sexuální deviant. Dan prožil těžké dětství. Byl sirotek, stěhoval se zjedné pěstounské rodiny do druhé…“

Hlas se jí zlomil. Wendy se opět nevyjádřila k tomu, co bylo zřejmé. Sirotek. Pěstounské rodiny. Možnázneužívání. Když člověk zapátrá v pedofilově minulosti, pokaždé narazí na něco z tohoto mixu. Vyčkávala.

„Vím, co si myslíte. A pletete se.“

„Proč? Protože jste ho tak dobře znala?“

„Ano. Ale nejen proto.“

„Proč tedy?“

„Vždycky to bylo takové… Nevím, jak to mám říct. Něco se mu stalo na vysoké. Víte, že studoval na

Princetonu, že?“ „Vím.“

„Chudý sirotek, co dřel jako kůň a dostal se na špičkovou univerzitu.“

„Dobře, a dál?“

Jenna zmlkla a podívala se jí do očí.

„Copak?“ zeptala se Wendy.

„Něco mu dlužíte.“

Wendy mlčela.

„Ať si myslíte cokoli,“ pokračovala Jenna, „a ať je pravda jakákoli, jedna věc je jistá.“

„A to?“

„Jeho smrt jste zavinila vy.“

Ticho.

„Možná to bylo ještě horší. Jeho právník vás u soudu přivedl do rozpaků. Dan se měl dostat na svobodu.To vás muselo rozčílit.“

„Nespekulujte, Jenno.“

„Proč ne? Byla jste naštvaná. Zdálo se vám, že soud rozhodl špatně. Sešla jste se s Danem a najednou,šokující shodou okolností, se tam objevil Ed Grayson. Musela jste se na tom podílet, přinejmenším jakospolupachatelka. Nebo vás někdo vlákal do pasti.“

Odmlčela se. Wendy chvilku počkala a pak řekla: „Nehodláte dodat ‚stejně jako Dana‘, že ne?“

Jenna pokrčila rameny. „Opravdu pozoruhodná shoda okolností.“ „Myslím, že už byste měla jít, Jenno.“

„Asi máte pravdu.“

Obě ženy zamířily ke dveřím. Jenna řekla: „Mám ještě jednu otázku.“

„Ptejte se.“

„Dan vám pověděl, kde je, viďte? Díky tomu jste přijela na to parkoviště?“

„Správně.“

„Řekla jste o něm Edu Graysonovi?“

„Ne.“

„Tak jak se tam dostal, ve stejnou dobu jako vy?“

Wendy zaváhala. „Nevím. Předpokládám, že mě sledoval.“

„Jak by mohl vědět, že jedete za Danem?“

Na to Wendy odpověď neměla. Vzpomněla si, jak se na klidných cestách mnohokrát podívala do zpětných

zrcátek. Žádná auta neviděla.

Jak Ed Grayson našel Dana Mercera?

„Vidíte? Nejlogičtější odpověď zní, že jste mu pomohla.“

„Nepomohla.“

„Dobře,“ řekla Jenna. „Mně by docela vadilo, kdyby mi nikdo nevěřil.“

Obrátila se a šla pryč. Její otázka zůstala viset ve vzduchu. Wendy se dívala, jak Jenna odjíždí. Už málem

vykročila zpátky do domu, když vtom si na něco vzpomněla.

Pneumatika. Nemluvil Ed Grayson o tom, že má měkkou pneumatiku?

Rozběhla se k příjezdové cestě. Pneumatika byla v pořádku. Wendy se sklonila a začala ohmatávat zadní

nárazník. Otisky prstů, uvědomila si. Ve spěchu na ně zapomněla. Odtáhla ruku, přidřepla k nárazníku a

zblízka jej prohlížela. Nic.

Neměla na vybranou. Lehla si na záda jako automechanik. Reflektory s pohybovými čidly, rozmístěnépodél cesty, jí poskytly dostatečné osvětlení. Po asfaltu se nasoukala pod auto. Ne úplně. Jenom kousek.A pak si toho všimla. Bylo to malé, ne o moc větší než krabička sirek. Věc držel na místě magnet, na jakýsi lidé přichycují ve skrýších záložní klíče. Jenže tohle bylo něco jiného. A hodně to vysvětlovalo.

Ed Grayson v předklonu nekontroloval její zadní pneumatiku. Sklonil se, aby jí pod nárazník umístil

magnetický GPS lokátor.

– 9,

„Chce váš klient učinit prohlášení?“

Advokátka Hester Crimsteinová odpověděla: „Nevykládejte si to špatně, ale tohle je vážně legrace.“

Seděla ve výslechové místnosti na ústředí policie okresu Sussex s Edem Graysonem, obrovským šerifem

Mickeym Walkerem a mladým poldou Tomem Stantonem. „Jsem rád, že se bavíte.“

„Bavím. Vážně. To zatčení je k smíchu.“

„Vašeho klienta jsme nezatkli,“ odvětil Walker. „Jenom si chceme promluvit.“

„Jen tak si nezávazně popovídat? Roztomilé. Ale stejně jste už vydali příkazy k prohlídce jeho domu a

auta, viďte?“

„Vydali.“

Hester pokývala hlavou. „Fajn, výborně. Tady máte, než začneme.“ Přisunula mu přes stůl list papíru a

tužku.

„Co já s tím?“ zeptal se Walker.

„Chtěla bych, abyste mi sepsal jména, hodnosti, adresy zaměstnání, domácí adresy, telefonní čísla,zvláštní záliby a všechno ostatní, co budu potřebovat, až na vás podám žalobu pro nezákonné zatčení abude třeba doručit vám předvolání.“

„Už jsem vám to řekl. Tohle není zatčení.“

„A já jsem připomněla, že jste vydali příkazy k prohlídce.“

„Napadlo mě, že by váš klient mohl chtít učinit nějaké prohlášení.“

„Vážně?“

„Máme svědkyni, která viděla, jak váš klient popravil člověka,“ řekl Walker.

Ed Grayson otevřel ústa, ale Hester Crimsteinová mu položila dlaň na předloktí, čímž ho umlčela.

„Nic neříkejte.“

„Spolehlivou svědkyni.“

„A ta vaše spolehlivá svědkyně tvrdí, že můj klient popravil, takové silné slovo, ne zabil nebo zavraždil,

ale popravil, člověka?“

„Přesně tak.“

Hester vykouzlila falešný úsměv. „Nevadilo by vám, kdybychom to vzali jedno po druhém, šerife?“

„Jedno po druhém?“

„Ano. Za prvé, co to bylo za člověka? Myslím oběť té popravy.“

„Dan Mercer.“ „Ten pedofil?“

„Nezáleží na tom, kdo nebo co byl. A tohle konkrétní obvinění bylo zamítnuto.“

„V tom posledním máte pravdu. Vaši kolegové ten případ podělali. Ale na tom nesejde. Jedno po druhém.

Vy tedy tvrdíte, že Dan Mercer byl popraven.“

„Správně.“

„Další krok: Ukažte nám tělo.“

Ticho.

„Špatně slyšíte? To tělo. Ráda bych, aby se na něj podíval můj koroner.“

„Nechytračte, Hester. Dobře víte, že jsme ho ještě nenašli.“

„Nenašli?“ Hester předstírala překvapení. „Tak mi aspoň prozraďte, z jakých důkazů vyvozujete, že je Dan

Mercer po smrti. Nebo ne. Nemůžeme to uspěchat. Tělo nemáte, je to tak?“

„Zatím ne.“

„Fajn. Další krok. Vy tvrdíte, že Dan Mercer byl popraven, i když nemůžete ukázat tělo?“

„Ano.“

„Předpokládám, že při tom byla použita nějaká zbraň. Můžeme si ji prohlédnout, prosím?“

Opět ticho.

Hester přiložila dlaň k uchu. „Haló?“

„Ještě jsme ji nenašli,“ připustil Walker.

„Nemáte zbraň?“

„Nemáme.“

„Nemáte tělo ani zbraň.“ Hester rozpřáhla ruce a usmála se. „Už chápete, co jsem myslela tím ‚tohle je

vážně legrace‘?“

„Doufáme, že by váš klient mohl přijít s nějakým prohlášením.“

„O čem? O solární energii a její roli v jednadvacátém století? Počkejte, ještě jsem neskončila. Mluvili jsme o tělu a o zbrani, nezapomněli jsme na něco? Aha, zapomněli. Na tu svědkyni.“

Mlčení.

„Vaše svědkyně viděla, jak můj klient popravil Dana Mercera, je to tak?“

„Je.“

„Viděla mu do obličeje?“

Zase ticho.

Hester opět zvedla dlaň k uchu. „No tak, člověče. Mluvte.“ „Měl masku.“

„Prosím?“

„Měl masku.“

„Tím myslíte něco, co zakrývá obličej?“

„Takhle to popsala, ano.“

„A přece mého klienta poznala?“

„Podle hodinek.“ „Podle hodinek?“

Walker si odkašlal. „A postavy a držení těla.“

„Sto osmdesát tři centimetrů, dvaaosmdesát kilo. K tomu ty zvláštní hodinky Timex. Víte, proč se už

neusmívám, šerife Walkere?“

„Určitě nám to řeknete.“

„Už se neusmívám proto, že je to moc jednoduché. Víte, kolik beru za hodinu? Za ty peníze si zasloužím

něco náročnějšího. Tohle je prostě urážka. Je to jako střílet na zvíře, které je v kleci. Už nechci slyšet, ženěco nemáte. Řekněte mi, co máte.“

Čekala. Prozatím Walker mluvil jenom o tom, co věděla předem. Proto ještě neodešla. Potřebovala zjistit,

jaké trumfy vytáhnou z rukávu.

„Doufáme, že by váš klient mohl přijít s nějakým prohlášením,“ zopakoval Walker. „Žádné nebude, jestli nemáte něco dalšího.“

„Máme.“ Odmlka.

„Čekáte na fanfáru?“ zeptala se Hester.

„Máme hmotné důkazy, které vašeho klienta spojují jak s Danem Mercerem, tak s místem činu.“

„No ne. Povídejte.“

„Připomínám, že výsledky testů jsou předběžné. Podrobnosti budeme mít za pár týdnů. Ale už teď jecelkem jasné, co z těch důkazů vyplývá. Proto je váš klient tady. Aby nám pomohl objasnit svou úlohu vcelé záležitosti. Abychom se něčeho dobrali.“

„Hezké.“

„V tom karavanu jsme našli krev. Taky jsme objevili stopy krve v Acuře MDX pana Graysona. I když úplný

test DNA nějakou dobu potrvá, první výsledky ukazují, že jde o stejnou krev. Takže krev objevená namístě, kde byl podle svědkyně zastřelen pan Mercer, je totožná s tou, která se našla v autě vašehoklienta. Už víme i skupinu. Nula negativní, což je skupina pana Mercera. Kromě toho máme vlákna zkoberce. Když to shrnu, stejná vlákna byla v karavanu, který si pronajal pan Mercer, a v Acuře MDXvašeho klienta. Objevili jsme je taky na jeho podrážce. A konečně tu jsou stopy po střelném prachu naruce vašeho klienta. Střílel z pistole.“

Hester seděla a dívala se na Walkera. Ten se díval na ni.

„Paní Crimsteinová?“

„Čekám, co ještě řeknete. Protože tohle určitě není všechno.“

Walker mlčel.

Hester se obrátila k Edu Graysonovi. „Pojďte. Jdeme pryč.“

„Nebudete nijak reagovat?“ zeptal se Walker.

„Na co? Můj klient je vyznamenaný vykonavatel federálního soudu ve výslužbě. Pan Grayson je rodinnýtyp, opora společnosti a člověk s čistým trestním rejstříkem, a vy marníte náš čas těmihle nesmysly.Přinejlepším, tím myslím tu absolutně nejpříznivější shodu okolností, kdy výsledky laboratorních testů vyjdou přesně tak, jak doufáte, a mým odborníkům se nepodaří smést vaše takzvané hmotné důkazy ausvědčit vás z podvádění a neschopnosti, byste mohli, o čemž silně pochybuji, prokázat jakousineurčitou souvislost mezi mým klientem a Danem Mercerem. Tečka, konec věty. A to je k smíchu.Nemáte tělo, nemáte zbraň, nemáte svědka, který by mého klienta mohl spolehlivě identifikovat. Nemátežádný důkaz, že se stal zločin, natož o tom, že se na něm můj klient podílel.“

Walker se opřel a židle pod ním žalostně zavrzala. „Tak jak vysvětlíte ta vlákna a krev?“

„Nic vysvětlovat nemusím, ne?“

„Jenom mě napadlo, že nám třeba pomůžete. A jednou provždy svého klienta očistíte.“

„Povím vám, co udělám.“ Hester na papír napsala telefonní číslo a přisunula mu ho.

„Co to je?“

„Telefonní číslo.“

„To vidím. Kam?“

„Na střelnici Gun-O-Rama.“

Walker se na ni zadíval. Začínal blednout.

„Zavolejte jim,“ řekla Hester. „Můj klient tam byl dnes odpoledne, hodinu před tím, než jste ho sebrali.

Zastřílel si na terč.“ Hester krátce zamávala. „Sbohem, stopy po střelném prachu.“

Walkerovi klesla čelist. Podíval se na Stantona a snažil se zachovat rozvahu. „To je náhodička.“

„Ani ne. Pak Grayson býval vykonavatelem federálního soudu, vzpomínáte? Střílí často. Ještě něco?“

„Prohlášení nebude?“

„‚Nejezte žlutý sníh.‘ To je naše prohlášení. Pojďte, Ede.“

Hester a Ed Grayson vstali.

„Pokračujeme v pátrání, paní Crimsteinová. Na to nezapomínejte. Známe sled událostí. Jsme schopnirekonstruovat kroky pana Graysona. Najdeme tělo a zbraň. Chápu, proč udělal to, co udělal. Jenomženikdo si nemůže hrát na kata. To vám říkám na rovinu. Dejte si pozor na chybu.“

„Můžu mluvit otevřeně, šerife Walkere?“

„Jistě.“

Hester vzhlédla ke kameře nad svou hlavou. „Vypněte tu kameru.“

Walker se ohlédl a kývl. Červené světlo na kameře zhaslo.

Hester se opřela pěstmi o stůl a naklonila se dopředu. Nemusela se předklánět příliš. Dokonce i vsedě byl

Walker skoro stejně vysoký jako ona. „Můžete najít tělo, zbraň a třeba i záznam, jak můj klient střílí tohopedofila na stadionu Giants před osmdesáti tisíci svědky, a stejně ho z toho vysekám během deseti minut.“

Obrátila se. Ed Grayson mezitím otevřel dveře.

„Na shledanou,“ rozloučila se Hester.

V deset večer přišla od Charlieho esemeska.

POPS CHCE VEDET, KDE JE NEJBLIZSI STRIPTYZ.

Usmála se. Takhle jí chtěl naznačit, že je v pořádku. Charlie byl dobrý v udržování kontaktu. Odpověděla: NEVIM. A TAKHLE TOMU UZ NIKDO NERIKA. DNESKA JSOU TO PANSKE KLUBY.

Charlie: POPS RIKA, ZE TYHLE POLITICKY KOREKTNI KECY NESNASI.

Usmála se a vzápětí zazvonila pevná linka. Šerif Walker jí volal zpátky. „Našla jsem něco na svém autě,“ oznámila.

„Co?“

„GPS lokátor. Myslím, že ho tam dal Ed Grayson.“

„Jsem kousek od vás,“ řekl šerif. „Vím, že je pozdě, ale vadilo by vám, kdybych se zastavil?“

„Ne, přijeďte.“

„Za pět minut jsem tam.“

Počkala na něj u svého vozu. Zatímco se Walker skláněl, Wendy mu připomněla návštěvu Eda Graysona a

tentokrát přidala zdánlivě bezvýznamný detail, že jí zkontroloval pneumatiku. Šerif se podíval na GPS

lokátor a pokýval hlavou. Chvíli mu trvalo, než se zase narovnal.

„Někoho sem pošlu, aby tu věc vyfotil a sundal.“

„Slyšela jsem, že jste Eda Graysona zatkli.“

„Kdo vám to řekl?“

„Mercerova bývalá žena, Jenna Wheelerová.“

„Tak to se spletla. Předvedli jsme ho k výslechu. Zatčení to nebylo.“ „Ještě je u vás?“

„Ne, pustili jsme ho.“ „Co bude dál?“

Walker si odkašlal. „Pokračujeme ve vyšetřování.“ „Páni, to zní oficiálně.“

„Jste reportérka.“

„Už ne, ale dobře, budeme se bavit mimo záznam.“

„Mimo záznam, nic na něj nemáme. Nemáme tělo. Nemáme zbraň. Máme jednu svědkyni, to jste vy –,která střelci neviděla do obličeje, takže ho nemůže jednoznačně identifikovat.“

„To je blbost.“

„Proč?“

„Kdyby byl Dan Mercer vážený občan a ne podezřelý pedofil –“

„A kdybych já zhubl padesát kilo, stal se bělochem a byl hezčí, někdo by si mě možná spletl s Hughem

Jackmanem. Ale skutečnost je taková, že dokud nenajdeme tělo nebo zbraň, nemáme nic.“

„Tohle zní, jako kdybyste to vzdával.“

„Nevzdávám. Ale nadřízení absolutně nemají zájem v té věci pokračovat. A jak mi dneska připomněli můjšéf a obhájkyně protistrany, v nejlepším případě dosáhneme obvinění bývalého zaměstnance federálníhosoudu, jehož syna oběť sexuálně zneužila.“

„A to je pro jakoukoli politickou kariéru špatné.“

„Když se na to díváte z cynického hlediska,“ poznamenal Walker.

„Existuje nějaké jiné?“

„Realistické. Máme omezené zdroje. Jeden můj kolega, veterán Frank Tremont, dodnes hledá tuztracenou holku, Haley McWaidovou, jenže po tak dlouhé době už se to celé točí jen kolem prostředků,nemyslíte? Takže kdo by chtěl přesouvat zdroje z tohohle případu a snažit se dosáhnout spravedlnosti pro hajzla, co si ji nezaslouží, a to ve věci, ve které žádná porota pachatele neodsoudí?“

„Musím zopakovat, že to zní, jako kdybyste to vzdával.“

„Ne tak docela. Mám v plánu rekonstruovat jeho pohyb a zjistit, kde Mercer bydlel.“

„Ne v tom karavanu?“

„Ne. Mluvil jsem s jeho právníkem a bývalou ženou. Mercer se často stěhoval, nejspíš pro něj bylo těžké

někde se usadit. Ten karavan si pronajal toho dne ráno. Nic tam neměl, ani šaty na převlečení.“

Wendy udělala obličej. „A co čekáte, že zjistíte, až najdete jeho bydliště?“

„Nemám ponětí.“

„Ještě něco?“

„Prověřím ten lokátor na vašem autě, ale nevím, kam nás to posune. I kdybychom měli štěstí a prokázali,

že patří Graysonovi, dokazovalo by to jenom, že vás sledoval, ne? Pořád bychom před sebou měli dlouhou

cestu.“

„Potřebujete najít mrtvolu,“ řekla Wendy.

„Ano, to je ze všeho nejdůležitější. Musím zjistit, kudy Grayson jel, a myslím, že hrubou představu sivytvořím. Víme, že dvě hodiny po opuštění karavanu se Grayson zastavil na té střelnici.“

„To nemyslíte vážně.“

„Taky jsem takhle reagoval. Ale vlastně je to poměrně rafinované. Svědci ho viděli střílet z pistole naterče, a proto nám stopy střelného prachu nejsou k ničemu. Zkontrolovali jsme zbraň, kterou si přinesl nastřelnici, avšak překvapení se nekonalo, náboje neodpovídaly těm, které jsme našli na parkovištikaravanů.“

„Kupodivu. Grayson věděl, že má jít na střelnici, aby ten důkaz neměl žádnou váhu?“

„Je to bývalý vykonavatel federálního soudu. Věděl, co dělá. Jen si to představte. Natáhnul si masku,zbavil se těla, zbavil se zbraně, vyvrátil test na přítomnost stop střelného prachu, a najal si Hester Crimsteinovou. Chápete, proti komu stojím?“ „Chápu.“

„Víme, že někde cestou Grayson vyložil tělo, ale mezitím uplynulo moc hodin a v té oblasti je spoustaprázdných pozemků.“

„A vy nedostanete dost lidí, abyste ji prohledali?“

„Jak jsem řekl, není to případ pohřešovaného děvčete. Hledáme mrtvolu pedofila. Pokud to Graysondobře naplánoval, a zatím to tak vypadá –, třeba vykopal jámu dřív, než Mercera zabil. Možná to tělo nikdy nenajdeme.“

Wendy se tvářila sklesle a kroutila hlavou.

„Copak?“

„Využil mě. Grayson mě chtěl získat na svou stranu. Když se mu to nepovedlo, prostě mě sledoval, a já

jsem ho dovedla k Mercerovi.“ „Nebyla to vaše chyba.“

„To je úplně jedno. Nelíbí se mi, když mě někdo takhle zneužívá.“

Walker nic neřekl.

„Dopadlo to hodně špatně,“ podotkla Wendy.

„Někdo by řekl, že to dopadlo dobře.“

„Jak to?“

„Pedofil unikl našemu právnímu systému, ale ne spravedlnosti. Je to skoro biblické, když se nad tímzamyslíte.“

Wendy zavrtěla hlavou. „To zní hrozně.“

„Která část?“

Neodpověděla. Ale celé to znělo hrozně. Jako kdyby Mercerova exmanželka měla pravdu. Jako kdyby celá

tahle věc smrděla od samého počátku. Jako kdyby ona měla od samého začátku důvěřovat své ženské

intuici nebo instinktu nebo jak to nazvete.

Náhle měla pocit, jako kdyby pomohla zabít nevinného člověka. „Najděte ho,“ řekla Wendy. „Ať to byl kdokoli, dlužíte mu to.“ „Zkusím to. Ale pochopte, že tenhle případ nikdy nebude mít prioritu.“

– 10,

Ale v tom se Walker tragicky mýlil.

Wendy se o tom strašlivém objevu dozvěděla teprve nazítří, kdy se stal „průlomovou zprávou“ ve všechmédiích. Pops a Charlie ještě spali, a protože Wendy musela pořád myslet na Jenninu poznámku o Princetonu, rozhodla se zahájit vlastní pátrání. První zastávka: Phil Turnball, spolubydlící Dana Mercera z koleje. Usoudila, že přišel čas seriózně se zabývat Danovou minulostí. Nenapadl ji žádný lepší výchozí

bod.

Avšak ve stejnou dobu, kdy vstupovala do kavárny Starbucks v Englewoodu v New Jersey, dva muži

zákona, šerif sussexského okresu Walker a jeho mladý zástupce Tom Stanton, o čtyřicet kilometrů dál vNewarku prohledávali pokoj číslo 204 v ubytovacím zařízení s podivným názvem Freddyho deluxe luxusníapartmány. Naprostá díra. Ten Freddy musel mít smysl pro humor, pomyslel si Walker, neboť místnost nebyla deluxe, luxusní ani apartmán.

Walker se snažil zjistit, kde se Dan Mercer pohyboval během posledních dvou týdnů života. Stop nebylomnoho. Dan Mercer volal z mobilního telefonu jen třem lidem: svému právníkovi Flairu Hickorymu, bývalémanželce Jenně Wheelerové a předevčírem novinářce Wendy Tynesové. Flair se klienta neptal, kde bydlí – čím míň toho věděl, tím líp. Ani Jenna to nevěděla. A Wendy s ním až do předvčerejška vůbec nebyla v kontaktu.

Přesto nebylo těžké pohyb rekonstruovat. Dan Mercer se skrýval, to ano, ale podle právníka i exmanželkyza to mohly výhrůžky přehnaně bdělých spoluobčanů, nikoli muži zákona. Nikdo ve své čtvrti nechtělnebezpečného dravce. A tak se Mercer stěhoval z motelu do motelu a obvykle platil hotovými penězi, které vybral z nejbližšího bankomatu. Protože mu hrozil soud, nemohl odjet ze státu.

Před šestnácti dny se ubytoval v Motelu 6 ve Wildwoodu. Odtamtud se přesunul na tři dny do CourtManor Inn ve Fort Lee, pak do motelu Fair v Ramsey a až do včerejška pobýval v pokoji číslo 204 ve Freddyho deluxe luxusních apartmánech v centru Newarku.

Z okna byl výhled na útulek zvaný Útočiště (ve smyslu poslední útočiště), kde Dan Mercer pracoval.Zajímavé místo. Vedoucí Mercera už dva dny neviděl, ale jak upozornil, lidé si tu jeden druhého moc nevšímají.

„Tak uvidíme, co zjistíme,“ řekl Walker.

Stanton přikývl. „Fajn.“

Walker pokračoval: „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jo.“

„Na tomhle případu se mnou nechtěl dělat žádný jiný polda. Podle nich je v pořádku, že toho mizeru

někdo zlikvidoval.“

Stanton pokýval hlavou. „A já jsem se přihlásil dobrovolně.“

„Přesně tak.“

„A ty chceš vědět proč.“

„Správně.“

Stanton zavřel horní zásuvku a otevřel druhou. „Třeba jsem ještě nováček a časem mi to bude jedno. Ale

zákon toho chlapa očistil. Tečka. Jestli se vám to nelíbí, změňte zákon. My od policie musíme být

nestranní rozhodčí. Když je někde devadesátka, dáme pokutu tomu, kdo jede jednadevadesát. Jestli si

myslíš, že by se pokuty měly dávat až od stovky, zvedni povolenou rychlost na devětadevadesát kilometrů

v hodině. A takhle je to se vším. Soudkyně se řídila předpisy a pustila Dana Mercera na svobodu. Jestli seto lidem nelíbí, ať změní zákon. Ale ať ho nepřekrucují. Změna má určitá pravidla.“ Walker se usmál. „Jsi nováček.“ Stanton pokrčil rameny a pokračoval v hledání mezi oblečením. „Jenom tím to asi nebude.“

„Taky mě to napadlo. Povídej, poslouchám.“

„Mám staršího bráchu Petea. Výborný kluk, vynikající sportovec. Dva roky po škole hrál za béčko Buffalo

Bills. V obraně.“

„Fajn.“

„A potom Pete nastoupil do kempu před začátkem třetí sezóny. Myslel si, že ten rok už mu to vyjde.Posiloval jako blázen a měl zaděláno na postup do áčka. Bylo mu šestadvacet a bydlel v Buffalu. Jednouvečer si vyšel ven a u Bennigana potkal nějakou holku. Znáš ten řetězec irských hospod?“

„Znám.“

„Dobře, takže Pete objednal křidýlka a ta nadržená holka k němu přišla a zeptala se, jestli si může jednovzít. On na to, že jo. A ona se u jídla začala předvádět. Chápeš, jak to myslím? V jednom kuse se olizovala a měla na sobě šatičky, co člověka rozpálí doběla. Prostě holka k nakousnutí. Začali flirtovat.Přisedla si. Slovo dalo slovo, a Pete ji odvedl k sobě a šli na věc.“

Stanton obecně srozumitelným posunkem naznačil, na jakou „věc“ šli, pro případ, že by to snad nebylo

jasné.

„Pak se ukázalo, že jí je patnáct. Byla ve druháku na střední, ale nevypadala na to. Víš, jak se holky zestřední dneska oblíkají. Vystrojila se, jako kdyby obsluhovala v nějakém striptýzovém baru, nebo tampřímo pracovala, jestli mi rozumíš.“

Stanton se díval na Walkera a vyčkával. Walker v zájmu pokračování rozhovoru pronesl: „Rozumím ti.“

„A zjistil to její táta. Řádil jako šílenec a tvrdil, že Pete svedl jeho holčičku, i když se s Petem nejspíšvyspala proto, aby se tátovi za něco pomstila. A tak Petea obvinili ze znásilnění. Systém ho dostal. Můjoblíbený systém. Uznávám, že zákon je zákon. Pete má teď nálepku sexuálního násilníka, pedofila a takdále. A v tom je ten problém. Můj brácha je solidní občan a prima chlap, jenže žádný tým s ním nechcemít nic společného. Třeba se tenhle člověk, Dan Mercer, chytil do nějaké pasti, co myslíš? Možná bychomneměli zapomínat na presumpci neviny. Je nevinný, dokud se neprokáže jeho vina.“

Walker se odvrátil, protože nechtěl přiznat, že Stanton má možná pravdu. Člověk musí v životě činit řadurozhodnutí, do kterých se mu nechce, a přeje si, aby byla co nejjednodušší. Touží po úhlednýchkategoriích, po černé a bílé, jenže ne vždy je to tak snadné. Pohybuje se v odstínech šedi, což je kzbláznění. Extrémy jsou daleko přijatelnější.

Když se Tom Stanton sehnul, aby se podíval pod postel, Walker se snažil znovu soustředit. Asi by teď bylonejlepší vrátit se k černé a bílé a vyhýbat se morálnímu relativismu. Zmizel člověk a pravděpodobně bylpo smrti. Najít ho. Nic jiného nepotřebovali. Nezáleželo na tom, kdo to byl nebo co udělal. Prostě ho najít.

Walker se přesunul do koupelny a rozhlédl se po poličce. Zubní pasta, kartáček, žiletky, pěna na holení,deodorant. Vskutku nečekané.

Z opačného konce místnosti se ozval Stanton. „Něco mám.“

„Co?“

„Našel jsem pod postelí jeho mobilní telefon.“

Walker málem zvolal „Skvělé!“, ale zarazil se.

Znal Mercerovo číslo a díky triangulaci s využitím základnových stanic už věděl, že poslední hovor zMercerova telefonu proběhl krátce před vraždou odněkud ze silnice číslo 15, přibližně pět kilometrů odparkoviště karavanů a nejméně hodinu cesty od tohoto pokoje.

Tak jak by se ten mobil mohl dostat sem?

Neměl čas se nad tím zamyslet. Stanton tiše a skoro bolestně zašeptal: „To ne…“ Walkerovi přeběhl mráz po zádech. „Co je?“

„Panebože…“

Walker pospíchal přes pokoj. „Co tam máš? Stalo se něco?“

Stanton v ruce držel telefon. Z tváře mu zmizela všechna barva. Díval se na obrázek na displeji. Walker

viděl, že telefon je v zářivě růžovém pouzdře.

Byl to iPhone. Sám měl stejný model.

„Tak co je?“

Displej potemněl. Stanton nic neříkal. Zvedl telefon a zmáčkl tlačítko. Displej se rozsvítil. Walker přistoupil blíž a podíval se.

Zděsil se.

Na pozadí iPhonu byla rodinná fotografie. Klasická fotka z výletu. Čtyři lidé, tři děti, jeden dospělý, seusmívali. Uprostřed stál Mickey Mouse. A po Mickeyho pravici se zřejmě nejzářivěji ze všech usmívalapohřešovaná dívka jménem Haley McWaidová.

-– 11, Wendy zavolala Mercerovu spolubydlícímu z koleje Philu Turnballovi. Po studiích na Princetonu Turnball zamířil rovnou na Wall Street a zakotvil ve světě vysokých financí. Bydlel ve snobské čtvrti Englewoodu.

Pokusila se s Turnballem spojit už po prvním odvysílání Danova dílu Přistižených při činu. Odmítl věckomentovat. Nechala ho být. Možná teď, po Mercerově smrti, bude Phil Turnball vstřícnější.

Telefon zvedla paní Turnballová, jejíž křestní jméno Wendy přeslechla. Wendy vysvětlila, kdo je. „Vím, žemě váš manžel už odmítl, ale věřte mi, že tohle ho bude zajímat.“

„Není doma.“

„Mohla bych se s ním nějak spojit?“

Žena zaváhala.

„Je to důležité, paní Turnballová.“

„Má schůzku.“

„V kanceláři na Manhattanu? Mám tady ve svých starých poznámkách adresu –“

„Ve Starbucks.“ „Prosím?“

„Tu schůzku. Není to, jak si myslíte. Je ve Starbucks.“

Wendy našla volné parkovací stání před Baumgartovou restaurací, do níž ráda chodila, a došla o čtyřidomy dál do Starbucks. Paní Turnballová jí vysvětlila, že Phil přišel kvůli hospodářské krizi o místo. Jehoschůzka byla spíše posezení někdejších vládců vesmíru, skupiny, kterou Phil založil a nazval Klub otců.Podle paní Turnballové se jejím prostřednictvím momentálně nezaměstnaní muži pokoušeli „přečkat tyhletěžké časy a najít kamarády“, avšak Wendy v jejím hlasu zaznamenala sarkasmus. Nebo si jej spíšpředstavovala. Parta přeplácených a veledůležitých parazitů naříká nad pádem ekonomiky, o který sesvým příživnictvím zasloužili, a popíjí k tomu kafe za pět dolarů.

Nesmírně dojemné.

Vešla do Starbucks a spatřila Phila Turnballa v pravém zadním koutě. Měl bezvadný vycházkový oblek aseděl u stolku se třemi dalšími muži. Jeden byl oblečený do bílého tenisového úboru a otáčel raketou,jako kdyby čekal na Federerovo podání. Další měl šátek na nošení dětí a v něm překvapivě i dítě. Mírnějím pohupoval nahoru a dolů, nepochybně aby bylo zticha. Poslední, jehož ostatní soustředěněposlouchali, měl na hlavě obrovskou baseballovou čepici s kšiltem zdviženým nahoru a rozverně vychýleným doprava.

„Vám se to nelíbí?“ zeptal se frajer v čepici.

Zblízka Wendy viděla, že vypadá jako Jay-Z, pokud by Jay-Z náhle zestárl o deset let, nikdy necvičil a bylby to nezdravě bledý běloch, který se pokouší vypadat jako Jay-Z.

„Ne, ne, Flyi, nevykládej si to špatně,“ odpověděl tenista. „Je to v pohodě. Úplně v pohodě.“

Wendy se zamračila. V pohodě?

„Ale, a tohle je jenom návrh, mám pocit, že ten verš nefunguje. S těmi štěňaty a tak.“

„Aha. Je to přehnané?“

„Možná.“

„Jenomže tohle je můj styl, chápeš? Dneska v Blendu. K mikrofonu tam pustí každého. Musím to zkusit. Anemůžu si hrát na něco, co nejsem.“

„Já tomu rozumím, Flyi, vážně. A večer jim vytřeš zrak, o tom nepochybuju. Ale řetěz na krk?“ Tenistarozhodil rukama. „To se k tobě nehodí. Potřebuješ něco, co souvisí se štěňaty. Psi tyhle řetězy nenosí, nemám pravdu?“

Kolem stolu se ozvalo souhlasné mručení.

Beznadějný imitátor Jaye-Z si všiml, že opodál postává Wendy. Sklopil hlavu. „Jo, přijďte se podívat.Přesně v pět.“

Všichni se otočili k Wendy. Nečekala, že narazí na podobnou společnost, tedy kromě Phila. Člověk bypředpokládal, že ji paní Turnballová před tímhle pozoruhodným shromážděním někdejších vládců vesmíru varuje.

„Moment,“ pronesl chlapík v bílém tenisovém úboru. „Já vás znám. NTC News. Wendy a nějak dál,viďte?“

„Wendy Tynesová, ano.“

Všichni s výjimkou Phila Turnballa se usmáli.

„Přišla jste natáčet o Flyově večerním koncertu?“

Wendy si pomyslela, že reportáž o těchhle chlápcích je skvělý nápad. „Možná později,“ řekla. „Teď jsem

ale přišla za Philem.“

„Nemám vám co říct.“

„Nemusíte říkat ani slovo. Pojďte. Musíme si promluvit mezi čtyřma očima.“

Když vyšli ze Starbucks a kráčeli podél bloku zpátky, Wendy se zeptala: „Tohle je ten Klub otců?“

„Kdo vám o něm řekl?“

„Vaše žena.“

Mlčel.

„Takže,“ pokračovala Wendy, „kdo je ten Vanilla Ice?“

„Norm… vlastně chce, abychom mu říkali Fly.“

„Fly?“

„To je zkráceně Ten-A-Fly. Jeho rapová přezdívka.“

Wendy se snažila nevzdychnout. Tenafly bylo newjerseyské město o kousek dál.

„Norm… Fly… býval vynikající marketingový odborník u firmy Benevisti Vance. Teď už je asi dva roky bez

práce, ale myslí si, že v sobě objevil nový talent.“

„Pro co?“ „Pro rap.“

„To nemůžete myslet vážně.“

„Je to jako zármutek,“ pokračoval Phil. „Každý se s tím vyrovnává trochu jinak. Fly si myslí, že se prosadí

na novém trhu.“

Došli k Wendyinu autu. Odemkla dveře. „V rapu?“

Phil přikývl. „Je jediný bílý rapper středního věku v New Jersey. Aspoň to tvrdí.“ Nasedli na přední

sedadla. „Tak co ode mě chcete?“

Nebylo jednoduché začít, a tak šla rovnou k věci.

„Dan Mercer byl včera zavražděn.“

Phil Turnball ji vyslechl beze slova. Díval se přes čelní sklo ven, byl bledý a oči se mu leskly. Wendy si

všimla, že je dokonale oholený. Jeho vlasy rozdělovala perfektní pěšinka a vpředu měl vlnu, díky níž sidokázala představit, jak vypadal coby chlapec. Wendy vyčkávala a nechala ho novinku vstřebat.

„Není vám nic?“ zeptala se.

Phil Turnball zavrtěl hlavou. „Pamatuju si, jak jsem Dana poprvé viděl na začátku školního roku v prvnímročníku. Byla s ním legrace. My ostatní jsme byli upjatí a snažili jsme se udělat dojem. On byl v pohodě,jenom měl zvláštní názory.“

„Jak zvláštní?“

„Jako že už to všechno prokoukl a nemá smysl se moc honit. Přesto chtěl něčeho dosáhnout. Jasně, vím,jak to zní, ale vážně se snažil. Stejně jako ostatní si užíval mejdany, ale pořád mluvil o pomoci druhým.Řekl bych, že měl svoje plány. Všichni jsme je měli. A teď…“

Odmlčel se.

„Je mi to líto,“ řekla Wendy.

„Předpokládám, že jste mě nehledala jenom kvůli tomu, abyste mi oznámila tuhle špatnou zprávu.“

„Ne.“

„Tak proč?“

„Zabývám se Danovým případem –“

„Vypadá to, že je konec.“ Obrátil se k ní. „Zbývá už jenom ohledat mrtvolu.“

„To nemám v úmyslu.“

„Co tedy?“

„Už jsem vám jednou volala. Když jsme Dana odhalili.“

Mlčel.

„Proč jste tenkrát nereagoval na moje telefonáty?“

„Co jsem vám měl povídat?“

„Cokoli.“

„Mám ženu a dvě děti. Nechápu, jak by někomu mohlo prospět, když bude veřejně obhajovat pedofila, i

když nespravedlivě obviněného.“

„Myslíte, že byl Dan obviněn nespravedlivě?“

Phil zavřel oči. Wendy k němu málem natáhla ruku, ale usoudila, že se to nehodí. Rozhodla se změnit

téma.

„Proč do Starbucks nosíte oblek?“ zeptala se.

Phil se skoro usmál. „Odjakživa jsem nesnášel neformální pátky.“

Wendy se dívala na toho pohledného, a přece naprosto zlomeného muže. Vypadal unaveně, skorovyčerpaně a hezkým oblekem a nablýskanými botami jako by se snažil napravit dojem.

Když se mu zadívala do obličeje, dech se jí zastavil při náhlé vzpomínce na jinou tvář: na Wendyinamilovaného otce, jak v šestapadesáti letech sedí s vyhrnutými rukávy flanelové košile u kuchyňského stolu a strká do obálky svůj poněkud nepřesvědčivý životopis. V šestapadesáti přišel nečekaně a poprvé zasvůj dospělý život o zaměstnání. Její táta býval odborářským předákem a osmadvacet let vedl tiskárnujednoho předního newyorského deníku. Vyjednal pro své lidi dobré pracovní podmínky, stávkoval jenomjednou v roce 1989 a všichni kolegové ho měli rádi.

Potom přišla fúze, v jakých si na začátku devadesátých let libovali kravaťáci z Wall Street jako třeba PhilTurnball, protože po nich akcie vždycky o pár bodíků stouply. Wendyin otec byl najednou nadbytečný,takže ho propustili. Poprvé v životě ztratil práci. Následujícího dne se v kuchyni pustil do rozesíláníživotopisů. A vypadal podobně jako teď Phil Turnball.

„Ty nejsi naštvaný?“ zeptala se otce Wendy.

„Vztek je ztráta času.“ Otec nacpal další list papíru do obálky a zvedl k ní oči. „Chceš slyšet radu, nebo

jsi na rady moc velká?“

„Nikdy na ně nebudu moc velká,“ odpověděla Wendy.

„Pracuj sama pro sebe. Jedině tomuhle šéfovi můžeš věřit.“

Sám se k tomu, aby pracoval na volné noze, už nedostal. Jiné zaměstnání nesehnal. O dva roky později, v

osmapadesáti, zemřel na infarkt u stejného kuchyňského stolu, přičemž stále procházel inzeráty a

nadepisoval obálky.

„Vy mi nechcete pomoct?“ zajímala se Wendy.

„S čím? Dan je mrtvý.“

Phil Turnball sáhl po klice dveří.

Wendy mu položila dlaň na paži. „Ještě jedna otázka, než půjdete: Proč si myslíte, že byl Dan obviněn

nespravedlivě?“

Zamyslel se, než odpověděl. „Předpokládám, že když se vám to stane, prostě to cítíte.“

„Tomu nerozumím.“

„Nelamte si s tím hlavu. Není to důležité.“

„Stalo se něco vám, Phile? Něco, co mi uniká?“

Tiše se zasmál, ale nebylo v tom žádné veselí. „Bez komentáře, Wendy.“ Vzal za kliku.

„Ale –“

„Teď ne,“ řekl a otevřel dveře. „Teď se půjdu projít a budu chvíli myslet na svého starého kamaráda.Aspoň tohle si Dan zaslouží.“

Phil Turnball vystoupil z vozu, urovnal si sako a vydal se na sever pryč od ní a od svých přátel ze

Starbucks.

– 12,

Další mrtvá šlapka.

Vyšetřovatel essexského okresu Frank Tremont si za opasek povytáhl kalhoty, podíval se na dívku avzdychl. Je to pořád dokola. Jižní čtvrť Newarku, nedaleko nemocnice Beth Israel, a přece v úplně jinémsvětě. Frank ve vzduchu cítil rozklad, ale pach nevycházel jen z těla. Bylo to normální. Tady nikdoneuklízel. Nikdo se o to ani nesnažil. Všichni jen lenivě tonuli v rozkladu.

Takže další mrtvá šlapka.

Už kvůli tomu měli ve vazbě jejího pasáka. Šlapka ho prý čímsi urazila a on musel dokázat, že je chlap, atak jí podřízl krk. Nůž měl pořád u sebe, když ho sebrali. Mazaný chlapík, skutečný génius. Vytáhnout zněj přiznání Frankovi trvalo asi šedesát vteřin. Stačilo říct: „Slyšeli jsme, že nemáš dost kuráže na to, abys ublížil ženské.“ Proti tak zahanbujícímu nařčení se geniální pasák musel bránit.

Frank se díval na mrtvou dívku, které mohlo být od patnácti do třiceti a nedalo se to poznat, nataženoumezi sutinami, pomačkanými plechovkami od limonády, obaly z McDonaldu a láhvemi od piva. Frank sivzpomněl na vyšetřování poslední vraždy prostitutky. Ten případ nezvládl. Absolutně. Vzal to za špatnýkonec a celé to pokazil. Možná přišlo o život víc lidí, ale nemělo smysl se k tomu vracet. Zkrátka to podělal a přišel kvůli tomu o práci. Okresní státní návladní a vrchní vyšetřovatel ho donutili odejít ze služby.Čekala ho penze.

A potom se pustil do případu zmizení Haley McWaidové.

Zašel za svými nadřízenými a požádal je, aby mohl zůstat, než případ vyřeší. Chápali ho. Jenže to bylopřed třemi měsíci. Frank po té středoškolačce pátral ze všech sil. Zapojil do toho kolegy, federály,odborníky na internet a sledování, každého, kdo mohl jakkoli pomoci. Netoužil po slávě, chtěl jenom najítto děvče.

Jenomže případ skončil ve slepé uličce.

Sklopil oči k mrtvé šlapce. Podobné situace ve své práci zažíval často. Viděl, jak feťákům a prostitutkámutíká život mezi prsty, jak klesají pořád hlouběji a žijí na cizí účet, jak je někdo mlátí nebo mají bůhvíkolikdětí s bůhvíkolika různými otci, a byla to zatracená škoda. Převážná část to všechno zvládá bez většíúhony a společnost jejich přítomnost prakticky nezaznamená, a pokud ano, tak negativně. Většinou všakpřežívají. Jsou to trosky, ale Bůh je nechává naživu, někdy do vysokého věku.

A protože Bůh je dost divný patron, vezme si místo nich Frankovu dceru.

Za žlutou páskou se shromáždil zástup, avšak ne příliš početný. Lidé rychle zhodnotili situaci a zase

odcházeli.

„Hotovo, Franku?“

Byl to koroner. Frank přikývl. „Je tvoje.“

Jeho holčička, Kasey. Sedmnáctiletá, tak roztomilá a chytrá. Občas se mluví o úsměvu, který dokážerozzářit celou místnost. Kasey takové uměla. Vyslala paprsek a ten proťal tmu. Nikdy se nepoddávalapotížím a nikomu neublížila. Ani jednou v životě. Kasey nebrala drogy, s nikým se nezahazovala ani se nenechala zbouchnout. Feťáci a šlapky mezitím žili jako divoká zvířata, a Kasey zemřela.

Neexistuje větší nespravedlnost.

Kasey bylo šestnáct, když jí diagnostikovali Ewingův sarkom. Rakovina kostí. Nádory se objevily v pánvi azačaly se šířit. Jeho holčička zemřela v bolestech. Frank se na to díval. Seděl u její postele, už ani nemohlplakat, držel ji za křehkou ruku a snažil se z toho nezbláznit. Viděl jizvy po chirurgických zákrocích azapadlé oči, z nichž se zvolna vytrácel život. Cítil, jak se těla zmocňuje horečka. Když Kasey v dětstvítrápily zlé sny, přicházela do ložnice, vklouzla mezi něj a Marii, mluvila ze spaní a házela sebou, alejakmile jí našli nemoc, tohle všechno ustalo. Noční hrůzy možná ustoupily denní hrůze. V každém případěKasey spala klidně, skoro jako kdyby nacvičovala na smrt.

Modlil se, ale nemohl tím nic změnit. Vycítil to. Bůh ví, co dělá. Má svoje plány, ne? Pokud opravdu věříte, že je vševědoucí a všemocný, myslíte, že se kvůli vašemu žalostnému kňourání vzdá svých vznešenýchzáměrů? Tremont věděl, že nebude po jeho. Seznámil se s další rodinou, která se v nemocnici modlila zasvého syna. Stejná nemoc. Chlapec zemřel. Jejich druhý syn odjel do Iráku a přišel tam o život. Tremontnechápal, jak si někdo může myslet, že modlitby fungují.

A ulice jsou zatím plné bezcenných existencí. Tihle lidé žijí, a Kasey je po smrti. Jistě, na děvčatech srodinami, na děvčatech jako Haley McWaidová a Kasey Tremontová, které někdo miluje a které předsebou mají opravdový život a ne jenom přežívání, záleží víc. Tak to zkrátka je. Nikdo to nechce vyslovitnahlas. Bezpáteřní pokrytci mluví o tom, že tahle prostitutka, která skončí v černém pytli, si zaslouží stejnou úctu jako Haley McWaidová nebo Kasey Tremontová. Všichni ale víme, že to je kravina. Všichni známe pravdu. Říkáme lež. Ale víme svoje.

Přestaňme si něco namlouvat. Mrtvá šlapka dostane možná dva odstavce na dvanácté straně místníhodeníku, aby nad jejím osudem mohli čtenáři zakroutit hlavou. Haley McWaidové věnovaly celostátnítelevizní stanice mnoho hodin. Takže je to jasné, viďte? Proč to nemůžeme říct nahlas?

Na Haley McWaidové prostě záleží víc.

Není na tom nic špatného. Je to pravda,ne? Neznamená to, že mrtvá prostitutka není důležitá. Ale Haleyje důležitější. A není to otázka rasy nebo dalších nálepek, které lidé používají. Snadno se z tohovykroutíme, když někoho označíte za rasistu. Jenže to jsou kecy. Běloch, černoch, Asiat, hispánec neboněkdo jiný, spodina je spodina. Chápou to všichni, i když se o tom bojí mluvit.

Frankovy myšlenky se jako častokrát v posledních dnech zatoulaly k matce Haley McWaidové Marcii ajejímu zničenému otci Tedovi. Prostitutku za okamžik odvezou. Možná ji někdo bude postrádat, ale vdevíti případech z deseti tomu tak nebylo. Její rodiče, pokud je vůbec znala, nad ní dávno zlomili hůl.Marcia a Ted ještě čekali, báli se a doufali. A právě to je podstatné. Nejspíš v tomhle spočívá rozdíl mezimrtvými šlapkami a děvčaty jako Haley McWaidová. Ne v barvě pleti nebo v penězích, ale v tom, že se ovás někdo zajímá, že vaše zmizení zničí rodinu a že se z něj táta s mámou už nikdy nevzpamatují.

Proto Frank nebude mít klid, dokud nezjistí, co se stalo s Haley McWaidovou.

Znovu si vzpomněl na Kasey a snažil se představit si šťastnou holčičku, která měla akvária raději nežzoologické zahrady a před růžovou dávala přednost modré. Jenomže tyhle obrazy se vytrácely a bylo stále těžší je vyvolat a místo nich se Frankovi vybavovalo, jak se Kasey na nemocničním lůžku scvrkávala, jakjí mezi prsty zůstávaly chomáče, když si prohrábla vlasy, a jak se dívala na svou ruku a plakala, zatímcojejí otec seděl bezmocně vedle ní.

Koroner dokončil ohledání mrtvé šlapky. Dva muži zvedli tělo a jako pytel brambor ho naložili na nosítkana kolečkách.

„Opatrně,“ řekl Frank.

Jeden z mužů opáčil: „Tu už nic nebolí.“

„Stejně buďte opatrní.“

Když nosítka s mrtvolou odjížděla, Frank Tremont ucítil, jak mu vibruje mobilní telefon.

Zamrkáním odstranil vlhkost z očí a přijal hovor. „Tady Tremont.“

„Franku?“

Byl to Mickey Walker, šerif z nedalekého okresu Sussex. Obrovský černoch, který s Frankem pracoval vNewarku. Spolehlivý chlap, dobrý vyšetřovatel. Jeden z Frankových oblíbenců. Walkerův úřad pracoval napřípadu vraždy toho pedofila, nějaký rodič nejspíš vzal spravedlnost do vlastních rukou. Frank topovažoval za rozumné, ale věděl, že Walker věc důkladně prošetří.

„Jo, jsem tady, Mickey.“

„Znáš Freddyho deluxe luxusní apartmány?“

„Tu díru na Williams Street?“

„Správně. Potřebuju, abys sem hned přijel.“

Tremont ucítil mravenčení. Přehodil si telefon do druhé ruky. „Proč, co se děje?“

„Našel jsem něco v Mercerově pokoji,“ oznámil Walker vážným hlasem. „Myslím, že to patří Haley

McWaidové.“

– 13,

Když Wendy přišla domů, Pops byl v kuchyni a připravoval míchaná vejce.

„Kde je Charlie?“

„Ještě v posteli.“

„Je jedna odpoledne.“

Pops se podíval na hodiny. „To jo. Máš hlad?“

„Ne. Kde jste byli včera večer?“

Pops, který u pánve vypadal jako profesionální kuchař, zvedl obočí.

„Odpřísáhl jsi mlčenlivost?“

„Něco takového,“ odpověděl Pops. „Kde jsi byla?“

„Dopoledne jsem se na chvíli zastavila v Klubu otců.“

„Povíš mi o tom něco víc?“

Pověděla.

„Smutné,“ konstatoval.

„A možná tak trochu sebestředné.“

Pops pokrčil rameny. „Když chlap nedokáže uživit rodinu, to mu rovnou můžeš ušmiknout koule. Necítíse už jako chlap. To je smutné. Ztratit práci je zemětřesení pro obyčejného dělníka i parchanta z vedení.Pro tyhle manažery je to asi ještě horší. Společnost je naučila, aby sami sebe definovali skrzezaměstnání.“

„A teď o něj přišli?“

„Jo.“

„Třeba řešení není v tom, že si najdou jiné,“ navrhla Wendy. „Možná by si měli osvojit jinou definici

mužství.“

Pops přikývl. „Hluboké.“

„A pokrytecké?“

„Přesně tak,“ souhlasil Pops a nasypal do pánve strouhaný sýr. „Ale kdybys nemohla být pokrytecká předemnou, tak před kým?“

Wendy se usmála. „Před nikým, Popsi.“

Stáhl plamen. „Vážně si nedáš huevos de Pops? Je to moje specialita. Pro dva je jich dost.“

„Tak dobře.“

Posadili se a jedli. Wendy mu vyprávěla o Philu Turnballovi, Klubu otců a o tom, že Phil si podle nínechává něco pro sebe. Když dojídali, ve dveřích se objevil ospalý Charlie v potrhaných šortkách aobrovském bílém tričku a s ukázkově rozcuchanými vlasy. Wendy si pomyslela, že Charlie už vypadá jakomuž, když vtom si začal mnout oči a otírat prsty.

„Je ti něco?“ zeptala se.

„Ospalky,“ vysvětlil Charlie.

Wendy obrátila oči v sloup a vydala se do patra k počítači. Zadala do Googlu jméno Phil Turnball.Výsledků nebylo mnoho. Příspěvek politické straně. Navíc jeden obrázek, skupinová fotografie s Philem ajeho manželkou Sherry, hezkou drobnou blondýnou, na nějaké charitativní degustaci vína před dvěmalety. Phil Turnball byl uveden jako zaměstnanec brokerské firmy Barry Brothers Trust. Wendy doufala, žejí zatím nezrušili heslo, a připojila se do mediální databáze, kterou využívala její televizní stanice. Ano,všechno by dnes mělo být k dispozici zdarma prostřednictvím vyhledávačů, ale není to tak. Člověk stálemusí zaplatit, když chce něco pořádného.

Pátrala po Turnballovi v novinových článcích. Pořád nic. Objevila však několik nelichotivých článků o BarryBrothers. V jednom se psalo, že se společnost stěhuje ze svého dlouhodobého sídla na rohu Park Avenue a 47. ulice. Wendy tu adresu znala. Budova Lock-Horne. Usmála se a sáhla po mobilním telefonu. I po dvou letech v něm pořád měla číslo. Ohlédla se, jestli jsou dveře zavřené, a stiskla tlačítko volání.

Telefon zazvonil jen jednou.

„Slyším.“

Tón byl povýšený a nadutý, jedním slovem nejspíš snobský.

„Ahoj, Wine. Tady Wendy Tynesová.“

„To vidím na displeji.“

Ticho.

Skoro Wina viděla, ten jeho absurdně pohledný obličej, světlé vlasy, ruce sepnuté do tvaru pyramidy,pronikavé modré oči, za nimiž se zdánlivě neskrývala žádná duše.

„Potřebuju laskavost,“ oznámila Wendy. „Informaci.“

Ticho.

Win, celým jménem Windsor Horne Lockwood III., ji v tom nechá vykoupat.

„Víš něco o firmě Barry Brothers Trust?“ zeptala se. „Vím. Je tohle informace, kterou potřebuješ?“

„Ty jsi tak vtipný, Wine.“

„Miluj mě se všemi chybami.“

„Zdá se, že tohle už mám za sebou,“ odvětila.

„Aha, škoda.“ Ticho.

„Barry Brothers vyhodili jednoho zaměstnance, nějakého Phila Turnballa. Zajímalo by mě proč. Dokážeš

to zjistit?“ „Zavolám ti.“ Cvak.

Win. Ve společenských rubrikách ho často označovali za „mezinárodního playboye“ a Wendy měla dojem,že to odpovídá. Pocházel ze starého prachatého rodu, z prachatého rodu tak starého, že jeho předkovénejspíš vystoupili z Mayflower a okamžitě se pustili do partičky golfu. Seznámila se s ním na jednéspolečenské akci před dvěma lety. Win byl zajímavě bezprostřední. Chtěl s ní mít sex. Bez okolků a bezzávazků. Jen na jednu noc. Nejprve jí to vyrazilo dech, ale když se nad tím zamyslela, řekla si: A proč ne?

Nikdy vztah na jednu noc nezažila a tenhle krásný a okouzlující muž se jevil jako ideální příležitost.Žijeme jenom jednou, ne? Ona byla osamělá moderní žena, a jak nedávno připomněl Pops, lidé sexpotřebují. Šla s ním do jeho bytu v domě Dakota na Central Park West. Ukázalo se, že Win je milý,pozorný, zábavný a skvělý, a když se Wendy druhého dne ráno vrátila domů, dvě hodiny brečela.

Zazvonil jí telefon. Wendy se podívala na hodinky a zavrtěla hlavou. Win potřeboval necelou minutu.

„Haló?“

„Phila Turnballa vyhodili za zpronevěru dvou milionů dolarů. Měj se hezky.“

Cvak. Win.

Na něco si vzpomněla. Blend, že ano? Tak se ten podnik jmenoval. Jednou tam zašla na nějaký koncert.Bylo to v Ridgewoodu. Našla jejich webovou stránku a klikla na kalendář akcí. Skutečně, dneska mělishow začínajících talentů. A v poznámce se dokonce psalo: „Zvláštní vystoupení nové rapové senzace Ten-A-Flye.“

Někdo zaklepal. Zavolala: „Dále,“ a vzápětí do dveří strčil hlavu Pops. „Není ti nic?“ zeptal se.

„Vůbec nic. Líbí se ti rap?“

Pops se zamračil. „Co jestli se mi líbí?“

„Rapová hudba.“

„Radši bych si poslechl, jak přiškrcená kočka vykašlává hlen.“

„Pojď dneska večer se mnou. Přišel čas, aby sis rozšířil obzory.“

Ted McWaid sledoval svého syna Ryana na kasseltonském lakrosovém hřišti. Už se stmívalo, ale kolem

hřiště s hypermoderním umělým povrchem se tyčily reflektory jako někde na stadionu. Ted se zašel

podívat na zápas devítiletého syna, protože co měl dělat jiného, potloukat se po domě a celý den brečet?Jeho bývalí kamarádi, slovo „bývalí“ nejspíš bylo moc tvrdé, ale Ted neměl náladu na nějaké ohledy –uctivě pokyvovali hlavami, vyhýbali se jeho pohledu a celkově se ho stranili, jako kdyby mizení dětí bylo nakažlivé.

Ryan hrál v družstvu kasseltonských třeťáků. Jejich dovednosti při ovládání hole se stále pohybovalyněkde mezi „vyžadujícími trénink“ a „zanedbatelnými“. Míč se většinou kutálel po zemi, neboť jej chlapcinedokázali udržet v síťce, a tak hra připomínala spíše hokej prokládaný ragbyovými mlýny. Kluci měli moc velké helmy, jako mimozemšťan Gazoo z Flintstoneových, a bylo skoro nemožné je od sebe rozeznat.Jednou Ted celý zápas fandil Ryanovi a žasl nad jeho pokroky, jenže když si hráč na konci sundal helmu,Ted zjistil, že Ryan je jinde.

Ted stál trochu stranou od ostatních rodičů, a když si promítl celý den, skoro se usmál. Zase se začínalaprosazovat realita a nenechala ho vydechnout. Takhle to bylo pokaždé. Občas jako by se vracel do normálu, ale vždycky za to zaplatil.

Vzpomněl si, jak na tomhle hřišti hrála Haley, toho dne, kdy ho otevřeli –, a na to, kolik hodin věnovalatréninku levé ruky. Haley věděla, že levačku má slabší a potřebuje ji zlepšit, protože skauti si nejdřívvšimnou téhle její slabiny a ona se kvůli ní nedostane na Virginskou univerzitu. Pracovala na ní nonstop,nejen tady, ale i doma. Začala levou ruku používat při každodenních činnostech, třeba při čištění zubů apsaní poznámek do školy. Všichni rodiče ve městě se snažili přimět svoje potomky k většímu úsilí,neustále je popoháněli k vyšším výkonům ve škole i na hřišti a doufali, že se pak děti dostanou na lepšívzdělávací instituci. S Haley to bylo jiné. Ta se popoháněla sama. Až příliš? Možná. Nakonec ji naVirginskou univerzitu nevzali. Levačku měla zatraceně dobrou a byla dost rychlá pro středoškolskédružstvo a třeba i béčko nějakého vysokoškolského týmu, ale ne pro Virginskou univer
zitu. Haley bylazdrcená a nemohli ji ukonejšit. Proč? Nebylo to jedno? Co na tom z dlouhodobého hlediska záleželo?

Tolik se mu po ní stýskalo.

Netoužil ani tak docházet na lakrosové zápasy. Stýskalo se mu po společném sledování televize a po tom,jak se mu snažila „prodat“ svou hudbu a pouštěla mu na YouTube videa, která jí připadala zábavná achtěla se o ně podělit. Chybělo mu škádlení, jako když v kuchyni předváděl svůj nejlepší „moonwalk“ aHaley obracela oči v sloup. Nebo když dorážel na Marcii, dokud se zděšená Haley nezamračila anezavolala: „Hej, brzděte, jsou tady děti!“

Ted a Marcia se jeden druhého již tři měsíce ani nedotkli, kvůli nevyslovené, ale mlčky odsouhlasenédohodě. Bylo to zkrátka příliš čerstvé. Nedostatek tělesných kontaktů nezpůsoboval napětí, avšak Tedvycítil rozšiřující se propast. Neměl však potřebu situaci řešit, aspoň ne prozatím.

Ta nejistota. Člověk jí podléhá. Začne se dožadovat odpovědi, jakékoli odpovědi, a kvůli tomu se cítí ještě

provinileji a příšerněji. Vina ho stravuje a zabraňuje mu usnout. Ted se tomu nedokázal postavit. Srdcemu zrychlovalo. Rok stará hádka se sousedem kvůli hranici mezi pozemky ho připravila o několik týdnůspánku. Ležel v posteli, přehrával si ji a vymýšlel nové argumenty.

Byla to jeho chyba.

Mužské pravidlo číslo jedna: Vaše dcera je doma v bezpečí. Staráte se o svou rodinu. Ať na tu hrůzučlověk nahlížel jakkoli, jedna věc byla zřejmá: Ted selhal. Vloupal se někdo dovnitř a odvlekl Haley pryč?V tom případě to byla Tedova vina, ne? Otec má být ochránce. Je to jeho úkol. A co když Haley odešlasama? I tak vina padala na jeho hlavu. Protože kdyby byl pořádný táta, dcera by neodešla a svěřila by se, co se v jejím životě odehrává.

Pořád si to promítal v hlavě. Chtěl se vrátit, něco změnit, zasáhnout do vesmírné struktury času, cokoli.Haley byla odjakživa silná, nezávislá, schopná. Ted žasl nad vynalézavostí, kterou rozhodně zdědila pomatce. Nebyl to jeden z důvodů? Nedospěl k závěru, že Haley nepotřebuje tolik rodičovské péče a dohledu jako Patricia a Ryan?

Neustálé marné omílání.

Ted nebyl depresivní typ, ale v těchto tmavých a ponurých dnech si přesně vzpomněl na to, kde jeho tátaschovává pistoli. Představoval si celou scénu, ujistí se, že nikdo není doma, vejde do domu svého dětství, v němž rodiče pořád bydleli, vytáhne pistoli z krabice od bot z nejvyšší police ve skříni, sejde dosklepa, kde se v sedmé třídě poprvé muchloval s Amy Steinovou, půjde k pračce, protože tam jebetonová podlaha bez koberce a snadněji se čistí. Posadí se na zem, opře se o starou pračku, zasunehlaveň do úst, a všechna bolest pomine.

Nikdy by to neudělal. Neudělal by to své rodině, protože nemohl ještě zhoršit jejich utrpení. A takhleotcové nejednají. Slíbil si to. Jenže v upřímnějších a děsivějších chvílích se ptal sám sebe, proč mupředstava úniku připadá tak svůdná.

Ryan byl na hřišti. Ted se pokoušel soustředit na hru, na chlapcův obličej pod ochrannou klecí, a najíttrochu radosti v tomhle čistém okamžiku dětství. Pořád nechápal pravidla chlapeckého lakrosu, podlevšeho byla úplně jiná než dívčí –, ale věděl, že jeho syn hraje v útoku. Tedy na místě, kde měl největšíšanci vstřelit branku.

Ted přiložil dlaně k ústům a zavolal: „Do toho, Ryane!“

Slyšel dutou ozvěnu vlastních slov. V uplynulé hodině jiní rodiče samozřejmě bez ustání povzbuzovali, alejeho hlas zněl tak divně, tak nepatřičně. Ted se polekal. Zkusil místo toho zatleskat, jenže i to působilozvláštně, jako kdyby jeho ruce měly špatnou velikost. Na okamžik se podíval stranou a právě v tu chvíli ho spatřil.

Frank Tremont k němu kráčel, jako kdyby se brodil hlubokým sněhem. Vedle něj šel ještě jeden černoch,určitě další policajt. Naděje na chvíli roztáhla křídla a vzlétla. Ted cítil, jak cosi v jeho nitru stoupá vzhůru.

Ale jen na chvilku.

Frank klopil hlavu k zemi. Jak se blížil, Ted podle řeči jeho těla poznal, že všechno je špatně. Rozklepala

se mu kolena. Jedno se mu podlomilo, ale udržel se na nohou. Vydal se Frankovi naproti, aby setkáníuspíšil.

Když byli dost blízko, Frank se zeptal: „Kde je Marcia?“

„Na návštěvě u svojí matky.“

„Musíme ji najít,“ řekl Frank. „Teď hned.“

-– 14,

Když vstoupili do baru Blend, Popsovy rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„Co je?“ zajímala se Wendy.

„Na těch barových stoličkách je víc divokých koček než na přírodovědném kanálu.“

Zšeřelý bar byl plný zakouřených zrcadel a všichni byli oblečeni v černé. Pokud šlo o hosty, Pops měl

pravdu. V jistém smyslu.

„Podle definice je divoká kočka starší žena, která chodí do klubů hledat mladší muže,“ poznamenala

Wendy.

Pops se zamračil. „Některé z nich určitě dodnes bojují s Elektřiným komplexem, nemyslíš?“

„Ve svém věku bys měl spíš doufat, že se ten komplex týká dědečka.“

Pops se na ni zklamaně podíval, jako kdyby tato poznámka byla krajně nevhodná. Wendy to uznala a

omluvně pokývala hlavou.

„Bude ti vadit, když se vmísím do společnosti?“ zeptal se Pops.

„Kazím ti styl?“

„Kazíš, protože ta nejhezčí divoká kočka jsi tady ty. Ale některé další nejsou k zahození. Dal bych si říct.“

„Hlavně mi žádnou nevoď domů. Mám citlivého dospívajícího chlapce.“

„Vždycky chodím k nim,“ řekl Pops. „Nechci, aby věděly, kde mě najdou. Navíc jim odpadnou rozpaky z

ranního přesunu.“

„Dokonalé.“

Vpředu byl bar, uprostřed podniku restaurace a vzadu klub. V klubu se konal večer nových talentů.Wendy zaplatila vstupné, pět dolarů pro muže a dolar pro ženy, přičemž cena zahrnovala jeden nápoj –a vešla dovnitř. Slyšela, jak Norm neboli Ten-A-Fly rapuje: Holky, poslouchejte, možná nejste z Tenafly, ale Ten-A-Fly se vám dostane pod kůži…

A sakra, pomyslela si. Kolem pódia povykovalo asi čtyřicet nebo padesát přihlížejících. Ten-A-Fly se ověsiltakovou spoustou zlata, že by mu záviděl i Mr. T, a na hlavě měl vysokou baseballovou čepici s plochýmkšiltem otočeným o pětačtyřicet stupňů. Jednou rukou si přidržoval pytlovité kalhoty, možná mu bylyvelké a navíc neměl vůbec žádný zadek, a ve druhé svíral mikrofon.

Když Norm dokončil obzvlášť romantický popěvek o tom, že se vám Ten-A-Fly dostane pod kůži, publikum

, průměrný věk: něco po čtyřicítce, ho odměnilo bouřlivými ovacemi. Červeně oděná fanynka vpředuněco hodila na pódium a Wendy si téměř zděšeně uvědomila, že to jsou kalhotky.

Ten-A-Fly je zvedl a dlouze k nim přivoněl. „Jo, všechny vás miluju, dámy, vy moje sexy kočky, Ten-A-Fly

a KO jsou tady!“

Fanynka zvedla ruce do vzduchu. Na sobě měla, dobrý Bože, tričko s nápisem „Ten-A-Flyova holka“.

Pops se postavil vedle Wendy. Vypadal ztrápeně. „Pro smilování…“

Wendy se rozhlédla po sále. Vpředu spatřila zbývající členy Klubu otců, KO?, včetně Phila. Hlučně svéhokamaráda oslavovali. Wendy přejela zrakem po divácích a všimla si drobné blondýnky, která seděla skorovzadu a klopila oči do svého drinku.

Sherry Turnballová, Philova manželka.

Wendy se prodrala zástupem až k ní. „Paní Turnballová?“

Sherry Turnballová se zvolna odpoutala od nápoje.

„Jsem Wendy Tynesová. Mluvily jsme spolu po telefonu.“

„Ta reportérka.“

„Ano.“

„Nedošlo mi, že jste natočila tu reportáž o Danu Mercerovi.“

„Znala jste ho?“

„Kdysi jsme se viděli.“

„Kde?“

„V Princetonu to byl Philův spolubydlící. Viděla jsem se s ním na jedné politické benefiční akci, kterou jsme loni pořádali pro Farleyho.“

„Pro Farleyho?“

„Další spolužák.“ Napila se. Na pódiu Ten-A-Fly požádal o klid. „Povím vám něco o další písničce.“ Sálztichl. Ten-A-Fly si sundal sluneční brýle, jako kdyby se mu znelíbily. Jeho pohled měl působit hrozivě, ale spíš se zdálo, že ho trápí zácpa.

„Jednou jsem takhle seděl ve Starbucks se svými kámoši z KO,“ začal.

Klub otců se ohlásil pokřikem.

„Seděl jsem tam, dával jsem si latte nebo co a kolem šla jedna nádherná šťabajzna a bezvadně se nesla,

jestli mi rozumíte.“

Diváci výskáním naznačili, že mu rozumějí.

„Hledal jsem inspiraci pro novou melodii, koukal jsem se na tu špičkovou holku v tričku bez rukávů… anajednou jsem to měl: ‚To jsou ale štěňata.‘ Prostě tak. Nesla se kolem, hlavu nahoře, a mně letělohlavou: ‚Jo, zlato, to jsou ale štěňata.‘“

Ten-A-Fly se odmlčel, aby jeho slova patřičně vyzněla. Ticho. Potom někdo zavolal: „Geniální!“

„Díky, kamaráde, moc děkuju.“ Komplikovaně na „fanouška“ ukázal, přičemž z prstů vytvořil jakousi pistolia obrátil ji na bok. „No a moji kámoši z KO mi s tímhle rapem pomohli a vytáhli ho o úroveň výš. Takžetohle je pro vás, chlapi. A samozřejmě pro všechny obdařené kočky, co tu jsou. Jste pro Ten-A-Flye inspirací.“ Potlesk.

Sherry Turnballová řekla: „Připadá vám to celé dost ubohé, viďte?“

„Nejsem tady, abych někoho soudila.“

Ten-A-Fly se pustil do čehosi, co by se dalo označit jako „tanec“, třebaže odborníci z oboru lékařství by

spíše použili termín „záchvat“ nebo „těžké křeče“.

Jo, holka, to jsou ale štěňata,

to jsou ale štěňata, ty moje favoritko,

to jsou ale štěňata,

to jsou ale štěňata, nejlepší široko daleko,

to jsou ale štěňata,

koukej, mám tady pro ně kost,

to jsou ale štěňata,

vem si ji, holka, nemusíš se bát…

Wendy si promnula oči a zamrkala.

Mezitím se na pódium postavili ostatní členové Klubu otců a zpívali refrén „To jsou ale štěňata“, zatímco

Ten-A-Fly ze sebe vyrážel sólové verše:

To jsou ale štěňata.

Ten-A-Fly: „Nemusíš vřískat a hulákat.“

To jsou ale štěňata.

Ten-A-Fly: „Dal bych jim obojek z perel…“

Wendy protáhla obličej. Muži se dostali do varu. Někdejší tenista si pro tuto příležitost oblékl jasně zelenétričko s límečkem. Phil měl plátěné kalhoty a modrou košili. Stál, tleskal a zřejmě nevnímal nic jiného nežrap. Sherry Turnballová od něj nemohla odtrhnout oči.

„Je vám něco?“ zeptala se Wendy.

„Je hezké vidět, jak se Phil usmívá.“

Píseň pokračovala ještě několik veršů. Wendy si všimla, že Pops se v koutě baví se dvěma ženami.Motorkářů se tady na předměstí moc nevyskytovalo, a v klubech pro vybranou společnost se vždyckynajde zájemkyně o drsného chlapa.

Sherry pokračovala: „Vidíte tu ženu vepředu?“

„Tu, co na pódium hodila kalhotky?“

Sherry přikývla. „To je Normova, tedy Ten-A-Flyova, manželka. Mají tři děti a budou muset prodat důma přestěhovat se k jejím rodičům. Ale stejně stojí při něm.“

„Pěkné,“ konstatovala Wendy, ale když se podívala pozorněji, povzbuzování jí připadalo trochu nucené,spíš jako projev účasti než opravdového nadšení.

„Proč tu jste?“ zeptala se Sherry Turnballová.

„Snažím se zjistit pravdu o Danu Mercerovi.“

„Trochu pozdě, nemyslíte?“

„Asi ano. Phil mi dneska řekl něco zvláštního. Řekl, že chápe, jaké to je, být nespravedlivě obviněn.“

Sherry Turnballová si pohrávala se sklenicí. „Sherry?“

Zvedla oči a její pohled se střetl s Wendyiným. „Už mu nechci ubližovat.“ „To rozhodně nemám v úmyslu.“

„Phil každé ráno vstane v šest a vezme si oblek a kravatu. Jako kdyby jel do práce. Potom si koupí místní

noviny a zajede do restaurace Suburban u silnice číslo sedmnáct. Sedí tam u kafe a prochází inzeráty.Sám, v obleku a kravatě. Ráno co ráno, sám. Pořád dokola.“

Wendy si vzpomněla, jak její otec sedával v kuchyni a vkládal životopisy do obálek.

„Snažím se mu říkat, že se nic neděje,“ pokračovala Sherry, „jenže když navrhnu, abychom sepřestěhovali do menšího domu, Phil to bere jako osobní selhání. Muži, chápete?“

„Co se mu přihodilo, Sherry?“

„Phil svoji práci miloval. Byl finanční poradce. Spravoval peníze. Dneska jsou to negativní výrazy. Ale Philříkával: ‚Lidi mi svěřují celoživotní úspory.‘ Zamyslete se nad tím. Staral se lidem o peníze. Svěřovali musvůj majetek, vzdělání svých dětí, svou penzi. Říkal: ‚Představ si tu zodpovědnost, a čest.‘ Nezáleželo mu na ničem jiném než na důvěře. Na počestnosti.“

Odmlčela se. Wendy čekala, až bude Sherry pokračovat. Když se tak nestalo, slova se ujala sama Wendy:

„Vypátrala jsem pár informací.“

„Vrátím se do práce. Phil to nechce. Ale já se tam vrátím.“

„Sherry, poslouchejte. Dozvěděla jsem se o tom obvinění ze zpronevěry.“

Sherry strnula, jako kdyby dostala facku. „Jak?“

„To není důležité. Tohle Phil myslel tím nespravedlivým obviněním?“

„Ty pomluvy se šířily jako požár. Ve firmě je využili k tomu,aby mohli vyrazit jednoho z nejlíp placenýchzaměstnanců. Pokud se něčeho dopustil, proč na něj nepodali žalobu?“

„Ráda bych si o tom s Philem promluvila.“

„Proč?“

Wendy otevřela ústa, zarazila se a zase je zavřela.

Sherry řekla: „S Danem to nijak nesouvisí.“

„Možná ano.“

„Jak?“

Dobrá otázka.

„Přimluvíte se u něj za mě?“ zeptala se Wendy. „Co mu mám říct?“

„Že mu chci pomoct.“

Vtom si Wendy vzpomněla na něco, co pronesla Jenna a také Phil a Sherry, na něco o minulosti aPrincetonu, na jméno Farley. Potřebovala se vrátit domů, sednout k počítači a něco si ověřit. „Prostě muto vyřiďte, dobře?“

Ten-A-Fly zahájil další píseň, ódu na jakousi paničku jménem Charisma, a vykrádal sám sebe vtipem, žesice nemá charisma, ale chtěl by se dostat Charismě na kůži. Wendy vystartovala k Popsovi.

„Jdeme,“ zavelela.

Pops ukázal na mírně opilou ženu s vábivým úsměvem a přetékajícím výstřihem. „Pracuje tady.“

„Vezmi si její číslo a řekni jí, ať ti ta svoje štěňata přijde předvést někdy jindy. Teď musíme vypadnout.“

-– 15,

Úkol číslo jedna pro vyšetřovatele Franka Tremonta a šerifa Mickeyho Walkera: Najít spojitost mezisexuálním deviantem Danem Mercerem a pohřešovanou dívkou Haley McWaidovou.

Haleyin telefon prozatím nevydal mnoho stop, žádné nové zprávy, e-maily ani hovory –, avšak Tom

Stanton, mladý polda ze sussexského okresu s jistým technickým vzděláním, na něm pořád pracoval.Přesto se jim s pomocí slzícího Teda a ledově chladné Marcie docela rychle podařilo souvislost mezi Haleya Danem Mercerem objevit. Haley McWaidová studovala poslední ročník Kasseltonské střední školy.Jednou z jejích spolužaček byla jistá Amanda Wheelerová, nevlastní dcera Jenny Wheelerové, Danovybývalé ženy. Dan Mercer s exmanželkou udržoval přátelské styky a údajně se často zdržoval u ní doma.

Spojitost.

Jenna a Noel Wheelerovi seděli naproti němu na gauči ve svém prostorném domě. Jenna měla oči otekléod pláče. Byla to malá žena s pevným tělem, jako kdyby posilovala, a když zrovna nebrečela, nejspíš bylai hezká. O jejím manželovi Noelovi se Tremont dozvěděl, že vede kardiochirurgické oddělení v nemocniciValley Medical Center. Měl tmavé vlasy, rozcuchané a trochu přerostlé, málem jako koncertní pianista.

Další pohodlný gauč v dalším útulném předměstském domě. Jako u McWaidů. Oba gauče vypadaly pěkněa nejspíš byly dost drahé. Tenhle byl jasně žlutý s modrými květy. Jarní motiv. Frank si představil, jakNoel a Jenna Wheelerovi (nebo Ted a Marcia McWaidovi) jedou do nějakého obchodu s nábytkem událnice, otestují pár gaučů a uvažují, jak by zapadly do jejich útulného předměstského domu, jak by ladily s výzdobou a životním stylem, zamýšlejí se nad pohodlím a nad tím, jak se budou hodit k elegantním tapetám, orientálnímu koberci a suvenýrům z dovolené v Evropě. Nechají si jej dovézt domů, přesunují hoz místa na místo, dokud nenajdou to pravé, pak se usadí, zavolají děti, aby si gauč taky vyzkoušely, amožná se v noci přikradou do přízemí a zkolaudují jej.

Za Tremontem se tyčil šerif sussexského okresu Mickey Walker. Protože se jejich případy překryly, bylotřeba plně spolupracovat, lidé se nehádají kvůli okresní jurisdikci, když pátrají po pohřešovaném děvčeti.

Dohodli se, že tento výslech povede Frank.

Frank Tremont si odkašlal do pěsti. „Díky, že jste si na nás udělali čas.“

„Zjistili jste něco nového o Danovi?“ zeptala se Jenna.

„Chtěl jsem se vás obou zeptat na váš vztah k Danu Mercerovi.“

Jenna vypadala zmateně. Noel Wheeler ani nehnul brvou. Mírně se předkláněl, předloktí opíral o stehna a

prsty měl propletené mezi koleny.

„Jak to přesně myslíte?“ zajímala se Jenna.

„Vycházeli jste s ním dobře?“

„Ano.“

Frank se obrátil k Noelovi. „Oba? Přece jenom, byl to exmanžel vaší ženy.“ Znovu odpověděla Jenna. „Oba. Dan je… byl… kmotr naší dcery Kari.“

„Kolik jí je?“

„Co to má společného s vaším případem?“

Frank do hlasu vložil trochu neodbytnosti. „Prosím, odpovězte na otázku, paní Wheelerová.“

„Je jí šest.“

„Bývala o samotě s Danem Mercerem?“

„Pokud naznačujete –“

„Kladu otázku,“ přerušil ji Frank. „Bývala vaše šestiletá dcera o samotě s Danem Mercerem?“

„Ano,“ odvětila Jenna se vztyčenou hlavou. „A měla ho ráda. Říkala mu strejda Dan.“

„Máte ještě jedno dítě, že?“

Tentokrát odpověděl Noel. „Ano, mám dceru z prvního manželství. Jmenuje se Amanda.“

„Je teď doma?“

Frank si to už ověřil a znal odpověď.

„Ano, je nahoře.“

Jenna se otočila k mlčícímu Walkerovi. „Nechápu, jak tohle souvisí s tím, že Ed Grayson zabil Dana.“

Walker se na ni díval s rukama založenýma na prsou.

Frank pokračoval: „Jak často k vám Dan chodil?“

„Je to podstatné?“

„Paní Wheelerová, vy něco tajíte?“

Jenna otevřela ústa. „Prosím?“

„Proč to takhle komplikujete?“

„Nic nekomplikuju. Jenom chci vědět –“

„Proč? Co se vám na té otázce nelíbí?“

Noel Wheeler položil uklidňující dlaň na manželčino koleno. „Dan nás navštěvoval často. Přibližně jednou

týdně“, na okamžik ztichl, „do doby, než televize odvysílala tu reportáž.“

„A od té doby?“

„Málokdy. Možná jednou nebo dvakrát.“

Frank se zaměřil na Noela. „Proč míň? Vy jste to obvinění brali vážně?“

Noel Wheeler zaváhal. Jenna ztuhla a podívala se na něj. Nakonec řekl: „Já jsem tomu nevěřil.“

„Ale?“

Noel Wheeler mlčel. Vyhýbal se manželčinu pohledu.

„Ale člověk nikdy neví, viďte?“

Ozvala se Jenna. „Dan měl dojem, že bude lepší, když sem nebude chodit. Kvůli sousedům.“

Noel klopil oči k zemi.

„Stejně bych ráda věděla,“ pokračovala, „co tím vyptáváním sledujete.“

„Chtěli bychom mluvit s vaší dcerou Amandou,“ oznámil Frank.

Oba manželé zpozorněli. Jenna se nadechla, ale z nějakého důvodu nepromluvila. Otočila se k Noelovi.

Tremont uvažoval proč. Syndrom nevlastní matky, usoudil. Koneckonců, jediný vlastní rodič byl Noel

Wheeler.

Noel začal: „Detektive… Tremonte, že?“

Frank přikývl a neobtěžoval se s opravováním terminologie, byl vyšetřovatel, ne detektiv, ale sám z tohonedělal vědu.

„Jsme ochotni spolupracovat,“ pokračoval Noel. „Zodpovím vám všechny otázky. Ale teď do tohozatahujete mou dceru. Máte děti, detektive?“

Frank Tremont periferním viděním zaznamenal, že se Mickey Walker neklidně ošívá. Walker věděl, co sestalo, ačkoli mu o tom nevyprávěl Tremont. Tremont o Kasey nikdy nemluvil.

„Ne, nemám.“

„Jestli chcete mluvit s Amandou, musím vědět, o co jde.“

„Dobře.“ Tremont chvilku počkal, dokud atmosféra patřičně nezhoustla. Pak usoudil, že nadešla ta

správná chvíle, a zeptal se: „Víte, kdo je Haley McWaidová?“

„Ano, samozřejmě,“ řekla Jenna.

„Myslíme, že jí váš bývalý manžel něco udělal.“

Ticho.

Jenna se zeptala: „Když říkáte ‚něco udělal‘ –“

„Unesl ji, zneužil, zavraždil,“ odsekl Frank. „Stačí vám to takhle, paní Wheelerová?“

„Jenom chci vědět –“

„A mně je jedno, co chcete vědět. Kašlu na Dana Mercera, jeho pověst i na to, kdo ho zabil. Zajímá mě

jenom v souvislosti s Haley McWaidovou.“ „Dan by nikomu neublížil.“

Frank cítil, jak mu tepe žíla na čele. „Proč jste mi to neřekla hned zkraje? Mohl bych to celé uzavřít,nemyslíte? Vážení McWaidovi, i když máme hromadu důkazů, že unesl vaši dceru, jeho exmanželka tvrdí, že by nikomu neublížil.“

„Nemusíte být tak jízlivý,“ pronesl Noel hlasem, jakým patrně hovořil s pacienty.

„Mám k tomu dobrý důvod, doktore Wheelere. Jak jste před chvílí připomněl, jste otec, viďte?“

„Ano, jistě.“

„Tak si představte, že byste už tři měsíce hledal Amandu, a McWaidovi by se mnou mluvili jako vy. Jak

byste reagoval?“

Jenna řekla: „Jenom se snažíme pochopit –“

Avšak manžel ji opět umlčel dlaní na koleni. Noel zavrtěl hlavou a zavolal: „Amando!“

Jenna Wheelerová se opřela a vzápětí se shora ozval podrážděný teenagerský hlas: „Už jdu!“

Čekali. Jenna se podívala na Noela. Noel si prohlížel koberec.

„Otázka pro vás oba,“ pronesl Frank Tremont. „Víte něco o tom, že by Dan znal Haley McWaidovou nebo

se s ní někdy setkal?“

Jenna odpověděla: „Ne.“

„Doktore Wheelere?“

Noel zavrtěl hlavou s rozcuchanými vlasy a potom se objevila jeho dcera. Amanda byla vysoká a hubená;její tělo a hlava vypadaly protáhle, jako kdyby ji ruce nějakého obra po stranách zmáčkly. Třebaže to bylo poněkud kruté, první slovo, které člověka v souvislosti s ní napadlo, bylo „nemotorná“. Zůstala stát namístě a velké ruce držela před sebou, jako kdyby byla nahá a musela se zakrývat. Těkala očima avyhýbala se pohledům všech přítomných.

Její otec vstal a přešel místnost. Ochranitelsky jí položil ruku kolem ramen a dovedl ji ke gauči. Posadil jimezi Jennu a sebe. Také Jenna nevlastní dceru objala. Frank chvíli počkal, než jí povědí něcouklidňujícího.

„Amando, jsem vyšetřovatel Tremont. Tohle je šerif Walker. Potřebujeme ti položit pár otázek. Nic tinehrozí, takže se uvolni. Jenom chceme, abys nám otevřeně a přímo zodpověděla několik dotazů, dobře?“

Amanda rychle přikývla. Její oči připomínaly dvojici vystrašených ptáčat, která hledají bezpečné bidýlko.Rodiče se posunuli blíž k ní a trochu se předklonili, jako kdyby hodlali schytat případný úder místo ní.

„Znáš Haley McWaidovou?“ zeptal se Frank.

Děvče jako by se scvrkávalo. „Jo.“

„Odkud?“ „Ze školy.“

„Řekla bys, že jste kamarádky?“

Amanda neurčitě pokrčila rameny. „Byly jsme spolu ve dvojici na chemické laborky.“

„Letos?“

„Jo.“

„Jak k tomu došlo?“

Otázka Amandu zjevně zmátla.

„Dohodly jste se, že budete spolu?“

„Ne. Rozděluje nás paní Walshová.“

„Aha. Vycházely jste spolu?“

„Jo, jasně. Haley je fakt milá.“ „Byla někdy u vás doma?“

Amanda zaváhala. „Jo.“

„Víckrát?“

„Ne, jenom jednou.“

Frank Tremont se opřel a chvilku počkal. „Mohla bys mi říct kdy?“

Dívka se obrátila k otci. Ten přikývl. „Neboj se.“

Amanda se otočila zpátky k Tremontovi. „Na Díkůvzdání.“

Frank sledoval Jennu Wheelerovou. Tvářila se neutrálně, ale bylo vidět, že to vyžaduje značné úsilí. „Proč

tu Haley byla?“

Amanda znovu pokrčila rameny. „Jen tak se zastavila.“

„Zrovna na Díkůvzdání? Copak nebyla se svou rodinou?“

Vysvětlení podala Jenna Wheelerová. „Bylo to večer. Všechny holky se navečeřely doma a sem přišly

docela pozdě. Druhý den neměly školu.“

Jennin hlas jako kdyby zněl z velké dálky. Nevýrazný, bez života. Frank nespouštěl oči z Amandy. „Kolik

bylo hodin?“

Amanda se nad tím zamyslela. „Nevím. Dorazila sem asi v deset.“

„Kolik děvčat tu bylo?“

„Čtyři. Ještě Bree a Jody. Byly jsme ve sklepě.“

„Po Díkůvzdání?“

„Jo.“

Frank počkal. Nikdo nic neříkal, a tak položil očekávatelnou otázku: „Byl tady na Díkůvzdání strejda Dan?“ Amanda neodpověděla. Jenna se ani nepohnula.

„Byl tady?“ zopakoval Tremont.

Noel Wheeler se naklonil dopředu a sklonil hlavu do dlaní. „Ano,“ řekl. „Dan tu na Díkůvzdání byl.“

-– 16,

Pops cestou domů neustále remcal. „Měl jsem tu kost rozdělanou.“ „Promiň.“ A pak: „Kost?“

„Snažím se držet krok s dobou.“

„To tě šlechtí.“

„Jen tak pro tvoji informaci.“

„Už to nerozváděj, prosím tě.“

„Fajn, nebudu,“ souhlasil Pops. „Něco důležitého?“

„Jo. Mrzí mě, že jsi přišel o tu kost.“

Pops pokrčil rameny. „Víš, co se říká o rybách v moři.“

„Vím.“

Wendy se vřítila do domu. Charlie ve společnosti dvou kamarádů, Clarka a Jamese, přepínal televizníkanály. Povalovali se v obýváku, jak to umějí jen teenageři, jako kdyby je někdo připravil o kostru a zbytek odložil na nejbližší polstrovaný kus nábytku.

„Ahoj,“ pozdravil Charlie, aniž pohnul čímkoli jiným než rty. „Jste doma brzy.“

„Hlavně nevstávej.“

Ušklíbl se. Clark a James zamumlali: „Dobrý večer, paní Tynesová.“ Nezvedli se, ale aspoň obrátili hlavysměrem k nim. Charlie se zastavil na její bývalé stanici. Běžely zprávy NTC. Michele Feislerová, ta otravná, nová a velice mladá moderátorka, kterou měli vyhodit místo Wendy, popisovala vývoj v případu jistéhoArthura Lemaina, kterému někdo při odchodu ze stadionu South Mountain Arena ve West Orangeprostřelil obě kolena.

„Au,“ poznamenal Clark.

„Jako kdyby nestačilo jedno.“

Arthur Lemaine, rekapitulovala Michele oním rádoby vážným reportérským tónem, kterého se Wendy bála

jako čert kříže, byl postřelen po večerním tréninku. Kamera nyní zabírala stadion a dokonce ukázalaceduli, že tam trénují New Jersey Devils, jako kdyby tím příběh získal na závažnosti.

Potom se znovu objevila patřičně zasmušilá Michele Feislerová za moderátorským stolem.

„Nesnáším ji,“ řekl James.

„K tomu tělu má moc velkou hlavu,“ dodal Clark.

Feislerová upjatým hlasem sdělila: „Arthur Lemaine s oficiálními místy o incidentu dosud nepromluvil.“ Toje překvapení, pomyslela si Wendy. Když člověku někdo prostřelí obě kolena, asi je nejlepší nic sinepamatovat a nic neříkat. Dokonce i James nakrčil nos a zatvářil se jako mafián. Charlie pokračoval vpřepínání.

James se obrátil a řekl: „Ta Michele vám nesahá ani po kotníky, paní Tynesová.“

„Jasně,“ přidal se Clark. „Jste mnohem lepší.“

Charlie jim zřejmě vyprávěl o jejích nedávných strastech v zaměstnání, ale přesto jim byla vděčná. „Díky,

kluci.“

„Vážně,“ doplnil Clark. „Má hlavu jako nafukovací míč.“

Charlie mlčel. Kdysi matce vysvětlil, že ji jeho kamarádi považují za velmi pohlednou ženu. Řekl to bezjakéhokoli zahanbení nebo zděšení a ona nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně.

Vydala se nahoru k počítači. Farley je neobvyklé křestní jméno. Sherry Turnballová se zmínila o nějaképolitické benefiční akci, kterou pro něj pořádali. Wendy si vzpomněla, že to jméno slyšela v souvislosti s jakýmsi sexuálním skandálem.

Rychlost a obsáhlost internetu ji stále občas překvapovaly. Po dvou kliknutích Wendy našla, co hledala:

Před šesti měsíci Farley Parks kandidoval do Kongresu za Pensylvánii, když vtom se provalil jeho vztah sprostitutkou. Média se mu příliš nevěnovala, politické sexuální skandály dnes nejsou ničím výjimečným–, ale Farley přesto musel odstoupit. Wendy procházela první stránky, které jí vyhledávač nabídl.

Místním novinám příběh zřejmě prodala „erotická tanečnice“ (tedy „striptérka“) jménem „Desire“ (veskutečnosti se možná jmenovala jinak). Pak se informace šířila dál. „Desire“ si založila blog a popisovalasvé schůzky s Farleym Parksem do poněkud hrůzostrašných detailů. Wendy se pokládala za celkemprotřelou, ale některé podrobnosti jí přidaly vrásky na čelo a rudou barvu do tváře. Páni. Objevila takyvideo. S přimhouřenýma očima na něj klikla. Naštěstí neobsahovalo žádnou nahotu. Spatřila siluetu„Desire“. Ta dýchavičným a pozměněným hlasem líčila další podrobnosti. Po třiceti vteřinách Wendy oknozavřela.

To stačí. Zjistila, co potřebovala. A vůbec to nevypadalo dobře.

Fajn, zpomal. Reportéři se učí vyhledávat určité vzorce, ale v tomto případě fakta bila do očí. Přestopotřebovala pokračovat v pátrání. První stránka ve vyhledávači byla plná odkazů na skandál. Kliknutím sedostala na druhou a našla seriózní životopis. Ano, tady to je, Farley dokončil studia na Princetonu před dvaceti lety. Ve stejném roce jako Phil Turnball a Dan Mercer.

Náhoda?

Tři muže ze stejného ročníku téže elitní univerzity zničily během posledního roku skandály, bohatí amocní tyhle problémy prostě přitahují. Třeba to doopravdy byla shoda náhod.

Jenomže tihle tři muži měli bližší vztah než obyčejní spolužáci.

„Spolubydlící.“ Tohle slovo použil Phil Turnball. Phil a Dan bydleli na jednom pokoji. Jenže buňka na kolejimívá nejméně dva pokoje. Těch spolubydlících mohlo být více. Nejméně tři, možná ještě víc.

Jak zjistí, jestli k nim patřil taky Farley Parks?

Wendy měla jen telefonní číslo k Turnballům domů. Pravděpodobně ještě budou v Blendu. Kdo jiný bymohl něco vědět o těch spolubydlících?

Snad Jenna Wheelerová, Danova exmanželka.

Už bylo pozdě, ale v této situaci nemohla brát ohledy na to, jestli někoho nevyruší. Zavolala kWheelerům. Po třetím zazvonění se ohlásil nějaký muž, zřejmě její manžel Noel.

„Haló?“

„Tady Wendy Tynesová. Mohla bych mluvit s Jennou?“

„Není doma.“

Cvak.

Dívala se na sluchátko. Hmm. To bylo docela rychlé. Pokrčila rameny a zavěsila. Obrátila se k počítači avtom ji cosi napadlo: Facebook. Loni si na něm pod sílícím tlakem okolí založila účet, přijala několik lidímezi přátele a rozeslala pár žádostí o přijetí, a tím to vlastně skončilo. Možná to souviselo s věkem,ačkoli na sociálních sítích byla spousta aktivních členů starších než ona, jenže když za Wendyinýchmladých let, což rozhodně neznamenalo, že by byla patřila do starého železa, někdo někoho „šťouchl“,znamenalo to něco úplně jiného než na Facebooku. Inteligentní lidé, kterých si vážila, jí neustále posílalistupidní kvízové otázky nebo pozvánky do různých her a psali jí na zeď, proč se tam všechno objevovalo dvakrát?, a ona si připadala jako Tom Hanks ve filmu Velký, když neustále zvedá ruku a říká: „Já to nechápu.“

Nyní si však vzpomněla, že její ročník z Tuftsovy univerzity má vlastní stránku včetně starých i novýchfotografií a informací o spolužácích. Nemají něco podobného ti, kteří před dvaceti lety dokončili Princeton?

Přihlásila se na Facebook a zahájila pátrání.

Objevila poklad.

Do skupiny se přihlásilo osmadevadesát členů princetonského ročníku. Na úvodní straně byly malé fotkyosmi z nich, pozvánky do diskusních fór a další odkazy. Wendy přemýšlela, jak by se do skupiny mohlazapojit, aby měla přístup ke všem informacím, když vtom jí zavibroval mobil. Podívala se na něj a zjistila,že má hlasovou zprávu. Někdo jí musel volat, když byla v Blendu. Prošla seznam volání a zjistila, že jítelefonoval někdo z bývalého zaměstnání. Nejspíš kvůli jejímu zanedbatelnému odchodnému.

Ale ne. Volali jí před necelou hodinou. Na osobním by se tak dlouho nezdrželi.

Wendy si pustila zprávu a s překvapením zaznamenala, že jí volal Vic Garrett, tedy člověk, který jivyhodil… opravdu to bylo jen před dvěma dny?

„Ahoj, ženská. Hned se mi ozvi. Moc důležité.“

Wendy se sevřelo hrdlo. Vic nikdy nepřeháněl. Vytočila jeho soukromé číslo do kanceláře. Pokud užodešel, zastihla by ho na mobilu. Ozval se po prvním zazvonění.

„Už jsi to slyšela?“ zeptal se Vic. „Co?“

„Možná tě vezmeme zpátky. Nebo pro nás můžeš dělat na volné noze. Každopádně tě potřebuju.“ „K čemu?“

„Policajti našli mobil Haley McWaidové.“

„Co s tím mám společného?“

„Našli ho v hotelovém pokoji Dana Mercera. Ať se s ní stalo cokoli, tvůj člověk v tom zřejmě má prsty.“

Ed Grayson ležel sám v posteli.

Jeho žena Maggie, se kterou byl už šestnáct let, se sbalila a odjela, když ho začali vyšetřovat kvůli vražděDana Mercera. Nevadí. Jejich manželství už stejně vyhaslo a bylo nějakou dobu mrtvé, jenže člověk topořád nevzdává a doufá. Teprve teď naděje úplně pohasla. Věděl, že Maggie by to takhle neřekla.Uhýbala před problémy. Takový byl její styl. To špatné zavřela do kufru a zasunula jej na horní polici vnějakém zastrčeném koutě své mysli, zavřela dveře a nasadila úsměv. Její oblíbené rčení, které převzalaod své matky z Quebeku, znělo: „Na piknik si bereš vlastní počasí.“ A tak se obě hodně usmívaly.Vyznačovaly se tak nádhernými úsměvy, že občas zapomínaly na jejich nesmyslnost.

Maggiin úsměv řadu let fungoval. Okouzlil mladého Eda Graysona a připravil ho o rozum. Připadal mujako ztělesnění dobroty a Ed chtěl pobývat v jeho blízkosti. S tou dobrotou se však spletl. Úsměv bylfasáda sloužící k zahánění špatného.

Když se objevily nahé fotografie jejich Eddieho, Maggiina reakce Eda šokovala: Nehodlala jim věnovatžádnou pozornost. Nikdo se to nemusí dozvědět, řekla. Eddie vypadá v pořádku, pokračovala. Je muteprve osm. Vlastně se ho nikdo ani nedotkl, a pokud ano, nezanechalo to následky. Podle dětskéholékaře mu nic není. Eddie vypadá normálně, bez problémů. Nepomočuje se, nekřičí ze spaní, ani netrpí úzkostí.

„Pusť to z hlavy,“ naléhala Maggie. „Je v pořádku.“

Ed Grayson zuřil. „Ty nechceš, aby toho parchanta zašili? Ty bys ho nechala otravovat jiné děti?“

„Na jiných dětech mi nezáleží. Pro mě je důležitý Eddie.“

„Tohle ho chceš učit. ‚Nech to plavat‘?“

„Jde o to, co je nejlepší. Není důvod, aby se někdo dozvěděl, co se mu stalo.“

„Neudělal nic špatného, Maggie.“

„Já vím. To je snad jasné, ne? Ale lidi se na to budou dívat jinak. Poznamená ho to. Když o tom pomlčíme

a nikdo se nic nedoslechne…“

Maggie se na něj usmála. Tehdy ho to poprvé vyděsilo.

Ed se posadil a nalil si skotskou se sodou. Zapnul televizi a podíval se na sportovní zprávy. Zavřel oči a

vzpomněl si na krev. Myslel na to, kolik bolesti a hrůzy způsobil ve jménu spravedlnosti. Věřil všemu, co

řekl té reportérce Wendy Tynesové: Někdo musí zajistit spravedlnost. Pokud ne soud, zbyde to na lidi

jako on. To však neznamenalo, že ti, kteří ji vykonají, nemusejí zaplatit osobní cenu.

Často se říká, že svoboda není zadarmo. Ani spravedlnost ne.

Byl sám, ale pořád slyšel, jak Maggie po jeho příchodu domů zděšeně šeptá:

„Co jsi to udělal?“

Místo aby se dlouze obhajoval, stručně a jednoduše odpověděl:

„Je po všem.“

Mohlo se to vztahovat i na ně dva, Eda a Maggie Graysonovy, a když se začal ohlížet, ptal se sám sebe,jestli se vůbec kdy opravdu milovali. Bylo snadné spojit to, co postihlo Eddieho, s jejich rozchodem, alebylo by to správné? Způsobuje tragédie pukliny a rozšiřuje je, nebo jen rozsvítí světlo, takže jsou viděttrhliny, které tam byly odjakživa? Třeba žijeme v temnotě a oslepuje nás úsměv a fasáda dobroty. Možnánám tragédie jen odstraní klapky z očí.

Ed uslyšel zvonek. Bylo pozdě. Okamžitě následovalo netrpělivé zabušení pěstí na dveře. Ed spíšereagoval, než přemýšlel, když vyskočil z postele a vytáhl z nočního stolku pistoli. Další zvonění a bušení.

„Pane Graysone? Tady policie, otevřete.“

Ed se podíval z okna. Dva policisté sussexského okresu v hnědých uniformách, ani jeden nebyl ten velkýčerný šerif, Walker. Pospíšili si, napadlo ho. Mírně ho to překvapilo, avšak nezaskočilo. Uklidil pistoli, sešel do přízemí a otevřel. Oba policajti vypadali asi na dvanáct. „Pan Grayson?“ „Jsem federální soudní vykonavatel Grayson, chlapče.“ „Pane, zatýkám vás za vraždu Daniela J. Mercera. Prosím, dejte ruce za záda a já vám přečtu vaše práva.“ -– 17, Wendy v jakémsi omámení dokončila telefonát se svým bývalým (a taky současným?) šéfem VikemGarrettem a zavěsila.

Tak pod postelí Dana Mercera našli iPhone Haley McWaidové.

Snažila se informaci zpracovat a utřídit své emoce. První reakce byla zřejmá: Bylo jí upřímně lítoMcWaidů. Z celého srdce doufala, že to pro ně dopadne dobře. Dobře, pojďme hlouběji. Wendy byla všoku, to ano. Nic překvapivého. Šok byl možná až příliš silný. Nemohla v tom být nějaká zvrácená úleva?Necítila zadostiučinění, že měla s Danem přece jenom pravdu? Byla vykonána jistá spravedlnost. Wendypřestala být kolečkem ve spiknutí s cílem zničit nevinného muže, který se snažil pomáhat.

Jenomže na obrazovce před ní byla facebooková stránka Danova ročníku na Princetonu. Zavřela oči aopřela se. Viděla Danovu tvář toho dne, kdy se poprvé setkali a ona s ním mluvila v centru pro mládež,viděla nadšení dětí, které zachránil z ulice a které k němu s takovou úctou vzhlížely. Zaujal i ji. Vzpomněla si na včerejšek na tom zatraceném parkovišti, na příšerné podlitiny v jeho obličeji, pohaslé oči, na to, jakho navzdory všemu chtěla obejmout.

Copak může člověk úplně zavrhnout intuici?

Protiargument pochopitelně zní, že ďábel na sebe bere různé podoby. Mnohokrát ji upozorňovali například známého sériového vraha Teda Bundyho. Ale ten jí nepřipadal ani trochu přitažlivý. Snad jiovlivnilo, co o něm věděla, ale v jeho očích viděla prázdnotu. Byla si jistá, že by na ni působil úlisně, slizce a falešně. Člověk vycítí zlo. Prostě to dokáže. Nebo si to aspoň myslela.

U Dana však nic takového nezaznamenala. I toho dne, kdy zemřel, cítila laskavost a vřelost. A teď už tonebyla pouhá intuice. Do hry vstoupil Phil Turnball. A Farley Parks. Šlo o něco většího, temnějšího akomplikovanějšího.

Otevřela oči a naklonila se dopředu. Tak dobře, Facebook. Přihlásila se, našla stránku princetonskéhoročníku, ale jak se k nim může připojit? Musí existovat nějaký způsob.

Zeptej se místního experta, napadlo ji.

„Charlie!“

Zezdola: „Co je?“

„Můžeš sem jít?“

„Neslyším tě!“

„Pojď nahoru!“

„Cože?“ A pak: „Proč?“

„Prostě pojď nahoru, prosím tě.“

„Nemůžeš mi říct, co chceš?“

Vzala mobilní telefon a poslala mu zprávu, že potřebuje poradit s počítačem, a že pokud si nepospíší,

zruší mu všechny online účty, ačkoli ve skutečnosti nevěděla, jak by toho docílila. Po chvíli uslyšela dlouhévzdychnutí a dupání na schodech do patra. Charlie strčil hlavu do dveří.

„Co je?“

Ukázala na obrazovku. „Potřebuju se připojit k téhle skupině.“

Charlie se podíval. „Tys na Princeton nechodila.“

„Díky za výtečný rozbor. Tohle mě nenapadlo.“

Charlie se usmál. „Zbožňuju tenhle tvůj sarkasmus.“

„Jaká matka, takový syn.“ Bože, jak toho chlapce milovala. Wendy pocítila nutkání, které občas postihne

každého rodiče, a to obejmout dítě ze všech sil a už ho nikdy nepustit.

„Co zas?“ zeptal se Charlie.

Vrátila se do reality. „Tak jak se připojím k té skupině, když jsem na Princeton nechodila?“

Charlie protáhl obličej. „Děláš si srandu?“

„Vypadám, jako kdybych si dělala srandu?“

„Těžko se to poznává, když jsi tak jízlivá a vůbec.“

„Nedělám si srandu, ani nejsem jízlivá. Jak se připojím?“

Charlie vzdychl, předklonil se a ukázal do pravé části stránky. „Všimla sis toho okénka ‚Přidat se ke

skupině‘?“

„Ano.“

„Klikni na něj.“

Narovnal se. „A pak?“

„To je všechno,“ odpověděl syn. „Budeš v ní.“

Teď obličej protáhla Wendy. „Ale jak jsi moudře připomněl, nechodila jsem na Princeton.“

„To je jedno. Je to otevřená skupina. Uzavřené skupiny ti nabídnou ‚Odeslat žádost o přijetí‘. Tahle je

otevřená komukoli. Klikneš, a jsi tam.“

Wendy se tvářila pochybovačně.

Charlie opět vzdychl. „Prostě to udělej,“ řekl.

„Dobře, počkej.“ Wendy klikla, a jako mávnutím kouzelného proutku se stala členkou princetonskéhoročníku, byť ve facebookovém vydání. Charlie k ní vyslal pohled ve stylu ‚Já jsem ti to říkal‘, zavrtěl hlavou a hlučně se vrátil do přízemí. Wendy si znovu uvědomila, jak moc ho má ráda. Představila si, jak Marcia a Ted McWaidovi zareagují, až jim policie oznámí, že Haleyin iPhone, po kterém nejspíš toužila a který jí

udělal velkou radost, se našel pod postelí jednoho divného chlapíka.

Nepomohlo jí to.

Stránka se načetla, takže zpátky do práce. Nejprve Wendy prošla osmadevadesát členů. Neobjevila Dana,

Phila ani Farleyho. To dávalo smysl. Všichni tři se pravděpodobně drželi v ústraní. Pokud se vůbec někdypřipojili, mezitím už z Facebooku zmizeli. Žádné jméno jí nepřipadalo povědomé.

Co dál?

Zkontrolovala diskusní fóra. V prvním členové vyjadřovali podporu nemocnému spolužákovi. Druhé setýkalo místních setkání bývalých studentů. Nikde nic. Další pojednávalo o chystaném srazu. Wendyprocházela stránky, až narazila na odkaz, který vypadal slibně: „Fotky z koleje, první ročník!“

Všechny tři našla na páté fotografii. Popisek zněl „Stearnsova kolej“ a na snímku byla asi stovka studentůpřed cihlovou budovou. Nejprve si všimla Dana. Zestárl a v dospělosti měl kratší vlasy, ale jinak vypadalvcelku stejně. Nepochybně to byl pohledný muž.

Pod fotkou byla uvedena všechna jména. Farley Parks stál jako rozený politik vpředu a uprostřed. PhilTurnball se nacházel vpravo. Zatímco Dan měl džíny a tričko, Farley i Phil se oblékli jako na titulní stranuSnobského měsíčníku. Plátěné kalhoty, košile s límečkem, mokasíny bez ponožek, scházely jim jenom svetry uvázané kolem ramen.

Takže jméno koleje by měla. Co teď?

Mohla zadat do Googlu všechna jména z obrázku, seznam byl kompletní –, ale to by chvíli trvalo a

možná by to k ničemu nevedlo. Většina lidí se na internetu nechlubí tím, s kým bydleli v prvním ročníku

na vysoké.

Zpátky do práce: Wendy se znova pustila do procházení facebookové stránky. Po deseti minutách narazilana zlatou žílu: „Naše první ročenka na Facebooku!“

Klikla na odkaz, stáhla soubor ve formátu PDF a otevřela jej v programu Adobe Acrobat. Ročenka novýchstudentů, Wendy se při té vzpomínce usmála. Na univerzitě ji pochopitelně také měli. Fotka z posledníhoročníku střední školy a její název, město, odkud člověk pochází, a, pro její dnešní pátrání to nejlepší –kolej včetně čísla pokoje. Wendy zmáčkla M, přeskočila dvě další stránky a našla Dana Mercera. Pod jeho fotografií stálo: Daniel J. Mercer

Riddle, Oregon

Riddleská střední škola

Stearnsova kolej, buňka 109

Dan se na snímku usmíval a nejspíš měl pocit, že má před sebou báječný život. Mýlka. V té době mu bylonejspíš osmnáct. Jeho úsměv naznačoval, že je připraven vydobýt si ve světě své místo, jasně, vystudovat Princeton, oženit se, rozvést se… a potom?

Stát se pedofilem a zemřít?

Vážně to v něm bylo? Byl Dan pedofilem už tenkrát, v osmnácti letech? Zneužil někoho? Měl ty sklony již

na vysoké, nebo snad něco víc? Opravdu unesl dospívající dívku?

Proč tomu jenom nemohla uvěřit?

To je jedno. Soustřeď se. Znala číslo buňky na Stearnsově koleji. Buňka 109. Podívala se na písmeno P,

aby měla jistotu. Samozřejmě, Farley Parks z Bryn Mawru v Pensylvánii a Lawrencevillské střední školy

bydlel také na buňce 109. Philip Turnball z Bostonu v Massachusetts a Phillipsovy akademie v Andoveru

vypadal prakticky stejně jako dneska, a byl u něj uveden stejný údaj.

Wendy otevřela vyhledávání a zadala „Stearnsova kolej 109“.

Pět záznamů.

Philip Turnball, Daniel Mercer, Farley Parks, a dva noví: Kelvin Tilfer, černoch s opatrným úsměvem, a

Steven Miciano, který měl na krku příšerný náhrdelník s jedním velkým korálkem uprostřed.

Dvě nová jména jí nic neříkala. Otevřela vyhledávač a napsala „Kelvin Tilfer“.

Nic. Skoro doslova. Jediný odkaz na seznam absolventů Princetonu, a to bylo všechno. Ten člověk nebyl

na LinkedIn, Facebooku, Twitteru ani MySpace.

Wendy přemýšlela, co z toho vyplývá. O většině lidí včetně těch nejobyčejnějších lze na internetu něco

najít. Kelvin Tilfer byl duch, zejména pokud vzala v úvahu jeho spolubydlící. Co to znamenalo?

Možná nic. Na hypotézy bylo brzy. Nejdřív potřebovala shromáždit víc informací.

Napsala do vyhledávače „Steven Miciano“. Spatřila výsledky, a ještě než stačila na některý kliknout, měla

jasno.

„Sakra,“ pronesla nahlas.

Za ní se ozvalo: „Co je?“

Byl to Charlie. „Nic, co se děje?“

„Bude ti vadit, když se přesuneme ke Clarkovi?“

„Myslím, že ne.“ „Fajn.“

Charlie odešel. Wendy se obrátila zpátky k počítači. Klikla na první odkaz, několik měsíců starý článek z

deníku West Essex Tribune.

Místní občan Steven Miciano, ortoped z nemocnice St. Barnabus Medical Center v Livingstonu v NewJersey, byl včera večer zatčen a obviněn z přechovávání ilegálních narkotik. Policie na základě upozorněníobjevila „velké množství nezákonně předepsaných léků proti bolesti“ v kufru lékařova vozu. Dr. Micianobyl propuštěn na kauci a čeká ho soud. Mluvčí nemocnice uvedl, že dr. Micianovi byla nařízena dovolená,dokud záležitost nebude důkladně prošetřena.

To bylo všechno. Wendy ve West Essex Tribune hledala související články. Nic. Vrátila se do vyhledávačea našla odkazy na blogy a dokonce i na Twitter. Bývalý pacient psal o tom, jak mu Miciano pokoutně nosil léky. Autorem dalšího blogu byl „dodavatel léků“, který poskytl důkazy nezbytné pro zatčení dr. Miciana.Třetí text pocházel od pacienta, podle něhož se Miciano choval „nevhodně“ a „rozhodně působilnadopovaně“.

Wendy se pustila do pročítání článků, příspěvků na Twitteru, komentářů v různých fórech a odkazů na

MySpace a Facebook.

Nešlo jí to do hlavy.

Pět spolubydlících z Princetonu. O jednom nezjistila nic. Kelvina Tilfera prozatím ponechá stranou.Zbývající čtyři: finanční poradce, politik, sociální pracovník, a teď lékař. Všechny čtyři postihl běhemposledního roku nějaký skandál.

Tomu se říká shoda okolností.

-– 18,

Ed Grayson měl právo na jeden telefonát, a tak probudil svou advokátku Hester Crimsteinovou. Oznámil

jí, že ho zatkli.

Hester řekla: „Tohle mi připadá jako pitomost, ke které bych normálně poslala někoho z podřízených.“

„Ale?“ doplnil Ed.

„Ale nelíbí se mi to načasování.“

„Mně taky ne,“ přiznal Ed.

„Víte, před pár hodinami jsem Walkerovi vytřela zrak. Tak proč by vás teď zatýkal?“ Odmlčela se. „Nebo

už jsem úplně z formy?“

„To si nemyslím.“

„Já taky ne. Takže musejí mít něco nového.“

„Krevní test?“

„Ten by nestačil.“ Hester zaváhala. „Ede, jste si jistý, že nemohli najít nic, ehm, pádnějšího?“

„Rozhodně ne.“

„Určitě?“

„Stoprocentně.“

„Fajn, postup znáte. Nic neříkejte. Zavolám řidičovi a vyrazíme. V tuhle noční dobu by mi to nemělo trvat

víc než hodinku.“

„Ještě něco je divné,“ řekl Ed.

„Co?“

„Nejsem na policejní stanici sussexského okresu. Jsem v Newarku. To je okres Essex, jiná jurisdikce.“

„Víte proč?“

„Ne.“

„Dobře, tak se držte. Jenom na sebe něco hodím. A tentokrát jim to vytmavím. Tohle si za rámeček

nedají.“

O pětačtyřicet minut později Hester usedla vedle svého klienta Eda Graysona v malé výslechové místnostis umělohmotnou podlahou a přišroubovaným stolem. Čekali. Čekali dlouho. Hester zuřila.

Konečně se otevřely dveře. Vstoupil šerif Walker v uniformě. Následoval ho další muž, velké břicho,

kolem šedesáti, šedivý oblek, který vypadal, jako kdyby si ho schválně zmačkal.

„Omlouváme se za zdržení,“ začal Walker. Opřel se o protější zeď. Druhý muž se posadil naproti

Graysonovi. Hester přecházela sem a tam.

„Jdeme pryč,“ oznámila.

Walker jí zamával. „Sbohem, paní advokátko, bude se nám stýskat. Ale váš klient nikam nepůjde. Je

zatčený. Musíme všechno sepsat a tak dále. Už je pozdě. Jednání o kauci nejspíš proběhne hned ráno, alenebojte se, máme tu příjemné ubytování.“ Tohle se Hester vůbec nelíbilo. „Promiňte, šerife, ale nejste volený úředník?“

„To jsem.“

„Tak si představte, že nasadím veškeré své zdroje na to, abyste přišel o místo. Zas takový problém to

nebude, viďte? Zatknete muže, jehož syn se stal obětí odporného –“

Ozval se druhý muž. „Nemůžeme si chvíli promluvit bez toho vyhrožování?“

Hester se na něj podívala.

„Dělejte si, co chcete, paní Crimsteinová, dobře? Mně je to jedno. Máme nějaké otázky. Buď nám je

zodpovíte, nebo se váš klient odsud bude těžko dostávat. Rozumíte mi?“

Hester Crimsteinová přimhouřila oči. „A vy jste?“

„Jmenuju se Frank Tremont. Jsem vyšetřovatel z okresu Essex. A kdybychom nechali toho divadla, možná

by vám došlo, proč jsem tady.“

Zdálo se, že po něm Hester skočí, ale ovládla se. „Fajn, tak co máte, kamaráde?“

Slova se ujal Walker. Hodil na stůl složku. „Krevní test.“

„No a?“

„Jak víte, našli jsme ve voze vašeho klienta krev.“

„To jste už říkal.“

„Krev v autě se přesně shoduje s krví oběti, Dana Mercera.“

Hester dlouze zazívala.

Walker pokračoval: „Třeba byste nám mohli vysvětlit, jak je to možné?“

Hester pokrčila rameny. „Možná si spolu vyjeli. A Danu Mercerovi se spustila krev z nosu.“

Walker založil ruce na prsou. „Tohle je to nejlepší, co vás napadne?“

„Ne, šerife Walkere. Můžu vám nabídnout daleko lepší věci, jestli chcete.“ Upřeně se na něj zadívala anasadila dívčí hlásek. „Neměl byste zájem o hypotézu?“

„Radši bych fakta.“

„Promiňte, šviháku, ale nic jiného nemám.“

„Dobře, tak sem s ní.“

„Výborně, jdeme na hypotézu. Máte svědkyni té údajné vraždy Dana Mercera, je to tak?“

„Je to tak.“

„Hypoteticky řekněme, že jsem četla výpověď té vaší svědkyně, televizní reportérky Wendy Tynesové.“

„To nepřichází v úvahu,“ řekl Walker. „Výpověď i identita svědkyně jsou tajné.“

„Mám já to ale smůlu. Takže hypotetickou výpověď hypotetické televizní reportérky. Můžu pokračovat?“

Frank Tremont ji vyzval: „Do toho.“

„Paráda. A podle té hypotetické výpovědi, když se s Danem Mercerem sešla v tom přívěsu, ještě než se

začalo střílet, viděla na něm jasné stopy nedávného bití.“

Všichni mlčeli.

„Potřebuju nějakou reakci,“ řekla Hester. „Někdo kývněte.“

„Představte si, že kýváme oba,“ opáčil Frank.

„Fajn. A teď řekněme, zase hypoteticky –, že se Dan Mercer o pár dnů dřív setkal s otcem některé své

oběti. Řekněme, že se poprali. Řekněme, že teklo trochu krve. Řekněme, že ta krev skončila v nějakém

autě.“

Odmlčela se, rozpřáhla ruce a zvedla obočí. Walker se podíval na Tremonta.

Frank Tremont poznamenal: „Vida, vida.“ „Vida co?“

Navzdory vypjaté situaci se pokusil o úsměv. „Jestli vypukla hypotetická rvačka, vašemu klientovi by to

rozhodně poskytlo motiv, nemyslíte?“

„Promiňte, jakže se jmenujete?“

„Frank Tremont, vyšetřovatel okresu Essex.“

„Vy jste u policie nový, Franku?“

Nyní ruce rozpřáhl on. „Vypadám na to?“

„Ne, Franku, vypadáte, jako byste za sebou měl sto let špatných rozhodnutí, ale vaše tvrzení ohledněmotivu patří k těm, která by policejní elév trpící nedostatkem kyslíku mohl zkusit na nedostudovanéhoprávníka ve stavu klinické smrti. Tak především, a teď dávejte pozor, o odplatu obvykle usiluje ten, kdo ve rvačce prohraje, viďte?“

„Většinou.“

„Dobře“, Hester máchla rukou ke svému klientovi jako hostitelka v televizní show, „podívejte se natohohle urostlého chlapáka, kterému říkám klient. Vidíte na něm nějaké podlitiny nebo odřeniny? Ne.Takže pokud došlo k nějakému fyzickému střetu, můj člověk z něj vyšel jako vítěz, nemyslíte?“

„To nic nedokazuje.“

„Věřte mi, Franku, že do sporu o důkazech byste se se mnou dostat nechtěl. Výhra nebo porážka vervačce je každopádně nepodstatná. Mluvíte o stanovení motivu, jako kdyby to bylo něco objevného neboužitečného. Jste v tomhle případu nový, Franku, a proto vám pomůžu, Dan Mercer si pořizoval nahéfotografie osmiletého syna mého klienta. To už je motiv. Chápete? Když muž sexuálně obtěžuje dítě, říkási tím o odplatu. Zapište si to. Zkušený vyšetřovatel by měl takovéhle věci znát.“

Frank zamručel. „O to tady nejde.“

„Bohužel, Franku, jde právě o tohle. Vy tvrdíte, že jste s tím krevním testem dosáhli nějakého průlomu.Přivlečete nás sem uprostřed noci, protože jste z něj radostí bez sebe. A já vám říkám, že ty vašetakzvané důkazy, a teď přeskočím povídání o tom, že můžu napadnout a rozcupovat váš postup přiohledání místa činu, protože Walker to má nahrané z naší první schůzky a rád vám to pustí, znamenají absolutní prd a jednoduše je vyvrátím.“

Hester se obrátila k Walkerovi. „Nechci planě vyhrožovat, ale vážně jste chtěli využít ten ubohý krevní testk tomu, abyste mého klienta falešně obvinili z vraždy?“

„Ne z vraždy,“ řekl Tremont.

To Hester trochu zarazilo. „Ne?“

„Ne. Z vraždy ne. Podle mě spíš z účastenství po dokonaném trestném činu.“

Hester se otočila k Edu Graysonovi. Ten pokrčil rameny. Opět se podívala na Tremonta. „Dejme tomu, žejsem zalapala po dechu a zajímá mě, co myslíte tím účastenstvím po dokonaném trestném činu.“

„Prohledali jsme hotelový pokoj Dana Mercera,“ řekl Frank Tremont. „Našli jsme tohle.“

Přistrčil jim po stole fotografii o velikosti dvacet krát pětadvacet centimetrů. Hester na ni pohlédla –růžový iPhone. Ukázala ji Edu Graysonovi a položila mu dlaň na předloktí, aby nijak nereagoval. Mlčela.Ani Grayson nic neřekl. Hester chápala jistá základní pravidla. Někdy je třeba zaútočit a jindy je lepšízůstat zticha. Sama měla sklon spíše útočit, protože toho moc namluvila. Avšak oni teď chtěli reakci.Jakoukoli reakci. A ona jim žádnou neposkytne. Nedočkají se.

Uplynula celá minuta, než Frank Tremont pokračoval: „Tenhle telefon jsme našli pod Mercerovou postelí vjeho hotelovém pokoji v Newarku, nedaleko místa, kde teď sedíme.“

Hester a Grayson dál mlčeli.

„Patří pohřešované dívce jménem Haley McWaidová.“

Ed Grayson, vykonavatel federálního soudu ve výslužbě, od něhož by očekávala lepší sebeovládání,nahlas zamručel. Hester se k němu obrátila. Graysonův obličej byl úplně bledý, jako kdyby někdo otočilkohoutkem a vypustil z něj všechnu krev. Hester ho popadla za paži a stiskla, aby se vzpamatoval.

Pokusila se získat trochu času. „Snad si nemyslíte, že můj klient –“

„Víte, co si myslím, Hester?“ přerušil ji Frank Tremont. Získával sebedůvěru a do jeho hlasu se vloudilvztek. „Myslím, že váš klient zabil Dana Mercera, protože Mercerovi mělo projít, co udělal jeho synovi. To si myslím. Myslím si, že se váš klient rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, a v jistém smyslu mu to nemůžu mít za zlé. Kdyby to někdo provedl mému dítěti, určitě bych po něm šel. Na to vemte jed. Apak bych si najal toho nejlepšího právníka, kterého bych sehnal, protože můžeme konstatovat, že oběť jenatolik nesympatická, parchant jeden –, že mě nikdo neodsoudí, ani kdybych ho zabil uprostřed plnéhostadionu před domácím zápasem Giants.“

Probodával Hester pohledem. Hester si založila ruce na prsou a vyčkávala.

„Jenže s braním spravedlnosti do vlastních rukou je problém. Nikdy nevíte, kam to povede. Takže, a teďbudu hypoteticky mluvit já, dobře?, váš klient zabil jediného člověka, který nám mohl říct, co se stalo s jednou sedmnáctiletou holkou.“

„Panebože,“ řekl Grayson. Sklopil obličej do dlaní.

Ozvala se Hester: „Potřebuji mluvit s klientem.“

„Proč?“

„Jen tak.“ Pak si to rozmyslela, naklonila se ke Graysonovi a pošeptala mu do ucha: „Víte o tomhle něco?“

Grayson se od ní odtáhl a zděšeně na ni pohlédl. „Samozřejmě ne.“

Hester přikývla. „Fajn.“

„Poslyšte, my si nemyslíme, že váš klient ublížil Haley McWaidové,“ pokračoval Frank. „Ale víme poměrnějistě, že Dan Mercer ano. A potřebujeme vědět všechno, abychom Haley našli. Všechno. Včetně toho, kde je Mercerovo tělo. A tlačí nás čas. Protože zatím se zdá, že ji Dan držel na nějakém tajném místě. Haleymůže být svázaná, zraněná, kdo ví? Kopali jsme na jeho zahradě. Ptali jsme se sousedů, kolegů, přátel adokonce i exmanželky na místa, kam rád chodil. Hodiny tikají, a ta holka může být sama, hladová někdev pasti, nebo je na tom ještě hůř.“

„A vy si myslíte, že vám mrtvola poví, kde to děvče najdete?“ zajímala se Hester.

„Mohla by, ano. Může mít nějakou stopu na těle nebo po kapsách, prostě cokoli. Váš klient nám musí říct,

kde je Dan Mercer.“

Hester zavrtěla hlavou. „Opravdu si myslíte, že svému klientovi dovolím, aby svědčil sám proti sobě?“

„Očekávám, že váš klient udělá, co je správné.“

„Třeba jste si to celé vymyslel.“

Frank Tremont vstal. „Cože?“

„Už jsem měla tu čest s policajty a jejich triky. Přiznejte se, a my tu holku zachráníme.“

Sklonil se nad stůl. „Podívejte se mi do očí. Vážně si myslíte, že to je trik?“

„Může být.“

„Není,“ zasáhl Walker.

„A to vám mám věřit?“

Walker i Tremont se na ni zahleděli. Bylo to jasné, nelhali. Ani De Niro by to takhle nezahrál.

„Stejně,“ řekla Hester, „nedovolím svému klientovi, aby svědčil proti sobě.“

Tremont se zvedl, celý brunátný. „Co vy na to, Ede?“

„Mluvte na mě, ne na mého klienta.“

Frank si jí nevšímal. „Pracoval jste pro soud.“ Sklonil se k Edu Graysonovi. „Kvůli vraždě Dana Mercera

možná ponesete zodpovědnost za smrt Haley McWaidové.“

„Nechte ho,“ řekla Hester.

„Dokážete s tím žít, Ede? Se svým svědomím? Jestli si vážně myslíte, že hodlám ztrácet čas nějakými

právnickými kličkami –“

„Moment,“ ozvala se Hester náhle klidným hlasem. „Celá ta souvislost se zakládá jenom na tom

telefonu?“

„Prosím?“

„Nic jiného nemáte? Jen telefon z jeho hotelového pokoje?“

„Podle vás to nestačí?“

„Na to jsem se vás neptala, Franku. Ptala jsem se, co ještě máte.“

„Proč vás to zajímá?“

„Tak mi to povězte.“

Frank se ohlédl k Walkerovi. Walker kývl. „Jeho bývalá žena,“ řekl Frank. „Mercer chodil k ní domů.

Vypadá to, že tam chodila i Haley McWaidová.“

„Podle vás se tam s ní Mercer viděl?“

„Ano.“

Hester pokývala hlavou. „Hned mého klienta pusťte, prosím.“

„To má být vtip?“ „Hned.“

„Váš klient nás připravil o jedinou stopu!“

„Špatně,“ odsekla Hester. Její hlas zahřměl místností. „Pokud říkáte pravdu, pak vám Ed Grayson poskytl

vaši jedinou stopu.“ „Co tím sakra myslíte?“

„Jak jste vy břídilové nakonec přišli na ten telefon?“

Nikdo neodpověděl.

„Prohledali jste pokoj Dana Mercera. Proč? Protože jste si mysleli, že ho můj klient zavraždil. Takže bez

toho byste neměli nic. Tři měsíce pátrání, a vy jste neměli nic. Až do dneška. Dokud vám můj klient

neposkytl vaši jedinou stopu.“

Ticho. Jenže Hester ještě neskončila.

„A když už jsme u toho, Franku, já vím, kdo jste. Vyšetřovatel essexského okresu Frank Tremont, kterýpřed pár lety podělal ten ostře sledovaný případ vraždy. Před vyhazovem kvůli neschopnosti vászachránila vaše šéfka Loren Museová, je to tak? Takže tu pořád jste a děláte na posledním případu, ale co se nestane? Místo abyste se polepšil a zachránil svou žalostnou kariéru, ani vás nenapadne prověřitznámého pedofila, o němž kdekdo ví, že se setkal s obětí. Jak vám to sakra mohlo uniknout, Franku?“

Nyní zbledl Frank Tremont.

„A líný policajt jako vy má tu drzost obviňovat mého klienta z účastenství? Měl byste mu poděkovat.Děláte na tom případu měsíce, a nic jste nenašel. Teď máte mnohem blíž k tomu, abyste tu nešťastnou holku našel, a to díky tomu, co mému klientovi kladete za vinu.“ Frank Tremont jako kdyby se zmenšoval.

Hester kývla na Graysona. Oba se začali zvedat.

Walker se zeptal: „Kam jdete?“ „Odcházíme.“

Walker se obrátil k Tremontovi a očekával nějakou námitku. Tremont se ještě nevzpamatoval, a tak se

slova ujal Walker. „To určitě. Váš klient je zatčený.“

„Zkuste mě poslouchat,“ doporučila Hester. Její hlas zněl tiše, skoro omluvně. „Ztrácíte čas.“

„Proč myslíte?“

Zadívala se mu zpříma do očí. „Kdybychom věděli něco, co tomu děvčeti pomůže, řekli bychom vám to.“

Ticho.

Walker se snažil působit sebevědomě, ale nikam to nevedlo. „Co kdybyste rozhodování o tom, co by

mohlo pomoct, nechala na nás?“

„Jistě,“ řekla Hester, která už stála a dívala se z Tremonta na Walkera. „Oba zatím budíte velikou důvěru.Musíte se soustředit na hledání té nebohé holky, ne na stíhání člověka, který jediný se v téhle věci může stát hrdinou.“

Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédl mladý policista. Všichni se otočili k němu. Walker se zeptal: „Cose děje, Stantone?“

„Objevil jsem něco v tom telefonu. Myslím, že vás to bude zajímat.“

-– 19,

Frank Tremont a Mickey Walker šli za Stantonem po chodbě. „Hester Crimsteinová je amorální žralok sezábranami jako šlapka z ulice,“ poznamenal Walker. „Všemi těmi řečmi o neschopnosti nás jenom chtěla vyšachovat ze hry.“ „Hmm.“

„Dáváš tomu případu všechno. Udělal jsi víc, než zvládnul kdokoli jiný.“

„Jasně.“

„Stejně tak FBI, všichni vyšetřovatelé a celý tvůj úřad. Tohle nikdo nemohl předvídat.“

„Mickey?“ „Co je?“

„Až budu potřebovat utěšit,“ řekl Frank, „najdu si někoho pohlednějšího a ženštějšího než ty, dobře?“

„Jo, dobře.“

Stanton je zavedl do rohové místnosti ve sklepě, kde sídlili technici. iPhone Haley McWaidové byl připojen

k počítači. Stanton ukázal na obrazovku. „Tohle je v podstatě její mobil, který jsem pro vás zvětšil na

tenhle monitor.“

„Fajn,“ řekl Frank Tremont. „Tak co máte?“

„Našel jsem něco v jedné aplikaci.“

„V čem?“

„V aplikaci. V telefonní aplikaci.“

Tremont si za pásek povytáhl kalhoty. „Předpokládejme, že jsem stará vykopávka, co ani nedokáže

naprogramovat video.“

Stanton zmáčkl klávesu. Obrazovka zčernala a objevily se na ní ikony ve třech úhledných řadách. „Tohlejsou aplikace pro iPhone. Vidíte, měla iCal, kam si zapisovala úkoly jako lakrosové zápasy nebo věci doškoly, do takového kalendáře; Tetris, to je hra, stejně jako Moto Chaser; Safari je webový prohlížeč;iTunes, aby si mohla stahovat písničky. Haley miluje muziku. Pak je tady další hudební aplikace, která se jmenuje Shazam. Ta –“ „Myslím, že to chápeme,“ ozval se Walker.

„Dobře, promiňte.“

Frank se díval na Haleyin iPhone. Kterou písničku si pustila naposledy? napadlo ho. Měla ráda rychlejšírock, nebo srdceryvné balady? Jako typický starý páprda si Frank z těchhle věciček dělal legraci, z toho,jak děti posílají zprávy a e-maily a chodí se sluchátky v uších, ale do určité míry byl ten přístroj obrazemživota. V adresáři budou kamarádi, v kalendáři školní rozvrh, v nějakém seznamu skladeb její oblíbenáhudba, ve složce s fotografiemi obrázky, nad kterými se usmívala, třeba ten s Mickey Mousem.

Musel se vyrovnat s obviněním, které vznesla Hester Crimsteinová. Pravda, Dan Mercer neměl záznam vsouvislosti s násilným trestným činem nebo znásilněním, patrně ho zajímala ještě mladší děvčata a iskutečnost, že jeho bývalá manželka bydlela ve stejné oblasti jako oběť, sotva mohli pokládat zavýznamnou. Avšak slova Crimsteinové o neschopnosti v něm hlodala a Frank se obával, že by na nichmohlo být něco pravdy.

Mělo ho to napadnout.

„Nechtěl bych zacházet moc do podrobností, ale tohle je trochu zvláštní,“ pokračoval Stanton. „Haley sistahovala písničky jako všichni teenageři, ale od svého zmizení žádnou. Stejné je to se surfováním pointernetu. Víte, z jejího iPhonu můžete přes server zjistit všechny stránky, které navštívila. To, co jsemobjevil v prohlížeči, vás moc nepřekvapí. Hledala něco o Virginské univerzitě, asi ji trápilo, že se tam nedostala, ne?“

„Správně.“

„Taky hledala nějakou holku jménem Lynn Jalowská, která je z West Orange, hraje lakros a na tu

univerzitu se dostala, takže ji asi zajímalo, jak se vede konkurentce.“

„To všechno víme,“ poznamenal Frank.

„Dobře, na serveru taky najdete její chatové zprávy, esemesky a tak dále, i když musím říct, že se jimHaley věnovala podstatně míň než většina jejích vrstevníků. Ale potom je tady tahle aplikace pro GoogleEarth, o které jsme nevěděli. Pravděpodobně víte, o co jde.“

„Zasvěťte mě,“ požádal Frank.

„Sledujte tohle. Je to v podstatě vestavěná GPS navigace.“

Stanton zvedl Haleyin iPhone a dotkl se ikony. Země se roztočila, a jak se satelitní kamera zaměřovala,planeta rostla, nejprve byly vidět Spojené státy, pak východní pobřeží a potom New Jersey –, až sepohled zastavil asi padesát metrů nad budovou, ve které se právě nacházeli. Nápis ohlásil adresu: „50 W

Market Street, Newark, NJ.“

Frankovi klesla brada. „Ukáže nám to každé místo, kam se tenhle iPhone dostal?“

„Kéž by,“ odpověděl Stanton. „Ne. Ta aplikace se musí zapínat, což Haley nedělala. Ale můžete vyhledatjakoukoli adresu nebo místo a podívat se na satelitní fotku na mapě. I když na tom ještě pracujíodborníci, mám dojem, že aplikace Google Earth nepotřebuje server, takže na něm její hledání nenajdete.

Z historie se taky nedozvíte, kdy něco hledala, jenom co to bylo a kde.“

„A Haley něco hledala?“

„Jenom dvakrát od chvíle, kdy si tu aplikaci stáhla.“

„No a?“

„Jedno místo byl její vlastní dům. Předpokládám, že po stažení ji chtěla vyzkoušet, a tak ji zapnula aiPhone jí ukázal, kde je. Takže se to vlastně nepočítá.“

„A podruhé?“

Stanton sáhl na displej a zeměkoule se znovu roztočila. Pohled se opět zaměřil na New Jersey. Tentokrátse zastavil v zalesněné oblasti s jednou budovou uprostřed.

„Ringwoodský státní park,“ oznámil Stanton.„Asi šedesát kilometrů odsud. V srdci Ramapských hor. Tabudova je Skylands Manor uprostřed parku. Obklopuje ji nejmíň dva tisíce hektarů lesa.“

Na vteřinu, možná dvě, se rozhostilo ticho. Frank cítil, jak mu v hrudi bije srdce. Podíval se na Walkera.Nebylo třeba nic říkat. Když člověk narazí na něco takového, hned je mu všechno jasné. Park byl dostvelký. Frank si vzpomněl, že před pár lety se nějaký blázen v okolních lesích skrýval déle než měsíc.Člověk by tam mohl postavit malý srub, ukrytý pod stromy a keři, a někoho v něm zamknout.

Anebo tam, samozřejmě, někoho zakopat, takže ho už nikdy nikdo nenajde.

Tremont se jako první podíval na hodinky. Půlnoc. Ještě pár hodin bude tma. Zneklidněl. Okamžitětelefonoval Jenně Wheelerové. Pokud se jí nedovolá, vydá se k ní a vjede předními dveřmi až do domu,aby získal odpověď.

„Haló?“

„Dan rád chodil na túry, že?“

„Ano.“

„Měl nějaká oblíbená místa?“

„Vím, že se mu líbilo ve Watchungu.“

„Co Ringwoodský státní park?“

Ticho.

„Jenno?“

Chvíli trvalo, než odpověděla.

„Jo,“ pronesla nepřítomně. „Před lety, když jsme byli manželé, jsme hodně chodili po stezce podél

Cupsawského potoka.“

„Oblékněte se. Pošlu pro vás auto.“ Frank Tremont zavěsil a obrátil se k Walkerovi a Stantonovi.„Potřebujeme vrtulníky, psy, buldozery, světla, lopaty, záchranáře, správce parku, co nejvíc lidí, místní dobrovolníky. Jdeme na to.“

Walker a Stanton přikývli.

Frank Tremont znovu rozevřel mobil. Zhluboka se nadechl, vzpomněl si na osten ve slovech Hester

Crimsteinové a zavolal Tedovi a Marcii McWaidovým.

V pět hodin ráno Wendy probudil telefon. Usnula teprve před dvěma hodinami. Zůstala dlouho vzhůru,brouzdala po internetu a pokoušela se spojit věci dohromady. O Kelvinu Tilferovi nezjistila nic. Byla tovýjimka, která potvrzuje pravidlo? To zatím nevěděla. Ale čím víc se toho dozvídala o ostatních čtyřech –čím hlouběji se zavrtávala do jejich příběhů –, tím podivnější jí skandály spolubydlících z Princetonupřipadaly.

Wendy poslepu nahmatala telefon a chraplavě se ohlásila.

Vic šel rovnou k věci. „Znáš Ringwoodský státní park?“

„Ne.“

„Je to v Ringwoodu.“

„Tys musel být bystrý reportér, Viku.“

„Hned tam jeď.“ „Proč?“

„Protože tam policajti hledají mrtvolu té holky.“ Posadila se. „Haley McWaidové?“

„Jo. Předpokládají, že se jí Mercer zbavil v lesích.“

„Jak na to přišli?“

„Můj zdroj říkal něco o Google Earth v jejím iPhonu. Pošlu pro tebe štáb.“

„Viku?“ „Co je?“

Wendy si prohrábla vlasy a snažila se zklidnit zdivočelé myšlenky. „Nevím, jestli na to mám žaludek.“

„Nebuď ubrečená. Hni sebou.“

Zavěsil. Wendy vstala z postele, rychle se osprchovala a oblékla se. Připravila si pracovní kufřík s líčidly,což bylo dost zvláštní vzhledem k místu, kam se chystala. Vítejte ve světě televizního zpravodajství. Jak topoeticky vyjádřil Vic, na ubrečenost nezbýval čas.

Prošla kolem Charlieho pokoje. Měl tam nepořádek a včerejší tričko a šortky ležely zmuchlané na podlaze.Když přišla o manžela, naučila se s podobnými věcmi neztrácet čas. Podívala se na spícího syna avzpomněla si na Marcii McWaidovou. Marcia se probudila zrovna takhle, nahlédla do ložnice svého dítěte azjistila, že postel je prázdná. Teď, o tři měsíce později, Marcia McWaidová stále čekala na nějakouzprávu, zatímco policisté hledali její pohřešovanou dceru ve státním parku.

Tohle lidé jako Ariana Nasbrová nemůžou pochopit. Jak je to všechno křehké. Důsledky, k nimž může véstjeden hrůzný zážitek. Jak může něčí bezohlednost člověka uvrhnout do hlubin zoufalství. A že není cestyzpět.

A přece Wendy opět odříkala tichou modlitbu všech rodičů: Nedopusť, aby se mu něco stalo. Prosím, aťje v bezpečí.

Pak nastoupila do auta a odjela do státního parku, kde policie hledala dívku, která jednoho rána nebyla vesvé posteli. -– 20, Slunce vyšlo ve tři čtvrtě na šest.

Patricia McWaidová, Haleyina mladší sestra, stála uprostřed toho mumraje a nehýbala se. Od chvíle, kdypolicie našla Haleyin iPhone, měla pocit, jako by se vrátily ty otupující první dny, vylepování plakátů,obvolávání kamarádů, návštěvy jejích oblíbených míst, aktualizace webové stránky o pohřešovaných dívkách, rozdávání fotografií v místních obchodech.

Vyšetřovatel Tremont, který se k jejich rodině choval tak mile, jako by za posledních pár dnů zestárl asi odeset let. Přinutil se k úsměvu a zeptal se: „Jak se vede, Patricie?“

„Dobře, díky.“

Poplácal ji po rameni a šel dál. Lidé jí tohle dělali často. Ničím nevynikala. Nebylo na ní nic zvláštního. Tojí nijak nevadilo. Na většině lidí není nic zvláštního, i když si můžou myslet, že je. Patricia byla se svousituací spokojená, nebo aspoň bývala. Stýskalo se jí po Haley. Patricia netoužila po pozornosti. Na rozdílod starší sestry nesnášela soutěže a vyhýbala se pozornosti. Nyní se ve škole stala „litovanou celebritou“a oblíbené dívky se k ní chovaly přátelsky a točily se kolem ní, aby pak na večírcích mohly říkat: „Tapohřešovaná holka? Kamarádím s její sestrou!“

Patriciina matka pomáhala organizovat pátrací skupiny. Máma ztělesňovala sílu, stejně jako Haley, akaždým panteřím krokem jako kdyby vyzývaly na souboj všechny okolo. Haley vedla. Vždycky. A Patricia ji následovala. Někteří lidé si mysleli, že jí to vadí. Nevadilo. Občas za ní zašla matka a říkala: „Musíš býtrozhodnější,“ ale Patricia k tomu nikdy neviděla důvod. Nebavilo ji dělat rozhodnutí. Klidně se podívala nafilm, který se líbil Haley. Bylo jí jedno, jestli dostane čínské nebo italské jídlo. Co na tom záleželo? Když se nad tím člověk zamyslí, co je tak skvělého na rozhodnosti?

Televizní přenosové vozy musely zaparkovat na místě ohrazeném páskou a ona si vzpomněla na filmy, vekterých kovbojové zahánějí dobytek do ohrady. Patricia si všimla ženské s pronikavým hlasem a jakoby zmrzlými vlasy, která pracovala v jedné kabelovce. Jiná reportérka se proplížila kolem pásky a zavolala na Patricii jménem. Vrhala k ní zubaté úsměvy a ukazovala jí mikrofon, jako kdyby to bylo lízátko, na které jichce nalákat do svého auta. Tremont došel k novinářce a s použitím sprostých slov ji poslal za pásku.

Štáb z jiného vozu začal připravovat kameru. Patricia zaznamenala, že k nim patří ta krásná reportérka.Její syn, Charlie Tynes, chodil na jejich střední školu. Když byl Charlie ještě malý, opilá řidička mu zabilatátu. Patricii to vyprávěla její máma. Kdykoli paní Tynesovou potkaly na zápase, v obchoďáku nebo někde jinde, Patricia, Haley i máma ztichly, z úcty nebo možná ze strachu, a podle Patricie přemýšlely o tom,jak by život vypadal, kdyby opilá řidička zabila jejich tátu.

Přijeli další policisté. Táta je vítal, nutil se do úsměvů a podával jim ruce, jako kdyby kandidoval vevolbách. Patricia se víc podobala tátovi, nechávala věci běžet. Jenže táta se změnil. Všichni se asizměnili, ale v tátovi se něco zlomilo a Patricia nevěděla, jestli se to ještě někdy dá do pořádku, i kdyby seHaley vrátila domů. Vypadal stejně, usmíval se stejně, snažil se smát a dělat blbiny a ostatní věci, kterépro něj byly typické, ale uvnitř byl nějaký prázdný, jako v tom filmu, ve kterém mimozemšťané unášeli lidi a na jejich místo dosazovali kopie bez duše.

Objevili se policejní psi, dogy, a Patricia se na ně šla podívat.

„Můžu si je pohladit?“ zeptala se.

„Jasně,“ odpověděl policista po krátkém zaváhání.

Patricia jednoho psa podrbala za ušima. Vděčně vyplázl jazyk.

Pořád se mluví o tom, jak člověka ovlivní rodiče, ale v jejím životě byla nejvlivnějším člověkem Haley.Když si holky ve druhé třídě na Patricii zasedly, Haley jednu zmlátila pro výstrahu ostatním. Když na něpískali kluci v Madison Square Garden, Haley vzala Patricii na Taylor Swiftovou –, Haley se postavila před ni a řekla jim, ať laskavě sklapnou. V Disney Worldu jeden večer rodiče pustili Haley a Patricii vensamotné. Poznaly nějaké starší kluky a opily se s nimi v centru All-Star Sports Resort. Hodným holkámtakové věci procházejí. Ne že by Patricia nebyla hodná, o Haley to platilo určitě –, ale byla ještěteenager. Toho večera si dala první pivo a muchlovala se s klukem, co se jmenoval Parker, ale Haley dohlédla na to, aby si Parker nedovolil nic víc.

„Začneme hluboko v lese,“ zaslechla vyšetřovatele Tremonta, který mluvil s policistou od psů.

„Proč hluboko?“

„Jestli je naživu, jestli pro ni ten mizera postavil nějaký přístřešek a schoval ji, určitě bude dost daleko odcesty, protože jinak by si ho už někdo všiml. Ale jestli je blízko stezky…“

Zmlkl. Patricia pochopila, že mu došlo, že ho může slyšet. Dívala se směrem k lesu, hladila psa a tvářilase, jako by ho neslyšela. Už tři měsíce si nic nepřipouštěla. Haley je silná. Přežije. Bylo to, jako kdyby sestarší sestra vydala na nějaké zvláštní dobrodružství a brzy se vrátí domů.

Jenomže když se teď dívala k lesu a hladila psa, Patricia si představila něco nemyslitelného: Haley jesama, má strach a brečí. Patricia zavřela oči. Frank Tremont došel k ní. Zastavil se před ní, odkašlal si apočkal, až otevře oči. Po chvíli je otevřela. Čekala, že jí poví něco povzbudivého. Nic však neřekl. Jenomtam stál a nerozhodně šoupal nohama.

A tak Patricia oči zase zavřela a dál hladila psa.

-– 21,

Wendy stála před policejní páskou a hovořila do mikrofonu s logem NTC News. „A tak čekáme na dalšízprávu,“ řekla a pokusila se do hlasu vložit vážnost, aniž by sklouzla k melodramatu. „Z Ringwoodského státního parku v severním New Jersey, Wendy Tynesová, NTC News.“

Sklonila mikrofon. Její kameraman Sam řekl: „Asi bychom to měli sjet ještě jednou.“ „Proč?“

„Uvolnil se ti culík.“ „To nic.“

„No tak, uprav si ho. Zabere to dvě minuty. Vic bude chtít jiný záběr.“

„Na Vika kašli.“

Sam zvedl oči v sloup. „Děláš si srandu, viď?“

Mlčela.

„To ty se vždycky můžeš zbláznit, když odvysíláme záběr s rozmazaným make-upem,“ pokračoval Sam. „Anajednou jsi přišla k rozumu? Pojď, zopakujeme to.“

Wendy mu podala mikrofon a odešla pryč. Sam měl samozřejmě pravdu. Byla televizní reportérka. Pokudse v jejím oboru někdo domnívá, že na vzhledu nezáleží, svědčí to o jeho naivitě nebo totálnízabedněnosti. Na vzhledu pochopitelně záleží, a Wendy se už ve stejně pochmurných situacích předkamerou fintila i opakovala záběry.

Na prodlužující se seznam jejích pochybení tedy může přibýt „pokrytectví“.

„Kam jdeš?“ zeptal se Sam.

„Mám mobil. Zavolej mi, kdyby se něco dělo.“

Zamířila k autu. Hodlala zatelefonovat Philu Turnballovi, ale vzpomněla si na vyprávění jeho ženy Sherry otom, že Phil tráví každé ráno nad inzeráty v restauraci Suburban u silnice číslo sedmnáct. To bylo asi jen dvacet minut odsud.

Typické newjerseyské levné restaurace z dob minulých mívají báječné blyštivé hliníkové stěny. Ty novější

– „novější“ období začíná kolem roku 1968, se pyšní fasádami z umělého kamene, který Wendy přiměl knostalgickým vzpomínkám na hliník. Interiéry se však změnily jen velmi málo. U každého stolu stojíminiaturní jukebox, neschází bar s otočnými stoličkami, koblihy jsou pod poklopem připomínajícímBatmanův telefon, na stěnách visí vybledlé podepsané fotografie místních celebrit, o nichž host nikdyneslyšel, za pokladnou sedí nerudný chlap s chlupy v uších a servírka vás osloví „zlato“ a vy si ji kvůli tomu zamilujete.

Jukebox hrál „True“ od Spandau Ballet, hit z osmdesátých let a nečekanou píseň pro šestou hodinu ranní.Phil Turnball seděl v rohovém boxu. Na sobě měl šedý oblek s úzkým proužkem a žlutou kravatu. Nečetlnoviny. Zíral do kávy, jako kdyby se v ní skrývala odpověď.

Wendy k němu došla a čekala, až zvedne oči. Nezvedl.

Se sklopeným zrakem se zeptal: „Jak jste věděla, že tady jsem?“

„Vaše žena mi řekla, že sem chodíte.“

Usmál se, ale nebyla v tom radost. „Ona to ví?“

Wendy mlčela.

„Povězte mi, jak přesně ten rozhovor probíhal, chudák Phil jezdí každé ráno do té restaurace a tam se

lituje?“

„To vůbec ne,“ odmítla Wendy.

„Dobře.“

Tím téma vyčerpali. „Můžu se posadit?“

„Nemám vám co říct.“

Noviny byly otevřené na článku o tom, že se Haleyin iPhone našel v hotelovém pokoji Dana Mercera.

„Čtete o Danovi?“

„Jo. Pořád ho chcete bránit? Nebo to byla od začátku bouda?“

„Nerozumím vám.“

„O tom, že Dan unesl tu holku, jste věděla dřív než včera? Napadlo vás, že nebudu mluvit, pokud miprozradíte svoje skutečné úmysly, a tak jste předstírala, že ho chcete očistit?“

Wendy se posadila naproti němu. „Nikdy jsem neřekla, že ho chci očistit. Řekla jsem, že chci zjistit

pravdu.“

„Velmi ušlechtilé,“ poznamenal.

„Proč jste takový nabroušený?“

„Včera večer jsem vás viděl mluvit se Sherry.“

„No a?“

Phil Turnball oběma rukama uchopil kafe, jedním prstem ho zvedal a ostatními udržoval rovnováhu.„Chtěla jste, aby mě přesvědčila ke spolupráci.“

„A já se znovu ptám: No a?“

Napil se a zvolna hrnek položil zpátky. „Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Když jste říkala, že to naDana někdo ušil, částečně to dávalo smysl. Ale teď“, ukázal bradou na článek o Haleyině iPhonu, „co z toho?“

„Třeba pomůžete najít pohřešované děvče?“ Zavrtěl hlavou a zavřel oči.

„Copak?“

Servírka, jakým Wendyin otec říkával „cuchty“, silná, poněkud neforemná blondýnka s tužkou za uchem

–, se zeptala: „Co si dáte?“

Sakra, pomyslela si Wendy. Neřekla mi „zlato“.

„Nic, díky,“ odpověděla.

Servírka odplula. Phil ještě neotevřel oči.

„Phile?“

„Mimo záznam?“ navrhl.

„Dobře.“

„Nevím, jak to mám říct, aby to celé nevyznělo jinak.“

Wendy vyčkávala a snažila se mu poskytnout čas.

„Víte, Dan a tyhle sexuální věci…“

Hlas se mu zlomil. Wendy ho málem napomenula. Sexuální věci? Když se člověk chce sejít s nezletilou

dívkou a další možná unese, těžko se to dá přejít jako „sexuální věci“. Teď ale nebyla chvíle na

moralizování, a tak dál mlčela a čekala.

„Nevykládejte si to špatně. Netvrdím, že Dan byl pedofil. Tak to nebylo.“

Znovu se zarazil a tentokrát si Wendy nebyla jistá, jestli bude pokračovat bez nějakého pobídnutí. „Tak

jak to bylo?“ zeptala se.

Phil se nadechl a zavrtěl hlavou. „Řekněme, že mu nevadilo, když byly mladší, jestli mi rozumíte.“

Wendy se polekala.

„Tím, že mu nevadilo, když byly mladší, myslíte…?“

„Občas se stalo, nezapomínejte, že to bylo před víc než dvaceti lety, dobře? –, že Dan dal přednostspolečnosti mladších holek. Ne jako pedofil nebo tak něco. Nic závadného. Ale rád chodil na večírkystředoškoláků. Taky zval mladší holky na akce u nás na koleji.“

Wendy vyschlo v ústech. „Jak mladé?“

„Nevím. Nechtěl jsem po nich žádný průkaz.“

„Jak mladé, Phile?“

„Už jsem řekl, že nevím.“ Poposedl si. „Uvědomte si, že sami jsme byli v prváku na vysoké. Všem námbylo osmnáct, devatenáct. Takže ty holky byly na střední. Žádný problém, ne? Myslím, že Danovi byloosmnáct. Těm holkám tedy muselo být o dva, možná o tři nebo čtyři roky míň.“

„O čtyři? To bychom se dostali na čtrnáct let.“

„Já nevím. Jenom jsem to plácnul. A víte, jak to je. Někdy čtrnáctiletá holka vypadá na daleko víc.Patřičně se oblékne a tak dále. Jako kdyby chtěla zapůsobit na starší kluky.“

„Do tohohle tématu se nepouštějte, Phile.“

„Máte pravdu.“ Přejel si oběma dlaněmi po obličeji. „Bože, mám dcery v tomhle věku. Nebráním ho.Snažím se to vysvětlit. Dan nebyl zvrhlík ani násilník. Že by ho mohli přistihnout s mladší dívkou? To sidokážu představit. Ale že by ji unesl a chtěl jí ublížit…? Ne, to mi prostě nedává smysl.“

Odmlčel se a opřel se. Wendy strnule seděla. Vybavovala si, co ví o zmizení Haley McWaidové: Nedošlo kvloupání a nebylo použito násilí. Nikdo netelefonoval ani neposlal textovou zprávu či e-mail. Nenašly se stopy únosu. Dokonce ani nebyla rozestlaná postel.

Třeba si to všichni špatně vyložili.

V hlavě se jí začala rodit teorie. Zatím byla neúplná a vycházela z narážek a dojmů, ale dalo se s ní

pracovat. Další krok: Vrátit se do lesa a najít šerifa Walkera. „Musím jít.“

Podíval se na ni. „Myslíte si, že Dan tomu děvčeti něco udělal?“ „Už nemám ponětí. Vážně nevím.“

-– 22,

Wendy Walkerovi zavolala z auta. Hovor byl třikrát přesměrován, než jej Walker přijal.

„Kde jste?“ zeptala se.

„V lese.“

Ticho.

„Už něco máte?“

„Ne.“

„Věnujete mi pět minut?“

„Zrovna se vracím do Skylands Manor. Je tam nějaký Frank Tremont. Ten vyšetřuje případ Haley

McWaidové.“

To jméno jí něco říkalo. V minulosti natáčela o několika jeho případech. Byl zkušený, docela chytrý a dost

cynický. „Znám ho.“

„Výborně. Můžeme se sejít tam.“

Zavěsila. Dojela zpátky do Ringwoodu, zaparkovala vedle ostatních reportérů a zašla za policistou, kterýhlídal cestu na místo činu. Sam vzal kameru a vydal se za ní. Zavrtěla hlavou a poslala ho pryč.Překvapeně ustoupil. Když se policistovi představila, mávnutím ruky ji poslal dál. Jejím kolegům se tonelíbilo. Přispěchali a dožadovali se vstupu. Wendy se ani neotočila.

Když došla ke stanu, další policista jí oznámil: „Šerif Walker a vyšetřovatel Tremont řekli, že máte počkat

tady.“

Přikývla a posadila se na rozkládací plátěnou židli, jaké si rodiče nosí na fotbalové zápasy. Všude kolemparkovaly desítky služebních aut, některá byla označená a jiná ne. Uniformovaní policisté, policisté vcivilu a několik důstojníků v pěkných větrovkách FBI. Mnozí měli laptopy. Z dálky Wendy slyšela motor vrtulníku.

Na kraji lesa osamoceně postávala dívka, v níž Wendy poznala Patricii McWaidovou, Haleyinu mladšísestru. Zauvažovala, jestli je správná chvíle, ale nepřemýšlela dlouho. Příležitost se musí chytit za pačesya tak dále. Vykročila k dívce a přesvědčovala sama sebe, že nechce podrobnosti pro svou skvělou reportáž, ale snaží se zjistit, co se doopravdy stalo Haley a Danovi.

V hlavě se jí formovala nová teorie. Patricia McWaidová může vědět něco, co ji buď potvrdí, nebo vyvrátí.

„Ahoj,“ pozdravila ji.

Dívka se trochu polekala. Otočila se k Wendy. „Ahoj.“

„Já jsem Wendy Tynesová.“

„Já vím,“ odvětila Patricia. „Bydlíte u nás ve městě. Jste z televize.“

„Máš pravdu.“

„Dělala jste reportáž o tom člověku, co měl Haleyin telefon.“

„Ano.“

„Myslíte, že jí něco udělal?“

Dívčina přímost Wendy zaskočila. „Nevím.“

„Kdybyste měla hádat, myslíte, že jí něco udělal?“

Wendy se nad tím zamyslela. „Neřekla bych.“

„Proč ne?“

„Prostě si to myslím. Nemám důvod tomu věřit. Jak jsem řekla, vlastně nevím.“

Patricia přikývla. „Tak dobře.“

Wendy přemýšlela, jak dál. Měla by začít neutrálně, třeba „Rozuměly jste si se sestrou?“ Za normálních okolností takhle rozhovory probíhaly. Zahajovala je zlehka. Respondent se uvolnil, vytvořil se vztah a zvolna se dostávali k věci. Ale bez ohledu na nedostatek času, každou chvíli se mohli objevit Tremont a Walker, cítila, že tohle není vhodný přístup. Dívka s ní mluvila na rovinu. Wendy by měla zkusit totéž.

„Zmínila se tvoje sestra někdy o Danu Mercerovi?“

„Na to se mě ptala policie.“

„A?“

„Ne. Haley se o něm nikdy nezmínila.“

„Měla Haley přítele?“

„Na to se mě taky ptali,“ řekla Patricia. „Hned ten den, co zmizela. Pak se na to vyšetřovatel Tremont zeptal ještě asi milionkrát. Jako kdybych něco tajila.“

„A tajila?“ „Ne.“

„Tak měla přítele?“

„Myslím, že ano. Ale jistě to nevím. Bylo to tajemství. Haley si tyhle věci nechávala pro sebe.“

Wendy trochu zrychlilo srdce. „Jak pro sebe?“

„Občas šla tajně ven a scházela se s ním.“

„Jak ses o tom dozvěděla?“

„Řekla mi to. Abych ji mohla krýt, kdyby se ptali naši.“

„Jak často to bylo?“

„Asi dvakrát nebo třikrát.“

„Měla jsi ji krýt tu noc, co zmizela?“

„Ne. Naposledy to bylo zhruba o týden dřív.“

Wendy se nad tím zamyslela. „Řekla jsi tohle všechno policii?“

„Jasně. Hned první den.“

„Našli toho přítele?“

„Myslím, že ano. Aspoň tvrdili, že ho našli.“

„Můžeš mi říct, kdo to byl?“

„Kirby Sennett. Jeden kluk z naší školy.“ „Podle tebe to byl Kirby?“

„Jako ten přítel?“

„Ano.“

Patricia pokrčila rameny. „Asi jo.“

„To nezní moc jistě.“

„Už jsem vám řekla, že mi to neprozradila. Jenom jsem ji měla krýt.“

Vrtulník jim přeletěl nad hlavami. Patricia si zastínila oči dlaní a podívala se za ním. Ztěžka polkla. „Pořád je to takové neskutečné. Jako kdyby byla někde na výletě a měla by se vrátit.“

„Patricie?“

Dívka sklopila zrak.

„Myslíš, že Haley utekla z domova?“

„Ne.“

Stručná odpověď.

„Tohle zní dost přesvědčivě.“

„Proč by utíkala? Jasně, možná párkrát tajně odešla někam na drink. Ale Haley byla šťastná, víte? Škola ji bavila. Bavil ji lakros. Měla kamarády. A nás milovala. Proč by utíkala?“

Wendy nad tím zauvažovala.

„Paní Tynesová?“ ozvala se Patricia.

„Ano?“

„O čem přemýšlíte?“

Nechtěla tomu děvčeti lhát. Jenomže jí ani nechtěla říct pravdu. Wendy se podívala stranou a váhala.

„Co se tady děje?“ Obě se obrátily. Opodál stál vyšetřovatel Frank Tremont se šerifem Walkerem. Vypadal nespokojeně. Vrhl pohled na Walkera. Ten přikývl a řekl: „Patricie, co kdybys šla se mnou?“

Walker a Patricia se vydali k policejnímu stanu, takže Tremont zůstal sám s Wendy. Zamračil se na ni.

„Doufám, že to není finta, jak si popovídat s rodinou.“

„Není.“

„Tak co máte?“

„Dan Mercer měl rád mladší holky.“

Tremont nasadil lhostejný výraz. „Páni, to nám pomůže.“

„Na případu Dana Mercera mi od prvního dne něco nesedělo,“ pokračovala. „Teď nemá smysl zacházet do detailů, ale prostě jsem v něm nedokázala vidět nebezpečného dravce. Zrovna jsem mluvila s jedním jeho spolužákem z Princetonu. Ani ten nevěří, že by Dan někoho unesl.“

„Výborně, to se taky hodí.“

„Ale potvrdil, že se Danovi líbily mladší holky. Neříkám, že ten chlap nebyl mizera. Vypadá to, že byl.

Jenže mám dojem, že vždycky potřeboval jejich souhlas a nepoužíval násilí.“

Na Tremonta to neudělalo zvláštní dojem. „No a?“

„A Patricia tvrdí, že Haley měla tajného přítele.“

„Není tajný. Je to místní rádoby frajer jménem Kirby Sennett.“ „Jste si jistý?“

„Jistý čím?“ Tremont se odmlčel. „Moment, co naznačujete?“

„Podle Patricie Haley několikrát tajně odešla z domova, naposledy týden před zmizením. Patricia ji měla krýt.“

„Přesně tak.“

„A vy si myslíte, že se scházela s tím Kirbym?“

„Ano.“

„Kirby to potvrdil?“

„Ne tak docela. Ale existují důkazy, že mezi nimi něco bylo. Nějaké esemesky, e-maily a podobně. Zdá se,že Haley se líbilo držet to v tajnosti, pravděpodobně proto, že ten kluk je chuligán. Nic zvláštního.Zastupuje ho právník. To není neobvyklé, ani když je člověk nevinný. Bohatí rodiče, rozmazlený fracek, znáte to.“

„A byl to Haleyin přítel?“

„Vypadá to tak. Kirby nám ale řekl, že se s Haley rozešli asi týden před tím, než se ztratila. To by odpovídalo jejímu poslednímu tajnému výletu z domova.“

„Prověřili jste toho Kirbyho?“

„Samozřejmě, ale je to obyčejný trouba. Nevykládejte si to špatně. Dělali jsme na něm dlouho a důkladně. Jenže byl v Kentucky, když zmizela. Má naprosto neprůstřelné alibi. Prověřovali jsme ho ze všech stran. Nemůže s tím mít nic společného, pokud vám jde o tohle.“

„O tohle mi vůbec nejde,“ řekla Wendy.

Tremont si za přezku povytáhl kalhoty. „Tak co kdybyste se podělila s třídou?“

„Dan Mercer se schází s mladšími děvčaty. Haley McWaidová odejde z domova, žádné stopy násilí nebo vloupání, nic. Tvrdím, že ten tajemný přítel možná nebyl Kirby Sennett. Mohl to být Dan Mercer.“

Tremont se nad tím zamyslel. Něco přežvykoval a podle všeho to chutnalo špatně. „Takže vy si myslíte,že Haley s tím úchylem utekla dobrovolně?“

„Tak daleko bych zatím nezacházela.“

„Dobře,“ řekl Tremont chladně. „Protože to je hodná holka. Vážně hodná holka. Nechci, aby její rodiče poslouchali takové kraviny. Nezaslouží si to.“

„Já drby nerozšiřuju.“

„Dobře. Jenom abychom měli jasno.“

„Zkusme ale na okamžik předpokládat, že Haley opravdu utekla s Mercerem,“ navrhla Wendy. „To by vysvětlovalo, proč se nenašly žádné stopy násilného jednání. A třeba to taky vysvětluje ten iPhone v hotelovém pokoji.“ „Jak?“

„Haley uteče s Danem Mercerem. Nakonec ho někdo zavraždí. A tak ona zmizí z hotelového pokoje, anise neohlédne. Zamyslete se nad tím. Kdyby ji unesl a zabil Dan Mercer, proč by si nechával její iPhone?“

„Jako trofej?“

Wendy se zamračila. „Tomu vážně věříte?“

Tremont mlčel.

„Našli jste tenhle státní park přes její Google Earth, je to tak?“

„Je.“

„Představte si, že jste Haley. Nehledal byste místo, kde vás bude držet únosce nebo vás dokonce zakope.“

„Ale,“ dokončil Tremont místo ní, „možná bych hledal místo, kde se mám sejít s přítelem, se kterýmuteču.“

Wendy přikývla.

Tremont vzdychl. „Je to hodná holka.“

„Nejsme tady kvůli morálním soudům.“

„Ne?“

Wendy nereagovala.

„Řekněme, že máte pravdu,“ pokračoval Tremont. „Kde by Haley byla teď?“

„To nevím.“

„A proč by nechala telefon v hotelu?“

„Třeba musela rychle zmizet. Možná se z nějakého důvodu nemohla vrátit do pokoje. Mohla dostat strach, protože Dana zabili a ona se musela skrývat.“

„Musela rychle zmizet,“ zopakoval Tremont zadumaně. „A proto nechala iPhone pod postelí?“

Wendy se nad tím zamyslela. Nenapadla ji žádná odpověď.

„Vezmeme to krok za krokem,“ navrhl Tremont. „Za prvé, pošlu někoho do toho hotelu, do všech těch brlohů, kde Dan bydlel –, aby se přeptal, jestli si někdo nevzpomene, že s ním byla nějaká mladá holka.“ „Dobře,“ souhlasila Wendy. „Je tu ještě jedna věc.“

„Jaká?“

„Když jsem Dana viděla před vraždou, byl potlučený od toho, jak ho někdo zmlátil.“

Tremont pochopil, kam tím míří. „Podle vás tedy Haley McWaidová mohla to bití vidět, pokud byla s ním.“

Pokýval hlavou. „Možná proto utekla.“

Jenže když to vyslovil nahlas, Wendy to již nepřipadalo pravděpodobné. Něco se jí na tom nezdálo.Zamyslela se. Mnoho věcí zůstávalo otevřených, jak do toho zapadají třeba skandály kolem buňky číslo109? Chtěla o nich Tremontovi povědět, ale zatím to bylo příliš bizarní. Potřebovala zjistit víc. To znamenalo vrátit se k Philovi a Sherry Turnballovým, možná zavolat Farleymu Parksovi a StevenuMicianovi, pokusit se najít Kelvina Tilfera.

„Asi byste měl pátrat po tom, kdo napadl Dana Mercera,“ řekla.

Tremont nasadil pokřivený úsměv. „V tomhle směru má zajímavou teorii Hester Crimsteinová.“

„Hester Crimsteinová, ta televizní soudkyně?“

„Přesně tak. Je to právní zástupkyně Eda Graysona. Podle její hypotézy Dana Mercera mohl zbít její klient.“

„Jak na to přišla?“

„Víte, našli jsme krev Dana Mercerav Graysonově autě. Dospěli jsme k závěru, že společně s vašímsvědectvím to Graysona jasně usvědčuje z Mercerovy vraždy.“

„Fajn.“

„Ale Crimsteinová, je vážně dobrá, namítla, že naše svědkyně, tedy vy, viděla Mercera už zmláceného.Podle ní z toho plyne, že se Grayson a Mercer mohli poprat o den nebo dva dřív. A takhle se ta krev dostala do jeho auta.“

„Vy tomu věříte?“

Tremont pokrčil rameny. „Ani ne, ale to teď není podstatné.“

„Tohle od ní bylo geniální,“ uznala Wendy.

„Jo. Crimsteinová a Grayson v podstatě přišli na to, jak vyvrátí všechny důkazy. Máme DNA z krve, jenžeoni přesvědčivě argumentují tou rvačkou. Ano, Grayson měl na ruce stopy po střelbě, ale majitel střelniceGun-O-Rama potvrdil, že si u něj byl zastřílet hodinu poté, co jste ho viděla zabít Mercera. Majitel tvrdí, že Grayson patří k nejlepším střelcům, které kdy viděl, a proto si ho dobře pamatuje. Vy jste viděla, jakzavraždil Mercera, jenomže nemáme tělo ani zbraň a navíc měl masku.“

Wendy začínala mít jakýsi neurčitý pocit. Věděla o něm, ale prozatím jej nedokázala vyjádřit.

Tremont řekl: „Víte, o co vás teď požádám, že ano?“

„Myslím, že ano.“

„McWaidovi prošli peklem. Nechci jim to ještě zhoršovat. Tohle ještě nemůžete odvysílat.“

Wendy mlčela.

„Stejně nemáme nic kromě pár divokých teorií,“ pokračoval. „Slibuju vám, že až něco zjistíme, dozvíte se to jako první. Ale teď kvůli vyšetřování, a kvůli Haleyiným rodičům –, zatím nemůžete nic zveřejnit.

Ujednáno?“

Neurčitý pocit nezmizel. Tremont čekal. „Ujednáno,“ odpověděla.

Wendy příliš nepřekvapilo, když spatřila, že za policejní páskou se o její auto opírá Ed Grayson. Snažil sevypadat uvolněně, ale nedařilo se mu to. Pohrával si s cigaretou. Vložil ji mezi rty a potáhl z ní, jakokdyby byl hluboko pod vodou a držel nějaký dýchací přístroj.

„Zase mi za nárazník dáváte GPS lokátor?“ zeptala se.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Jistě. Jenom jste mi kontroloval pneumatiku, viďte?“

Grayson opět nasál kouř. Byl neoholený, avšak totéž platilo o polovině mužů, kteří se sem tak brzy dostavili. Oči měl zarudlé. Vypadal daleko hůř než muž, který jí včera sebevědomě objasňoval své teorie oobčanské bdělosti. Vzpomněla si na jeho návštěvu u ní doma. „Opravdu jste si myslel, že vám ho pomůžu zabít?“ zajímala se.

„Chcete pravdu?“ „Pokud možno.“

„Mohla jste se mnou souhlasit na obecné rovině. Mohla jste třeba zaváhat, když jsem připomněl Arianu Nasbrovou. Ale určitě jsem nečekal, že byste mi pomohla.“

„Takže jste to prostě zkusil?“

Neodpověděl.

„Nebo jste přijel hlavně kvůli tomu, abyste mi dal na auto tu věc?“

Ed Grayson zvolna zavrtěl hlavou.

„Co je?“ zajímala se.

„Vy o ničem nemáte ani páru, že ne, Wendy?“

Přistoupila ke dveřím u řidiče. „Proč jste tady, Ede?“

Obrátil se směrem k lesu. „Chtěl jsem pomoct s hledáním.“

„Oni vás nenechali?“

„Co myslíte?“

„Zní to, jako kdybyste cítil vinu.“

Vdechl kouř. „Buďte tak hodná, Wendy, a nechte si tyhle rozbory.“ „Tak co ode mě chcete?“

„Váš názor.“ „Na co?“

Grayson sevřel cigaretu mezi špičkami prstů a dlouze si ji prohlížel, jako kdyby skrývala odpověď.

„Myslíte, že ji Dan zabil?“

Nevěděla, co na to říct. „Co jste udělal s jeho tělem?“

„Nejdřív vy. Zabil Dan Haley McWaidovou?“

„Nevím. Třeba ji jenom někde zavřel a ona právě teď kvůli tomu, co jste udělal, umírá hlady.“

„Hezký pokus.“ Poškrábal se na tváři. „Ale tohle na mě zkoušeli už policajti.“

„Vyšlo jim to?“ „Ne.“

„Povíte mi, co jste udělal s mrtvolou?“

„Ach jo.“ Jeho hlas zněl monotónně. „Nemám ponětí, o čem to mluvíte.“

Takhle se nikam nedostanou, a ona potřebovala odjet. Ten neurčitý pocit nějak souvisel s jejím pátráním po princetonské skupině. Dan a Haley společně utekli, dobře, možná. Jenže co všechny ty skandály jehoněkdejších spolubydlících? Třeba to nic neznamená. Pravděpodobně. Ale unikalo jí něco podstatného. „Tak co ode mě chcete?“ zeptala se.

„Snažím se zjistit, jestli Dan opravdu unesl tu holku.“

„Proč?“

„Chci pomoct s vyšetřováním.“

„Aby se vám líp spalo?“ „Snad.“

„A jaká odpověď by vám zajistila klidnější spánek?“ zajímala se Wendy.

„Nerozumím.“

„No, jestli Dan zabil Haley, měl byste lepší pocit z toho, co jste udělal? Jak jste sám řekl, určitě by toudělal znova. Zastavil jste ho, i když trochu pozdě. A jestli ji Dan nezabil, stejně věříte, že by ublížilněkomu jinému, ne? Takže v obou případech bylo nutné ho zastavit. Špatně by se vám nejspíš usínalojedině tehdy, kdyby Haley byla někde naživu a vy byste ji vystavil dalšímu nebezpečí.“

Ed Grayson zavrtěl hlavou. „Zapomeňte na to.“ Odcházel pryč.

„Uniklo mi něco?“ zeptala se.

„Jak jsem řekl.“ Aniž zvolnil krok, Grayson zahodil cigaretu. „Nemáte o ničem ani páru.“

-– 23,

Tak co teď?

Wendy mohla hledat stopy, které by dokazovaly, že mezi Danem a Haley existoval nějaký dobrovolný, byťpochybný vztah, jenže jaký to mělo smysl? Touto teorií se nyní zabývala policie. Prověří ji. Onapotřebovala pátrat z jiného úhlu.

Pět spolubydlících z Princetonu.

Čtyřem z pěti zlomily během posledního roku vaz skandály. Pátému možná taky, ale toho na internetunenašla. Vrátila se tedy do Starbucks v Englewoodu, aby pokračovala v pátrání. Jakmile vešla, ještě nežstačila zaměřit Klub otců, z reproduktorů uslyšela rapujícího Ten-A-Flye.

Charismo Carpenterová, miluju tě,

o tobě se tesařům nezdá, nejsi plochá jako fošna, a není jednoduchý tě hoblovat…

„Hej, zdravím.“

Byl to Ten-A-Fly. Wendy se zastavila. „Ahoj.“

Ten-A-Fly na sobě měl modrou mikinu Grass Roots na zip s kapucí. Na hlavě se mu skvěla červenábaseballová čepice s kšiltem tak obrovským, že by se v ní styděl vyjít i řidič kamionu v roce 1978. Za nímWendy spatřila chlapíka v bílém tenisovém úboru. Psal něco na laptopu. Mladší otec s dítětem v šátkupřecházel sem a tam a vydával konejšivé zvuky.

Ten-A-Fly zachrastil náramkem, který vypadal jako halloweenská rekvizita. „Včera jsem vás viděl nakoncertě.“

„Jo.“

„Užila jste si to?“

Wendy přikývla. „Byla to, ehm, naprostá klasa.“

To ho potěšilo. Zvedl ruku, aby se mohli pozdravit úderem pěsti o pěst. Vyhověla mu. „Vy jste z televize, že jo?“ „Jsem.“

„A přišla jste natáčet o mně?“

Ozval se tenista s laptopem: „Měla byste.“ Ukázal na displej. „Pěkně se nám to rozjíždí.“

Wendy ho obešla a podívala se. „Vy jste na eBay?“

„Tímhle se teď živím,“ odpověděl tenista. „Od té doby, co mě vyhodili –“

„Doug pracoval u Lehman Brothers,“ přerušil ho Ten-A-Fly. „Poznal, k čemu se schyluje, ale nikdo ho neposlouchal.“

„To je jedno,“ řekl Doug a skromně mávl rukou. „Teď platím účty díky eBay. Nejdřív jsem prodal praktickyvšechno, co jsem měl. Pak jsem začal objíždět garážové výprodeje, nakupovat věci, opravovat je a prodávat je dál.“

„A tím si vyděláte na živobytí?“

Pokrčil rameny. „Ne, nestačí to. Ale aspoň něco dělám.“

„Kromě tenisu?“

„Ten nehraju.“

Zírala na něj.

„Manželka ho hraje. Vlastně druhá manželka. Někdo by ji nazval trofejní manželkou. Pořád kňourala, žemusela nechat práce, aby se postarala o děti, ale ve skutečnosti hraje celý den tenis. Když jsem přišel omísto, navrhl jsem jí, ať se do práce vrátí. Řekla mi, že na to už je moc pozdě. A tak dennodenně chodína tenis. A mě nenávidí. Skoro se na mě nepodívá. Proto jsem začal nosit tohle bílé tenisové oblečení.“

„Protože…?“

„Nevím. Asi z protestu. Vykašlal jsem se na dobrou ženu, strašně jsem jí ublížil, kvůli téhle náně. První žena je mezitím někde jinde a už se na mě ani nezlobí. Asi mám, co jsem si zasloužil, ne?“

Wendy neměla zájem to rozebírat. Podívala se na displej. „Co zrovna teď prodáváte?“

„Ten-A-Flyovy suvenýry. Samozřejmě taky cédéčka.“

Dvě ležela na stole. Ten-A-Fly na nich byl oblečený jako Snoop Dogg, když se chystá na mejdan, a jeho hrozivá póza neměla daleko k obrně. Název alba zněl Neodpružený na předměstí.

„Neodpružený?“ zeptala se Wendy.

„Slang z ghetta,“ objasnil tenisově bílý Doug.

„Co to znamená?“

„To radši nechtějte vědět. Prodáváme cédéčka, trička, čepice, přívěsky na klíče, plakáty. A teď tampřidávám opravdové unikáty. Podívejte, třeba tenhle šátek měl Ten-A-Fly včera na pódiu.“

Wendy se podívala a nemohla uvěřit nejvyšší nabídce. „Už je na šesti stech dolarech?“

„Zatím na šesti stech dvaceti. Jak říkám, rozjíždí se to pěkně. Kalhotky, které na pódium hodila jednafanynka, jsou taky pěkně horké zboží.“

Wendy se obrátila k Flyovi. „Nebyla ta fanynka vaše žena?“

„Kam tím míříte?“

Dobrá otázka. „Vůbec nikam. Je tu Phil?“

Sotva se na to zeptala, spatřila ho, jak u pultu mluví s obsluhou. S úsměvem se vracel ke stolu a pak si jí všiml. Úsměv okamžitě zmizel. Phil vystartoval směrem k ní. Wendy se s ním setkala na půli cesty.

„Co tady děláte?“

„Musíme si promluvit.“ „Už jsme spolu mluvili.“

„Musíme si promluvit ještě jednou.“

„Já nic nevím.“

Přiblížila se k němu o další krok. „Vám nedochází, že tu holku pořád pohřešují?“

Phil zavřel oči. „Ano, dochází,“ odpověděl. „Jenomže… já nic nevím.“

„Pět minut. Kvůli Haley.“

Phil přikývl. Přesunuli se ke stolu v rohu. Byl obdélníkový a opatřený piktogramem vozíčkáře a nápisem: „Prosíme, uvolněte tento stůl našim hendikepovaným zákazníkům.“

„V prvním ročníku na Princetonu,“ začala Wendy, „kdo s vámi a Danem bydlel na koleji?“

Phil se zamračil. „Proč to potřebujete vědět?“

„Prostě odpovězte, ano?“

„Bylonás pět. Kromě mě a Dana ještě Farley Parks, Kelvin Tilfer a Steve Miciano.“

„Bydleli jste spolu i v dalších ročnících?“ „To myslíte vážně?“

„Prosím.“

„Jo. Vlastně, ve druháku, možná ve třeťáku, byl Steve na jeden semestr ve Španělsku. Barcelona neboMadrid. A Farley se ve třeťáku přestěhoval za lidmi ze svého studentského bratrstva.“

„Vy jste do žádného nevstoupil?“

„Ne. A první semestr ve čtvrťáku jsem byl pryč. Na stáži v Londýně. Stačí?“ „Jste pořád v kontaktu?“

„Moc ne.“

„Co Kelvin Tilfer?“

„Od promoce jsem o něm neslyšel.“

„Víte, kde žije?“

Phil zavrtěl hlavou. Servírka přinesla šálek kávy a postavila jej před Phila. Phil se podíval na Wendy, jestli si taky nedá, ale zavrtěla hlavou. „Kelvin byl z Bronxu. Možná se tam vrátil, nevím.“

„Co ostatní? Mluvíte s nimi někdy?“

„Ozval se Farley, ale už to bude nějaký čas. Loni jsme pro něj se Sherry pořádali benefiční akci.

Kandidoval do Kongresu, ale nevyšlo mu to.“

„A o to právě jde, Phile.“

„O co?“

„Že to nevyšlo nikomu z vás.“

Položil ruku na šálek, ale nezvedl jej. „Tomu nerozumím.“

Vytáhla z obálky vytištěné materiály a rozložila je po stole.

„Co to je?“ zeptal se.

„Začnu s vámi.“

„Co je se mnou?“

„Před rokem vás propustili, protože jste zpronevěřil přes dva miliony dolarů.“ Vytřeštil oči. „Odkud tu částku víte?“

„Mám své zdroje.“

„To obvinění bylo úplně nesmyslné. Neudělal jsem to.“

„Já netvrdím, že jste to udělal. Jenom mě poslouchejte, dobře? Za prvé, propustili vás kvůli zpronevěře.“Otevřela druhou složku. „O dva měsíce později Farleyho zničil politický skandál, ve kterém figurovalajedna prostitutka.“ Další složka. „Dan Mercer je odhalen v mém televizním pořadu. A doktor Steve Miciano je zatčen za nezákonné přechovávání léků na předpis.“

Desky s vytištěnými materiály z internetu ležely na stole. Phil se na ně díval a schoval ruce pod stůl, jako kdyby se jich bál dotknout.

„Myslíte si, že to je shoda náhod?“ zeptala se Wendy.

„Co Kelvin?“

„O něm zatím nic nevím.“

„Tohle všechno jste zjistila za den?“

„Netrvalo to dlouho. Jenom jsem prošla internet.“

Za jejími zády se ozval Ten-A-Fly: „Můžu se podívat?“

Obrátila se. Stáli tam všichni tři, zbytek Klubu otců. „Vy jste poslouchali?“

„Nic ve zlém,“ řekl Doug. „Lidi sem chodí a hlasitě mluví o těch nejosobnějších věcech. Jako by si mysleli, že se kolem nich spustí zvukotěsná bariéra. Zvyknete si poslouchat. Phile, to falešné obvinění ze zpronevěry, kvůli němu tě propustili?“

„Ne. Byla to záminka. Vyhodili mě jako kohokoli z vás.“

Ten-A-Fly se natáhl a zvedl složky. Nasadil si brýle na čtení a začal je prohlížet.

Phil řekl: „Pořád nechápu, co to má společného s tou pohřešovanou holkou.“

„Možná nic,“ připustila Wendy. „Ale proberme to jedno po druhém. Vyšel najevo ten skandál. Vy tvrdíte, že jste nevinný.“

„Jsem nevinný. Proč myslíte, že jsem na svobodě? Kdyby firma měla nějaké důkazy, byl bych za mřížemi.Vědí, že to obvinění bylo smyšlené.“

„Vy to nevidíte? Zapadá to do sebe. Vezměte si Dana. Taky ho vyhodili. A podle toho, co vím, ani SteveMiciano a Farley Parks nesedí ve vězení. Žádné z těch obvinění se nepotvrdilo, a přece vás pouhépomluvy zničily.“

„No a?“

Doug se zeptal: „Děláš si srandu, Phile?“

Wendy přikývla. „Čtyři muži, všichni v jednom ročníku na Princetonu a bydlí společně na koleji, a všechny během roku smetou skandály.“

Phil se nad tím zamyslel. „Kromě Kelvina.“

„To ještě nevíme,“ připomněla Wendy. „Potřebujeme ho najít, abychom měli jistotu.“

Owen, na němž stále viselo dítě, usoudil: „Třeba to celé nastražil ten Kelvin?“

„Nastražil?“ zeptal se Phil. Obrátil se k Wendy. „To je nějaký vtip, viďte? Proč by nám to Kelvin dělal?“

„Pozor,“ ozval se Doug. „Jednou jsem viděl takový film. Nebyli jste, Phile, v nějakém tajném spolku?

Třeba Lebka a hnáty?“

„Cože? Ne.“

„Nebo jste zabili a zahrabali nějakou holku a ta se vám teď mstí. V tom filmu to bylo nějak takhle.“

„Nech toho, Dougu.“

„Něco na tom je,“ uznala Wendy. „Tedy pokud si odmyslíme ty nesmysly. Nestalo se tenkrát na

Princetonu něco?“

„Například co?“

„Například něco, kvůli čemu by vás někdo po tolika letech pronásledoval.“

„Ne.“

Odpověděl moc rychle. Ten-A-Fly přes své půlkruhové brýle na čtení, pro rappera nezvyklý doplněk – pořád zíral do materiálů. „Owene,“ řekl.

Muž s dítětem se k němu naklonil. Fly mu ukázal list papíru. „Tady je nějaký videoblog. Připoj se a uvidíme, jestli na něco nenarazíme.“

„Dobře,“ souhlasil Owen.

„Napadlo vás něco?“ zajímala se Wendy.

Ten-A-Fly se však znovu zavrtal do papírů. Obrátila se k Philovi. Ten klopil oči k podlaze.

„Přemýšlejte, Phile.“

„Nic se nestalo.“

„Měli jste nějaké nepřátele?“

Phil se zamračil. „Byli jsme jenom parta kluků z koleje.“

„I tak. Třeba jste se s někým poprali. Nebo některý z vás přebral někomu holku.“

„Ne.“

„Nic vás nenapadá?“

„Vůbec nic. Vždyť vám to povídám. Pláčete na špatném hrobě.“

„Co Kelvin Tilfer?“ „Co je s ním?“

„Nechovali jste se k němu občas přezíravě?“

„Ne.“

„Byl to jediný černoch ve skupině.“

„No a?“

„Jenom se snažím něčeho chytit,“ řekla Wendy. „Neprovedl mu někdo z vás něco?“ „Na škole? Ne. Kelvin byl zvláštní, matematický génius, ale všichni jsme ho měli rádi.“

„Co to znamená, zvláštní?“

„Zvláštní, jiný, podivín, mimo. Měl svoje zvyky. Rád chodil v noci na procházky. Když řešil nějaký matematický problém, mluvil nahlas. Zvláštní, jako bláznivý génius. Na Princetonu nic neobvyklého.“ „Takže si nevzpomínáte na žádnou událost ze školy?“

„Kvůli které by udělal něco takového? Ne, na žádnou.“

„A co něco čerstvějšího?“

„Nemluvil jsem s Kelvinem od promoce. To jsem vám už říkal.“

„Proč ne?“

Phil odpověděl otázkou. „Kde jste studovala vy, Wendy?“

„Na Tuftsově univerzitě.“

„Pořád se vídáte se všemi spolužáky?“

„Ne.“

„Já taky ne. Byli jsme kamarádi. Pak jsme se přestali stýkat. Jako devětadevadesát procent kamarádů z koleje.“

„Přišel někdy na nějaký sraz nebo podobnou akci?“

„Ne.“

Wendy se nad tím zamyslela. Zkusí se spojit s princetonskou kanceláří pro absolventy. Třeba něco vědí.

Ten-A-Fly ohlásil: „Něco jsem našel.“

Wendy se k němu obrátila. Ano, jeho oblečení vypadalo směšně, pytlovité džíny, čepice s kšiltem jako poklop na kanál, košile Ed Hardy, ale bylo pozoruhodné, kolik z jeho osobnosti se odráželo v přístupu.

Ten-A-Fly zmizel. Vrátil se Norm. „Co?“

„Než mě propustili, dělal jsem marketing pro pár začínajících firem. Naším hlavním úkolem bylo postaratse, aby se o nich lidé dozvěděli v pozitivním smyslu. Prostě vytvořit bzukot, hlavně na internetu. Protojsme hodně využívali virální marketing. Víte o něm něco?“

„Ne,“ odpověděla.

„Dneska se dostává do stadia, kdy ztratí jakýkoli význam, dělají ho všichni, takže nikdo není pořádněslyšet. Ale zatím funguje. Dokonce se o něj pokoušíme s tou mojí rapovou postavou. Představte si, že dokin přijde nějaký nový film. Na YouTube, v diskusních fórech a v blozích se okamžitě objeví pozitivníkomentáře o tom, jak je ten film úžasný a tak podobně. Většina těch prvních komentářů není skutečná.Připravuje je marketingová skupina, kterou si najalo filmové studio.“

„Dobře, jak to souvisí s naší věcí?“

„Stručně řečeno, někdo nasadil opačnou strategii, přinejmenším v případě toho Miciana a FarleyhoParkse. Založil blogy a účty na Twitteru. Zaplatil, aby vám vyhledávače ukázaly nejdřív virální obsah, kdyžse o těch chlapech budete chtít něco dozvědět, hned na první straně. Tohle je jako virální marketing –ale zaměřený na ničení, ne na budování.“

„Takže,“ začala Wendy, „kdyby mě zajímal třeba doktor Steve Miciano a hledala bych ho na internetu…“

„Vyvalí se na vás jenom negativní věci,“ dokončil Ten-A-Fly. „Jedna stránka za druhou. Nemluvě o Twitteru, sociálních sítích, anonymních e-mailech –“

„V Lehman Brothers jsme měli něco podobného,“ řekl Doug. „Pár lidí chodilo na diskusní fóra a psalopozitivní komentáře o nějaké první veřejné nabídce akcií, anonymně nebo pod smyšlenými jmény, alevždycky jako někdo, kdo si ty akcie koupí. A naopak, samozřejmě. Objevovaly se informace o tom, ženějaký silný konkurent bankrotuje. Vzpomínám si, že jeden internetový finanční komentátor napsal, žeLehman Brothers půjdou ke dnu, a co myslíte? Najednou byla blogosféra plná falešných obvinění protiněmu.“

„Takže ta obvinění byla všechna falešná?“ zeptala se Wendy. „Miciana vůbec nezatkli?“

„To ne,“ řekl Fly, „jedině tenhle článek je skutečný. Z opravdového webu opravdových novin. Ale tyostatní, víte, stačí se podívat na tenhle blog dodavatele léků. Nebo na blog té prostitutky, která zničilaFarleyho Parkse. Oba jsou obyčejné stránky Bloggeru, a jejich autoři nenapsali nic jiného než příspěvky,které zničily ty dva.“

„To je mazané,“ konstatovala Wendy.

Ten-A-Fly pokrčil rameny. „Netvrdím, že to neudělali. Všichni můžou být vinni, ty ne, Phile, tebe známe.

Jenom říkám, že někdo chtěl, aby se svět dozvěděl o jejich skandálech.“

Což podle Wendyina názoru podporovalo její teorii o uměle vyvolaných skandálech.

Ten-A-Fly se ohlédl: „Máš něco, Owene?“

Aniž zvedl oči od laptopu, Owen odpověděl: „Ještě chvilku.“

Ten-A-Fly se vrátil k prohlížení materiálů. Jedna servírka volala komplikovanou objednávku obsahují řadu výrazů v jakési cizí řeči, pravděpodobně v italštině. Další servírka si vše zapisovala. Kávovar na espreso zněl jako pískající lokomotiva a přehlušil Neodpruženého.

„Co ten pedofil, kterého jste chytila?“ zajímal se Ten-A-Fly. „Co s ním?“

„Nasadil proti němu někdo virální marketing?“

„To jsem neprověřovala.“

„Owene?“ řekl Ten-A-Fly.

„Podívám se. Dan Mercer, viďte?“ Wendy přikývla. Owen stiskl několik kláves. „Nic moc, možná pár komentářů, ale nebylo to zapotřebí. Toho chlapa byly plné zprávy.“

„To je fakt,“ uznal Ten-A-Fly. „Wendy, jak jste se o Mercerovi dozvěděla?“

Wendy o tom už uvažovala, a nebyla nadšená z toho, kam ji myšlenky zavedly. „Dostala jsem anonymníe-mail.“

Phil zvolna kroutil hlavou. Ostatní na ni chvíli jen zírali.

„Co v něm bylo?“ zeptal se Ten-A-Fly.

Vytáhla BlackBerry. E-mail pořád měla mezi uloženými. Našla jej, otevřela a podala přístroj Ten-A-Flyovi: Ahoj. Viděla jsem váš pořad. Myslím, že byste měla vědět o jednom divném chlápkovi, kterého jsempoznala na internetu. Je mi třináct a byla jsem v chatovací místnosti pro náctileté. Choval se, jako kdybybyl stejně starý jako já, ale ukázalo se, že je daleko starší. Myslím, že mu bude tak čtyřicet. Je asi stejněvelký jako můj táta, takže měří přes sto osmdesát centimetrů, a má tmavě modré oči a vlnité vlasy. Bylmoc milý, když jsme se sešli v kině, a pak jsme šli k němu domů. Bylo to hrozné. Bojím se, že to udělal ijiným dětem, protože s dětmi pracuje. Prosím, pomozte, aby už žádným dětem neublížil.

Ashlee (to není moje pravé jméno, promiňte!)

PS Tady je odkaz na tu chatovací místnost. Má přezdívku DrumLover17.

Všichni, jeden po druhém, si e-mail mlčky přečetli. Wendy byla jako opařená. Když jí Ten-A-Fly vraceltelefon, řekl: „Předpokládám, že jste zkoušela odepsat.“

„Nikdo neodpověděl. Pokoušeli jsme se najít odesílatele, ale nevyšlo to. Ale nespoléhala jsem se jenom natenhle e-mail,“ vysvětlovala Wendy a snažila se, aby to neznělo příliš defenzivně. „Byl to jenom začátek,“

dodala. „Chodíme do chatovacích místností, vydáváme se za mladé holky a čekáme, jestli se neobjevínějaký zvrhlík. V tomhle případě to bylo stejné. DrumLover17 tam byl. Předstíral, že je sedmnáctiletýbubeník. Domluvili jsme schůzku. Objevil se Dan Mercer.“

Ten-A-Fly přikývl.„Vzpomínám si, že jsem o tom případu něco četl. Mercer tvrdil, že si myslel, že jde zajinou dívkou, viďte?“

„Správně. Pracoval v útulku pro bezdomovce. Tvrdil, že adresu toho domu mu zavolala nějaká holka,které pomáhal. Jenže nezapomínejte, že tu jsou spolehlivé důkazy: Konverzace DrumLovera17 na chatu isexuálně otevřené e-maily naší smyšlené třináctileté dívce byly odesílány z laptopu, který se našel v domě Dana Mercera.“ Na to nikdo nereagoval. Doug máchl neviditelnou tenisovou raketou. Phil vypadal, jako kdyby dostal ránu kladivem. Události do pohybu uváděl Ten-A-Fly. Ohlédl se k Owenovi: „Už?“

„Pro úplný rozbor těch videí budu potřebovat svůj stolní počítač,“ oznámil Owen.

Wendy skočila po novém tématu. „Co hledáte?“

Dítě na Owenově hrudi spalo s hlavou zakloněnou způsobem, který ji odjakživa znervózňoval. Wendy se vybavila další vzpomínka, na Johna, jak v šátku nese Charlieho. Napadlo ji, jak by asi John jejich syna, nyní už skoro muže, vychoval, a chtělo se jí plakat při pomyšlení na to, o co všechno přišel. Tohle jivždycky zaskočilo, o každých narozeninách, o každé školní akci nebo když se spolu jen tak dívali natelevizi. Ariana Nasbrová okradla nejen ji a Charlieho, ale o hodně připravila taky Johna. Wendy se poněm neuvěřitelně stýskalo.

„Owen pracoval jako technický specialista pro jednu televizní stanici,“ vysvětlil Phil.

„Povím to co nejjednodušeji,“ začal Owen. „Víte, že na digitálním foťáku můžete nastavovat megapixely?“

„Vím.“

„Dobře, tak si představte, že uděláte fotku a pověsíte ji na internet. Řekněme, že v reálu by měla desetna patnáct centimetrů. Čím víc megapixelů, tím větší soubor. Ale většinou jsou fotky například o pětimegapixelech zhruba stejně velké, zejména když je uděláte jedním foťákem.“

„Rozumím.“

„Stejné je to s digitálními videonahrávkami, jako jsou tyhle. Až se dostanu domů, můžu se podívat pozvláštních efektech a dalších důležitých věcech. Teď jenom vidím velikost souboru a tu můžu vydělitčasem. Když to zjednoduším, obě videa byla pořízena stejným typem kamery. To samo o sobě mocneznamená. Takových kamer můžou být stovky tisíc. Ale stojí to za zmínku.“

Zapojili se všichni, celý Klub otců, Norm neboli rapper Ten-A-Fly, tenista Doug, Owen s dítětem v šátku i Phil v obleku.

Ten-A-Fly řekl: „Chceme pomoct.“

„Jak?“ zeptala se Wendy.

„Chceme dokázat, že je Phil nevinný.“

„Norme…,“ začal Phil.

„Jsi náš kamarád, Phile.“

Ostatní souhlasně mručeli.

„Dovol nám to, ano? Nemáme nic jiného na práci. Vysedáváme tady a litujeme se. Podle mě už toho bylodost. Udělejme zase něco konstruktivního, všichni se v něčem vyznáme.“

„To po vás nemůžu chtít,“ namítl Phil.

„Nemusíš nás o nic žádat,“ pokračoval Norm. „Víš, že to chceme sami. Sakra, možná to potřebujeme víc než ty.“

Phil nic neříkal.

„Můžeme začít tím, že prověříme ten virální marketing a zkusíme zjistit, kdo je za ním. Můžeme pomoct shledáním toho posledního spolubydlícího, Kelvina. Všichni máme děti, Phile. Kdyby byla pohřešovaná moje dcera, uvítal bych jakoukoli pomoc.“

Phil přikývl. „Fajn.“ A pak: „Díky.“

Všichni se v něčem vyznáme. Tak to Ten-A-Fly řekl. Udělejme něco konstruktivního. Cosi z jeho prohlášení Wendy zaujalo. Máme sklon tíhnout k tomu, co umíme, ne? Wendy se na skand

ály dívala očima reportérky. Ten-A-Fly je hodnotil jako marketingový odborník. Owen je viděl přes objektiv kamery…

Po deseti minutách Ten-A-Fly vyprovodil Wendy ke dveřím. „Ozveme se,“ slíbil. „Nesmíte být na sebe tak přísný,“ opáčila.

„Jak to myslíte?“

„S těmi řečmi o neúspěchu.“ Wendy kývla směrem k laptopu. „Když za něčí šátek nabídnou šest setdolarů, těžko ho můžete označit za neúspěšného.“

Ten-A-Fly se usmál. „Udělalo to na vás dojem co?“

„Ano.“

Naklonil se k ní a zašeptal: „Chcete prozradit malé tajemství?“

„Jistě.“

„Ty peníze nabídla moje manželka. Má dva účty a přihazuje sama proti sobě, aby to vypadalo dobře. Myslí si, že to nevím.“ Wendy pokývala hlavou. „Což dokazuje, že mám pravdu.“ „Jak to?“

„Chlap má ženu, která ho tak moc miluje,“ vysvětlila. „Řekl byste o něm, že je neúspěšný?“

-– 24,

Mraky nad Ringwoodským státním parkem potemněly. Marcia McWaidová se vlekla hustým lesem a jejímanžel Ted šel pár kroků před ní. Marcia jen doufala, že nebude pršet, ale oblačný příkrov byl lepší než ranní prudké slunce.

Ted ani Marcia nebyli příznivci výletů, táboření a vlastně žádných podobných kratochvílí, které seodehrávají pod širým nebem. Dřív, nyní pro ně existovalo „dřív“, označující zmizelý svět báječné naivity – měli McWaidovi rádi muzea, knihkupectví a večeře v pěkných restauracích.

Když se Ted podíval doprava, Marcia ho spatřila z profilu, a překvapilo ji, co viděla. Navzdory tomu, žese věnovali tomu nejpochmurnějšímu úkolu, jaký si dokázala představit, jeho hezkou tvář zdobil náznakúsměvu.

„Na co myslíš?“ zeptala se Marcia manžela.

Šel dál. Ten melancholický úsměv nezmizel. V očích měl slzy, ale to bylo v posledních třech měsícíchcelkem běžné. „Pamatuješ si na to Haleyino taneční vystoupení?“

Absolvovala jenom jedno. Haley tehdy bylo šest. Marcia odpověděla: „Myslím, že to bylo naposledy, kdyjsem ji viděla v růžové.“

„Vybaví se ti ty šatičky?“

„Jasně,“ řekla Marcia. „Měla vypadat jako cukrová vata. Zvláštní vzpomínka. Vůbec se to k ní nehodilo.“

„To je pravda.“

„A dál?“

Ted se zastavil pod svahem. „Pamatuješ si, jak to vystoupení probíhalo?“

„Bylo to v sále základní školy.“

„Přesně tak. Sešli se tam všichni rodiče, celé to trvalo asi tři hodiny, bylo to tak příšerně nudné a člověkjenom čekal na ty dvě minuty, kdy se na jevišti objeví jeho dítě. Vzpomínám si, že Haley jako tančícícukrová vata přišla na řadu jako osmá nebo devátá z pětadvaceti nebo možná třiceti čísel, a když přišlana pódium, šťouchali jsme do sebe. Usmíval jsem se, díval jsem se na svoji dceru a na pár chvil jsem cítilčistou radost. Jako kdyby se mi v prsou rozzářilo nějaké světlo a Haley se tvářila tak vážně, znáš ji,Haley už tenkrát byla prostě Haley. Nechtěla to pokazit. Každý krok byl přesný a precizní. Sice to nemělorytmus ani výraz, ale Haley nedělá chyby. Pozoroval jsem ten malý zázrak a málem jsem prasknul pýchou.“

Ted se k ní obrátil, jako kdyby měla jeho vzpomínku potvrdit. Marcia pokývala hlavou a bez ohledu naneradostnou situaci se i na jejích rtech objevil lehký úsměv.

„A člověk tam seděl se slzami v očích,“ pokračoval Ted, „a myslel na to, jaká je to nádherná chvíle, a pak– a to je právě ohromné, se rozhlédl po hledišti, po ostatních rodičích, a uvědomil si, že všichni cítí totéžvůči svým dětem. Jistě, je to tak jasné a jednoduché, a přece mě to ohromilo. Nemohl jsem uvěřit, že tensenzační pocit, ta vlna lásky, nepatří jenom nám, že naše prožívání není jedinečné, a právě díky tomu tobylo ještě nádhernější. Vzpomínám si, jak jsem sledoval ostatní rodiče v hledišti. Viděl jsem lesknoucí se oči a úsměvy. Viděl jsem, jak ženy beze slova chytají muže za ruce. Naplnilo mě to úžasem. Jakokdybych, já nevím, nedokázal uvěřit, že se jedna místnost, ten školní sál, může zaplnit čistou láskou azároveň se nevznést do vzduchu.“

Marcia chtěla něco odpovědět, ale nedostávalo se jí slov. Ted pokrčil rameny, obrátil se a vykročil dosvahu. Zabořil nohu do země, zachytil se tenkého kmene a stoupal vzhůru. Nakonec Marcia řekla: „Já se tak bojím, Tede.“

„Zvládneme to,“ ujistil ji.

Úsměvy zmizely. Nebe bylo pořád temnější. Nad hlavami jim přeletěla helikoptéra. Ted natáhl rukudozadu. Marcia ji sevřela a on ji vytáhl nahoru. Společně pokračovali v pátrání po dceři.

O dva dny později našla jednotka psovodů tělo Haley McWaidové v mělkém hrobě na okraji

Ringwoodského státního parku.

Č Á S T D R U H Á

– 25,

Pohřby bývají jeden jako druhý. Stejné modlitby, obvyklé čtení z Bible, slova, která mají utěšit, alezejména v podobných situacích znějí uším nezasvěcených jako ta nejsměšnější klišé a nejurážlivější fráze.

U řečnického pultíku se většinou odehrává totéž a rozdílné bývají jen reakce truchlících.

Pohřeb Haley McWaidové dolehl na celé město jako temný olověný příkrov. Zármutek člověka zatíží, sváže mu údy a do plic nasype skleněné střepy, takže se i dýchání stane utrpením. Nyní to tak ve městěprožívali všichni, ale Wendy věděla, že se to změní. Poznala to po Johnově předčasné smrti. Zármutek jezničující, stravující. Ale přátel se sotva dotkne, včetně těch nejbližších. V rodině zůstává mnohem déle,možná navždycky, ale tak to má zřejmě být.

Wendy stála v kostele vzadu. Přišla pozdě a odešla brzy. Marcii a Teda vůbec neviděla. Její mysl jí tonedovolila, nedokázala se k tomu „postavit čelem“, jak trefně říkával živý a dýchající Charlie. Byl to obranný mechanismus, nic jiného. Takhle to funguje.

Svítilo slunce. O pohřbech to tak bývá vždycky. Její myšlenky se rozlétly za Johnem, do uzavřené rakve,ale ona se tomu bránila. Šla po ulici. Na rohu se zastavila, zavřela oči a zvedla obličej ke slunci. Hodinkyukazovaly jedenáctou. Byl čas na schůzku se šerifem Walkerem v úřadu koronera.

Kancelář se nacházela na nevábné Norfolk Street v Newarku a sloužila okresům Essex, Hudson, Passaic a Somerset. Newark v poslední době skutečně zažil jisté oživení, jenže to začínalo pár bloků východněodsud. Jaký smysl by však mělo přemisťovat koronerovo sídlo do nějaké příjemné čtvrti? Šerifa Walkerapotkala na ulici. Jako obvykle se zdálo, že ho jeho velikost uvádí do jistých rozpaků, neboť hrbil širokáramena. Napůl očekávala, že se k ní skloní a bude k ní hovořit, jako kdyby uklidňoval malé děcko, apřipadal jí díky tomu ještě roztomilejší.

„Myslím, že za sebou oba máme pár perných dnů,“ řekl Walker.

Smrt Haley McWaidové znamenala pro Wendy očištění. Vic ji přijal zpátky a povýšil ji na reportérkuhlavních víkendových příspěvků. Další stanice ji žádaly o rozhovor a chtěly mluvit o Danu Mercerovi a otom, jak hrdinná novinářka dopadla nejen pedofila, ale i vraha.

„Kde je vyšetřovatel Tremont?“ zeptala se.

„V penzi.“

„On ten případ nedokončil?“

„Co na něm chcete dokončovat? Haley McWaidovou zavraždil Dan Mercer. Mercer je po smrti. Tím celávěc v podstatě končí, nemyslíte? Dál budeme hledat Mercerovo tělo, ale dělám i na jiných případech, aexistuje vůbec někdo, kdo by chtěl trestat Eda Graysona za to, že toho parchanta zlikvidoval?“

„Jste si jistý, že to udělal Dan Mercer?“

Walker se zamračil. „Vy ne?“

„Jenom se ptám.“

„Tak především, není to můj případ. Vyšetřuje ho Frank Tremont. A ten si je celkem jistý. Ale ještě tonení úplný konec. Zajímá nás život Dana Mercera. Prověřujeme další případy pohřešovaných děvčat. Víte,kdybychom v tom pokoji nenašli Haleyin telefon, asi bychom si ji s Danem vůbec nespojili. Mohl to dělatroky a těch děvčat mohlo být hodně. Třeba mu cestu zkřížilo víc pohřešovaných holek, jenom o tomnevíme. Každopádně jsem okresní šerif, a k těm zločinům ani nedošlo v mé jurisdikci. Dělají na tom federálové.“

Vstoupili do poněkud fádní pracovny koronerky Tary O’Neillové. Wendy byla ráda, že se octli v místnosti,která vypadala spíše jako školní ředitelna než jako místo, které má něco společného s mrtvolami. Oběženy se již setkaly, když Wendy natáčela o vraždách v okolí. Tara O’Neillová na sobě měla elegantní černé šaty, mnohem přijatelnější než chirurgická zástěra –, ale Wendy jako obvykle překvapilo, jak je Taranádherná, byť ve stylu Morticie Addamsové. Tara byla vysoká a měla dlouhé, rovné a až příliš černé vlasy a bledou, klidnou a světélkující tvář, což jí dodávalo nadpozemsky gotického vzezření.

„Dobrý den, Wendy.“

Natáhla se zpoza stolu a potřásly si rukama. Její stisk byl toporný a formální.

„Dobrý den, Taro.“

„Není mi úplně jasné, proč má tenhle rozhovor proběhnout takhle soukromě,“ řekla Tara.

„Berte to tak, že nám prokazujete laskavost,“ navrhl Walker. „Ale vy ani nejste ve své jurisdikci, šerife.“

Walker rozpřáhl ruce. „Vážně to musí jít oficiální cestou?“

„Ne,“ odpověděla Tara. Posadila se a vyzvala je, aby učinili totéž. „Co pro vás můžu udělat?“

Židle byla dřevěná a navržená s ohledem na všechno ostatní kromě pohodlí. Tara vzpřímeně seděla a vyčkávala, jako vždy dokonalá profesionálka s taktním přístupem, který mrtví jistě oceňovali. Místnost by potřebovala vymalovat, ale podle starého vtipu si Tařini pacienti nikdy nestěžovali.

„Jak jsem říkal po telefonu,“ začal Walker, „rádi bychom si poslechli všechno, co máte o Haley McWaidové.“

„Jistě.“ Tara se podívala na Wendy. „Mám začít stanovením totožnosti?“

„To by bylo skvělé,“ řekla Wendy.

„Tak především, není pochyb o tom, že tělo nalezené v Ringwoodském státním parku patří pohřešované dívce Haley McWaidové. Rozklad značně pokročil, ale kostra je netknutá, stejně jako vlasy. Stručně řečeno, byla si pořád dost podobná, jenom jí scházela kůže. Chcete vidět fotky ostatků?“

Wendy pohlédla na Walkera. Tvářil se, jako by mu bylo na zvracení.

„Ano,“ odpověděla Wendy. Tara jí fotografie přisunula přes stůl jako jídelní lístek v restauraci. Wendy se obrnila. Neměla silnýžaludek, pokud šlo o drastické výjevy. Dokonce i z násilných filmů se jí dělalo špatně. Přinutila se kekrátkému pohledu a zase se odvrátila, ale i jediná děsivá vteřina jí stačila k tomu, aby navzdory hrůznému rozkladu poznala rysy Haley McWaidové.

„Oba rodiče, Ted a Marcia McWaidovi, trvali na tom, že chtějí dceřino tělo vidět,“ pokračovala O’Neillová dokonale monotónním hlasem. „Oba dceru poznali a poskytli nám pozitivní identifikaci. Následovalo několik dalších kroků. Váha a výška odpovídaly. Haley McWaidová utrpěla zlomeninu záprstní kůstky zaprsteníkem, když jí bylo dvanáct. Zranění se zahojilo, ale na rentgenovém snímku jsou stále patrné jehostopy. A samozřejmě jsme provedli porovnání DNA se vzorkem poskytnutým její sestrou Patricií. Zjistilijsme shodu. Stručně řečeno, o totožnosti není pochyb.“

„Co příčina smrti?“

Tara O’Neillová sepjala ruce a položila je na stůl. „Tu jsme zatím nestanovili.“

„Kdy myslíte, že ji budete znát?“

Tara O’Neillová se natáhla a vzala si zpátky fotografie. „Mám-li být upřímná, pravděpodobně nikdy.“

Pečlivě snímky uložila do obálky, zavřela ji a posunula ji doprava.

„Moment, vy říkáte, že nebudete schopni určit příčinu smrti?“

„Správně.“

„Není to neobvyklé?“

Tara O’Neillová se konečně usmála. Její úsměv byl příjemný a zároveň nutil k zamyšlení. „Ani ne.Veřejnost bohužel čerpá informace z televizních seriálů, ve kterých koroner dokáže zázraky. Podívá se domikroskopu a sype odpovědi z rukávu. Položme si třeba otázku, jestli byla Haley McWaidová zastřelena.Především, a tohle víme od techniků z místa činu, se tam nenašly žádné kulky. Nebyly ani v těle.

Prohlédla jsem rentgenové snímky, abych zjistila, jestli na kostech nejsou neobvyklé škrábance nebo zářezy, které by ukazovaly na střelné rány. Nic jsem neobjevila. Jenže ani tak nelze zastřelení vyloučit.Kulka nemusela zasáhnout kost. Protože se tělo převážně rozložilo, nemůžeme odhalit průstřel měkkýchtkání. Takže můžu pouze konstatovat, že neexistují žádné důkazy o zastřelení a že zastřelení jenepravděpodobné. Rozumíte mi?“

„Ano.“

„Dobře. Stejný závěr platí o bodnutí nožem, ale tady si nejsme jistí. Kdyby útočník například zasáhl tepnu –“

„Jistě, myslím, že to chápu.“

„A samozřejmě je tu mnoho dalších možností. Oběť mohla být udušena, klasický polštář na obličeji. Ipokud je tělo nalezeno po několika dnech, ne po pár měsících, bývá těžké s jistotou stanovit udušení. Vtomto případě, kdy tělo s velkou pravděpodobností leželo tři měsíce v zemi, je to prakticky nemožné.Také provádím testy na jisté specifické drogy, jenže když se tělo takhle rozloží, krevní enzymy uniknou.Řada testů pak nepřichází v úvahu. Laicky řečeno, tělo se při rozkladu změní v cosi jako alkohol. Itestování zachovaných tkání je tedy nespolehlivé. Haleyin sklivec, to je rosol mezi sítnicí a čočkou v oku – se rozložil, a proto ani ten nemůžeme použít pro testy na drogy.“

„Takže nemůžete říct, jestli to vůbec byla vražda?“

„Ne, jako koronerka nemůžu.“

Wendy se obrátila k Walkerovi. Ten pokýval hlavou. „My můžeme. Zamyslete se nad tím. V případu Dana Mercera nám chybí tělo. Zažil jsem, že se k soudu dostaly případy, ve kterých scházela mrtvola, a jak řekla Tara, není neobvyklé, že se tělo najde až po dlouhé době.“

O’Neillová vstala, což nepochybně značilo, že jsou na odchodu. „Ještě něco?“

„Došlo k sexuálnímu napadení?“

„Stejná odpověď: To prostě nevíme.“

Wendy se zvedla. „Díky, že jste se nám věnovala, Taro.“

Další toporné a formální potřesení rukou, a Wendy se ocitla zpátky na Norfolk Street ve společnosti šerifa Walkera.

„Pomohlo vám to?“ zeptal se Walker.

„Ne.“

„Říkal jsem vám, že z toho nic nebude.“

„Co dál? Případ končí?“

„Mám se k tomu vyjádřit oficiálně jako šerif? Končí.“

Wendy se rozhlédla po ulici. „Pořád se mluví o tom, že Newark ožívá.“

„Tahle čtvrť ne,“ poznamenal Walker.

„Vypadá to tak.“

„Co vy, Wendy?“ „Co myslíte?“

„Pro vás ten případ končí?“

Zavrtěla hlavou. „Zatím ne.“

„Nechcete mi o tom něco povědět?“

Zase zavrtěla hlavou. „Zatím ne.“

„Tak dobře.“ Velký muž přešlápl a sklopil zrak k chodníku. „Můžu se vás zeptat ještě na něco?“

„Jistě.“

„Připadám si jako pitomec. Asi na to není vhodná chvíle.“

Čekala.

„Až tohle všechno skončí a uplyne pár týdnů“, Walker se pokusil vzhlédnout a podívat se jí do očí – „vadilo by vám, kdybych vám zavolal?“

Ulice jí náhle připadala ještě opuštěnější. „S tou vhodnou chvílí jste měl pravdu.“

Walker zasunul ruce do kapes a pokrčil rameny. „Tohle mi nikdy moc nešlo.“

„Stanou se horší věci,“ řekla Wendy a snažila se neusmívat. Nakonec to takhle chodí, ne? Smrt v člověkuvyvolá touhu po životě. Svět se skládá z tenkých linií, které oddělují to, co považujeme za protiklady. „Ne,vůbec by mi nevadilo, kdybyste mi zavolal.“

Advokátní kancelář Hester Crimsteinové, Burton a Crimsteinová, sídlila na Manhattanu ve věžáku, kterýnabízel fantastické výhledy na město a řeku Hudson. Viděla Intrepid, letadlovou loď předělanou namuzeum, a obrovská „výletní“ plavidla, z nichž každé vezlo tři tisícovky turistů. Napadlo ji, že by radějirodila, než nasedla na takovou loď. Turistům se líbily, jenže když je vidíte každý den, výjimečné se stáváběžným, i když si to nechcete připustit.

Ed Grayson stál u okna. Díval se ven, ale pokud se mu výhled líbil, nechával si to pro sebe. „Nevím, co mám dělat, Hester.“ „Já ano,“ odvětila.

„Poslouchám.“

„Poslechněte profesionální radu své právní zástupkyně: Nedělejte nic.“ Grayson se usmál a pořád zíral z okna. „Není divu, že berete takové peníze.“

Hester rozhodila rukama. „Opravdu je to tak jednoduché?“

„Ve vašem případě ano.“

„Víte, opustila mě manželka. Chce se s Eddiem přestěhovat zpátky do Quebeku.“

„To je mi líto.“

„Celé je to moje chyba.“

„Ede, nevykládejte si to špatně, ale víte, že mi moc nejde utěšování a pronášení banalit, že?“

„Vím.“

„Takže vám to povím na rovinu: Podělal jste to důkladně.“

„Nikdy dřív jsem nikoho nezmlátil.“

„A pak jste to udělal.“

„Nikdy dřív jsem na nikoho nevystřelil.“

„A pak jste to udělal. Co tím chcete říct?“

Oba zmlkli. Edu Graysonovi ticho vyhovovalo. Hester Crimsteinové ne. Začala se houpat na židli, hrála si s tužkou a teatrálně vzdychala. Nakonec vstala a přešla místnost.

„Vidíte tohle?“

Ed se obrátil. Ukazovala na sochu Spravedlnosti. „Ano.“

„Víte, co to je?“

„Jistě.“

„Co?“

„To je vtip?“

„Kdo to je?“

„Spravedlnost.“

„Ano a ne. Má víc jmen. Spravedlnost, slepá spravedlnost, řecká bohyně Themis, římská bohyně Iustitia,egyptská bohyně Maat, nebo dokonce Themidiny dcery Diké a Astraea.“

„No a?“

„Už jste si tu sochu někdy pořádně prohlédl? Většina lidí si nejdřív všimne pásky přes oči, což je zřejmýodkaz na nestrannost. Taky je to nesmysl, protože nikdo není nestranný. Prostě si nepomůžeme. Alepodívejte se na pravou ruku. Drží v ní meč. Pořádný meč. Ten má představovat rychlý, často brutální trest nebo dokonce trest smrti. Jenže jak vidíte, jedině ona, systém, může vykonat něco takového. Systém,byť zatížený mnoha chybami, má právo použít ten meč. Vy ne, příteli.“

„Chcete říct, že jsem neměl brát spravedlnost do vlastních rukou?“ Grayson zvedl obočí. „Poslyšte, Hester, to má hloubku.“

„Všimněte si těch vah, chytráku. V levé ruce. Někteří lidé mají za to, že ty váhy znamenají dva strany sporu, obžalobu a obhajobu. Jiní tvrdí, že symbolizují spravedlnost nebo nestrannost. Ale zamyslete se nad tím. U vah je důležitá rovnováha, ne? Víte, já jsem advokátka, a vím, jakou mám pověst. Lidé sedomnívají, že obcházím zákony a využívám různé kličky a mezery. To je všechno pravda. Ale zůstávámuvnitř systému.“

„A to vás uklidňuje?“

„Ano. Protože tohle je ta rovnováha.“

„A já jsem ji narušil, pokud zůstaneme u vaší metafory?“

„Přesně tak. V tom spočívá krása našeho systému. Můžete ho upravovat a překrucovat, sama nedělámprakticky nic jiného –, ale když z něj nevybočíte, pořád nějak funguje, dobře nebo špatně. Když se dostanete mimo, když i s těmi nejlepšími úmysly narušíte rovnováhu, následuje chaos a katastrofa.“

Ed Grayson přikývl. „Tohle zní, jako kdybyste o tom potřebovala přesvědčit hlavně sebe.“

Usmála se. „Možná. Ale taky vím, že mám pravdu. Chtěl jste napravit špatnost. Jenže se narušila rovnováha.“

„Asi bych měl udělat něco, co by ji zase spravilo.“

„Takhle to nefunguje, Ede. To už víte. Nechte to být, ať má rovnováha šanci obnovit se sama.“

„I když to znamená, že lump zůstane na svobodě?“

Rozpřáhla ruce a usmála se na něj. „Kdo je teď vlastně lump, Ede?“

Ticho.

Nevěděl, jak to říct, a tak šel rovnou k věci. „Policie nemá ponětí, jak to bylo s Haley McWaidovou.“ Hester se nad tím zamyslela. „Tohle nemůžete vědět,“ namítla. „Třeba ponětí nemáme my.“

-– 26,

Dům patřící vyšetřovateli essexského okresu na penzi Franku Tremontovi měl dvě ložnice, hliníkovéobložení, nevelký, ale perfektně udržovaný trávník a napravo od dveří vlajku New York Giants. Pivoňky vtruhlících zářily tak jasnými barvami, že Wendy napadlo, jestli nejsou umělé.

Ušla deset kroků z chodníku k předním dveřím a zaklepala. Odhrnula se záclona na okně. O chvíli pozdějise dveře otevřely. Třebaže pohřeb skončil před několika hodinami, Frank Tremont byl pořád v černémobleku. Kravatu měl povolenou a dva horní knoflíky košile rozepnuté. Místy byl špatně oholený. V očíchměl zvláštní pohled a Wendy z něj cítila alkohol.

Bez pozdravu ustoupil stranou, dlouze vzdychl a bradou jí pokynul, ať jde dál. Vklouzla do domu. V temné místnosti svítila jediná lampa. Na odřeném stolku spatřila poloprázdnou láhev rumu Captain Morgan. None. Přes gauč ležely několikery otevřené noviny. Na podlaze stála lepenková krabice, ve které nejspíšskončil obsah jeho pracovního stolu. V televizi běžela reklama na nějaký stroj na cvičení a za zádypřehnaně nadšeného cvičitele bylo vidět několik mladých a naolejovaných plochých břich. Wendy seobrátila k Tremontovi. Ten pokrčil rameny.

„Napadlo mě, že když jsem teď v důchodu, mohl bych se dostat do formy.“

Nuceně se usmála. Na stolku u zdi stála fotografie dospívající dívky. Její účes byl v módě před patnácti,možná před dvaceti lety, ale nejnápadnější byl její úsměv, zářivý a široký, čistý dynamit, úsměv, jaký serodičům zabodne rovnou do srdce. Wendy věděla, co se stalo. Ta dívka byla určitě Frankova dcera, kterázemřela na rakovinu. Wendy se ohlédla k láhvi rumu a zauvažovala, jak by se s něčím takovým vyrovnala ona.

„Co se děje, Wendy?“

„Jste oficiálně v penzi?“ zeptala se ve snaze získat trochu času.

„Jo. Odešel jsem s velkou slávou, nemyslíte?“

„Mrzí mě to.“

„Tohle si nechte pro příbuzné oběti.“

Přikývla.

„Hodně se o vás psalo v novinách,“ poznamenal. „Ten případ z vás udělal celebritu.“ Zvedl sklenici vposměšném pozdravu. „Blahopřeji.“

„Franku?“ „Co?“

„Neřekněte něco hloupého, čeho byste litoval.“

Tremont přikývl. „Jo, dobrá poznámka.“

„Ten případ byl oficiálně uzavřen?“ zeptala se.

„Z našeho pohledu v podstatě ano. Pachatel je po smrti, pravděpodobně zakopaný v lese, což by někomu chytřejšímu než já mohlo připadat ironické.“

„Tlačil jste na Eda Graysona, aby vám prozradil, kde je tělo?“

„Dělal jsem, co jsem mohl.“

„A?“

„Nic neprozradil. Chtěl jsem mu nabídnout beztrestnost, pokud řekne, kde Mercerovo tělo leží, ale můj šéf Paul Copeland s tím nesouhlasil.“

Wendy si vzpomněla na Eda Graysona a zauvažovala, jestli by se s ním neměla ještě jednou spojit azjistit, zda se od něj něco nedozví. Tremont shodil noviny z gauče a vyzval ji, ať se posadí. Sám klesl dokřesla a sáhl po dálkovém ovládání.

„Víte, co zrovna dávají?“ „Ne.“

„Síň soudkyně Crimsteinové. Víte, že zastupuje Eda Graysona?“

„Řekl jste mi to.“

„Správně, zapomněl jsem. Měla pár zajímavých připomínek, když jsme ho vyslýchali.“ Sáhl po láhvi a nalil si do sklenice. Nabídl také jí, ale zavrtěla hlavou.

„Jaké připomínky?“

„Argumentovala, že bychom Edu Graysonovi měli dát za zabití Dana Mercera medaili.“

„Protože to byla spravedlnost?“

„Ne, i když tohle by ještě šlo. Jenže Hester to domyslela ještě dál.“

„Kam?“

„Kdyby prý Grayson nezabil Mercera, nenašli bychom Haleyin iPhone.“ Namířil dálkové ovládání na televizi a vypnul ji. „Upozornila, že za tři měsíce vyšetřování jsme nezaznamenali žádný pokrok a že o jedinoustopu, která vedla k Haley, se postaral Ed Grayson. Navíc připomněla, že dobrý detektiv by prověřilznámého zvrhlíka, který měl vazbu na okolí oběti. A víte co?“

Wendy zavrtěla hlavou.

„Hester na to kápla, jak jsem mohl přehlédnout souvislost mezi někým z Haleyina města a obviněnýmsexuálním násilníkem? Možná Haley zůstala pár dní naživu. Třeba jsem ji mohl zachránit.“

Wendy si prohlížela vyobrazení sebevědomého a mírně děsivého kapitána Morgana na láhvi. Člověk musí dostat strach, když pije o samotě s někým takovým. Otevřela ústa, aby něco namítla, ale Tremont ji zarazil mávnutím ruky.

„Prosím,neříkejte nic blahosklonného. Tím byste mě urazila.“

Měl pravdu.

„Asi jste se nepřišla podívat, jak se převaluju v sebelítosti.“

„Nevím, Franku. Je to docela zábavné.“

Málem se usmál. „Co potřebujete, Wendy?“ „Proč si myslíte, že ji zabil Dan Mercer?“

„Ptáte se na motiv?“

„Ano, přesně tak.“

„Chcete to podle abecedy? Jak jste sama dokázala, byl to úchylák.“

„Dobře, rozumím. Ale co z toho plyne? Haley McWaidové bylo sedmnáct. A v New Jersey je pohlavní styk povolen od šestnácti.“

„Třeba se bál, že by mohla mluvit?“

„O čem? Bylo to legální.“

„I tak. Zničilo by to jeho obhajobu.“

„Takže ji zabil, aby to ututlal?“ Zavrtěla hlavou. „Našli jste nějaký důkaz předchozího vztahu mezi Mercerem a Haley?“

„Ne. Vím, že jste něco takového naznačovala v tom parku, že se třeba seznámili u jeho bývalé a něco si začali. Jenže důkaz nemáme absolutně žádný a já ho ani nechci hledat, kvůli jejím rodičům. Nejlepší budepředpokládat, že ji viděl u Wheelerů, zbláznil se do ní a pak ji unesl, něco jí provedl a zabil ji.“

Wendy se zamračila. „Tomuhle já prostě nevěřím.“

„Proč ne? Pamatujete si na toho rádoby přítele Kirbyho Sennetta?“

„Ano.“

„Když jsme našli tělo, Kirbyho právník mu dovolil být, řekněme, vstřícnější. Ano, tajně se scházeli, i když stím byly potíže. Řekl, že na tom byla psychicky špatně, hlavně poté, co ji nevzali na Virginskou univerzitu.Dokonce se mu prý zdálo, že do něčeho spadla.“

„Drogy?“

Tremont pokrčil rameny. „Ani tohle rodiče nepotřebují vědět.“

„Tohle se mi taky nezdá. Proč by vám to Kirby neřekl hned na začátku?“

„Protože se jeho právník bál, že kdybychom věděli, jaký byl mezi nimi vztah, koukali bychom na toho kluka skrz prsty. Což je samozřejmě pravda.“

„Jenže když Kirby neměl co tajit?“

„Za prvé, kdo říká, že neměl co tajit? Je to drobný drogový dealer. Jestli v něčem jela, odhadl bych, že to měla od něj. Za druhé, většina právníků vám potvrdí, že nevina sama o sobě nic neznamená. Kdyby Kirbypřiznal, že to mezi nimi bylo jak na houpačce a že jí dodával něco ke šňupání nebo ke kouření, pověsili bychom se na něj a nedali bychom mu pokoj. A po nalezení těla by se to rozjelo naplno, jestli mirozumíte. Je pochopitelné, že Kirby začal mluvit teď, kdy mu nic nehrozí.“

„Systém funguje,“ uznala Wendy.

Pokrčil rameny.

„A jste si jistý, že s tím Kirby neměl nic společného?“

„Jako jestli nepřinesl Haleyin telefon do Mercerova pokoje on?“

Zamyslela se nad tím. „Dobrá připomínka.“

„Má bezvadné alibi. Víte, Kirby je typický fracek z bohaté rodiny, hraje si na rebela a možná někomu o Halloweenu hodil na dům vajíčko. Ale tohle je něco úplně jiného.“

Opřela se. Její pohled zabloudil k fotografii Tremontovy zesnulé dcery, ale dlouho tam nezůstal. Spěšně se odvrátila, snad až moc rychle. Frank si toho všiml.

„Moje dcera,“ poznamenal.

„Já vím.“

„O ní mluvit nebudeme, dobře?“

„Dobře.“

„Tak co se vám na tom případu nezdá, Wendy?“

„Asi nechápu, jaký to celé mělo důvod.“

„Podívejte se ještě jednou na tu fotku. Takhle to na světě nechodí.“ Narovnal se. Podíval se jí zpříma do očí. „Někdy, možná většinou, žádný důvod neexistuje.“

Když se vrátila k autu, všimla si zprávy od Ten-A-Flye. Zavolala mu zpátky.

„Našli jsme něco o Kelvinu Tilferovi.“

Klub otců věnoval několik posledních dní pátrání po spolužácích z Princetonu. Nejjednodušší pochopitelně bylo najít Farleyho Parkse. Wendy bývalému politikovi zkoušela už šestkrát telefonovat. Zatím se jí neozval. Nic překvapivého. Farley žil v Pittsburghu, takže se u něj nemohla jen tak zastavit. Prozatím ho ponechali stranou.

Druhý byl dr. Steve Miciano. Tomu se dovolala a domluvila si s ním schůzku. Pokud byla jiná možnost,Wendy s nimi nechtěla podrobnosti rozebírat po telefonu. Miciano se neptal. Řekl, že je v práci a čas budemít druhý den odpoledne. Wendy usoudila, že může počkat.

Třetí a podle Wendyina názoru nejdůležitější postavou byl tajemný Kelvin Tilfer. Zatím o něm nic nezjistili.Kdyby měli usuzovat podle internetu, ten člověk prostě zmizel ze světa.

„Co?“ zeptala se.

„Máme bratra. Ronald Tilfer pracuje pro UPS a rozváží zásilky po Manhattanu. Je to jediný příbuzný,kterého jsme objevili. Rodiče už zemřeli.“

„Kde bydlí?“

„V Queensu, ale můžeme nabídnout něco ještě lepšího. Víte, když Doug pracoval v Lehman Brothers, zadávali UPS spoustuzakázek. Doug obvolal svoje staré kontakty a zjistil trasu, po které ten bratr zásilky rozváží. Dneska je všechno v počítači, takže jeho pohyb můžeme sledovat online, kdybyste ho chtěla najít.“

„To chci.“

„Fajn, tak jeďte do města směrem k Upper West Side. Budu vám e-mailem posílat podrobnosti o tom, kdezrovna doručuje.“

O pětačtyřicet minut později objevila hnědou dodávku před restaurací Telepan nedaleko křižovatkyZápadní devětašedesáté ulice a Columbus Avenue. Zastavila u parkovacích hodin, hodila do nich párčtvrťáků a opřela se o kapotu. Když se podívala na dodávku, vzpomněla si na reklamu UPS, v níž člověk sdlouhými vlasy maloval cosi na bílou tabuli, a třebaže se jí okamžitě vybavilo spojení „UPS“ a „hnědý“,neměla ponětí, o čem ta reklama vlastně je. Charlie vždycky kroutil hlavou, když ji vysílali, hlavně běhemrozhodujících okamžiků fotbalových zápasů, a říkal: „Ten chlap by zasloužil pár facek.“

Zvláštní, co člověka napadne.

Ronald Tilfer, aspoň předpokládala, že to je on, neboť měl na sobě hnědou uniformu UPS, se súsměvem ohlédl a zamával, když vycházel z restaurace. Měl krátké prošedivělé vlasy a v šortkách pěkné nohy. Wendy se odpoutala od auta a zastoupila mu cestu, než došel k dodávce.

„Ronald Tilfer?“

„Ano.“

„Jmenuji se Wendy Tynesová. Jsem reportérka z NTC News. Snažím se najít vašeho bratra Kelvina.“

Přimhouřil oči. „Proč?“

„Dělám reportáž o jeho ročníku na Princetonu.“

„S tím vám nepomůžu.“

„Potřebuju s ním mluvit jenom na pár minut.“

„To nejde.“

„Proč ne?“

Chtěl ji obejít. Wendy se posunula, aby zůstala před ním. „Berte to tak, že Kelvin je nedostupný.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Nemůže s vámi mluvit. Natočte to bez něj.“

„Pane Tilfere?“

„Musím pracovat.“

„Ne, nemusíte.“

„Prosím?“

„Tohle byla dneska vaše poslední zásilka.“

„Jak to víte?“

Jen ať si s tím láme hlavu, pomyslela si Wendy. „Co kdybychom neztráceli čas s tímhle tajemným ‚je nedostupný‘ nebo ‚nemůže s vámi mluvit‘? Opravdu nutně se s ním potřebuju sejít.“

„Kvůli jeho ročníku na Princetonu?“

„Nejenom. Někdo pronásleduje jeho bývalé spolubydlící.“

„A podle vás je to Kelvin?“

„To jsme neřekla.“

„On to být nemůže.“

„Tak mi to pomozte dokázat. V každém případě někdo ničí lidem životy. Váš bratr je možná v nebezpečí.“

„Není.“

„Tak třeba může pomoci starým kamarádům.“

„Kelvin? Ten těžko někomu pomůže.“

Zas ty záhadné poznámky. Začínalo jí to vadit. „Mluvíte, jako kdyby byl mrtvý.“

„V podstatě to tak je.“

„Nechci, aby to znělo moc dramaticky, pane Tilfere, ale tohle je vážně otázka života a smrti. Jestli se mnou nechcete hovořit, můžu se obrátit na policii. Teď jsem tu sama, ale můžu se vrátit s celým štábem – kamery, mikrofony a tak dále.“

Ronald Tilfer táhle vzdychl. Její výhrůžky byly samozřejmě jalové, jenže on to nevěděl. Zakousl se dospodního rtu. „Nestačí vám moje slovo, že vám nemůže pomoct?“

„Je mi líto.“

Pokrčil rameny. „Fajn.“

„Fajn co?“

„Vezmu vás za Kelvinem.“

Wendy přes silné ochranné sklo hleděla na Kelvina Tilfera.

„Jak dlouho tu je?“

„Tentokrát?“ Ronald Tilfer pokrčil rameny. „Asi tři týdny. Za týden ho pravděpodobně pustí.“

„A pak půjde kam?“

„Žije na ulici, dokud zase neprovede něco nebezpečného. Potom ho znova šoupnou sem. Stát ustupuje oddlouhodobého zavírání do psychiatrických léčeben. Takže ho pouštějí.“

Kelvin Tilfer soustředěně psal do zápisníku, nos jen pár centimetrů nad papírem. Wendy přes sklo slyšela,jak křičí. Jeho slova nedávala smysl. Kelvin vypadal daleko starší než spolužáci. Vlasy a vousy měl šedivé.Chyběly mu zuby.

„Byl z nás ten chytřejší,“ řekl Ronald. „Úplný génius, hlavně přes matematiku. Do toho sešitu si zapisujevýpočty. Matematické problémy. Píše celý den. Nemyslí na nic jiného. Máma se snažila, aby žil normálně,víte? Ve škole chtěli, aby přeskočil pár tříd. Máma to nedovolila. Nutila ho sportovat, aby byl jakoostatní. Stejně jsme ale věděli, že to skončí takhle. Ona se to šílenství pokoušela odvrátit. Jenže to bylo jako zadržovat oceán holýma rukama.“ „Co mu je?“

„Je těžký schizofrenik. Mívá příšerné psychotické epizody.“

„Ano, ale co se mu stalo?“

„Jak to myslíte, co se mu stalo? Je nemocný. Nemá to žádný důvod.“ Nemá to žádný důvod, tohle dnesslyšela už podruhé. „Jak člověk dostane rakovinu? Nesouvisí to s tím, že ho v dětství bila matka. Je tochemická nerovnováha. Jak jsem řekl, měl to prostě v sobě. Jako kluk vůbec nespal. Nedokázal vypnout mozek.“

Wendy si vzpomněla, co jí vyprávěl Phil. Zvláštní. Podivínský geniální matematik. „Léčba mu pomáhá?“

„Uklidní se, to ano. Jako když strefíte slona uspávací střelou. Stejně neví, kde je ani co je zač. Kdyžvystudoval Princeton, dostal práci u jedné farmaceutické firmy, ale pořád se ztrácel. Vyhodili ho. Zůstal na ulici. Osm let jsme netušili, kde je. Když jsem ho nakonec našel v lepenkové krabici plné jeho vlastních výkalů, Kelvin měl pár špatně zahojených zlomenin. Přišel o zuby. Nechápu, jak přežil, kde bral jídlo, čím musel projít.“

Kelvin zase začal křičet. „Himmler! Himmler má rád tuňákové steaky!“ Wendy se otočila k Ronaldovi. „Himmler? Ten nacista?“

„Vidíte sama. Nedává to smysl.“

Kelvin se opět skláněl nad blokem a psal ještě rychleji.

„Můžu s ním mluvit?“ zeptala se.

„To byl vtip, viďte?“

„Ne.“

„Nic tím nezískáte.“

„A nic nezkazím.“

Ronald Tilfer se podíval z okna. „Většinou nepoznává ani mě. Kouká se úplně nepřítomně. Chtěl bych hovzít domů, ale mám ženu, dítě…“

Wendy mlčela.

„Měl bych udělat něco, abych ho ochránil, nemyslíte? Když ho zamknu, rozčiluje se. Takže ho vždyckypustím a bojím se o něj. Jako kluci jsme chodili na zápasy Yankees. Kelvin si pamatoval statistiky všechhráčů. Dokonce je aktualizoval, když byli na pálce. Moje teorie: Genialita je prokletí. Takhle se na todívám. Podle některých rozumějí geniální lidé vesmíru líp než ostatní. Vidí vesmír takový, jaký opravdu je – a skutečnost je natolik příšerná, že se z toho zblázní. Prozření vede k nepříčetnosti.“

Wendy se dívala před sebe. „Mluvil Kelvin někdy o Princetonu?“

„Máma na něj byla moc pyšná. Vlastně my všichni. Děti z naší čtvrti nechodily na prestižní univerzity.

Nejdřív jsme se báli, že tam nezapadne, ale nakonec si našel kamarády.“

„Ti kamarádi teď mají potíže.“

„Podívejte se na něj, paní Tynesová. Myslíte, že jim může pomoct?“

„Ráda bych to zkusila.“

Pokrčil rameny. Nemocniční zřízenec Wendy předložil nějaké papíry k podpisu a doporučil jí, ať si udržujeodstup. Po pár minutách byli Wendy a Ronald uvedeni do pokoje se skleněnými stěnami. Sanitář zůstalstát u dveří. Kelvin seděl za stolem a dál čmáral do zápisníku. Stůl byl široký, takže Wendy a Ronald byli v bezpečné vzdálenosti. „Ahoj, Kelvine,“ pozdravil Ronald. „Trubci nechápou podstatu.“

Ronald pohlédl na Wendy. Pokynul jí, ať začne.

„Chodil jste na Princeton, je to tak, Kelvine?“

„Jak říkám. Himmler má rád tuňákové steaky.“ Ani nezvedl oči od zápisníku. „Kelvine?“ Pokračoval v psaní.

„Vzpomínáte si na Dana Mercera?“

„Běloch.“

„Ano. A Phila Turnballa?“

„Z bezolovnatého benzínu dobrodince rozbolí hlava.“

„Vaši kamarádi z Princetonu.“

„Prestižní univerzita, člověče. Někdo nosí zelené boty. Nesnáším zelené boty.“

„Já taky.“

„Prestižní univerzita.“

„Přesně tak. Vaši kamarádi z prestižní univerzity. Dan, Phil, Steve a Farley. Pamatujete si na ně?“ Kelvin konečně přestal psát. Zvedl oči. Nic v nich nebylo. Hleděl na Wendy, ale evidentně ji neviděl.

„Kelvine?“

„Himmler má rád tuňákové steaky,“ zašeptal naléhavě. „A starosta? Tomu je to úplně jedno.“ Ronald svěsil hlavu mezi ramena. Wendy se snažila upoutat Kelvinův pohled.

„Chci s vámi mluvit o vašich spolubydlících z koleje.“

Kelvin se rozesmál. „Spolubydlících?“

„Ano.“

„To je sranda.“ Chechtal se, no, jako šílenec. „Spolubydlící. To je ale srandovní slovo.“

Znova se zasmál. Wendy však usoudila, že je to lepší než připomínky k Himmlerovým chutím.

„Pamatujete si svoje bývalé spolubydlící?“

Smích ustal, jako když někdo cvakne vypínačem.

„Mají problémy, Kelvine,“ pokračovala. „Dan Mercer, Phil Turnball, Steve Miciano, Farley Parks. Ti všichni mají problémy.“ „Problémy?“

„Ano.“ Zopakovala čtveřici jmen. Pak ještě jednou. V Kelvinově obličeji se něco začalo dít. Rozpadal se jípřed očima. „Panebože, to ne…“

Kelvin se rozplakal.

Ronald zbystřil. „Kelvine?“

Natáhl k bratrovi ruku, ale zarazil ho Kelvinův výkřik. Byl to náhlý a pronikavý jekot. Wendy uskočila dozadu.

Kelvin vytřeštil oči. „Zjizvená tvář!“

„Kelvine?“

Prudce vstal, až převrhl židli. Vyrazil k němu sanitář. Kelvin znovu vykřikl a rozběhl se do kouta. Sanitář volal pro posily.

„Zjizvená tvář!“ vřeštěl Kelvin. „Dostane nás všechny. Zjizvená tvář!“ „Kdo je ‚zjizvená tvář‘?“ volala Wendy.

Ozval se Ronald. „Nechte ho být!“

„Zjizvená tvář!“ Kelvin zavřel oči. Dlaně držel u spánků, jako kdyby se mu měla rozskočit hlava. „Říkal jsem jim to! Varoval jsem je!“ „Co to znamená, Kelvine?“

„Dost!“ řekl Ronald.

Kelvin byl někde jinde. Kýval hlavou dopředu a dozadu. Dostavili se dva sanitáři. Jakmile je Kelvin spatřil,spustil křik. „Zastavte ten hon! Zastavte ten hon!“ Vrhl se na zem a lezl po všech čtyřech. Ronald měl vočích slzy. Pokoušel se bratra uklidnit. Kelvin se vyškrábal na nohy. Sanitáři ho složili jako v ragby. Jedenmu skočil na nohy a druhý na trup.

„Neubližujte mu!“ volal Ronald. „Prosím!“

Kelvin ležel na podlaze. Sanitáři ho znehybnili. Ronald je prosil, ať mu neubližují. Wendy se snažila dostatblíž ke Kelvinovi, navázat s ním nějaký kontakt.

Kelvin se jí konečně podíval do očí. Wendy se k němu sklonila, zatímco se zmítal na zemi. Jeden sanitářkřikl: „Běžte od něho!“

Nevšímala si ho. „Co je, Kelvine?“

„Říkal jsem jim to,“ zašeptal. „Varoval jsem je.“

„Před čím jste je varoval, Kelvine?“

Kelvin se rozplakal. Ronald chytil Wendy za rameno a chtěl ji odtáhnout. Setřásla ho.

„Před čím jste je varoval, Kelvine?“

Dorazil třetí sanitář. V ruce držel injekční stříkačku. Cosi Kelvinovi píchl do ramena. Kelvin se teď díval Wendy do očí.

„Před tím honem,“ řekl náhle klidným hlasem. „Měli jsme toho nechat.“

„Před jakým honem?“

Ale droga začínala účinkovat. „Neměli jsme s tím vůbec začínat,“ pronesl Kelvin tiše. „Zjizvená tvář by vám to řekla. Neměli jsme to dělat.“

-– 27,

Ronald Tilfer neměl ponětí, kdo je „zjizvená tvář“ nebo o jakém honu jeho bratr hovořil. „Tyhle věci už říkal, hon a zjizvená tvář. Jako když mluví o Himmlerovi. Podle mě to nic neznamená.“

Wendy cestou domů uvažovala, co z těchto nesouvislých informací vyvodí, a připadala si ještě zmatenější než ráno. Charlie seděl na gauči a sledoval televizi.

„Ahoj,“ řekla.

„Co je k večeři?“

„Díky, mám se fajn. Co ty?“

Charlie vzdychl. „Nemáme tyhle zdvořilosti už za sebou?“ „A obyčejné slušné chování taky, jak se zdá.“

Charlie se ani nepohnul.

„Je ti něco?“ zeptala se ho a v jejím hlasu zaznělo víc obav, než zamýšlela.

„Mně? Nic, proč?“

„Haley McWaidová byla tvoje spolužačka.“

„Jo, ale skoro jsem ji neznal.“

„Na pohřbu bylo hodně tvých spolužáků a kamarádů.“

„Já vím.“

„Viděla jsem tam Clarka a Jamese.“

„Já vím.“

„Tak proč jsi tam nešel ty?“

„Protože jsem ji neznal.“ „Clark a James ano?“

„Ne,“ odpověděl Charlie. Narovnal se. „Poslyš, je mi hrozně. Je to tragédie. Ale lidi, dokonce i moji dobříkamarádi, se vyžívají v tom, že se jich to nějak týká. Nešli tam projevit soustrast. Ukázali se, protože sechtěli předvést. Chtěli k tomu patřit. Šlo jim hlavně o sebe, jestli mi rozumíš.“

Wendy přikývla. „Rozumím.“

„Většinou mi to nevadí,“ pokračoval Charlie. „Ale když jde o zabitou holku, je mi líto, ale nejdu do toho.“

Charlie položil hlavu na polštář a pokračoval ve sledování televize. Wendy na něj chvíli zírala.

Aniž se k ní otočil, opět vzdychl a zeptal se: „Co je?“

„Teď jsi mluvil jako táta.“

Charlie mlčel.

„Mám tě ráda,“ řekla Wendy.

„Mluvím jako táta, když se tě znova zeptám, co je k večeři?“

Zasmála se. „Podívám se do ledničky,“ řekla, i když věděla, že tam nic není a ona musí něco objednat.

Dneska japonské závitky, s hnědou rýží, aby to bylo zdravější. „Ještě jedna věc. Znáš Kirbyho Sennetta?“ „Moc ne. Od vidění.“

„Je to prima kluk?“

„Ne, je to totální magor.“

Usmála se. „Slyšela jsem, že trochu prodává drogy.“

„Hlavně je to vůl.“ Charlie se posadil. „Co je to za otázky?“

„Jenom jiný pohled na případ Haley McWaidové. Povídá se, že ti dva spolu chodili.“

„No a?“

„Nemohl by ses na to přeptat?“

Zděšeně na ni pohlédl. „Jako že bych se stal tajným začínajícím reportérem?“

„Máš něco proti tomu?“

Neobtěžoval se odpovědět, a vtom Wendy dostala další nápad, který jí připadal docela dobrý. Šla nahoru a zapnula počítač. Zapátrala v obrázcích a našla jeden, který jí dokonale vyhovoval. Dívka na fotografii vypadala na osmnáct, euroasijský typ, brýle jako knihovnice, blůza s hlubokým výstřihem, dokonalé tělo.

Jo, ta bude stačit.

Wendy s využitím dívčina obrázku rychle založila profil na Facebooku. Jméno vzniklo jako kombinace jejích dvou nejlepších kamarádek z koleje, Sharon Haitová. To by bylo. Teď se jen potřebovala stát Kirbyho přítelkyní.

„Co to děláš?“

Byl to Charlie.

„Vytvářím falešný profil.“

Charlie se zamračil. „Proč?“

„Doufám, že si mě Kirby přidá mezi přátele. Potom s ním možná začnu konverzovat.“

„Vážně?“

„Ty myslíš, že to nevyjde?“ „Ne s touhle fotkou.“

„Proč ne?“

„Moc sexy. Vypadá jako robot pro rozesílání spamu.“ „Jako co?“

Charlie si povzdechl. „Firmy podobné fotky využívají k rozesílání nevyžádané pošty. Najdi nějakou holku,která vypadá dobře, ale fakt existuje. Chápeš, jak to myslím?“

„Myslím, že ano.“

„A ať je třeba z Glen Rocku. Kdyby byla z Kasseltonu, znal by ji.“

„Cože, ty znáš všechny holky ve městě?“

„Všechny hezké holky? Skoro. Nebo jsem o nich aspoň slyšel. Takže zkus nějaké město poblíž, ale ne mocblízko. Napiš, že ti o něm vyprávěla kamarádka a pak jsi ho viděla v obchoďáku nebo tak někde. Zjisti sijméno nějaké opravdové holky z toho města, kdyby se po ní ptal, hledal její číslo nebo něco. Musíš mít ale jistotu, že na Googlu neobjeví žádnou jinou její fotku. Řekni, že ses zrovna přihlásila na Facebook azačínáš shánět přátele, nebo mu bude divné, že ještě žádné nemáš. Napiš pár věcí do informací. Její oblíbené filmy a skupiny.“

„Třeba U2?“

„Něco mladšího než sto let.“ Doporučil několik skupin, o kterých Wendy nikdy neslyšela. Zapsala si je.

„Myslíš, že to vyjde?“ zeptala se.

„Pochybuju, ale nikdy nevíš. Minimálně si tě dá do přátel.“

„A jak mi to pomůže?“

Další vzdychnutí. „Tohle jsme už řešili. Je to jako s tou princetonskou stránkou. Jakmile budeš v jeho přátelích, uvidíš celý jeho profil. Máš přístup k jeho fotkám, příspěvkům na zdi, přátelům, komentářům, hrám, které hraje, ke všemu.“

Princetonská stránka jí připomněla něco jiného. Doklikala na ni, našla odkaz na „admina“ a napsala mu email. Administrátor se jmenoval Lawrence Cherston a podle stručného popisu to byl „bývalý prezident našítřídy“. Na profilové fotografii měli oranžovo-černou princetonskou kravatu. Nádhera. Wendy mu odeslala stručný vzkaz: Dobrý den, jsem televizní reportérka, točím o vašem ročníku na Princetonu a moc ráda bych se s vámisešla. Prosím, ozvěte se mi na kterémkoli z níže uvedených kontaktů.

Když zprávu odesílala, zabzučel jí telefon. Podívala se na displej a spatřila přijatou zprávu. Byla od Phila Turnballa: POTREBUJI S VAMI MLUVIT.

Napsala odpověď: JISTE, ZAVOLEJTE.

Následovala přestávka. Potom: NE PO TELEFONU.

Wendy nevěděla, jak tomu má rozumět, a tak odepsala: PROC NE?

MUZETE BYT ZA 30 MINUT V BARU ZEBRA?

Wendy uvažovala, proč se vyhnul její otázce. PROC NEMUZEME MLUVIT PO TELEFONU?

Delší přestávka. JA TED TELEFONUM NEVERIM.

Zamračila se. Tohle bylo trochu jako ze špionážního románu, ale Phil Turnball jí nepřipadal jako člověk, který si libuje v přehánění. Nemělo smysl odhadovat, co za tím vězí. Brzy se s ním uvidí. Napsala „OK“ a potom se obrátila zpátky k Charliemu. „Co je?“ zeptal se.

„Musím utíkat na schůzku. Můžeš si objednat večeři?“

„Mami?“ „Copak?“

„Dneska máte setkání rodičů před koncem školního roku, pamatuješ?“ Skoro se praštila do čela. „Sakra, úplně jsem zapomněla.“

„Ve škole“, Charlie se podíval na zápěstí, ačkoli neměl hodinky, „za necelých třicet minut. A jsi vevýboru pro občerstvení nebo něčem takovém.“

Ve skutečnosti měla opatřit cukr/umělé sladidlo a mléko/nemléčnou náhražku do kávy, avšak ze skromnosti se tím nechlubila.

Mohla by se omluvit, ale škola brala to závěrečné setkání velmi vážně a Wendy věděla, že poslední dobousyna a školní záležitosti, mírně řečeno, zanedbávala. Sáhla pro telefon a napsala Philu Turnballovi: MUZEME SE SEJIT V 10 VECER?

Neodpověděl hned. Zamířila do ložnice a převlékla se do džínů a zelené blůzy. Vyndala si kontaktní čočky, nasadila brýle a vlasy si stáhla do culíku. Neformální vzhled.

Zabzučel telefon. Odpověď Phila Turnballa: OK.

Sešla dolů. V obývacím pokoji byl Pops. Na hlavě měl červený šátek. Tyhle šátky sluší jen mizivému procentu mužů. Pops se mezi ně probojoval, byť s odřenýma ušima.

Když ji spatřil, zavrtěl hlavou. „Nosíš brejle jako stará ženská?“

Pokrčila rameny.

„Takhle žádného chlapa nesbalíš.“

Jako kdyby na setkání rodičů nešla kvůli ničemu jinému. „Sice ti do toho nic není, ale zrovna dneska jsem dostala pozvánku na rande.“

„Po tom pohřbu?“

„Jo.“

Pops pokýval hlavou. „To mě nepřekvapuje.“

„Proč?“

„Já jsem po jednom pohřbu zažil nejlepší sex svého života. Něco neuvěřitelného vzadu v limuzíně.“

„Páni, vylíčíš mi někdy všechny podrobnosti?“

„Děláš si srandu?“

„Rozhodně.“

Políbila ho na tvář, požádala, aby dohlédl na Charlieho s večeří, a vyrazila k autu. Zastavila se vsupermarketu pro náležitosti do kávy. Než dojela ke škole, parkoviště bylo plné. Podařilo se jí najít místona Beverly Road. Technicky vzato se možná nacházelo méně než patnáct metrů od stopky, avšak jí se tonechtělo přeměřovat. Pro dnešní večer se Wendy Tynesová stala rebelkou.

Rodiče už obcházeli kolem nedostatečně vybaveného stolku s kávou, když Wendy vešla do budovy.Přispěchala k nim a s omluvami rozkládala svůj nákup kolem konvic. Millie Hanoverová, předsedkyněorganizačního výboru a matka, která proslula jako vedoucí výtvarného kroužku, se beze slova zamračila.Zato otcové nad Wendyinou nedochvilností smířlivě mávli rukou. Vlastně až příliš smířlivě. To byl jeden zdůvodů, proč si Wendy zapnula blůzu až ke krku, nevzala si moc těsné džíny a zvolila tuctově vypadajícíbrýle a nenápadný účes. Se ženatými muži se nikdy nepouštěla do delších rozhovorů. Nikdy. Možná jikvůli tomu označovali za nafoukanou nebo upjatou, ale pořád to bylo lepší než běhna nebo coura.Manželky z města k ní přistupovaly s jistou podezřívavostí. O večerech jako tento bývala v pokušení obléci si tričko s nápisem „Opravdu vám nechci ukrást manžela.“

Hlavním tématem konverzace byly univerzity, konkrétně čí dítě se na kterou dostalo či nedostalo. Někteří rodiče se chvástali, jiní vtipkovali a další předváděli Wendyin oblíbený kousek, tedy převlékání kabátů vpolitickém stylu, když náhle vychvalovali školy, které původně byly jejich záložní variantou, kdyby nevyšlaprvní volba. Možná jim ale křivdila. Třeba se jen snažili potlačit zklamání.

Naštěstí se ozval milosrdný zvonek, který Wendy vrátil do školních dob, a všichni se vydali do sálu.Osazenstvo jednoho informačního stánku rodiče vyzývalo, aby vyvěšovali cedule s omezením rychlosti anápisem JEZDĚTE POMALU, MILUJEME SVOJE DĚTI, což podle jejího názoru mohlo fungovat, jen z tohojaksi vyplývalo, že řidiči ty svoje nemilují. V dalším rozdávali samolepky na okna, díky nimž se sousedémohli dozvědět, že vaše obydlí je „Dům bez drog“, tedy cosi na informační úrovni „Dítěte v autě“. Jeden stánek obsadili zástupci Mezinárodního institutu pro potírání alkoholu se svou kampaní „Ne v našem domě“, namířenou proti pořádání pijáckých večírků rodiči. V jiném byly k dispozici smlouvy proti alkoholuza volantem. Teenageři se v nich zavazovali, že nikdy nebudou řídit opilí a nesednou do auta řízenéhoněkým, kdo pil. Rodič na oplátku slíbil, že pro dítě v kteroukoli hodinu po telefonické vý zvě přijede.

Wendy si našla místo vzadu. Vedle ní se usadil přehnaně přátelský otec se zataženým břichem aúsměvem jako televizní konferenciér. Ukázal směrem ke stánkům. „Bezpečnost na každém rohu,“poznamenal. „Nemyslíte, že je to přehnané?“

Wendy neodpověděla. Vedle muže usedla jeho zamračená manželka. Wendy zamračenou manželkusvědomitě pozdravila, představila se a řekla, že je Charlieho matka, přičemž se záměrně vyhýbala očnímukontaktu s usměvavým odpůrcem bezpečnosti.

Ředitel Pete Zecher vystoupil na pódium a všem poděkoval, že se v tomto „velice obtížném týdnu“dostavili. Následovala minuta ticha za Haley McWaidovou. Někteří se divili, že dnešní setkání nebyloodloženo, ale kalendář školních akcí byl tak nabitý, že se prostě nenašlo jiné volné datum. Kromě toho,jak dlouho by měli čekat? Den? Týden?

Po rozpačitém úvodu Pete Zecher uvedl Millie Hanoverovou, která nadšeně oznámila, že tématemletošního společenského večera, pořádaného rodiči pro studenty, budou „Superhrdinové“. Millie stručněobjasnila, že tělocvična základní školy bude vyzdobena variacemi na různá místa z komiksů. Batmanovajeskyně. Supermanova Pevnost samoty. Xavierův institut X-Menů či jak se to jmenuje. Ústředí Ligyspravedlivých. V posledních letech škola zažila motivy Harryho Pottera, televizní show Trosečník (tomožná nebylo tak nedávno, pomyslela si Wendy) či dokonce Malé mořské víly.

Smyslem akce bylo poskytnout absolventům bezpečný prostor pro oslavy po závěrečném plese aslavnostním ukončení školního roku. Studenty svážely autobusy a průvodci z řad rodičů museli zůstatvenku. Na společenském večeru nebylo dovoleno pít alkohol a užívat drogy, třebaže je tam v minulýchletech někteří teenageři propašovali. Díky snadné dostupnosti rodičů a autobusové dopravě sespolečenský večer jevil jako skvělá alternativa tradičních mejdanů.

„Ráda bych představila pilné vedení organizačního výboru,“ řekla Millie Hanoverová. „Až řeknu vašejméno, prosím vstaňte.“ Představila zástupce pro výzdobu, zástupce pro nápoje, zástupce pro pohoštění, zástupce pro dopravu a zástupce pro propagaci, z nichž každý za vlažného potlesku povstal. „Vy ostatní se hlaste jako dobrovolníci. Bez vás to nezvládneme a je to báječný způsob, jak dětem pomoci zakončitstředoškolské studium v pozitivním duchu. Nezapomínejme, že to děláme pro vlastní děti a že bysteneměli spoléhat na ostatní.“ Millie by snad mohla hovořit ještě blahosklonněji, ale bylo těžké si topředstavit. „Děkuji, že jste mě vyslechli. Zapisujte se do archů, které budou k dispozici.“

Potom ředitel Zecher představil kasseltonského policistu Davea Pecoru, městského komisaře probezpečnost, který nastínil, jaká nebezpečí jsou spojena s večírky po závěrečném plese a ukončeníškolního roku. Oznámil, že se vrací heroin. Mluvil o lékových večírcích, na něž mládež nosí medikamenty,které ukradne doma, vysype je do velké mísy a zapojí se do experimentování. Wendy o tom chtěla vloninatáčet, ale nedokázala objevit žádné případy ze skutečného světa, jen nepřímé důkazy. Jedenpředstavitel protidrogové agentury DEA jí řekl, že lékové večírky jsou spíše městským folklorem nežrealitou. Policista Pecora dále upozornil na nebezpečí alkoholu pro nezletilé: „Na otravu alkoholem každýrok zemřou čtyři tisíce dětí,“ avšak neřekl, zda se toto číslo vztahuje na celý svět nebo jen Spojené státy a jak staré tyto děti jsou. Zopakoval, že „žádný rodič svému dítěti neprospěje“ pořádánm pijáckéhovečírku. S přísným pohledem dodal, že existují případy rodičů, kteří takový večírek uspořádali, byliodsouzeni za zabití a nyní sedí ve vězení. Dokonce začal podrobně popisovat poměry ve věznicích, jakokdyby chtěl přítomným nahnat strach.

Wendy se kradmo podívala na hodinky, jako v dobách, kdy sama chodila do školy. Devět třicet. Hlavou sejí honily tři myšlenky. Za prvé, chtěla odsud vypadnout a zjistit, co jí chtěl náhle tajemný Phil Turnball. Zadruhé, pravděpodobně by se měla zapojit do nějakého výboru. Ačkoli jí celá ta myšlenka společenského večera připadala pochybná, zčásti to byl další pokus vetřít se dětem do života a zčásti si jej rodičeorganizovali sami pro sebe –, přece jenom by bylo nespravedlivé, kdyby se pouze spoléhala na ostatní,jak o tom mluvila Millie, ačkoli se akce zúčastní i Charlie.

Třetí a možná nejdůležitější myšlenka se týkala Ariany Nasbrové a toho, jak alkohol v kombinaci s řízením připravil Johna o život. Wendy mimoděk napadlo, že rodiče Ariany Nasbrové asi měli navštívit nějaképodobné hysterické setkání, a že kdyby ten přehnaný důraz na bezpečnost v příštích několika týdnechpřispěl k záchraně jediného života, nějaká rodina bude ušetřena toho, co prožili ona a Charlie.

Na pódium se vrátil Zecher a zakončil setkání tím, že všem přítomným poděkoval za účast. Wendy serozhlédla po povědomých tvářích a byla zklamaná sama sebou, že zná tak málo rodičů synovýchspolužáků. McWaidovi pochopitelně scházeli. Totéž platilo o Jenně a Noelovi Wheelerových. Obhajobaskandalizovaného exmanžela stála rodinu Jenny Wheelerové značnou část popularity mezi sousedy –avšak po vraždě Haley McWaidové se pro ně život tady musel stát takřka nesnesitelným.

Rodiče se rozcházeli na místa pro přihlašování do výborů. Wendy si vzpomněla, že Brenda Traynorová,zástupkyně pro propagaci, je kamarádka Jenny Wheelerové a zároveň prvotřídní drbna, neodolatelnápředměstská kombinace. Wendy zamířila k ní.

„Dobrý večer, Brendo.“

„Ráda vás vidím, Wendy. Hlásíte se jako dobrovolnice?“

„Ano, jistě. Napadlo mě, že bych mohla pomoct s propagací.“

„To by bylo báječné. Je tu snad někdo lepší než slavná televizní reportérka?“

„No, tak slavná nejsem.“ „Ale jste.“

Wendy se přinutila k úsměvu. „Tak kam se mám zapsat?“

Brenda jí ukázala arch. „Schůzky výboru máme každé úterý a čtvrtek. Nemohla by jedna být u vás?“

„Samozřejmě.“

Se skloněnou hlavou napsala své jméno. „Co myslíte,“ zamířila Wendy k tématu, které bylo citlivé a současně nevyhnutelné, „nebylo by fajn mít v propagačním výboru Jennu Wheelerovou?“

„To nemůžete myslet vážně.“

„Myslím, že studovala žurnalistiku,“ vymýšlela si Wendy.

„Není to jedno? Po tom, co udělala, když do naší čtvrti pustila tu zrůdu, a stejně se stěhují.“

„Stěhují?“

Brenda přikývla a naklonila se dopředu. „Před jejich domem je cedule ‚Na prodej‘.“

„Aha.“

„Amanda ani nepůjde na ples. Je mi jí líto, přeci to není její chyba –, ale rozhodla se správně. Všem by to zkazila.“ „A kde budou bydlet?“

„No, slyšela jsem, že Noel sehnal místo v nějaké nemocnici v Ohiu. V Columbusu, Cantonu nebo možná Clevelandu. V Ohiu všechno začíná na C, takže se mi to plete. Když nad tím tak přemýšlím, bude toCincinnati. Další C. Ale čte se jinak, že?“

„Ano. Už se tam Wheelerovi přestěhovali?“

„Ne, myslím, že ne. Vlastně mi to povídala Talia, znáte Talii Norwichovou? Taková hezká? Dcera sejmenuje Allie? Trochu při těle? Talia mi každopádně říkala, že se ubytovali v hotelu Marriott Courtyard, dokud nebudou moci odjet.“

Víc nepotřebovala.

Wendy si vzpomněla na Jennino vyprávění o Danovi, o té jeho části, do které nikdy pořádně nepronikla –jak to jenom řekla? Že se mu něco stalo na vysoké. Možná přišel čas na další rozhovor s Jennou Wheelerovou.

Rozloučila se, proplula k východu a vydala se na schůzku s Philem Turnballem.

-– 28,

Phil seděl v poměrně klidném koutě vzadu ve sportovním baru, poměrně klidném, samozřejmě, neboťsportovní bary nejsou místa vhodná pro soukromé rozhovory či rozjímání. Nebyli tam chlápci se zarudlými nosy nebo shrbenými rameny, nikdo v alkoholu neutápěl žal. Nikdo nehleděl do sklenic, protože všudekolem byl bezpočet širokých televizních obrazovek, které obstarávaly sportovní i rádoby sportovní kulisu.

Bar se jmenoval Zebra. Spíše než pivem byl cítit grilovanými křidýlky a salsou. Vládl tam značný hluk.Firemní softbalové týmy oslavovaly svá vítězství. V televizi hráli Yankees. Několik mladých žen mělobaseballové dresy se jmenovkou a výskalo až příliš hlasitě, což jejich partnery uvádělo do rozpaků.

Wendy vklouzla do boxu. Phil měl na sobě citronově zelené tričko s oběma knoflíky rozepnutými. Zvýstřihu mu trčely chomáče šedých chlupů. Na rtech měl lehký úsměv a jeho pohled byl zasněný. „Mívalijsme firemní softbalový tým,“ řekl. „Před lety. Když jsem začínal. Po zápasech jsme chodili do podobnéhobaru. Sherry chodila s námi. Nosila sexy softbalové dresy, takové ty těsné bílé s tříčtvrtečními rukávy.“

Wendy přikývla. Philovi se trochu pletl jazyk.

„Vypadala nádherně.“

Čekala, co bude dál. Většinou to fungovalo. Při interview je rozhodující nepodlehnout tichu. Uplynuloněkolik vteřin. Pořád nic. Dobře, tak jinak.

Občas je třeba respondenta povzbudit.

„Sherry je pořád nádherná,“ řekla Wendy.

„To jo.“ Phil se stále usmíval. Pivo měl skoro dopité. Oči se mu leskly a tvář byla brunátná od pití. „Jenžeuž se na mě dívá jinak. Nevykládejte si to špatně. Podporuje mě. Miluje mě. Dělá všechno správně. Ale já jí to vidím na očích. Už pro ni nejsem tak dobrý chlap.“

Wendy přemýšlela, co by měla říct, aby to neznělo moc otřepaně, ale varianty „to určitě není pravda“nebo „to je mi líto“ se nehodily. Opět se rozhodla pro mlčení.

„Chcete něco k pití?“ zeptal se.

„Jasně.“

„Já piju pivo.“

„To zní dobře,“ řekla. „Dám si taky.“

„Co takhle nachos?“ „Vy jste už jedl?“ „Ne.“

Přikývla a pomyslela si, že něco by si dát mohla. „Nachos jsou dobrý nápad.“

Phil mávl na servírku. Ta na sobě měla pruhovaný dres rozhodčích, odtud název baru Zebra. Podlejmenovky to byla Ariel. Na krku jí visela píšťalka a vzhled doplňovaly černé šmouhy pod očima.Samozřejmě, Wendy je nikdy nezaznamenala u rozhodčích, jen u hráčů, ale nezdálo se, že by toto drobné nedopatření někomu vadilo.

Objednali si.

„Chcete něco říct?“ zeptal se Phil a počkal, až servírka odejde.

Wendy opět mlčela.

„Pracoval jsem v takovémhle baru. No, v trochu jiném. Byla to restaurace s barem uprostřed. Znáte ten řetězec. Interiér bývá dozelena a výzdoba na zdech má symbolizovat staré dobré časy.“

Wendy přikývla. Znala je.

„Seznámil jsem se tam se Sherry. Dělal jsem barmana. Ona byla taková ta temperamentní servírka, co se vám hned představí a zeptá se, jestli si jako aperitiv dáte pití, na které zrovna probíhá akce.“

„Myslela jsem, že jste z bohaté rodiny.“

Phil se zasmál a zaklonil se, aby dopil poslední kapku piva z prázdné láhve. Wendy skoro čekala, že na láhev zaťuká. „Naši zastávali názor, že bychom měli pracovat. Kde jste večer byla?“

„Na synově střední škole.“

„Proč?“

„Schůzka kvůli závěrečnému večírku,“ vysvětlila.

„Už ho vzali někam na univerzitu?“

„Ano.“ „Kam?“

Wendy poposedla. „Proč jste se mnou chtěl mluvit, Phile?“

„Bylo to moc osobní? Promiňte.“

„Jenom bych se ráda dostala k věci. Je pozdě.“

„Prostě jsem se dostal do přemýšlivé nálady. Vidím ty dnešní děti a dochází mi, že jim vnucují stejnýpitomý sen jako kdysi nám. Učte se. Mějte dobré známky. Připravte se na přijímačky. Dělejte nějakýsport, jestli můžete. To se na univerzitách líbí. Důležité jsou taky mimoškolní aktivity. Když tohle všechnozvládnete, dostanete se na prestižní školu. Jako kdyby prvních sedmnáct let života byla jenom příprava na vysokou.“

Wendy věděla, že to tak je. Když člověk žije tady na předměstí, během středoškolských studií se světzmění v přehlídku přijímacích nebo zamítavých dopisů z univerzit.

„A podívejte se na moje bývalé spolubydlící,“ pokračoval Phil a jeho artikulace se stále zhoršovala.„Princetonská univerzita. Nejlepší z nejlepších. Kelvin byl černoch. Dan byl sirotek. Steve byl chudý jako kostelní myš. Farley byl jedním z osmi dětí z katolické dělnické rodiny. Všichni jsme to dokázali, a všichnijsme byli nervózní a nešťastní. Jeden kluk z naší střední šel na Montclairskou státní univerzitu a vedruháku ho vyrazili. Dodnes dělá barmana. Neznám spokojenějšího člověka.“

Pěkně tvarovaná mladá servírka přinesla piva. „Nachos budou za pár minut.“

„Nic se neděje, drahoušku,“ odvětil Phil s úsměvem. Byl to pěkný úsměv. Před pár lety by jej možnáopětovala, ale dnes ne. Phil se na ni díval trochu moc dlouho, avšak Wendy neměla pocit, že si toho dívkavšimla. Jakmile servírka zmizela z dohledu, Phil pozvedl láhev směrem k Wendy. Ta sáhla po té své,přiťukla si s ním a usoudila, že chození kolem horké kaše už bylo dost.

„Phile, co vám říká spojení ‚zjizvená tvář‘?“

Opravdu se snažil nedat na sobě nic znát. Zamračil se, aby získal čas, a dokonce se zeptal: „Prosím?“

„Zjizvená tvář.“

„Co to má být?“

„Říká vám to něco?“

„Nic.“

„Teď lžete.“

„Zjizvená tvář?“ Zachmuřil se. „Nebyl to nějaký film? S Al Pacinem, viďte?“ Nasadil příšerný přízvuk a nepříliš vtipně pronesl: „‚Seznamte se s mým malým přítelem.‘“

Pokoušel se to přejít žertem.

„Co takhle vyrazit na hon?“

„Kam tím míříte, Wendy?“

„Ke Kelvinovi.“ Ticho.

„Dneska jsem ho viděla.“

Další Philova věta jí vyrazila dech. „Jo, já vím.“

„Jak to?“

Naklonil se dopředu. Za nimi se ozval nadšený pokřik. Někdo volal: „Běž! Běž!“ Dva hráči Yankeessprintovali po nízkém odpalu na domácí metu. První doběhl snadno. Druhého běžce soupeři málemvyautovali, ale nakonec na ni doklouzal také. Fanoušci bouřili.

„Nechápu, o co se snažíte,“ poznamenal Phil. „Jak to myslíte?“

„Ta nešťastná holka je mrtvá. Dan je mrtvý.“

„No a?“

„Tím to skončilo. Je po všem, chápete?“

Wendy mlčela.

„Co ještě hledáte?“

„Phile, zpronevěřil jste ty peníze?“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Zpronevěřil?“

„Nesnažíte se to dokázat, že jsem nevinný?“

„Částečně.“

„Nepomáhejte mi, dobře? Kvůli mně. Kvůli vám. Kvůli všem ostatním. Pusťte to z hlavy.“

Podíval se stranou. Nahmatal láhev, rychle ji zvedl ke rtům a dlouze se napil. Wendy se na něj dívala. Nachvíli zahlédla to, co možná viděla Sherry. Změnil se v pouhou skořápku. Cosi v jeho nitru, světlo,plamínek, nazvěte to jakkoli, pohaslo. Vzpomněla si, co říkal Pops o mužích, kteří přijdou o práci, a jakse to na nich podepíše. V jedné divadelní hře, kterou kdysi viděla, se mluvilo o tom, že chlap, který nemápráci, neudrží hlavu nahoře a nemůže se dětem podívat do očí.

Jeho hlas přešel do naléhavého šepotu. „Prosím. Potřebuju, abyste to pustila z hlavy.“

„Vy nestojíte o pravdu?“

Začal strhávat etiketu z láhve. Prohlížel si své dílo, jako kdyby to byla umělecká práce s mramorem.„Myslíte si, že nám ublížili,“ pokračoval tiše. „To ne. Zatím to jsou jenom drobnosti. Když to nechámeplavat, celé to skončí. Když se budeme o něco snažit, když se vy budete o něco snažit –, bude to mnohem horší.“

Etiketa se odloupla a padala na podlahu. Phil ji sledoval.

„Phile?“

Zvedl oči k ní.

„Já nechápu, o čem to mluvíte.“

„Prosím, poslouchejte mě, dobře? Poslouchejte mě pozorně. Bude to horší.“

„Kvůli komu to bude horší?“

„Na tom nezáleží.“ „To tedy záleží.“

Dorazila mladá servírka s tak vysokou hromadou nachos, až se zdálo, že nese malé dítě. Postavila jídlopřed ně a zeptala se: „Budete chtít ještě něco?“ Oba odmítli. Obrátila se a nechala je o samotě. Wendy senaklonila přes stůl.

„Kdo za tím je, Phile?“

„Takhle to není.“

„Jak to není? Možná zabili mladou holku.“

Zavrtěl hlavou. „To udělal Dan.“

„Víte to jistě?“

„Naprosto.“ Podíval se jí do očí. „Musíte mi věřit. Když to necháte být, je to za námi.“

Mlčela.

„Wendy?“

„Povězte mi, co se děje,“ požádala. „Nikomu to neprozradím. Slibuju. Bude to jen mezi vámi a mnou.“

„Zapomeňte na to.“

„Aspoň mi řekněte, kdo za tím je.“

Zavrtěl hlavou. „Nevím.“

Napřímila se. „Jak to?“

Hodil na stůl dvě dvacetidolarovky a začal se zvedat.

„Kam jdete?“

„Domů.“

„Takhle nemůžete řídit.“

„Jsem v pohodě.“

„Ne, Phile, nejste.“

„Najednou vás zajímá, jak mi je?“ vyštěkl, až se polekala.

Začal vzlykat. V obyčejném baru by si možná vysloužil pár zvědavých pohledů, ale tady burácela televize a všichni sledovali zápas, takže si ho nikdo ani nevšiml.

„Co se sakra děje?“ zeptala se Wendy.

„Nechte to být. Slyšíte? Nejen kvůli nám, ale taky kvůli sobě.“

„Kvůli mně?“

„Mohla byste zatopit i sobě. A synovi.“

Chytla ho za ruku. „Phile?“

Snažil se vstát, ale bránil mu v tom alkohol.

„Právě jste řekl, že mému dítěti hrozí nějaké nebezpečí.“ „Vykládáte si to obráceně,“ namítl. „To vy ohrožujete to mé.“

Pustila ho. „Jak?“

Zavrtěl hlavou. „Hlavně to musíte nechat být, dobře? My všichni. Nesnažte se najít Farleyho a Stevea –stejně s vámi nebudou mluvit. Kelvinovi dejte pokoj. Nikam to nevede. Je konec. Dan je po smrti. A jestlinepřestanete, mrtvých bude víc.“

-– 29, Snažila se z Phila vytáhnout další informace, ale odmítal jí cokoli prozradit. Nakonec ho odvezla. Když se vrátila domů, Pops a Charlie se dívali na televizi. „Je čas jít do postele,“ řekla.

Pops zaúpěl. „Nemůžu to aspoň dokoukat?“

„Vtipné.“

Pops pokrčil rameny. „Bývám i zábavnější, ale je dost hodin.“

„Charlie?“

Nespouštěl oči z obrazovky. „Mně to připadalo celkem vtipné.“ Výborně, pomyslela si. Komická dvojka. „Spát.“

„Víš, co je to za film?“

Podívala se. „Připadá mi to jako naprosto nevhodný Zahulíme, uvidíme.“

„Správně,“ souhlasil Pops. „A v naší rodině od tohohle filmu neodcházíme v polovině. Je to neslušné.“

Měl pravdu a jí se ten film líbil. A tak se posadila a chvíli se bavila a snažila se zapomenout na mrtváděvčata, údajné pedofily, princetonské spolubydlící a nebezpečí pro jejího syna. Měla osobní důvody ktomu, aby to poslední z hlavy nepustila. Nepřipadalo jí, že Phil Turnball mluví do větru, a přece „do tohošel“, jak říká mládež.

Třeba na Philových slovech něco bylo. Její reportáž se týkala Dana Mercera a možná Haley McWaidové.Tahle část příběhu skutečně skončila. Wendy dostala zpátky svou práci. Vyšla z toho docela dobře, jakonovinářka, která odhalila nejen pedofila, ale i vraha. Asi by měla pokračovat ve stejném duchu.Spolupracovat s policií na pátrání po dalších případných obětech.

Podívala se, jak se Charlie směje na gauči. Smál se něčemu, co řekl Neil Patrick Harris v roli Neila PatrickaHarrise. Milovala jeho smích. Který rodič ne? Chvíli ho pozorovala, napadlo ji, že Ted a Marcia McWaidovi už Haleyin smích nikdy neuslyší, a tam se její myšlenky zastavily.

Když ráno spustil budík, zdánlivě po osmi minutách spánku –, začala neochotně vstávat. Zavolala na Charlieho. Neodpověděl. Zavolala ještě jednou. Nic.

Vyskočila z postele. „Charlie!“

Pořád žádná odpověď.

Zachvátila ji panika a těžce se jí dýchalo. „Charlie!“ Rozběhla se po chodbě a srdce jí bilo jako o závod.

Zahnula za roh a bez klepání rozrazila dveře.

Samozřejmě tam byl a ležel v posteli, deku přetaženou přes hlavu.

„Charlie!“

Zasténal. „Běž pryč.“

„Vstávej.“

„Copak se nemůžu vyspat?“

„Já jsem tě včera varovala. Hned vstaň.“

„První hodinu máme přednášku o zdravovědě. Nemůžu ji vynechat? Prosím?“

„Vstávej. Bez řečí.“

„Zdravověda,“ vzdychl. „Vykládají citlivé mládeži o sexu. Budeme ještě promiskuitnější. Opravdu je v mém zájmu, abys mě nechala v posteli.“

Snažila se neusmívat. „Koukej vstávat.“

„Tak ještě pět minut? Prosím?“

Povzdechla si. „Dobře, pět minut. Víc ani minutu.“

Když o hodinu a půl později končila osvětová přednáška, odvezla ho do školy autem. No a co? Byl vposledním ročníku a už ho přijali na vysokou. Wendy usoudila, že může tu a tam ustoupit.

Po návratu domů zkontrolovala e-mail. Objevila zprávu od Lawrence Cherstona, administrátoraprincetonské webové stránky. „Bude mu potěšením“ se s ní setkat „při nejbližší vhodné příležitosti“. Jehoadresa: Princeton, New Jersey. Zavolala mu a zeptala se, jestli by se mohli sejít ve tři hodiny odpoledne.Lawrence Cherston zopakoval, že mu „bude potěšením“.

Když zavěsila, rozhodla se prověřit falešný facebookový profil Sharon Haitové. To, co nahnalo strachPhilovi, samozřejmě nemělo nic společného s případem z pohledu Kirbyho Sennetta. Jenže souviselovůbec něco s něčím?

Jestliže se podívá na Facebook, nemůže tím nic zkazit. Přihlásila se a potěšilo ji, že Kirby Sennett přijal jejížádost o přátelství. Fajn. Co dál? Kirby jí také poslal pozvánku na jakousi Red Bull párty. Klikla na odkaz.

Objevila se fotografie usmívajícího se Kirbyho s velkou plechovkou Red Bullu.

Následovala adresa, čas a krátký osobní vzkaz od Kirbyho. „Ahoj, Sharon, byl bych rád, kdybys přišla!“

Dlouho smutek nedržel. Wendy se zamyslela, co to může být za párty. Nejspíš tu bude úplně obyčejnýmejdan, kde se pije „energetický nápoj“ Red Bull, asi říznutý něčím silnějším –, ale radši se zeptá Charlieho.

Co teď? Měla by navázat vztah a počkat, až bude Kirby sdílnější? Ne. To by zašla moc daleko. Jedna věcbyla vydávat se za mladé děvče a líčit past na odporného zvrhlíka. Něco docela jiného by však bylo, kdyby se matka dospívajícího chlapce vydávala za dívku, aby vytáhla informace z jeho spolužáka. Co tím vlastně sledovala? Neměla ponětí. Zazvonil jí telefon. Podívala se na displej a zjistila, že jí volají z kanceláře NTC. „Haló?“ „Paní Wendy Tynesová?“ Hlas byl pronikavý a ženský. „Ano.“ „Volám z personálního a právního oddělení. Potřebujeme, abyste se dostavila dnes přesně ve dvanáct.“ „Čeho se to týká?“ „Sídlíme v pátém patře. Kancelář pana Fredericka Montaguea. Přesně ve dvanáct. Buďte dochvilná.“ Wendy se zamračila. „Řekla jste ‚dochvilná‘?“ Cvak. Co se proboha děje? A kdo použije slovo ‚dochvilný‘ mimo školní třídu? Posadila se. Nejspíš to budenějaká prkotin
a. Potřebují vyplnit pár papírů, aby ji mohli přijmout zpátky. Proč ale musejí být lidé zpersonálního pokaždé tak zatraceně komisní?

Přemýšlela nad dalším postupem. Včera večer zjistila, že se Jenna Wheelerová přestěhovala donedalekého hotelu Marriott. Bylo na čase stát se zase reportérkou a zjistit kam. Podívala se na internet.Tři nejbližší hotely Marriott byly v Secaucusu, Paramusu a Mahwahu. Nejprve zavolala do Secaucusu.

„Můžete mě přepojit na paní Wheelerovou, prosím?“

Nečekala, že by se Wheelerovi ubytovali pod falešným jménem.

Spojovatelka ji požádala, ať jméno hláskuje. Wendy jí vyhověla.

„Nikdo toho jména u nás nebydlí.“

Zavěsila a zkusila paramuský hotel. Opět chtěla hovořit s paní Wheelerovou. O tři vteřiny později spojovatelka řekla: „Počkejte, přepojím vás.“

Výborně.

Po třetím zazvonění se ozvala Jenna Wheelerová: „Haló?“

Wendy ukončila hovor a vydala se k autu. Hotel Marriott Courtyard v Paramusu se nacházel jen deset minut daleko. Bude lepší vyřídit to osobně. Když jí zbývaly dvě minuty jízdy, znovu zavolala na pokoj.

Tentokrát zněl Jennin hlas opatrněji. „Haló?“

„Tady Wendy Tynesová.“

„Co chcete?“

„Sejít se s vámi.“

„Já nechci.“

„Nechci ublížit vám ani vaší rodině, Jenno.“

„Tak nás nechte na pokoji.“

Wendy odbočila na parkoviště u hotelu. „To nejde.“

„Nemám vám co říct.“

Našla místo, zastavila a vypnula motor. „Smůla. Pojďte dolů. Jsem v hale. Neodejdu, dokud se neukážete.“

Wendy zavěsila. Hotel Marriott Courtyard v Paramusu byl strategicky umístěn mezi dálnicemi číslo 17 aGarden State Parkway. Z pokojů byl výhled buď na obchod s elektronikou, nebo na skladiště bez oken, naněmž záhadný nápis hlásal: VZDĚLANÝ ZÁKAZNÍK JE NÁŠ NEJLEPŠÍ ZÁKAZNÍK.

Existují lepší místa pro trávení dovolené.

Wendy vstoupila do hotelu. Počkala v béžové vstupní hale, béžové vlastně byly jen stěny a s nimikontrastoval matně zelený koberec, takže místnost tonula v těch nejmdlejších odstínech mdlých barev,které dávaly jasně na srozuměnou, že hotel je hezký a příjemný, ale obejde se bez jakýchkoli ozdob. Nanízkém stolku leželo několik čísel USA Today. Wendy se podívala na titulky a výsledky jakéhosi průzkumumezi čtenáři.

Jenna se dostavila po pěti minutách. Na sobě měla obrovskou mikinu. Vlasy si stáhla do strohého culíku,díky němuž její nápadné lícní kosti vypadaly ještě ostřeji.

„Přišla jste se posmívat?“ zeptala se Jenna.

„Ano, Jenno, přesně kvůli tomu jsem tady. Dopoledne si sedím doma, přemýšlím o mrtvé holce, kterounašli v lesích, a říkám si: ‚Co bych tak podnikla? Co by mi zvedlo náladu? Trocha posměšků.‘ A tak jsemtady. A odsud jedu do útulku nakopnout štěně.“

Jenna se posadila. „Omlouvám se. Tohle bylo zbytečné.“

Wendy si vzpomněla na včerejší večer a něco tak obyčejného jako setkání rodičů před koncem školníhoroku a bylo jí jasné, že tam Jenna a Noel Wheelerovi měli být a pravděpodobně by si to i přáli. „Taky seomlouvám. Dokážu si představit, že je to pro vás hodně těžké.“

Jenna pokrčila rameny. „Pokaždé, když bych se chtěla litovat, připomenu si Teda a Marcii. Chápete, jak to myslím?“ „Chápu.“ Ticho. „Slyšela jsem, že se stěhujete,“ řekla Wendy. „Od koho jste to slyšela?“ „Žijeme na malém městě.“ Jenna se beze stopy radosti usmála. „Nejsou vlastně všechna malá? Ano, stěhujeme se. Noel bude primář na kardiochirurgii v Cincinnati Memorial Hospital.“ „To šlo rychle.“ „Je o něj zájem. Ale popravdě řečeno, začali jsme to plánovat už před pár měsíci.“ „Když jste se poprvé zastala Dana?“

Další pokus o úsměv. „Je jasné, že naší pověsti ve městě to nijak neprospělo,“ odpověděla. „Doufali jsme,že zůstaneme do konce školního roku, aby Amanda dostudovala se svou třídou. Ale to už asi nevyjde.“

„To je mi líto.“

„Znova připomínám Teda a Marcii. Tohle není žádná tragédie.“

S tím Wendy musela souhlasit.

„Tak proč jste přijela, Wendy?“ „Stála jste na Danově straně.“

„Jo.“

„Tím myslím od začátku do konce. Když jsme odvysílali tu reportáž. Byla jste přesvědčená, že je nevinný.A když jsme spolu mluvily naposledy, řekla jste, že jsem zničila nevinného člověka.“

„A co teď po mně chcete, omluvu? Já jsem se spletla, vy jste měla pravdu?“

„Bylo to tak?“

„Co?“

„Spletla jste se?“

Jenna se na ni zadívala. „Na co se mě ptáte?“

„Myslíte si, že Dan zabil Haley?“

V hale zavládlo ticho. Jenna se zatvářila, jako kdyby chtěla odpovědět, ale místo toho zavrtěla hlavou.

„Nerozumím vám. Vy myslíte, že je nevinný?“

Wendy si nebyla jistá, co na to odpovědět. „Myslím, že ještě chybí pár dílků skládanky.“

„Například?“

„To jsem právě chtěla probrat s vámi.“

Jenna se na ni dívala, jako kdyby čekala na vysvětlení. Teď se odvrátila Wendy. Jenna si zasloužila lepší odpověď. Prozatím se Wendy případem zabývala jako reportérka. Možná však byla něčím víc. Zřejmě přišel čas přiznat si to a vyslovit to nahlas.

„K něčemu se vám přiznám, dobře?“

Jenna kývla a vyčkávala.

„Pracuji s fakty, ne s intuicí. Intuice mě většinou zklame. Chápete, jak to myslím?“

„Líp, než si dokážete představit.“

Jenna měla v očích slzy. Wendy tušila, že o ní to platí rovněž.

„Vlastně jsem si uvědomovala, že jsem to na Dana ušila. Snažil se na internetu svést mou imaginární třináctiletou dívku. Přišel do toho domu. Pak se našly všechny ty věci v jeho domě a počítači. Navíc to jeho zaměstnání, ani vám nebudu vyprávět, kolik úchylů pracuje s teenagery a údajně jim pomáhá.

Všechno to do sebe zapadalo. A přece moje intuice křičela, že něco je špatně.“

„Zněla jste tak jistě, když jsme o tom mluvily.“

„Až moc jistě, nemyslíte?“

Jenna nad tím zauvažovala a lehce se usmála. „Jako já, když se to tak vezme, obě jsme si byly tak jisté.

Jedna z nás se pochopitelně musela mýlit. A podle mě z toho vyplývá, že si nikdy nemůžete být jistádruhým člověkem. Je to úplně jasné, ale zřejmě jsem potřebovala, aby mi to někdo připomněl.Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěla, že Dan byl uzavřený?“

„Ano.“

„Možná jste měla pravdu ohledně příčiny. Něco přede mnou tajil. Poznala jsem to. Děláme to všichni, ne?Nikdo nás úplně nezná. I když je to klišé, třeba vážně nemůžeme opravdu proniknout do duše někoho jiného.“

„Takže jste se v něm celou dobu pletla?“

Jenna se chvilku kousala do rtu. „Přemýšlím o tom. Přemýšlím o tom jeho tajnůstkářství. Myslela jsem, žeto souvisí s tím, že byl sirotek, víte? Nevyhnutelné potíže s důvěrou. Měla jsem dojem, že kvůli tomu jsmese nakonec rozešli. Ale teď to vidím jinak.“

„Jak?“

Po Jennině tváři stekla slza. „Říkám si, jestli za tím nebylo něco víc, jestli se mu nestalo něco špatného.Přemýšlím, jestli někde hluboko v nitru neměl tmu.“

Jenna vstala a přešla místnost. Na opačné straně stála konvice s kávou. Sáhla pro polystyrenový kelímek a nalila si. Wendy se zvedla a šla za ní. Také si dala šálek. Když se vrátily na svá místa, zdálo se, že ta chvíle už pominula. Wendy to nevadilo. O své intuici již pohovořila. Přišel čas vrátit se k faktům. „Když jsme se naposledy viděly, říkala jste něco o Princetonu. Že se mu tam možná něco stalo.“

„No a?“

„Ráda bych se k tomu vrátila.“

Jenna vypadala zmateně. „Myslíte, že by to celé mohlo nějak souviset s Princetonem?“ Wendy ji nechtěla zasvěcovat do podrobností. „Jenom se snažím dostat hlouběji.“

„To nechápu. Jakou by to mohlo mít spojitost s jeho léty na koleji?“

„Je to jenom jeden aspekt případu, o kterém se musím něco dozvědět.“

„Proč?“

„Můžete mi prostě důvěřovat, Jenno? Když jsme spolu mluvily, sama jste o tom začala. Řekla jste, že se mu možná stalo něco na koleji. Chci zjistit co.“

Jenna chvíli mlčela. Potom: „Nevím. Byla to část jeho uzavřenosti, zřejmě ta nejpodstatnější, když se nad tím zamyslím. Proto jsem se o tom zmínila.“

„Nemáte ponětí, co to bylo?“

„Vlastně ne. Celé to moc nedávalo smysl.“

„Mohla byste mi o tom říct?“

„Nechápu proč.“

„Prokažte mi laskavost, prosím.“

Jenna zvedla kávu ke rtům, foukla do ní a usrkla. „Dobře, když jsme spolu začali chodit, každou druhou sobotu někam zmizel. Nechci, aby to znělo nějak tajemně. Prostě někam vypadl a neřekl mi, kde bude.“

„Předpokládám, že jste se ptala.“

„Ptala. Hned na začátku vztahu mi vysvětlil, že to dělá a že to je jeho soukromá věc. Řekl, že se nemám čeho bát, ale chtěl, abych pochopila, že to potřebuje.“

Odmlčela se.

„Jak jste si to vyložila?“

„Byla jsem zamilovaná,“ odpověděla Jenna prostě. „A tak jsem se s tím zpočátku tak nějak smířila.Někteří chlapi hrajou golf, říkala jsem si. Jiní hrají kuželky nebo se scházejí v baru. Dan měl právo na čas pro sebe. Jinak byl velice pozorný. Takže jsem to zkrátka nechala být.“

Vchodové dveře se otevřely. Do vstupní haly se vřítila pětičlenná rodina a zamířila k recepčnímu pultu.Muž se představil a podal recepční svou kreditní kartu.

„Řekla jste ‚zpočátku‘,“ poznamenala Wendy.

„Ano. Zpočátku šlo všechno jako po másle. Myslím, že bychom se brali hned po roce, kdybych na nějzatlačila. Řekl mi, ať si s tím nelámu hlavu, že o nic nejde. Jenže tak jednoduché to nebylo. Byla jsemstrašně zvědavá. A tak jsem ho jednou v sobotu sledovala.“

Zmlkla a znovu se lehce usmála. „Copak?“

„Ještě jsem to nikomu nevyprávěla. Ani Danovi.“

Wendy se opřela a poskytla jí dostatek prostoru. Upila kávu a snažila se vypadat co nejpřátelštěji.

„Stejně toho k vyprávění moc není. Sledovala jsem ho asi hodinu, hodinu a půl. Z dálnice odbočil na Princeton. Zaparkoval ve městě. Šel do kavárny. Cítila jsem se tak hloupě, že ho sleduju. Deset minut tam seděl sám. Čekala jsem, že se objeví nějaká ženská. Představovala jsem si nějakou sexy profesorku zuniverzity, rozumíte, s brýlemi a černými vlasy. Jenže nikdo nepřišel. Dan dopil kafe a vstal. Šel pěšky poulici. Bylo to tak zvláštní, sledovat ho. Přece jenom jsem ho milovala. Nemáte představu jako moc. Apřece jsem k určité jeho části neměla přístup, jak jsem už řekla, a teď jsem se krčila, držela se mimo jeho dohled a cítila, že jsem konečně blizoučko pravdy. A to mě děsilo.“

Jenna znovu zvedla kelímek ke rtům.

„A kam šel?“

„O dvě ulice dál stál pěkný starý viktoriánský dům. Bylo to uprostřed obytné části kampusu. Zaklepal na dveře a vstoupil. Zůstal tam hodinu a zase odešel. Vrátil se k autu, nasedl a jel zpátky.“

Recepční rodině vysvětlovala, že se mohou ubytovat až ve čtyři. Otec se snažil usmlouvat dřívější hodinu.

Recepční trvala na svém.

„Čí to byl dům?“

„To je právě zvláštní. Patřil děkanovi pro studentské záležitosti. Nějaký Stephen Slotnick. Tehdy byl rozvedený. Bydlel tam se dvěma dětmi.“

„Proč ho Dan navštěvoval?“

„Nemám ponětí. Nikdy jsem se nezeptala. To je celé. Nikdy jsem se o tom před ním nezmínila. Nebyl mi nevěrný. Měl jedno tajemství. Kdyby mi ho chtěl prozradit, udělal by to.“

„A na to nikdy nedošlo?“ „Ne.“

Pily kávu a obě přemýšlely.

„Nemáte proč trpět pocitem viny,“ řekla Jenna.

„Netrpím.“

„Dan je mrtvý. Jednu věc jsme měli společnou, ani jeden z nás nevěřil na posmrtný život. Dan je po smrti.Bylo by mu jedno, jestli ho teď rehabilitují.“

„O to se nesnažím.“ „Tak o co vám jde?“

„To bych sama ráda věděla. Nejspíš potřebuju odpovědi.“

„Někdy je správná ta nejočividnější odpověď. Třeba byl Dan přesně takový, jak si lidé myslí.“

„Třeba, jenže to neřeší jednu klíčovou otázku.“

„A to?“

„Proč navštěvoval děkana pro studentské záležitosti své alma mater.“

„Nemám tušení.“

„Vás to nezajímá?“

Jenna se nad tím zamyslela. „Vy to chcete zjistit?“

„Chci.“

„Možná na tom ztroskotalo naše manželství.“ „Možná.“

„Nebo to vůbec s ničím nesouvisí.“

„To je pravděpodobnější,“ souhlasila Wendy.

„Myslím, že Dan to děvče zabil.“

Na to Wendy neodpověděla. Čekala, že Jenna bude pokračovat, ale nedočkala se. Poslední přiznání Jennu připravilo o veškerou energii. Opřela se a zjevně se nedokázala ani pohnout.

Po chvíli promluvila Wendy: „Asi máte pravdu.“

„Ale stejně chcete vyřešit tu věc s děkanem?“

„Ráda bych.“

Jenna přikývla. „Až to zjistíte, dáte mi vědět?“ „Samozřejmě.“

-– 30,

Wendy vystoupila z výtahu a zamířila k Vikově kanceláři. Cestou prošla kolem Michele Feislerové, novémladé moderátorky –, která pracovala ve své kóji. Po stěnách měla fotografie Waltera Cronkitea, Edwarda R. Murrowa, Petera Jenningse. Panebože, pomyslela si Wendy. „Ahoj, Michele.“

Michele něco psala. Vlažně kývla, nic víc. Wendy jí nahlédla přes rameno. Michele byla na Twitteru. Někdojí tam napsal komentář: „Včera večer jste měla krásně udělané vlasy!“ Michele svému příznivci odpovídala: „Používám nový kondicionér, brzy se dozvíte víc. Sledujte dál moji stránku!“ Edward R. Murrow by byl hrdý.

„Jak se vede tomu člověku, kterému prostřelili kolena?“ zeptala se Wendy.

„Jistě, to je váš typ příběhu,“ poznamenala Michele.

„Proč myslíte?“

„Zdá se, že to je úchyl.“ Odvrátila se od počítače, ale jen na chvilku. „Není to vaše specializace – úchyláci?“

Je hezké mít nějakou specializaci, pomyslela si Wendy. „Co myslíte těmi ‚úchyláky‘?“ „No, vy jste tady přes sexuální úchylky, ne?“

„Prosím?“

„Pardon, teď nemám čas,“ opáčila Michele a pokračovala v psaní. „Moc práce.“

Wendy si mimoděk všimla, že Clark měl pravdu: Michele měla skutečně obří hlavu, zejména v poměru keštíhlému tělu. Vypadala jako balónek s héliem na provázku. Zdálo se, že se jí pod tou vahou musí zlomit krk.

Wendy se podívala na hodinky. Do dvanácté zbývaly přesně tři minuty. Pospíchala chodbou k Vikověkanceláři. Jeho sekretářka Mavis byla na svém místě.

„Ahoj, Mavis.“

Žena k ní sotva zvedla oči. „Co si přejete, paní Tynesová?“

Takhle ji oslovila poprvé. Možná po Wendyině vyhazovu někdo vydal příkaz, aby se k ní chovali

formálněji. „Ráda bych chvilku mluvila s Vikem.“

„Pan Garrett nemá čas.“ Její tón, obvykle tak přátelský, připomínal led.

„Řekla byste mu, že jdu do pátého patra? Za okamžik bych měla být zpátky.“

„Povím mu to.“

Vrátila se k výtahu. Snad si to jen namlouvala, ale měla dojem, že ve vzduchu cítí podivné napětí.

Wendy byla v této budově, v sídle televize, bezpočtukrát, ale do pátého patra se zatím nepodívala. Nyní ji usadili do zářivě bílé kanceláře, kubistického zázraku s malým vodopádem v koutě. Jednu stěnuzakrýval obraz tvořený černo-bílými víry. Ostatní stěny byly prázdné. Víry byly přímo naproti ní a bránily jív soustředění. Na protější straně skleněného stolu seděli tři lidé v oblecích. Dva muži a jedna žena –všichni zformovaní proti ní. Jeden muž byl černoch. Žena byla Asiatka. Hezky vyvážené, ačkoli jejich šéf,který seděl uprostřed a mluvil, byl běloch.

„Děkuji, že jste přišla,“ řekl běloch. Představil se, vlastně je představil všechny tři –, ale Wendy jménůmnevěnovala pozornost.

„Není zač,“ odpověděla.

Wendy zaznamenala, že její křeslo je nejméně o pět centimetrů nižší než ostatní. Klasický, byťamatérský, pokus o zastrašování. Wendy zkřížila ruce na prsou a sklouzla ještě níž. Ať si tu výhodu užijí.

„Takže,“ začala Wendy ve snaze k něčemu se dopracovat, „co pro vás můžu udělat?“

Běloch se otočil k Asiatce. Ta vytáhla list papíru a posunula ho po skleněné desce stolu. „Je to váš podpis?“

Wendy se podívala na papír. Byla to její původní pracovní smlouva. „Vypadá to tak.“

„Je to váš podpis, nebo ne?“ „Je.“

„A ten dokument jste samozřejmě četla.“

„Asi ano.“

„Nechci, abyste něco odhadovala –“

Zarazila ho mávnutím ruky. „Četla jsem ho. Co se děje?“

„Rád bych vás upozornil na bod sedmnáct článku čtyři na straně tři.“

„Dobře.“ Pustila se do listování.

„Píše se tam o naší přísné politice ohledně milostných či sexuálních vztahů na pracovišti.“

To ji zarazilo. „Co je s ní?“

„Četla jste ji?“

„Ano.“

„A rozumíte jí?“

„Ano.“

„Doneslo se nám, že jste tento bod porušila, paní Tynesová,“ řekl běloch.

„Ujišťuji vás, že to není pravda.“

Běloch se opřel, založil ruce na hrudi a snažil se vypadat přísně. „Znáte muže jménem Victor Garrett?“

„Vika? Jistě, je to vedoucí vydání.“

„Měla jste s ním někdy sexuální vztah?“

„S Vikem? No tak.“ „Znamená to ano, nebo ne?“

„Rozhodně ne. Proč ho sem nepozvete a nezeptáte se ho sami?“

Všichni tři se začali radit. „Máme to v plánu.“

„Tohle nechápu. Kde jste slyšeli, že Vic a já…“ Pokoušela se nepůsobit znechuceně.

„Obdrželi jsme zprávy.“ „Od koho?“

Neodpověděli hned, a náhle to bylo jasné. Copak ji Phil Turnball nevaroval?

„To vám nesmíme prozradit,“ odvětil běloch.

„Škoda. Tohle je vážné obvinění. Buď máte nějaké důkazy, které mi můžete předložit, nebo nemáte.“

Černoch se podíval na Asiatku. Asiatka se podívala na bělocha. Běloch se podíval na černocha.

Wendy rozhodila rukama. „Tohle jste nacvičovali?“

Naklonili se k sobě a šeptali si jako senátoři během slyšení. Wendy čekala. Když skončili, Asiatka vytáhla další složku a poslala ji po skleněné desce.

„Asi byste si měla přečíst tohle.“

Wendy otevřela desky. Uvnitř byl vytištěný text z blogu. Wendy cítila, jak se jí vaří krev, když četla: Pracuji v NTC. Nemůžu prozradit svoje skutečné jméno, protože by mě vyhodili. Ale Wendy Tynesová je hrozná. Je to primadona bez talentu, která se nahoru dostala pěkně postaru. Přes postel. Teď to táhne s naším šéfem Vikem Garrettem. Díky tomu má všechno, co chce. Minulý týden ji vyhodili pro neschopnost, ale pak ji zase přijali zpátky, protože Vic se bojí soudu kvůli sexuálnímu obtěžování. Wendy má spoustuplastických operací včetně nosu, očí a prsou…

A tak to šlo dál a dál. Wendy si znova připomněla Philovo varování. Věděla, co ti virální šílenci provedliFarleymu Parksovi, Steveu Micianovi, a teď jí. Začalo jí docházet, co všechno je v ohrožení: její kariéra,živobytí, schopnost postarat se o syna. Fámy se vždycky změní ve fakta. Obvinění se v očích veřejnostistávají rozsudky. Člověk je vinen, dokud neprokáže svou nevinu.

Neříkal jí něco podobného Dan Mercer?

Nakonec si běloch odkašlal a řekl: „Nuže?“

Sebrala veškerou kuráž, která jí zbývala, a vypjala prsa. „Jsou skutečná. Můžete si sáhnout, jestli chcete.“

„Tohle není legrace.“

„Taky se nesměju. Ale nabízím vám důkaz, že to jsou lži. Do toho. Zmáčkněte.“

Běloch odfrkl a ukázal na složku. „Asi byste si měla přečíst komentáře. Jsou na druhé straně.“

Wendy se snažila o sebevědomý výraz, ale měla pocit, že se její svět otřásá v základech. Obrátila list a přejela pohledem první řádky.

Komentář: Pracovala jsem s ní v jejím posledním zaměstnání a zcela souhlasím. Tam to bylo stejné. Když se to provalilo, náš ženatý šéf se rozvedl. Ta ženská je odpad.

Komentář: Spala nejmíň se dvěma profesory z univerzity, s jedním, když byla těhotná. Zničila mu

manželství.

Teď Wendy cítila, že jí hoří obličej. V předešlém zaměstnání byla provdaná za Johna. Zemřel pár týdnůpřed tím, než odtamtud odešla. Tenhle výmysl ji obzvlášť rozčílil. Bylo to tak oplzlé, tak nespravedlivé.

„Tak co?“ zeptal se běloch.

„Jsou to naprosté lži,“ procedila mezi zuby.

„Je toho plný internet. Některé ty blogy byly zaslány našim inzerentům. Ti vyhrožují, že stáhnou své reklamy.“

„Jsou to všechno lži.“

„Kromě toho bychom chtěli, abyste podepsala prohlášení.“

„Jaké prohlášení?“

„Pan Garrett je váš nadřízený. Ačkoli se domníváme, že nemáte důvod, mohla byste podat žalobu prosexuální obtěžování.“

„To je vtip?“ podivila se Wendy.

Ukázal na složku. „V jednom z těch blogů se píše, že jste se už s nadřízeným soudila kvůli sexuálnímuobtěžování. Jak můžeme vědět, že to neuděláte znovu?“

Wendy viděla rudě. Zatnula ruce do pěstí a stěží se ovládala. „Pane… promiňte, zapomněla jsem, jak se jmenujete…“ „Montague.“

„Pane Montague.“ Zhluboka se nadechla. „Chci, abyste mě dobře poslouchal. Věnujte mi pozornost,protože chci, abyste mi rozuměl.“ Zvedla složku do vzduchu. „Tohle jsou všechno lži. Chápete to?Výmysly. To, že jsem se soudila s bývalým zaměstnavatelem? To je lež. Obvinění, že jsem spala snadřízeným nebo profesorem? Další lež. Obvinění, že jsem spala s někým jiným než manželem, když jsem byla těhotná? Nebo že chodím na plastické operace? Všechno to jsou lži. Ne přehánění. Ne překroucená fakta. Rozumíte?“

Montague si odkašlal. „Očekávali jsme, že to budete tvrdit.“

„Kdokoli může napsat na internet cokoli o komkoli,“ pokračovala Wendy. „Vám to nedochází? Někdo omně lže na síti. Podívejte se na datum toho blogu, protože to je úplně jasné. Někdo to vyvěsil včera a užmá tolik komentářů. Je to celé podvod. Někdo se mě záměrně pokouší zničit.“

„To je sice možné,“ začal Montague, a třebaže jeho slova vůbec nic neznamenala, Wendy jimi byla krajněpobouřena, „ale my považujeme za nejlepší, abyste dočasně odešla na dovolenou, než toto obviněníprošetříme.“

„Já to za nejlepší nepovažuju,“ namítla Wendy. „Prosím?“

„Protože jestli mě k tomu donutíte, udělám takový kravál, že si to nedokážete představit. Zažaluju televizi.Zažaluju redakci. Zažaluju každého osobně. Pošlu vašim milovaným inzerentům blogy, ve kterých bude,že vy dva“, ukázala na bělocha a černocha, „si to rozdáváte natvrdo na kancelářském nábytku a ona“ – nyní namířila prst na Asiatku, „se na to ráda kouká a plácá se přes zadek. Je to pravda? No, bude to vblogu. Vlastně v několika. Pak se přesunu k jiným počítačům a přidám komentáře, třeba že Montague todělá i s hračkami nebo menšími hospodářskými zvířaty. A máte na krku ochránce zvířat. Pak ty blogypošlu vašim příbuzným. Rozumíte mi?“

Nikdo neodpověděl.

Vstala. „Jdu zpátky do práce.“

„Ne, paní Tynesová, obávám se, že nejdete.“

Otevřely se dveře. Vstoupili dva uniformovaní členové ochranky.

„Ochranka vás vyprovodí ven. Prosím, nesnažte se kontaktovat kohokoli z této společnosti, dokud věcneprošetříme. Každý pokus o komunikaci s někým zapleteným do tohoto případu bude považován zasnahu ovlivňovat svědky. Také bude zaznamenáno, že jste vyhrožovala mně a mým kolegům. Děkujemeza váš čas.“

-– 31,

Wendy zavolala Vikovi, ale Mavis ji nepřepojila. Fajn. Nedá se nic dělat. Autem bude v Princetonu asi zahodinu a půl. Celou cestu soptila zlostí a přemýšlela, co to celé znamená. Je snadné ušklíbnout se nadsměšnými a neopodstatněnými pomluvami, ale ona již věděla, že tyto fámy vrhnou temný apravděpodobně trvalý stín na její kariéru. Nějaké se vyskytly už dřív, nejspíš se tak děje, když nějakáaspoň částečně pohledná žena dosáhne v branži vyššího postavení –, avšak teď jim lidé přikládali většíváhu jen proto, že je nějaký pitomec zveřejnil na blogu. Vítejte ve věku počítačů.

Dobře, to stačí.

Jak se blížila k cíli, Wendy začala znovu přemýšlet o případu, o nepřehlédnutelných vazbách na Princetona o skutečnosti, že čtyři muži, Phil Turnball, Dan Mercer, Steve Miciano, Farley Parks, se stali běhemjednoho roku oběťmi skandálů.

První otázka zněla: Jak?

A ještě důležitější: Kdo?

Wendy usoudila, že může začít u Phila Turnballa, neboť s ním měla jakousi spojitost. Zasunula si do ucha sluchátko pro volání za jízdy a zavolala na Winovu soukromou linku.

Win se jako obyčejně ohlásil jediným povýšeným slovem: „Slyším.“

„Můžu tě požádat o další laskavost?“

„Smím tě požádat o další laskavost? Ano, Wendy, smíš.“

„Nevěřil bys, jak moc se mi teď hodí lekce slušného chování.“

„Nemáš zač.“

„Pamatuješ, jak jsem se tě ptala na Phila Turnballa, toho chlápka, kterého vyhodili kvůli zpronevěře dvoumilionů dolarů?“

„Pamatuju, ano.“

„Řekněme, že to na Phila někdo narafičil a že on žádné peníze neukradl.“

„Dobře, řekněme.“

„Jak by ten někdo postupoval?“

„Nemám ponětí. Proč se ptáš?“

„Jsem si docela jistá, že ty peníze neukradl.“

„Aha. A můžu se zeptat, z čeho pramení tvoje ‚docela jistá‘?“

„Řekl mi, že je nevinný.“

„Jistě, tím je to vyřešené.“

„Je toho víc.“ „Poslouchám.“

„No, jestli Phil ukradl dva miliony, proč není ve vězení a nikdo po něm ty peníze nechce zpátky? Nechciteď zacházet do podrobností, ale jsou tu další chlápci, jeho spolubydlící z koleje –, na které se v poslednídobě provalily bizarní skandály. V jednom jsem si možná nevědomky zahrála taky já.“

Win nic neříkal.

„Wine?“

„Ano, slyšel jsem tě. Líbí se mi to slovo ‚nevědomky‘, tobě ne? Nezní to tak tvrdě, jako kdybys řekla, že těněkdo napálil.“ „Jo, to je skvělé.“ I jeho povzdech byl povýšený. „Jakou pomoc by sis představovala?“ „Mohl by ses na to podívat? Potřebovala bych vědět, kdo to na Phila Turnballa nalíčil.“

„Jdu na to.“ Cvak.

Náhlý konec ji nezaskočil tolik jako minule, ačkoli by ještě ráda hovořila. Protože však nečekaná zakončeníhovorů byla jeho specialitou, na druhém konci linky už nikdo nebyl. Wendy ještě chvilku držela telefon vruce a částečně čekala, že hned zavolá zpátky. Tentokrát se to však nestalo.

Dům Lawrence Cherstona byl ze světlého kamene a měl bílé okenice. Kolem stožáru se rozprostíralkruhový záhon růží. Na stožáru visela černá vlajka s velkým oranžovým P. Páni. Cherston ji přivítal u dveřía sevřel její ruku do obou dlaní. Měl tučný a zarudlý obličej, takže budil dojem tajného přispěvatelenějaké politické strany. Na sobě měl sako se znakem Princetonu na klopě a stejnou princetonskou kravatujako na fotkách v profilu. Kalhoty měl čerstvě vyžehlené, mokasíny se střapci nablýskané a pochopitelně mu scházely ponožky. Zdálo se, že ráno vyrazil do školní kaple a cestou zestárl o dvacet let. Když Wendy vcházela dovnitř, představovala si jeho šatník s tuctem stejných sak a plátěných kalhot a ničím jiným. „Vítejte v mém skromném příbytku,“ řekl. Nabídl jí drink. Odmítla. Položil před ní jednohubky. Wendy ze slušnosti ochutnala. Byly natolik hrozné, že se zamyslela, co do nich ten člově k proboha dává. Cherston mezitím brebentil o svých spolužácích.

„Máme dva nositele Pulitzerovy ceny,“ řekl. Naklonil se dopředu a dodal: „Jedním z nich je žena.“

„Žena.“ Wendy nasadila úsměv a zamrkala. „Páni.“

„Také máme světoznámého fotografa, samozřejmě několik ředitelů a jednoho člověka nominovaného naOscara. I když to bylo za nejlepší zvuk a nevyhrál. Ale stejně. Několik našich spolužáků pracuje prosoučasnou vládu. Jednoho draftovali Cleveland Browns.“

Wendy přikyvovala jako idiot a přemýšlela, jak dlouho jí ten úsměv vydrží. Cherston vytáhl výstřižky, albas fotografiemi, program promoce a dokonce ročenku z prvního ročníku. Teď mluvil o sobě, o svémnaprostém zanícení pro alma mater, jako kdyby ji to mohlo překvapit.

Potřebovala přejít k věci.

Wendy sáhla po jednom albu, začala obracet stránky a doufala, že spatří někoho ze své princetonsképětky. Takové štěstí neměla. Cherston mlel dál. Fajn, bylo třeba přikročit k činům. Vzala ročenku zprvního ročníku a listovala rovnou k M.

„Podívejte,“ přerušila ho. Ukázala na fotografii Stevea Miciana. „To je doktor Miciano, že?“

„Ano, to je.“

„Léčil mou matku.“

Cherston poněkud protáhl obličej. „To je pěkné.“

„Možná bych měla promluvit i s ním.“

„Možná,“ řekl Cherston. „Nemám ale jeho současnou adresu.“

Wendy znovu zalistovala ročenkou a překvapeně zalapala po dechu. „No tedy, koukněte na tohle. Doktor Miciano byl na pokoji s Farleym Parksem. Není to ten, co kandidoval do Kongresu?“

Lawrence Cherston se na ni usmál.

„Pane Cherstone?“

„Pro vás Lawrence.“

„Dobře. Není to ten Farley Parks, který kandidoval do Kongresu?“ „Smím vám říkat Wendy?“

„Smíte.“ Winova škola.

„Děkuji. Wendy, co kdybychom přestali hrát tuhle hru?“

„Jakou hru?“

Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho zklamal oblíbený student. „Vyhledávání funguje oběma směry. Vásnenapadlo, že čistě ze zvědavosti zadám do Googlu jméno reportérky, která se mnou chce dělat rozhovor?“

Mlčela.

„Takže už vím, že znáte stránku našeho princetonského ročníku. A navíc jste natáčela o Danu Mercerovi.Dokonce by se dalo říct, že jste ten jeho příběh stvořila.“

Podíval se na ni.

„Ty jednohubky jsou vynikající,“ poznamenala.

„Dělala je moje žena a jsou hrozné. Tak jako tak předpokládám, že účelem téhle lsti je získat nějaké informace.“

„Když jste to věděl, proč jste souhlasil se schůzkou?“

„Proč ne?“ opáčil. „Zabýváte se absolventem Princetonu. Chtěl jsem mít jistotu, že obdržíte správné informace, aby nevznikly zbytečné problémy.“

„V tom případě děkuji, že jste si na mě udělal čas.“

„Rádo se stalo. Co pro vás můžu udělat?“

„Znal jste Dana Mercera?“

Sáhl pro jednohubku a decentně ji okusoval. „Znal, to ano, ale ne moc dobře.“ „Jak na vás působil?“

„Myslíte, jestli vypadal jako pedofil a vrah?“

„Od toho můžeme začít.“

„Ne, Wendy. Nevypadal tak. Ale přiznávám, že jsem poněkud naivní. V každém vidím to nejlepší.“

„Co mi o něm můžete říct?“

„Dan byl dobrý student, chytrý, pilný. Byl to chudý kluk. Já jsem syn absolventů, už čtvrtá generace na Princetonu. Takže jsme patřili do různých kruhů. Já tu školu miluju. Nijak se tím netajím. Ale Dan jako by se octl v sedmém nebi.“

Wendy přikývla, jako kdyby tím do věci vnesl jasno. Nevnesl. „Kdo byli jeho nejbližší přátelé?“ „O dvou jste se už zmínila, takže předpokládám, že to víte.“

„Jeho spolubydlící?“

„Ano.“

„Všichni?“

„Vlastně ano. S Philem Turnballem jsem v prvním ročníku chodil do pěveckého kroužku. Je to zajímavé.Jak asi víte, pokoje novým studentům přiděluje škola. Pochopitelně to může dopadnout katastrofálně. Jájsem v prváku bydlel s jedním bláznivým vědcem, který celý den kouřil trávu. Během měsíce jsem seodstěhoval. Ale těchhle pět spolu vydrželo roky.“

„Můžete mi říct, jak se tenkrát projevovali?“

„Co vás zajímá?“

„Nebyli něčím zvláštní? Nestranili se ostatních? Měli nějaké nepřátele? Nezapletli se do něčeho

podivného?“

Lawrence Cherston odložil jednohubku. „Proč se ptáte na takové věci?“

Wendy mluvila co nejmlhavěji. „Patří to k příběhu.“

„Tomu nerozumím. Chápu, proč se zajímáte o Dana Mercera. Ale jestli chcete objevit souvislost mezi jeho spolubydlícími z koleje a nějakými démony, kteří ho trápili –“

„Ne, to nechci.“ „Tak o co vám jde?“

Nechtěla mu nic prozrazovat. Aby získala čas, sáhla po programu promoce a prolistovala jej. Cítila, že ji Cherston sleduje. Objevila Danovu fotografii s Kelvinem a Farleym. Všichni se usmívali. Promoce. Dokázalito.

Lawrence Cherston z ní nespouštěl oči. Nevadí, řekla si.

„Všichni, ti spolubydlící, měli v poslední době problémy.“

Mlčel.

„Farley Parks musel stáhnout kandidaturu do Kongresu,“ pokračovala.

„Slyšel jsem.“

„Stevea Miciana obvinili z podvodů s léky. Phil Turnball přišel o práci. A o Danovi víte.“

„Vím.“

„Nepřipadá vám to zvláštní?“

„Ani ne.“ Povolil si kravatu, jako kdyby ho najednou škrtila. „Takže na ten příběh nahlížíte z tohohle úhlu?

Spolubydlící z Princetonu se dostali do potíží?“

Na to se jí nechtělo odpovídat, a tak změnila téma. „Dan Mercer sem hodně jezdil. Myslím do Princetonu.“

„Já vím. Vídal jsem ho ve městě.“

„Tušíte proč?“

„Ne.“

„Navštěvoval děkanův dům.“

„O tom nic nevím.“

Stále zírala do programu, když vtom si všimla něčeho zvláštního. Zvykla si vídat všech pět jmenpohromadě, nebo za to mohla ta fotografie. Seznam byl podle abecedy. A pod písmenem T v něm byl jenom Francis Tottendam.

„Kde je Phil Turnball?“ zeptala se.

„Prosím?“

„Phil Turnball není v seznamu.“

„Phil školu neukončil s naším ročníkem.“

Wendy se zarazila. „Vynechal jeden semestr?“

„Ne. Musel školu předčasně opustit.“

„Moment. Vy tvrdíte, že Phil Turnball nedostudoval?“

„Pokud je mi známo, dopadlo to přesně tak.“

Wendy měla sucho v ústech. „Proč?“

„To nevím jistě. Povídaly se různé věci, samozřejmě. Ale spíš se o tom mlčelo.“

Snažila se zachovat klid. „Můžete mi o tom něco říct?“

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“

„Mohlo by to být velice důležité.“

„Proč? Stalo se to před mnoha lety, a podle mého názoru to univerzita asi přehnala.“

„V reportáži to nebude. Tohle je mimo záznam.“ „Já nevím.“

Nebyl čas na podobné hrátky. Nabídla mu cukr. Teď bylo třeba vytáhnout bič. „Poslyšte, už jsem řekla, žeto bude mimo záznam, ale jestli nebudete mluvit na rovinu, opřu se do toho pořádně. Půjdu do hloubky.Vytáhnu na světlo všechny zapomenuté hříchy, abych se dozvěděla pravdu. A zveřejním je.“ „Nesnáším, když mi někdo vyhrožuje.“ „A já nesnáším, když mě někdo vodí za nos.“ Vzdychl. „Jak jsem řekl, nebylo to nic velkého. A vlastně to ani nevím jistě.“

„Ale?“

„Tak dobře, zní to hůř, než jaké to je, ale povídalo se, že Phila chytili v zavřené budově, kde neměl co dělat. Jinými slovy, vloupal se tam.“

„Něco ukradl?“

„Proboha, to ne,“ odpověděl, jako kdyby v životě neslyšel nic směšnějšího. „Byla to legrace.“

„Vloupání vám připadalo jako legrace?“

„Jeden můj kamarád chodil na Hampshire College. Získal tam padesát bodů za to, že ukradl školní

autobus. Část profesorů ho chtěla vyhodit, ale stejně jako u Phila to byla součást hry. Takže ho vyloučili jenom na dva týdny. Přiznávám, že jsem se taky zúčastnil. Jednomu profesorovi jsem postříkal auto

sprejem. Třicet bodů. Jiný kamarád ukradl pero ze stolu hostujícího poety laureata. Hra zuřila po celém kampusu. Soutěžily mezi sebou jednotlivé koleje.“

„V čem soutěžily?“ zeptala se Wendy.

Lawrence Cherston se usmál. „Která bude mít nejvíc bodů,“ odpověděl. „Říká se tomu hon na poklady.“

-– 32,

„Měli jsme s tím honem skončit…“

Tohle jí řekl Kelvin Tilfer.

Teď to možná dávalo smysl. Ještě chvíli se Lawrence Cherstona vyptávala, na zjizvenou tvář a všechnoostatní, ale o moc víc se nedozvěděla. Během honu na poklady Phila Turnballa přistihli někde, kde nemělbýt. Vyloučili ho kvůli tomu. Tečka.

Když se Wendy vrátila do auta, vytáhla telefon, aby Philovi zavolala.

Měla šestnáct zpráv.

Ze všeho nejdřív se jí rozbušilo srdce: Něco se stalo Charliemu.

Rychle stiskla V, aby se dostala do hlasové schránky. Jakmile vyslechla první zprávu, strach ustoupil.Dostavilo se znechucení. O Charlieho nešlo. Ale ani tak to nebylo dobré.

„Zdravím, Wendy, tady je Bill Giuliano z ABC News. Rádi bychom s vámi mluvili o VAŠEM obvinění z

nevhodného chování…“ PÍP.

„Připravujeme článek o vaší aféře se šéfem a uvítali bychom váš názor…“ PÍP.

„Jeden z údajných pedofilů, které jste odhalila ve svém pořadu, chce nedávné zprávy o vašem sexuálně agresivním chování využít k podání žádosti o obnovení procesu. Tvrdí, že jste jeho zhrzená milenka a že jste to na něj nalíčila…“ PÍP.

Zastavila přehrávání a zadívala se na telefon. Sakra. Chtěla se nad to povznést a pustit to celé z hlavy.

Jenomže to nešlo. Byla vzteky bez sebe.

Asi měla poslechnout Phila a držet se stranou. Teď to již nepřicházelo v úvahu, ať udělá cokoli, těmhlepomluvám neunikne se zdravou kůži. Ani náhodou. I kdyby chytila toho parchanta, který to zosnoval, adonutila ho odpřísáhnout během přímého přenosu ze Super Bowlu, že jsou to od začátku do konce lži,neočistila by se tím. Ačkoli je to nespravedlivé, zůstane poznamenaná, nejspíš natrvalo.

Ale nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, ne?

Potom jí něco došlo: Nebyli ve stejné situaci muži, které odhalila ve svém pořadu?

I kdyby se nakonec ukázalo, že jsou nevinní, nezůstalo by jim stigma zvrhlíků, o nichž se mluvilo vtelevizi? Snad to byla nějaká kosmická odplata. Karma z ní udělala totální mrchu.

Na tyhle úvahy neměla čas. Nebo spíš musela přemýšlet o všem najednou. Celé to bylo jaksi propojené –co udělala, co se stalo mužům, které odhalila, co se přihodilo kamarádům z Princetonu. Když objasníjednu věc, vyřeší se zároveň i ostatní.

Ať se jí to líbilo nebo ne, její život se stal součástí většího zmatku. A z toho se nemohla jen tak vyvléknout.

Phila Turnballa vyloučili kvůli účasti v honu na poklady.

To přinejmenším znamenalo, že lhal, když jí říkal, že nemá ponětí, proč Kelvin blábolil o nějaké honu. Apřinejhorším… tím si zatím nebyla zcela jistá. Zavolala na Philův mobil. Nedovolala se. Zavolala domů.Nikdo to nezvedl. Znovu zkusila Philův telefon a tentokrát mu nechala vzkaz: „Vím o tom honu na poklady. Ozvěte se.“

O pět minut později zaklepala u děkana. Nikdo se neozval. Zaklepala silněji. Stále se nikdo neozýval.Nevzdá to. Rozhodně ne. Obešla dům a nahlížela do oken. Uvnitř se nesvítilo. Přitiskla obličej na okno,aby lépe viděla. Jestli se objeví univerzitní ochranka, nesmí se z nich rozklepat.

Pohyb. „Haló!“

Nikdo neodpověděl. Podívala se znova. Nic. Zaklepala na okno. Nikdo nezareagoval. Vrátila se k přednímdveřím a začala na ně bušit. Za jejími zády se ozval mužský hlas: „Mohu nějak pomoci?“

Otočila se. Jakmile muže spatřila, vybavilo se jí slovo „švihák“. Měl vlnité a trochu přerostlé vlasy. Na sobě měl tvídové sako se záplatami na rukávech a motýlek, podobní lidé mohou působit a vlastně i existovatpouze v těch nejlepších vzdělávacích institucích.

„Hledám děkana,“ řekla Wendy.

„Já jsem děkan Lewis,“ představil se. „Co pro vás můžu udělat?“

Na zdvořilosti není čas, prolétlo jí hlavou. „Znáte Dana Mercera?“

Na okamžik se zamyslel. „To jméno mi něco říká,“ odpověděl. „Ale…“ Rozpřáhl ruce a pokrčil rameny.

„Měl bych?“

„Myslím, že ano,“ odvětila Wendy. „Posledních dvacet let docházel každou druhou sobotu do vašeho

domu.“

„Aha.“ Usmál se. „Já tu bydlím teprve čtyři roky. Předtím tu byl můj předchůdce děkan Pashaian. Ale asi vím, co máte na mysli.“

„Proč vás navštěvoval?“

„Nenavštěvoval. Tedy, chodil do tohoto domu. Ale ne za mnou. A vlastně ani za děkanem Pashaianem.“

„Tak proč?“

Prošel kolem ní a odemkl dveře. Otevřel je. Zaskřípaly. Strčil hlavu dovnitř. „Christo?“

V domě bylo šero. Mávl na Wendy, aby šla za ním. Poslechla ho. Zůstala stát v předsíni.

Ozval se ženský hlas: „Děkane?“

Domem zazněly kroky. Wendy se obrátila k děkanovi. Podíval se na ni skoro povzbudivě.

Co to sakra…?

„Jsem v předsíni,“ řekl.

Kroky se blížily. Ženský hlas, Christa?, pokračoval: „Schůzka ve čtyři hodiny je zrušená. Taky

potřebujete –“

Christa přišla zleva přes jídelnu. Zastavila se. „Nevěděla jsem, že máte společnost.“

„Není tu za mnou,“ řekl děkan Lewis.

„Ne?“

„Myslím, že chce vidět vás.“

Žena natočila hlavu do strany, skoro jako pes, když hloubá nad novým zvukem. „Vy jste Wendy

Tynesová?“ zeptala se. „Ano.“

Christa přikývla, jako kdyby Wendy očekávala už dlouho. Udělala ještě krok. Na obličej jí dopadlo světlo.Ne moc. Ale stačilo to. Když Wendy spatřila její tvář, skoro zalapala po dechu, ne kvůli tomu, co viděla,ačkoli i to by za normálních okolností postačovalo. Ne, Wendy skoro zalapala po dechu proto, že další dílek skládanky zapadl na místo.

Christa měla sluneční brýle, třebaže byla v domě. Ale to nebyla první věc, které si na ní člověk všiml.

Tou první věcí, jež upoutala pozornost, vlastně jedinou věcí, kterou každý ihned zaznamenal –, byly silnérudé jizvy, brázdící její obličej.

ZJIZVENÁ TVÁŘ.

Představila se jako Christa Stockwellová.

Vypadala přibližně na čtyřicet, ale bylo těžké odhadnout, kolik jí je. Byla štíhlá, měřila kolem sto sedmdesáti centimetrů, měla jemné ruce a působila energicky. Usadily se ke kuchyňskému stolu.

„Nevadí vám, když zůstaneme v šeru?“ zeptala se Christa.

„Vůbec ne.“

„Není to tak, jak si myslíte. Vím, že se lidé dívají. Je to celkem přirozené. Nevadí mi to. Je to lepší, než když všemožně předstírají, že ty jizvy nevidí. Můj obličej působí, jako kdyby se v místnosti objevil slon, jestli mi rozumíte.“ „Myslím, že ano.“

„Od té události mám oči citlivé na světlo. Líp se cítím v přítmí. Docela příhodné, nemyslíte? Místní studentifilozofie a psychologie by mě mohli zkoumat o praktických cvičeních.“ Vstala. „Dám si čaj. Nechcete taky?“

„Ano. Chcete pomoct?“

„Ne, to zvládnu. Mátový, nebo černý?“

„Mátový.“

Christa se usmála. „Dobrá volba.“

Zapnula rychlovarnou konvici, vytáhla dva hrnky a dala do nich sáčky s čajem. Wendy si povšimla, že neustále naklání hlavu doprava. Když se Christa zase posadila, chvíli se nehýbala, jako kdyby Wendy dávala příležitost prohlédnout si zranění v obličeji. Její tvář působila jedním slovem děsivě. Jizvy se táhlyod čela ke krku. Ošklivé rozšklebené čáry se zařezávaly do kůže a zvedaly ji jako plastickou mapu.Některá místa zůstala neporušena, ale získala temně rudý odstín, jako kdyby je někdo poškrábaldrátěnkou.

„Podepsala jsem smlouvu, že nikdy nepromluvím o tom, co se stalo,“ řekla Christa Stockwellová.

„Dan Mercer je mrtvý.“

„Já vím. Ale to na závazku nic nemění.“

„Ať mi povíte cokoli, zůstane to přísně tajné.“

„Jste reportérka, ne?“ „Ano. Ale máte mé slovo.“

Zavrtěla hlavou. „Teď už na tom stejně nezáleží.“

„Dan je po smrti. Phila Turnballa vyhodili z práce a nařkli z krádeže. Kelvin Tilfer je v blázinci. Farley Parks se taky dostal do potíží.“

„Čekáte, že je budu litovat?“ „Co vám udělali?“

„Copak to není jasné? Nebo mám rozsvítit?“

Wendy se naklonila nad stůl. Položila dlaň druhé ženě na paži. „Prosím, řekněte mi, co se stalo.“ „Nevím, k čemu by to bylo dobré.“

Hodiny nad dřezem tikaly. Wendy vyhlédla z okna a viděla studenty, kteří šli na hodinu, nadšené, mladé,s celým životem před sebou. Příští rok bude Charlie jedním z nich. Mohla by jim vyprávět, že to celé uteče rychleji, než předpokládají, že dostudují, než se stihnou rozkoukat, a potom uplyne deset let a potomdalších deset, ale neposlouchali by ji, což je asi dobře.

„Myslím, že to celé začalo něčím, co se stalo tady, ať ti muži udělali cokoli.“

„Proč si to myslíte?“

„Nevím. Ale z nějakého důvodu mám pocit, že tomu můžu přijít na kloub. Něco začalo žít vlastnímživotem. Pořád si to vybírá oběti. Teď to dostihlo mě. To já jsem odhalila Dana Mercera, právem čineprávem. Takže jsem teď do toho zapletená.“

Christa Stockwellová foukala do čaje. Její obličej vypadal, jako by jej někdo obrátil naruby, jako kdyby sevšechny žíly a chrupavky dostaly na povrch. „Byli v posledním ročníku,“ začala. „Já jsem o rok dřívdodělala střední a teď jsem studovala v magisterském programu srovnávací literaturu. Pobírala jsemsociální stipendium. Stejně jako Dan. Oba jsme si museli přivydělávat. On dělal v prádelně katedry tělesné výchovy. Já jsem pracovala tady, v tomhle domě, u děkana Slotnicka. Hlídala jsem mu děti, obstarávaladomácí práce a tak podobně. Byl rozvedený a já jsem s jeho dětmi skvěle vycházela. A tak jsem tadyběhem studií bydlela, v jednom pokoji vzadu. Vlastně tu bydlím dodnes.“

Za oknem procházely dvě studentky a jedna se smála. Smích zazněl do místnosti a působil melodicky,plně a nepatřičně.

„Stalo se to v březnu. Děkan Slotnick byl na nějaké přednášce mimo město. Děti byly u mámy v NewYorku. Zašla jsem na večeři se svým snoubencem. Marc byl ve druháku na medicíně. Den nato měl těžkýtest z chemie, jinak by asi, vždycky se najde nějaké kdyby, nemyslíte? Kdyby neměl ten test, asi bychom pak šli k němu nebo možná sem do prázdného domu a on by zůstal přes noc. Ale ne. Marc si udělal časjenom na tu večeři. A tak mě sem doprovodil a šel do lékařské knihovny. Taky jsem měla nějaképovinnosti do školy. Rozložila jsem si zápisník přímo tady, na tomhle kuchyňském stole.“

Přejela desku pohledem, jako kdyby tam její zápisník mohl ještě být.

„Udělala jsem si čaj. Jako dneska. Seděla jsem tady a chtěla jsem psát esej, když vtom jsem uslyšelazvuky z patra. Jak jsem řekla, nikdo nebyl doma. Nejspíš jsem měla dostat strach, viďte? Vzpomínám si,jak se jednou profesor angličtiny zeptal třídy, jaký je nejděsivější zvuk na světě. Je to řev člověka vbolestech? Ženský výkřik hrůzy? Střelba? Pláč dítěte? A profesor zavrtěl hlavou a řekl: ‚Ne, nejděsivějšízvuk uslyšíte, když jste sami v temném domě, víte, že v tom domě ani v okruhu deseti kilometrů nemůže být nikdo jiný, a najednou se z patra ozve spláchnutí.‘“

Christa se usmála na Wendy. Wendy se také pokusila o úsměv.

„Prostě jsem se nebála. Asi jsem měla. Další kdyby. Co kdybych jednoduše zavolala univerzitní ochranku?Tím by se přece všechno změnilo. Můj život by se vyvinul úplně jinak. Toho večera jsem byla zasnoubenás tím nejbáječnějším a nejpohlednějším mužem. Dneska je ženatý s jinou. Mají tři děti. Jsou moc šťastní.

Taky bych byla, myslím.“

Napila se čaje, podržela hrnek v obou dlaních a pustila z hlavy další kdyby. „Uslyšela jsem ty zvuky a vydala jsem se za nimi. Slyšela jsem šepot a dokonce i tichý smích. Najednou to bylo jasné, že? Studenti.

Jestli jsem se ještě trochu bála, strach úplně zmizel. Byli to jenom nějací vtipálci, kteří si chtěli vystřelit zděkana. A tak jsem vyšla po schodech nahoru. Zavládlo ticho. Předtím se mi zdálo, že hlasy přicházejí zděkanovy ložnice. Zamířila jsem tam. Vstoupila jsem do ložnice a rozhlédla jsem se. Nikoho jsemneviděla. Čekala jsem, až si oči zvyknou na šero. Pak jsem změnila názor. Prostě rozsvítím. A tak jsemzvedla ruku k vypínači.“

Hlas se jí změnil. Christa Stockwellová se odmlčela. Zdálo se, že rudé jizvy na jejím obličeji tmavnou.Wendy opět natáhla ruku, ale Christin strnulý postoj jí zabránil pohyb dokončit.

„Ani nevím, co se stalo pak. Aspoň tenkrát jsem to nevěděla. Dneska to vím. Tehdy jsem jen uslyšelaohromnou ránu a pak mi explodoval obličej. Tak jsem to prožívala. Jako kdyby mi před ním vybuchla bomba. Zvedla jsem ruce k tvářím a nahmatala jsem ostré střepy skla. Dokonce jsem se pořezala. Přesnos a ústa mi tekla krev, až jsem se zalykala. Nemohla jsem dýchat. Vteřinu, možná dvě, jsem necítilavůbec žádnou bolest. A pak přišla jako povodeň, jako kdyby mi někdo obnažil celý obličej. Vykřikla jsem a upadla jsem na podlahu.“

Wendy cítila, jak se jí zrychluje tep. Napadaly ji otázky, chtěla znát podrobnosti, ale mlčela a nechalaChristu vyprávět ten příběh po svém.

„Ležela jsem na zemi a ječela a vtom jsem uslyšela, jak někdo běží kolem. Naslepo jsem se natáhla apodrazila mu nohy. Dopadl na zem a zaklel. Držela jsem ho za nohu. Nevím proč. Nejspíš to byl instinkt. A potom začal kopat, aby se vyprostil.“ Hlas přešel téměř v šepot. „Víte, tehdy jsem si to neuvědomovala,ale po celém obličeji jsem měla střepy, roztříštěné zrcadlo. Takže jak kopal, zarýval mi je ještě hloubějipod kůži, až na kost.“ Polkla. „Ale ten největší střep jsem měla u pravého oka. Možná bych o něj stejněpřišla, ale kopnutím ho zarazil jako nůž…“

Milosrdně se odmlčela.

„To je poslední, na co si vzpomínám. Omdlela jsem. Probrala jsem se teprve po třech dnech a dalších pártýdnů jsem upadala do bezvědomí. Pořád mě operovali. Bolest byla nesnesitelná. Cpali do mě spoustuléků. Ale to předbíhám. Musím se trochu vrátit. Tu noc mě slyšela křičet univerzitní ochranka. Chytili PhilaTurnballa před děkanovým domem. Boty měl celé od krve. Všichni jsme věděli, že tam byli i dalšístudenti. Víte, byl to hon na poklady. Děkanovy trenýrky měly obrovskou cenu. Šedesát bodů. Přesnětohle Phil Turnball chtěl, trenýrky. Jak jsem řekla, byla to legrace. Nic víc.“

„Vyprávěla jste, že jste slyšela ještě někoho. Šepot a smích.“

„Správně, ale Phil tvrdil, že tam byl sám. Jeho kamarádi to samozřejmě potvrdili. Nebyla jsem ve stavu,abych se s nimi přela, a co jsem vlastně mohla vědět?“

„Phil to vzal celé na sebe?“ zeptala se Wendy.

„Ano.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Pořád to nechápu. Co přesně udělal? Co způsobilo všechny ty jizvy?“

„Když jsem vešla do ložnice, Phil se schovával za postelí. Pak viděl, že sahám po vypínači, a nejspíš serozhodl odvést mou pozornost. Směrem ke mně letěl těžký skleněný popelník. Asi doufal, že tím způsobíhluk, já se otočím a on bude moci utéct. Jenže tam stálo starožitné zrcadlo. To se mi vysypalo přímo doobličeje. Zvláštní úraz, co?“

Wendy nic neříkala.

„Byla jsem v nemocnici tři měsíce. Přišla jsem o jedno o oko. Druhé mám vážně poškozené, odtrhla sesítnice. Nějakou dobu jsem byla úplně slepá. Postupně jsem začínala vidět na jedno oko. Z právníhohlediska jsem pořád slepá, i když leccos rozeznám. Všechno je rozmazané a dost mi vadí jakékoli jasnésvětlo, hlavně sluneční. Taky celkem příhodné, nemyslíte? Podle doktorů jsem měla prakticky odříznutýcelý obličej, kousek po kousku. Viděla jsem první fotky. Jestli vám připadá, že tohle je hrozné… mojehlava vypadala jako kus syrového masa. Jinak se to popsat nedá. Jako kdyby mi tvář sežral lev.“

„To je mi líto,“ řekl Wendy, protože ji nic jiného nenapadalo.

„Můj snoubenec Marc byl skvělý. Držel při mně. Byl to vlastně hrdina, když se nad tím zamyslíte. Bývalajsem krásná. Dneska už to můžu říct. Už to nezní neskromně. Ale byla jsem. A on byl zatraceně hezký.Nevykašlal se na mě. Ale pořád se musel dívat stranou. Nebyla to jeho chyba. S tímhle nemohl počítat.“

Christa ztichla.

„Tak co se stalo?“

„Donutila jsem ho jít. Myslíte, že o lásce něco víte, že? Ale já jsem teprve toho dne zjistila, co je toskutečná láska. I když mě to bodalo hlouběji než kterýkoli střep, milovala jsem Marka natolik, že jsem ho donutila jít.“

Opět se zarazila a napila se čaje.

„Zbytek si asi domyslíte. Philova rodina mi zaplatila, abych mlčela. Obrovskou sumu, řekla bych. Založili fond, ze kterého mi každý týden chodí peníze. Kdybych promluvila o tom, co se stalo, platby chodit

přestanou.“

„Já nic neprozradím.“

„Myslíte, že z toho mám strach?“

„Nevím.“

„Nemám. Moc toho nepotřebuji. Pořád bydlím tady. Dál jsem pracovala pro Slotnicka, ale ne s jeho dětmi.Můj obličej je děsil. Stala jsem se tedy jeho asistentkou. Když zemřel, děkan Pashaian byl tak laskav, žesi mě nechal. Teď je to děkan Lewis. Většinu těch peněz rozdám různým dobročinným organizacím.“

Ticho.

„Jak do toho zapadá Dan?“ zeptala se Wendy.

„Jak to myslíte?“

„Předpokládám, že tenkrát v noci byl tady v domě.“

„Ano. Byli tady všichni. Všech pět. Dozvěděla jsem se to později.“

„Jak?“

„Dan mi to řekl.“

„A Phil to odskákal za všechny?“ „Ano.“

„Nevíte proč?“

„Snad proto, že byl tak zásadový. Ale možná za tím bylo něco víc. Byl bohatý. Ostatní ne. Třeba si řekl, žekdyž shodí kamarády, nijak si tím nepomůže.“

Wendy napadlo, že to dává smysl.

„Dan vás tedy navštěvoval?“

„Ano.“

„Proč?“

„Povzbuzoval mě. Povídali jsme si. Měl kvůli tomu večeru hrozné výčitky. Kvůli tomu, že utekl. Takhle tozačalo. Zuřila jsem, když se tu objevil poprvé. Ale spřátelili jsme se. Mluvili jsme u tohohle stolu celé hodiny.“

„Řekla jste, že jste zuřila?“

„Musíte mě pochopit. Toho večera jsem přišla o všechno.“

„Jistě, váš hněv byl zcela oprávněný.“

Christa se usmála. „Aha, chápu.“ „Co?“

„Nechte mě hádat. Byla jsem naštvaná. Zuřila jsem. Všechny jsem je nenáviděla. A tak jsem naplánovala odplatu. Počkala jsem dvacet let a potom jsem udeřila. Tohle si myslíte?“

Wendy pokrčila rameny. „Vypadá to, jako by se jim někdo mstil.“

„A já jsem nejpravděpodobnější podezřelá? Zjizvená ženská, která má motiv?“

„Vám to tak nepřipadá?“

„Zní to jako ze špatného hororu, ale asi…“ Opět naklonila hlavu. „Připadám vám jako zlý člověk, Wendy?“

Wendy zavrtěla hlavou. „Ne, vůbec ne.“

„A je tu ještě jedna věc.“

„Jaká?“

Christa rozpřáhla ruce. Pořád měla sluneční brýle, avšak ze zbylého oka jí skanula slza. „Odpustila jsem jim.“ Ticho.

„Byli to prostě studenti na honu na poklady. Nechtěli mi ublížit.“

A bylo to. V jednoduchém se skrývá tolik moudrosti, v těch slovech zazněla pravda, nezaměnitelná sčímkoli jiným.

„Když žijete v tomhle světě, srážíte se s druhými. Zkrátka to tak je. Srážíme se a někdy se někdo zraní.Oni jen chtěli ukrást ty pitomé trenýrky. Dopadlo to špatně. Chvíli jsem je nenáviděla. Jenže když se nadtím zamyslíte, k čemu je to dobré? Udržovat nenávist je tak těžké, ztrácíte ze zřetele to, co je podstatné, víte?“

Wendy cítila, jak se jí do očí derou slzy. Zvedla hrnek a napila se. Mátový čaj jí hladce klouzal do krku.Zbavit se nenávisti. Na to nebyla odpověď.

„Třeba tu noc ublížili ještě někomu jinému,“ nadhodila Wendy.

„Pochybuji.“

„Nebo se někdo mstí za vás.“

„Moje matka je mrtvá,“ řekla Christa. „Marc je šťastně ženatý s jinou. Nikdo další tu není.“

Slepá ulička. „Co vám Dan pověděl, když přišel poprvé?“

Christa se usmála. „To je mezi námi.“

„Musí existovat nějaký důvod, proč mají všichni ze života peklo.“

„Kvůli tomu jste tady, Wendy? Abyste jim pomohla vrátit se do života?“

Wendy neodpověděla.

„Nebo jste přišla proto,“ pokračovala Christa, „že máte strach, že jste nechtěně zničila nevinného

člověka?“

„Je v tom obojí, řekla bych.“

„Doufáte v rozhřešení?“

„Doufám v odpovědi.“

„Chcete znát můj názor?“ zeptala se Christa.

„Jistě.“

„Poznala jsem Dana hodně dobře.“

„Vypadá to tak.“

„U tohohle stolu jsme mluvili o všem. Vyprávěl mi o své práci, o tom, jak poznal svou ženu, Jennu, ženezdar toho manželství byla jeho vina, že si pořád rozuměli, o své samotě. Ta nás spojovala.“

Wendy vyčkávala. Christa si posunula sluneční brýle. Wendy měla chvíli dojem, že si je sundá, aleneudělala to. Jen je posunula a zdálo se, že se chce Wendy podívat do očí.

„Nemyslím, že Dan Mercer byl pedofil. A nemyslím, že někoho zabil. Takže, Wendy, myslím, že jsteočernila nevinného člověka.“

-– 33,

Wendy zamrkala, když vyšla z tmavé kuchyně až na trávník před děkanovým domem. Sledovala studentyve slunečním světle. Chodili kolem tohoto domu každý den a pravděpodobně neměli tušení, jak tenkáhranice je odděluje od zjizvené ženy uvnitř. Zvedla obličej k nebi. Oči nechala otevřené, až jí odslunečních paprsků začaly slzet. Bylo to nesmírně příjemné.

Christa Stockwellová odpustila těm, kteří jí ublížili.

V jejím podání to znělo tak jednoduše. Wendy nechala bez povšimnutí hlubší filozofické důsledky –očividnou souvislost s jejím vztahem k Arianě Nasbrové, a soustředila se na hlavní myšlenku: Jestližeosoba, která nejvíce utrpěla, dokázala odpustit a jít dál, tak kdo to nezvládl?

Zkontrolovala mobilní telefon. Další zprávy od reportérů. Ignorovala je. Nepřijatý hovor od Popse.Zavolala mu zpátky. Pops se ozval po prvním zazvonění. „V jednom kuse tu otravují novináři,“ oznámil.

„Já vím.“

„Teď už chápeš, proč jsem proti omezování střelných zbraní?“

Poprvé po nesmírně dlouhé době se Wendy zasmála.

„Co vlastně chtějí?“ zajímal se Pops.

„Někdo o mně šíří pomluvy.“

„Například?“

„Například že spím se šéfem. A tak podobně.“

„A novináře to zajímá?“

„Zřejmě.“

„Je něco z toho pravda?“

„Ne.“ „Sakra.“

„Jasně. Můžeš pro mě něco udělat?“

„Řečnická otázka,“ opáčil Pops.

„Jsem v hrozné situaci. Někdo po mně možná jde.“

„A já mám spoustu zbraní.“

„Ty nebudeme potřebovat,“ namítla a doufala, že se nemýlí. „Ale chtěla bych, abys na pár dní někam

vypadl s Charliem.“

„Myslíš, že mu něco hrozí?“

„Nevím. Ty pomluvy se rozšíří po městě. Ve škole se na něj sesypou.“

„No a? Charlie trochu kočkování zvládne. Je to silný kluk.“

„Nechci, aby byl silný zrovna teď.“

„Fajn, postarám se o to. Budeme v nějakém motelu, dobře?“

„V nějakém slušném, Popsi. Bez hodinových sazeb a zrcadel na stropě.“

„Rozumím, neboj. Kdybys potřebovala pomoct –“

„Určitě se ozvu,“ doplnila Wendy.

„Výborně, tak se měj. Mám tě rád.“

„Já tebe taky.“

Pak znovu zavolala Vikovi. Pořád se nehlásil. Ten mizera jí začínal jít na nervy. Tak co dál? Už odhalilatajemství princetonské pětky, ale stále neměla ponětí, proč se jim vymstilo zrovna po dvaceti letech.Pochopitelně se na to mohla zeptat jediného člověka.

Phila.

Zkusila mu zatelefonovat. Ztráta času. Jela rovnou k němu. Dveře otevřela Sherry. „Není doma.“

„Věděla jste to?“ zeptala se Wendy.

Sherry neodpověděla.

„O Princetonu. Věděla jste, co se tam stalo?“

„Dlouhou dobu ne.“

Wendy chtěla pokračovat ve vyptávání, ale zarazila se. Nezáleželo na tom, co Sherry ví a jak dlouho.Potřebovala mluvit s Philem. „Kde je?“

„S Klubem otců.“

„Nevarujte ho, že za ním jedu, dobře?“ Zase metoda cukru a biče. A teď bič. „Pokud ano, budu se musetvrátit sem. A příště budu naštvaná. Přivezu kamery a další novináře a uděláme takový kravál, že to uslyšísousedi i vaše děti. Rozumíme si?“

„Řekla jste to celkem jasně,“ odpověděla Sherry.

Wendy nijak netěšilo té ženě vyhrožovat, ale už měla po krk lží a vytáček.

„Nebojte se,“ řekla Sherry. „Nezavolám mu.“

Wendy se obrátila k odchodu.

„Ještě jedna věc,“ ozvala se Sherry.

„Co?“

„Je citlivý. Buďte opatrná, dobře?“

Wendy chtěla dodat něco o Christě Stockwellové a o tom, jak citlivé jsou její oči, ale neměla na to právo.Odjela ke Starbucks a zastavila na místě, kde nápis na parkovacích hodinách hlásal: „Jen čtvrťáky.“ Žádnéneměla. Smůla. Znovu se vydala na šikmou plochu.

Zase jí bylo do pláče. Ve dveřích kavárny se zastavila a sebrala se.

Byli tam všichni. Norm neboli Ten-A-Fly v plné rádoby rapperské výstroji. Doug coby tenista v bílém.

Owen s děckem. Phil měl na sobě oblek a kravatu. Dokonce i v tuto hodinu. Seděli kolem stolu uprostřed,nakláněli se a něco si šeptali. Z jejich gest vyčetla, že nastaly potíže.

Jakmile ji Phil zpozoroval, nasadil zkroušený výraz. Zavřel oči. Na to Wendy nedbala. Přistoupila k jejich stolu a probodávala ho pohledem. Zdálo se, že se Phil pod jejím zrakem scvrkává. „Zrovna jsem mluvila s Christou Stockwellovou,“ oznámila.

Ostatní muži ji mlčky sledovali. Wendy se podívala Normovi do očí. Zavrtěl hlavou a požádal ji, aby toho nechala. Nevyhověla mu.

„Teď už jdou i po mně,“ sdělila mu.

„My víme,“ přisvědčil Norm. „Sledujeme ty internetové fámy online. Podařilo se nám zbavit se hodně

virálních stránek, ale ne všech.“ „Takže je to i moje bitva.“

„Nemusela by být.“ Phil pořád skláněl hlavu. „Varoval jsem vás. Prosil jsem vás, abyste se držela

stranou.“

„A já jsem neposlechla. Moje chyba. Teď mi povězte, co se děje.“

„Ne.“ „Ne?“

Phil vstal. Vykročil ke dveřím. Wendy mu zastoupila cestu. „Nechte mě jít,“ řekl.

„Ne.“

„Mluvila jste s Christou Stockwellovou?“

„Ano.“

„Co vám řekla?“

Wendy zaváhala. Neslíbila Christě, že o tom nebude mluvit? Phil toho využil a protáhl se kolem ní. Uháněl ke dveřím. Wendy vyrazila za ním, ale zastavil ji Norm, když jí položil ruku na rameno. Hněvivě se k němu obrátila.

„Co chcete dělat, Wendy? Podrazit mu na ulici nohy?“

„Nemáte tušení, co jsem se dozvěděla.“

„Vyloučili ho z Princetonu,“ odvětil Norm. „Nedodělal školu. Tohle víme. Řekl nám to.“

„Prozradil vám, co udělal?“

„Myslíte, že na tom záleží?“

To ji zarazilo. Vzpomněla si, co Christa řekla o odpuštění a o tom, že to byl jenom hon na poklady.

„Řekl vám, kdo po nich jde?“ zeptala se.

„Ne. Ale poprosil nás, abychom to pustili z hlavy. Jsme jeho kamarádi, Wendy. Jsme na jeho straně, ne na vaší. A podle mě už zkusil dost, nemyslíte?“

„Nevím, Norme. Nevím, kdo pronásleduje všechny ty bývalé spolubydlící, a teď i mě. A navíc nevím ani to, jestli Dan Mercer zabil Haley McWaidovou. Její vrah může být pořád na svobodě. Chápete, co říkám?“

„Chápu.“

„A?“

„A náš kamarád nás poprosil, abychom to pustili z hlavy. Už to není náš boj.“

„Fajn.“

Nasupeně zamířila ke dveřím.

„Wendy?“

Obrátila se zpátky k němu. Vypadal tak směšně v tom kostýmu, s černou čepicí přes červený šátek ahodinkami o velikosti satelitního talíře. Ten-A-Fly. Taková kravina. „Copak, Norme?“

„Máme tu fotku.“ „Jakou fotku?“

„Holky z toho videa. Prostitutky, se kterou se údajně scházel Farley Parks. Owenovi se podařilo zastavit obrázek a vylepšit ho ve stínech. Nebylo to jednoduché, ale získal docela obstojný snímek. Máme ho tady,jestli chcete.“

Čekala. Owen Normovi podal fotografii o velikosti dvacet krát pětadvacet centimetrů. Norm ji ukázal Wendy. Zadívala se na děvče na fotce.

Norm pokračoval: „Vypadá mladě, viďte?“

Wendyin svět, už tak rozkolísaný, se obracel vzhůru nohama.

Ano, děvče na snímku skutečně vypadalo mladě. Velmi mladě.

Navíc vypadalo přesně jako identifikační portrét Chynny, tedy dívky, se kterou se Dan měl údajně sejít v domě, kde ho dopadli.

Teď už to bylo jisté. Ta fotografie jí otevřela oči. Někdo to celé připravil.

Pořád však nevěděla kdo ani proč.

Když Wendy přijela domů, před domem parkovala jen jedna novinářská dodávka. Wendy nemohla uvěřit,které televizi patří. Ta drzost, byli to její vlastní kolegové. NTC. Sam, její kameraman, stál u dodávky sMichele Feislerovou, jejíž hlava připomínala, co jiného, balon.

Michele si upravovala vlasy. Mikrofon s logem NTC držela v podpaží. Wendy byla v pokušení strhnout

volant doprava a sledovat, jak se ta melounová hlava roztříští o obrubník. Místo toho otevřela dálkovýmovládáním vrata garáže a zajela dovnitř. Garáž se za ní zavřela a ona vystoupila.

„Wendy?“

Byla to Michele. Klepala na vrata.

„Vypadněte z mého pozemku, Michele.“

„Nemám kameru ani mikrofon. Jsem tu jenom já.“

„Jeden můj známý v domě má pistoli a moc rád střílí.“ „Minutu mě poslouchejte, dobře?“

„Ne.“

„Bude vás to zajímat. Jde o Vika.“

To ji zaujalo. „Co je s Vikem?“

„Otevřete dveře, Wendy.“

„Co je s Vikem?“

„Hodil vás přes palubu.“

Udělalo se jí špatně. „Co tím myslíte?“

„Otevřete dveře, Wendy. Žádné kamery a mikrofony, mimo záznam. Slibuju.“

Sakra. Přemýšlela, co bude dělat, ale co vlastně mohla ztratit? Chtěla vědět, co jí Michele poví. Jestli to znamenalo pustit tu obří hlavu dovnitř, budiž. Překročila Charlieho kolo, jako obyčejně ležící přímo vcestě, a sáhla na kliku. Odemčeno. Charlie pokaždé zapomněl zamknout.

„Wendy?“

„Pojďte dozadu.“

Vešla do kuchyně. Pops byl pryč. Nechal jí vzkaz, že vyzvedne Charlieho. Výborně. Pustila Michele dovnitř zadními dveřmi.

„Díky, že jste otevřela.“

„Tak co je s Vikem?“

„Vedení chce něčí hlavu. Udeřili na něj.“

„A dál?“

„Tlačí na něj, aby se postavil proti vám, aby naznačil, že jste se do něj zbláznila.“

Wendy se nehýbala.

„Stanice vydala tohle prohlášení.“

Michele jí podala list papíru.

My v NTC nemáme žádný komentář k záležitosti Wendy Tynesové, avšak rádi bychom zdůraznili, že nášvýkonný producent Victor Garrett neudělal nic nezákonného či neetického a odmítl veškeré návrhy, kterému byly činěny kýmkoli z jeho podřízených. Stalking je dnes v naší zemi vážným problémem a trpí kvůliněmu mnoho nevinných obětí.

„Stalking?“ Wendy vzhlédla. „To myslí vážně?“

„Hezky vymyšlené, viďte? Je to formulované dostatečně vágně, aby se nikdo nemohl soudit.“

„Co vlastně chcete, Michele? Těžko můžete čekat, že se vám vyjádřím na kameru, viďte?“

Michele zavrtěla hlavou. „Tak hloupá nejste.“

„Tak proč tu jste?“

Vzala si zpátky papír a zadívala se na něj. „Tohle není správné. My dvě nejsme zrovna kamarádky. Vím, jaký na mě máte názor…“ Michele našpulila lesklé rty a zavřela oči, jako kdyby v mysli zvažovala další větu.

„Vy tomu prohlášení věříte?“

Oči se prudce otevřely. „Ne! Děláte si srandu? Vy? A pronásledovat Vika? Naprostá hovadina.“

Kdyby Wendy nebyla tak zaskočená a rozmrzelá, možná by Michele objala.

„Vím, že to zní staromódně, ale reportérkou jsem se stala proto, že chci odhalovat pravdu. A tohle je blábol. Ušili to na vás. A tak jsem chtěla vědět, o co ve skutečnosti jde.“

„No ne,“ vydechla Wendy. „Co je?“

„Nic. Jenom jsem překvapená.“

„Vždycky jsem obdivovala, jak se ovládáte a jak stavíte reportáž. Vím, jak to působí, ale je to pravda.“

Wendy stála na místě. „Nevím, co na to říct.“

„Neříkejte nic. Kdybyste potřebovala pomoc, ozvěte se. To je všechno. Točíme tu zprávu, o které jsem vám vyprávěla, o tom úchylovi Arthuru Lemainovi, kterému prostřelili kolena.“

„Něco nového?“

„Nic moc. Ten chlap si to pravděpodobně zasloužil, ale stejně je to strašné, člověk odsouzený kvůli dětské pornografii trénuje žákovské hokejové družstvo.“

Wendy cítila, jak se jí ježí vlasy na zátylku. Hokej?

Vzpomněla si, jak tu zprávu sledovala s Charliem a jeho kamarády. „Moment, střelili ho před stadionem South Mountain Arena, je to tak?“ „Je.“

„Potom tomu nerozumím. Někde jsem četla, že tam prověřují všechny trenéry.“ Michele přikývla. „Ano. Jenže v Lemainově případě záznam v rejstříku neodhalili.“

„Proč ne?“

„Protože přijdou jenom na zločiny spáchané ve Spojených státech,“ vysvětlila Michele. „Ale Lemaine jeKanaďan. Z Quebeku, myslím.“

– 34,

Wendy netrvalo dlouho poskládat si všechno dohromady.

Michele Feislerová jí pomohla. Disponovala řadou informací o sexuálním delikventovi Arthuru Lemainovivčetně jeho rodokmenu. Wendy užasla, kolik práce už Michele odvedla. A třebaže Michelina hlavaskutečně působila poněkud předimenzovaně, možná za to mohla skutečnost, že měla opravdu úzká ramena.

„Co teď?“ zeptala se Michele.

„Myslím, že bychom měly kontaktovat šerifa Walkera. Ten vyšetřuje vraždu Dana Mercera.“

„Dobře, tak proč mu nezatelefonujete? Přece ho znáte.“ Wendy vyhledala Walkerovo mobilní číslo azavolala na něj. Michele seděla vedle ní. Svědomitě si připravila novinářský zápisníček a vytáhlapropisovačku. Walker se ozval po čtvrtém zazvonění. Wendy slyšela, jak si odkašlal, a pak řekl: „Šerif Mickey Walker.“

„Tady Wendy.“

„Ehm, zdravím. Jak se máte?“

Ehm, zdravím? Jeho hlas zněl škrobeně. A když se nad tím zamyslela, copak se mu její jméno neobjevilo na displeji?

„Vidím, že už se vám donesly ty fámy o mně,“ konstatovala Wendy.

„Jo.“

„Výborně.“ Neměla čas se tím zabývat. Nezáleželo na tom, ať si trhne nohou, ne? –, ale stejně ji to zamrzelo. „Slyšel jste o případu Arthura Lemaina? Toho chlápka, kterému rozstříleli čéšky?“

„Ano,“ odpověděl. „Ale není to v mé jurisdikci.“

„Slyšel jste, že Arthura Lemaina odsoudili kvůli dětské pornografii?“

„Myslím, že jsem něco zaslechl.“

„A zaslechl jste taky, že Arthur Lemaine je švagr Eda Graysona?“

Následovala krátká odmlka. Potom Walker řekl: „Páni.“

„Přesně tak. Chcete vědět ještě něco? Lemaine trénoval synovcovo hokejové družstvo. A jestli se

neorientujete v rodinných vztazích, ten synovec je Eddie, syn Eda Graysona a oběť zvrhlíka.“

„Ještě jednou páni,“ poznamenal Walker.

„A ten, kdo Lemainovi prostřelil kolena, to udělal z dálky. Klidně se divte dál.“

„Takže to byl výborný střelec,“ řekl Walker.

„Neřekl právě tohle majitel střelnice Gun-O-Rama o Graysonovi?“

„Řekl. Panebože. Já se v tom nevyznám. Myslel jsem, že jste viděla, jak Grayson zabil Dana Mercera kvůli tomu, že si Mercer fotil jeho syna.“

„To jsem viděla.“ „Takže je střelil oba?“

„Ano, vypadá to tak. Pamatujete si, jak se Ed Grayson objevil v Ringwoodském státním parku, aby

pomohl najít tělo Haley McWaidové?“

„Ano.“

„Řekl, že jsem nic nepochopila. Ale teď mám dojem, že jsem tomu přišla na kloub. Trpí pocitem viny,protože zabil nevinného člověka.“

Michele si vytrvale psala poznámky, o čem, to Wendy neměla tušení.

„Podle mě se to odehrálo takhle,“ začala Wendy. „Dan Mercer je na svobodě. Ed Grayson se z toho můžezbláznit. Zabije Mercera a zbaví se důkazů. Když se vrátí domů, jeho manželka Maggie se dozví, co udělal.Dál mi to není úplně jasné. Třeba se Maggie vyděsila. Nebo řekla: ‚Cos to provedl? Neudělal to Dan, alemůj brácha.‘ Nebo mu možná pravdu o strejdovi pověděl Eddie. Nevím. Ale dokážu si představit, co se mu honí hlavou. Několik měsíců chodil na všechna slyšení, mluvil do médií, vystupoval jménem obětí a dožadoval se potrestání Dana Mercera.“

„A pak zjistil, že zlikvidoval nesprávného člověka.“

„Přesně tak. Navíc teď ví, že jeho švagr Arthur Lemaine nikdy nestane před soudem. A kdyby tamnáhodou stanul, mohlo by to zničit celou jeho rodinu.“

„Byl by to obrovský skandál,“ souhlasil Walker. „Dotklo by se to celé rodiny. Grayson by musel před celýmsvětem uznat, že se od začátku mýlil. Takže švagra místo toho zmrzačil?“

„Ano. Myslím, že nemá žaludek na další vraždu. Ne po tom, co se stalo poprvé.“

„A v každém případě je to bratr jeho manželky.“

„Správně.“

Wendy se přes stůl podívala na Michele. Ta vytáhla mobilní telefon a tiše do něj hovořila.

Walker řekl: „Povídá se, že Graysona opustila žena. A kluka si vzala s sebou.“

„Možná kvůli tomu, co udělal Danovi.“

„Nebo proto, že střelil jejího bráchu.“

„To je možné.“

Walker vzdychl. „Jak tohle všechno dokážeme?“

„Nevím. Lemaine pravděpodobně nebude chtít mluvit, ale třeba ho přesvědčíte.“

„I tak. Postřelili ho za šera. Beze svědků. A už víme, že v ničení důkazů je Grayson přeborník.“

Zavládlo ticho. Michele zavěsila. Udělala si ještě pár poznámek a nakreslila mezi nimi dlouhé šipky.

Zarazila se, zírala do záznamníku a mračila se.

„Co se děje?“ zajímala se Wendy.

Michele se znovu pustila do psaní. „Zatím si nejsem jistá. Ale něco mi na tom příběhu nesedí.“

„Co?“

„Možná to není důležité, ale nesedí to časově. Lemaine byl postřelen den před vraždou Dana Mercera.“ Wendyin telefon zavibroval. Příchozí volání. Podívala se na displej. Byl to Win. „Musím končit,“ řekla Walkerovi. „Mám další hovor.“

„Mrzí mě, jakým tónem jsem začal.“

„Nic se nestalo.“

„Pořád vám chci zavolat, až to skončí.“

Snažila se neusmát. „Až to skončí,“ zopakovala. Ukončila hovor a zahájila další. „Haló?“

„K tomu tvému dotazu,“ začal Win. „Prověřil jsem okolnosti propuštění Phila Turnballa.“

„Víš, kdo to na něj ušil?“

„Kde jsi?“ „Doma.“

„Přijeď ke mně do práce. Myslím, že to budeš chtít vidět.“

Win byl boháč. Superboháč.

Příklad: „Win“ byla kratší verze jména Windsor Horne Lockwood III. Jeho kancelář se nacházela na rohuPark Avenue a 47. ulice ve věžáku Lock-Horne.

Zbytek ať si každý domyslí.

Wendy zaparkovala v budově MetLife. Nedaleko kdysi pracoval její otec. Vzpomněla si, jak si vždyckyvyhrnul rukávy k loktům, což mělo dvojí symbolický význam, naznačoval, že je připraven pracovat, azároveň dával najevo, že nepatří k těm nahoře. Její otec měl báječná předloktí. Připadala si s ním opravdu v bezpečí. I když byl už mnoho let po smrti, právě teď by se nejraději schovala v jeho náručí a poslechlasi, že všechno dobře dopadne. Zbaví se člověk téhle potřeby vůbec někdy? Johnovi to také šlo, Wendyse s ním cítila bezpečně. Možná to zní protifeministicky, ten pocit jistoty vyvolávali muži –, ale bylo totak. Pops také nebyl k zahození, ale měl jiné úkoly. A Charlieho brala jako svého chlapečka, o kterého sevždycky bude muset postarat ona, ne naopak. Oba muži, s nimiž si připadala v bezpečí, byli mrtví. Nikdy ji nezklamali, avšak Wendy teď v potížích, do kterých se dostala, jako kdyby slyšela tic hý hlas šeptající, že ona zklamala je.

Win svou kancelář přestěhoval o podlaží níž. Výtah se otevřel v patře označeném MB REPS. Recepční

vysokým hlasem zašveholila: „Vítejte, paní Tynesová.“

Wendy málem zacouvala zpátky do kabiny. Recepční postavou připomínala profesionálního fotbalovéhoobránce. Na sobě měla přiléhavé černé šaty jako přízračná verze Adrienne Barbeauové v Tajném závodu.

Její make-up budil dojem, že jej navrstvila lopatou.

„Ehm, dobrý den.“

Objevila se Asiatka v bílých šatech na míru. Byla vysoká, štíhlá a atraktivní jako modelka. Chvíli stály vedle sebe a Wendy si bezděčně představila kouli, která se řítí proti kuželce.

Asiatka řekl: „Pan Lockwood vás očekává.“

Wendy ji následovala chodbou. Žena otevřela dveře kanceláře a ohlásila: „Je tu paní Tynesová.“

Win za stolem vstal. Byl to pozoruhodně pohledný muž. Ačkoli nebyl zrovna její typ, s těmi blonďatými loknami, nápadně jemnými rysy a uhlazeným vzhledem, skrývala se v něm klidná síla, led v modrých

očích a pružina v těle až příliš klidném, jako kdyby mohl kdykoli přijít smrtící výpad.

Win se obrátil k Asiatce. „Děkuji, Mee. Řekla bys panu Barrymu, že jsme připraveni?“

„Jistě.“

Mee odešla. Win přešel místnost a políbil Wendy na tvář. Bylo v tom drobné zdržení, podivné zaváhání.

Před šesti měsíci si to rozdali a bylo to víc než báječné, ačkoli působil jako chlapec, měl to v sobě.

„Vypadáš skvěle.“

„Díky. Necítím se tak.“

„Pochopil jsem, že procházíš těžkým obdobím.“

„To ano.“

Win se pohodlně usadil a rozpřáhl ruce. „Nabízím ti útěchu a podporu.“

„A tou útěchou a podporou myslíš…?“

Win roztančil obočí. „Nepřerušovanou soulož.“

Ohromeně zavrtěla hlavou. „Pro tenhle návrh sis vybral nejhorší možnou chvíli.“

„Nic takového neexistuje. Ale chápu tě. Nedala by sis brandy?“

„Ne, díky.“

„Já si dát můžu?“

„Jak je libo.“

Win měl otevírací starožitný glóbus s křišťálovou karafou uvnitř. Jeho stůl byl z višňového dřeva. Nastěnách visely malby zobrazující hon na lišku a nádherný orientální koberec. Na umělém trávníku v koutěmohl nacvičovat jemné golfové údery. Nechyběla obří televize. „Tak mi řekni, co se vlastně děje,“ požádal Win.

„Nevadí, když neřeknu? Opravdu jen potřebuju vědět, kdo zničil Phila Turnballa.“

„Samozřejmě.“

Otevřely se dveře. Mee uvedla starého muže s motýlkem.

„Výborně,“ konstatoval Win. „Ridley, díky, že jste přišel. Wendy Tynesová, Ridley Barry. Pan Barry je spoluzakladatel brokerské firmy Barry Brothers Trust, bývalého zaměstnavatele tvého pana Turnballa.“

„Těší mě, Wendy.“

Všichni se posadili. Winův stůl byl prázdný až na vysokou hromadu složek. „Než začneme,“ řekl Win,

„potřebujeme mít s panem Barrym jistotu, že nic z toho, o čem tu budeme hovořit, se nedostane mimotuto kancelář.“

„Jsem reportérka, Wine.“

„V tom případě znáš sousloví ‚mimo záznam‘.“

„Dobře. Tak tedy mimo záznam.“

„A jako přítel,“ pokračoval Win, „chci tvoje slovo, že nikomu jinému neprozradíš, co ti povíme.“

Podívala se na Ridleyho Barryho a pak znovu na Wina. „Máš moje slovo.“

„Fajn.“ Win se obrátil k Ridleymu Barrymu. Pan Barry pokýval hlavou. Win položil ruku na vysokou

hromadu. „Tohle jsou dokumenty o panu Philu Turnballovi. Jak víš, býval finančním poradcem u Barry

Brothers.“ „Ano, vím.“

„Posledních několik hodin jsem ty záznamy procházel. Vyžaduje to čas. Také jsem prověřil elektronickéobchody uskutečněné panem Turnballem. Zkoumal jsem jeho obchodní strategii, nákupy a prodeje.Protože si tě velice vážím, Wendy, a uznávám tvou inteligenci, snažil jsem se z jeho pracovních záznamůvyčíst, jak na Phila Turnballa mohl někdo nastražit past.“

„A?“

Win jí pohlédl do očí a Wendy zaznamenala poryv chladu. „Phil Turnball neukradl dva miliony dolarů.

Odhadl bych to spíše ke třem milionům. Není o tom pochyb. Chtěla jsi vědět, jak to na Turnballa nalíčili.

Nijak. Phil Turnball připravil podvod, jehož počátky sahají do doby před pěti lety.“

Wendy zavrtěla hlavou. „Třeba to nebyl on. Nepracoval ve vzduchoprázdnu, ne? Měl partnery a

asistentku. Možná někdo z nich…“

Aniž uhnul pohledem, Win sáhl po dálkovém ovládání a stiskl tlačítko. Televize ožila.

„Pan Barry byl tak laskav, že mě nechal prohlédnout záznamy z bezpečnostních kamer.“

Na obrazovce byla vidět kancelář. Kamera byla umístěna vysoko a mířila dolů. Phil Turnball strkal

dokumenty do skartovačky.

„Tohle je tvůj pan Turnball, jak ničí výpisy z účtů svých klientů ještě před odesláním.“

Win zmáčkl jiné tlačítko. Obraz poskočil. Nyní Phil seděl u stolu. Zvedl se a šel k tiskárně. „Tady pan Turnball tiskne falešné výpisy, které pak rozeslal. Takhle bychom mohli pokračovat, Wendy. Ale je to jasné. Phil Turnball okradl své klienty a pana Barryho.“

Wendy se opřela. Obrátila se k Ridleymu Barrymu. „Ale jestliže Phil kradl ve velkém, proč není ve vězení?“

Na chvíli zavládlo ticho. Ridley Barry se otočil k Winovi. Win kývl. „Mluvte. Nic neprozradí.“

Barry si odkašlal a narovnal si motýlek. Byl to malý seschlý stařík, který by někomu mohl připadatroztomilý či okouzlující. „S bratrem Stanleym jsme založili Barry Brothers Trust před více než čtyřicetilety,“ začal. „Třicet sedm let jsme pracovali spolu. V jedné kanceláři. Seděli jsme u stolů naproti sobě.Každý všední den. Podařilo se nám vybudovat firmu, jejíž hodnota překračuje miliardu dolarů.Zaměstnáváme přes dvě stě lidí. Naše jméno je značka. Beru tuto zodpovědnost velmi vážně, zejménanyní, po bratrově odchodu.“

Odmlčel se a podíval se na hodinky.

„Pane Barry?“ „Ano.“

„To je všechno moc hezké, ale proč se s Philem Turnballem kvůli té krádeži nesoudíte?“ „Neokradl mě. Okradl své klienty. Moje klienty.“

„To je jedno.“

„Není to jedno. Tady nejde jen o volbu slov. Odpovím vám dvěma způsoby. Nejprve jako střízlivěuvažující byznysmen a potom jako člověk, který věří v zodpovědnost za blaho svých klientů. Střízlivěuvažující byznysmen: Jak myslíte, že Barry Brothers Trust v téhle době po Madoffovi dopadne, jestliže se rozkřikne, že jeden z jeho nejvyšších finančních poradců rozjel Ponziho schéma?“

Odpověď byla zřejmá a Wendy se ptala sama sebe, proč ji to nenapadlo dřív. Zvláštní. Phil tu otázkuvyužíval ve svůj prospěch, ne? Neustále ji předkládal jako důkaz své nevinny, „Proč mě nezatkli?“

„Na druhou stranu,“ pokračoval Barry, „tenhle starý chlap vnímá závazek vůči těm, kteří důvěřují jemu ajeho firmě. Takže ty účty projdu osobně. Odškodním všechny klienty ze svých soukromých financí. Jinýmislovy, vezmu to celé na sebe. Klienti, kteří byli podvedeni, dostanu náhradu v plné výši.“

„A nic se nedozvědí,“ doplnila Wendy.

„Ano.“

Proto ji Win přiměl odpřísáhnout mlčenlivost. Opřela se a opět jí dílky zapadaly do sebe. Hodně dílků.

Už věděla hodně. Zjistila většinu, možná všechno.

„Ještě něco?“ zeptal se Win.

„Jak jste ho odhalili?“ zeptala se.

Ridley Barry poposedl. „Ponziho schéma se nedá udržet dlouho.“

„Ne, to je mi jasné. Ale proč jste ho vlastně začali prověřovat?“

„Před dvěma lety jsem najal jednu firmu, aby prověřila kvalifikaci všech našich zaměstnanců. Byl torutinní postup, nic víc, ale přišli jsme na jednu nesrovnalost v osobním profilu Phila Turnballa.“

„Jakou nesrovnalost?“

„Phil zalhal ve svém životopisu.“

„Ohledně čeho?“

„Ohledně svého vzdělání. Tvrdil, že absolvoval Princetonskou univerzitu. Nebyla to pravda.“

-– 35,

Nyní již věděla, co potřebovala.

Zavolala na Philův mobilní telefon. Opět jej nezvedl. Zkusila pevnou linku domů. Nic. Cestou zpátky zWinovy kanceláře zajela k jeho domu v Englewoodu. Nikoho tam nezastihla. Podívala se do Starbucks.Klub otců už odešel.

Uvažovala, jestli nemá zkusit Walkera nebo spíš Franka Tremonta. Ten měl na starosti případ HaleyMcWaidové. Bylo docela dobře možné, že Dan Mercer Haley nezabil. Napadlo ji, že už možná ví, kdo toudělal, ale byla to pořád jen spekulace.

Když Ridley Barry odešel, Wendy všechno řekla Winovi. Měla pro to dva důvody. Za prvé, potřebovalanázor nějakého nestranného inteligentního posluchače. Win tyto podmínky splňoval. Za druhé,potřebovala, aby ještě někdo věděl totéž co ona, čímž ochrání jak informace, tak sebe.

Když dokončila vyprávění, Win otevřel spodní zásuvku. Vytáhl několik pistolí a jednu jí nabídl. Odmítla.

Charlie a Pops byli stále pryč. V domě panovalo ticho. Napadlo ji, že až bude Charlie příští rok na koleji,zůstane to tak napořád. Představa, že bude v domě pořád sama, se jí nezamlouvala. Možná by mělapořídit něco menšího.

Vyschlo jí v hrdle. Vypila sklenici vody a dolila ji. Vyšla do patra, posadila se a zapnula počítač. Asi bylo načase otestovat její teorii. Zadávala do Googlu princetonské oběti skandálů v obráceném pořadí: Steve Miciano, Farley Parks, Dan Mercer, Phil Turnball.

Teď jí to dávalo smysl.

Potom zadala sama sebe, přečetla si zprávy o „sexuálně nevhodném“ chování a zavrtěla hlavou. Chtělo se jí plakat, ne nad sebou, ale nad nimi všemi.

Opravdu to celé začalo vysokoškolským honem na poklady?

„Wendy?“

Měla by se polekat, ale nepolekala se. Jen to potvrdilo, co již věděla. Obrátila se. Ve dveřích stál Phil Turnball.

„Někomu jsem to všechno prozradila,“ upozornila.

Phil se usmál. Jeho obličej se leskl přemírou alkoholu. „Myslíte, že jsem vám přišel ublížit?“

„Už jste mi ublížil, ne?“

„Asi ano. Ale kvůli tomu tady nejsem.“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

„Garáž byla otevřená.“

Charlie a to jeho zatracené kolo. Nebyla si jistá, jaký postup zvolit. Mohla by ho obelstít, sebrat mobil a vytočit 911. Nebo poslat e-mail, jakési elektronické SOS. „Nebojte se,“ řekl jí.

„Vadilo by vám, kdybych zavolala kamarádovi?“

„Byl bych radši, kdyby ne.“

„A když na tom budu trvat?“

Phil vytáhl pistoli. „Nemám v úmyslu vám ublížit.“

Wendy strnula. Jakmile se objeví pistole, člověk nemá oči pro nic jiného. Polkla a snažila se neztrácet rozvahu. „Phile?“ „Copak?“

„Když řeknete, že nemáte v úmyslu mi ublížit, a zároveň vytasíte pistoli, nejde to dohromady.“

„Musíme si promluvit,“ oznámil Phil. „Jenom nevím, odkud začít.“

„Co tím, jak jste Christě Stockwellové kopl střep do oka?“

„Vidím, že jste se důkladně připravovala, viďte, Wendy?“

Mlčela.

„Máte pravdu. Tím to začalo.“ Povzdechl si. Pistole mu volně visela vedle stehna. „Víte, co se stalo, že?

Schovával jsem se a pak Christa Stockwellová začala ječet. Rozběhl jsem se ke dveřím, jenže jsem zakopl a ona mě chytla za nohu. Nechtěl jsem jí nic udělat. Jenom jsem se snažil zmizet a zpanikařil jsem.“

„Byl jste v děkanově domě kvůli honu na poklady?“

„To my všichni.“

„A přece jste to vzal na sebe.“

Chvíli se zdálo, že Phil je myšlenkami někde jinde. Wendy napadlo, že uteče. Nemířil na ni. Třeba se jílepší šance už nenaskytne. Nepohnula se však. Seděla na místě, dokud konečně neřekl: „Ano, to je pravda.“

„Proč?“

„Tenkrát mi to připadalo jako nejlepší řešení. Víte, šel jsem na tu školu se všemi výhodami. Bohatství,známé jméno, výborná střední. Ostatní se museli snažit a bojovat. Obdivoval jsem je. Byli to moji přátelé.Navíc jsem byl tak jako tak v průšvihu, tak proč je do toho zatahovat?“

„Obdivuhodné,“ poznamenala Wendy.

„Pochopitelně jsem nevěděl, jak velký průšvih to bude. V domě byla tma. Myslel jsem, že Christa křičelaze strachu. Když jsem se přiznal, neměl jsem tušení, jak vážně je zraněná.“ Naklonil hlavu doprava. „Rádbych si myslel, že bych to stejně vzal celé na sebe i za kamarády. Ale nejsem si jistý.“

Obrátila pohled k počítači a hledala nějakou ikonu, na kterou by mohla kliknout o pomoc. „Co se stalo pak?“ „To už víte, ne?“

„Vyloučili vás.“

„Ano.“

„A vaši rodiče zaplatili Christě Stockwellové za mlčení.“

„Naši z toho byli v šoku. Asi se to dalo čekat. Zaplatili za mě dluh a pak mi řekli, ať vypadnu. Rodinnou firmu převzal bratr. Já jsem byl ze hry. Ale i tohle možná bylo dobře.“

„Připadal jste si svobodný,“ odhadla Wendy.

„Ano.“

„Byl jste jako vaši spolubydlící. Mládenci, které jste obdivoval.“

Usmál se. „Přesně tak. A jako oni jsem se musel snažit a bojovat. Odmítal jsem každou pomoc. Dostaljsem práci u Barry Brothers. Získal jsem klienty a tvrdě jsem pracoval, aby všichni byli spokojení. Vzaljsem si Sherry, v každém směru báječnou ženu. Založili jsme rodinu. Krásné děti, hezký dům. Všechno jsem dokázal sám. Bez konexí, bez protekce…“

Jeho hlas se vytratil. Usmál se.

„Copak?“

„Vy, Wendy.“

„Co je se mnou?“

„Jsme tady jenom my dva. Já mám pistoli. Vyprávím vám o svých hanebných skutcích. Vy mi dáváte

otázky, abyste mě zdržela, a doufáte, že v pravý čas dorazí policie.“

Mlčela.

„Ale já tu nejsem kvůli sobě, Wendy. Jsem tu kvůli vám.“

Pohlédla mu do obličeje a náhle ji, navzdory pistoli a situaci, opustil strach. „Jak to?“ zeptala se.

„Uvidíte.“ „Radši bych –“

„Zajímají vás odpovědi, že?“ „Řekla bych, že ano.“ „Tak kde jsem to skončil?“

„Manželství, práce, bez protekce.“

„Správně, díky. Říkala jste, že jste mluvila s Ridleym Barrym?“

„Ano.“

„Sympatický stařík, co? Okouzlující. Prohlašuje se za poctivce. A je. Taky jsem býval.“ Podíval se na pistolive své ruce, jako kdyby se tam právě zhmotnila. „Člověk nezačíná jako zloděj. Vsadím se, že ani BernieMadoff tak nezačal. Ale svět vám nedá nic zadarmo. Uděláte špatný obchod. Přijdete o trochu peněz. Víte ale, že je získáte zpátky. A tak na ten účet převedete jiné peníze. Jenom na den, možná na týden. Ažvám vyjde další obchod, vrátíte je. Není to krádež. Nakonec na tom vaši klienti budou líp. Začínáte vmalém a potom překročíte jistou hranici, jenže co se s tím dá dělat? Jakmile přiznáte, co jste udělala,končíte. Vyhodí vás nebo půjdete do vězení. Takže jakou jinou možnost máte? Půjčujete si od jednoho,abyste mohla zaplatit druhému, a doufáte, že vám vyjde nějaký skvělý obchod a vy se vyhrabete z nejhoršího.“

„Zkraťme to,“ řekla Wendy. „Okrádal jste klienty?“

„Ano.“

„Vyplácel jste si slušný plat?“

„Musel jsem, abych nevzbudil podezření.“

„Jistě,“ řekla Wendy. „Rozumím.“

Phil se usmál. „Máte pravdu, samozřejmě. Jenom se vám snažím vysvětlit, jak jsem uvažoval, i když to třeba nebylo správné. Řekl vám Ridley, proč mě vlastně začali sledovat?“

Přikývla. „Zalhal jste v životopisu.“

„Správně. Ta noc v děkanově domě, vrátila se mi a pronásledovala mě. Kvůli něčemu, co se stalo před mnoha lety, se celý můj svět začal rozkládat. Dokážete si představit, jak mi bylo? Vzal jsem to na sebe zavšechny, i když to vlastně nebyla moje vina, a teď, po tak dlouhé době, jsem pořád trpěl.“

„Co myslíte tím, že to nebyla vaše vina?“

„Přesně to.“

„Ale byl jste tam. Vy jste kopl Christu Stockwellovou do obličeje.“

„Tím to nezačalo. Vyprávěla vám o tom popelníku?“

„Ano. Hodil jste ho vy.“

„To vám řekla?“

Wendy se zamyslela. Měla dojem, že ano, ale opravdu Christa Stockwellová řekla, že to byl Phil?

„Nebyl jsem to já,“ vysvětlil. „Ten popelník po ní hodil někdo jiný. A pak se rozbilo to zrcadlo.“

„Vy jste nevěděl, kdo to byl?“

Zavrtěl hlavou. „Všichni ostatní, kteří tam tu noc byli, tvrdili, že to udělal někdo jiný. Proto říkám, že tonebyla moje vina. A najednou jsem zase neměl nic. Když se o mém vyhazovu dozvěděli rodiče, byla toposlední rána. Vydědili mě. Sherry a děti se na mě začaly dívat jinak. Byl jsem na mizině. Narazil jsem nadno, všechno kvůli tomu pitomému honu na poklady. A tak jsem se o pomoc obrátil na bývaléspolubydlící. Farley a Steve řekli, že mi děkují, že jsem to tenkrát vzal na sebe, jenže co s tím teď můžoudělat? Napadlo mě, že jsem to neměl odskákat jenom já. Kdybychom se přiznali všichni, dopadlo by tojinak. Nebyl bych v tom sám. Škola by ke mně byla shovívavější. A když jsem se díval na svoje starékamarády, kteří mi nepomůžou a všichni jsou tak bohatí a úspěšní…“

„Rozhodl jste se srazit jim hřebínek,“ doplnila Wendy.

„Divíte se mi? Za to, co se stalo, jsem zaplatil jenom já a teď jsem pro ně byl vyřízený. Odpad. Jakokdyby nestálo za to mě zachraňovat. Jsi z bohaté rodiny, říkali. Popros o pomoc je.“

Phil nemohl uniknout své rodině, pomyslela si Wendy, jejich bohatství a postavení. Možná chtěl být jakojeho snaživí přátelé, ale nikdy se pro ně nestal jedním z nich, zkrátka nepatřil mezi chudáky o nic víc,než oni patřili mezi boháče.

„O virálním marketingu jste se dozvěděl v Klubu otců,“ řekla Wendy.

„Ano.“

„Mělo mi to dojít. Zrovna jsem se znova dívala. Farley to schytal. Steve to schytal. Já jsem to schytala. A o Danovi už toho po internetu kolovalo dost. Jen o vás ne, Phile. Na internetu se o vašem obvinění zezpronevěry neobjevilo ani slovo. Proč? Kdyby vás chtěl někdo zničit, proč by nenapsal do blogu, jak jsteokrádal firmu? Vlastně o tom nikdo nevěděl. V Klubu otců jste řekl, že vás propustili pro nadbytečnost.Teprve když mě kamarád Win informoval, že jste opravdu dostal padáka kvůli krádeži dvou milionůdolarů, docvaklo mi to. A když jste se dozvěděl, že se chystám do Princetonu, vypořádal jste se dokonce is tímhle, přátelům z Klubu otců jste namluvil, že na vás někdo ušil boudu.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Phil.

„Tím se dostáváme k vašemu postupu. Nejdřív jste sehnal nějakou holku, aby sehrála roli Chynny,Danovy nezletilé přítelkyně a Farleyho šlapky.“

„Máte pravdu.“

„Kde jste ji našel?“

„Je to prostě šlapka, kterou jsem na to najal. Nebylo to moc těžké. A pokud jde o Stevea Miciana, jaktěžké je dát někomu do kufru léky a potom na něj upozornit policii? A Dan…“

„Využil jste mě,“ řekla Wendy.

„Nebylo v tom nic osobního. Jednou večer jsem viděl váš pořad a napadlo mě, že neexistuje lepší způsob,jak někoho zničit.“

„Jak jste to provedl?“

„Bylo to tak složité, Wendy? Napsal jsem ten první e-mail od Ashlee, třináctileté holky z chatu. Pak jsemse v té chatovací místnosti vydával za Dana. Když jsem u něj byl na návštěvě, schoval jsem po domě a vpočítači ty fotky. Ta moje šlapka si zahrála na problematickou dospívající dívku jménem Chynna. Když jste mě na chatu jako ‚pedofila Dana‘“, rukama naznačil uvozovky, „požádala, abych se v určitou dobudostavil na určité místo, Chynna prostě řekla Danovi, že se tam v ten čas sejdou. Dan přišel, kameryběžely…“ Pokrčil rameny.

„No tohle,“ poznamenala Wendy.

„Omlouvám se, že jsem vás zneužil. Ještě víc mě mrzí, že jsem vypustil ty pomluvy. Tím jsem zašel moc daleko. Byla to chyba. Je mi hrozně. Proto jsem teď tady. Abych vám to vynahradil.“

Tohle opakoval pořád, že to s ní myslí dobře. Bylo to k zbláznění. „Takže jste jim všem zavařil jenom kvůli pomstě?“ zeptala se Wendy.

Sklonil hlavu. Jeho odpověď ji překvapila. „Ne.“

„Neomlouvejte sám sebe, Phile. Přišel jste o všechno, a proto jste se rozhodl vzít s sebou nevinné.“

„Nevinné?“ Poprvé se do jeho hlasu vloudil hněv. „Nebyli nevinní.“

„Myslíte kvůli tomu, co se tehdy stalo u děkana?“

„Ne. Myslím kvůli tomu, že se provinili.“

Wendy se zatvářila nechápavě. „Čím?“

„Vám to nedochází? Farley opravdu spal s prostitutkami. Byl hrozný děvkař. Věděli o tom všichni. A Steve skutečně využíval svého lékařského povolání k ilegálnímu prodeji léků na předpis. Zeptejte se policajtů.

Nemohli ho dostat. Ale věděli o tom. Víte, neušil jsem to na ně. Odhalil jsem je.“

Rozhostilo se ticho a Wendy cítila, že se začíná třást. Dostávali se k tomu nejdůležitějšímu. Mlčela, neboť předpokládala, že ho tím povzbudí.

„A co Dan?“ zeptala se nakonec.

Dýchal jaksi zvláštně. Snažil se ovládnout, ale dostihla ho minulost. „Kvůli němu jsem tady, Wendy.“ „Nerozumím. Zrovna jste říkal, že Farley byl děvkař a Steve kšeftoval s léky.“

„Ano.“

„Takže položím logickou otázku, byl Dan Mercer vážně pedofil?“

„Chcete znát pravdu?“

„Ne, Phile, po tom všem chci, abyste mi lhal. Nastražil jste to na něj, abyste ho vydal spravedlnosti?“

„S Danem nic nešlo podle plánu,“ odpověděl pomalu.

„Prosím, mluvte k věci. Byl pedofil, nebo ne?“

Podíval se z okna a na něco vzpomínal. „Nevím.“

Takovou odpověď nečekala. „Jak to?“

„Když jsem to na něj připravoval, myslel jsem, že není. Ale teď si nejsem tak jistý.“

Z toho se jí zatočila hlava. „Co tím sakra chcete říct?“

„Vyprávěl jsem vám, jak jsem zašel za Farleym a Stevem,“ připomněl. „A oni mi nechtěli pomoct.“

„Ano.“

„Potom jsem se vypravil za Danem.“ Phil zvedl pistoli a přehodil ji do druhé ruky.

„Jak reagoval?“

„Sedli jsme si v tom jeho příšerném domě. Ani jsem nevěděl, proč jsem se tam vůbec obtěžoval. Co bypro mě mohl udělat? Neměl žádné peníze. Pracoval mezi chudinou. Zeptal se mě, jestli chci pivo. Jedno jsem si dal. Pak jsem mu pověděl, co se mi stalo. Pozorně mě vyslechl. Když jsem skončil, Dan se mipodíval do očí a řekl, že je moc rád, že jsem přišel. Zeptal jsem se ho proč. Vyprávěl mi, jak celé ty rokynavštěvuje Christu Stockwellovou. Vyrazilo mi to dech. A potom mi řekl poslední pravdu.“

Wendy teď pochopila, co si Christa Stockwellová nechala pro sebe.

„Co vám Dan pověděl, když přišel poprvé?“

„To je mezi námi.“

Wendy vzhlédla. „Ten popelník hodil Dan.“

Phil přikývl. „Viděl, jak se schovávám za postelí. Ostatní, Farley, Steve a Kelvin, se už plížili pryč. Byli vpolovině schodiště, než Christa Stockwellová zvedla ruku k vypínači. Dan chtěl odpoutat její pozornost.Dát mi šanci na útěk. A tak hodil ten popelník.“

„A ten jí roztříštil zrcadlo do obličeje.“

„Ano.“

Představila si tu chvíli. Představila si, jak se Dan přiznává a Christa jeho přiznání bere na vědomí. Byli to prostě studenti na honu na poklady. Je tak snadné odpustit? Pro Christu možná ano.

„A vy jste to tolik let nevěděl,“ konstatovala Wendy.

„Nevěděl. Dan lhal. Snažil se mi vysvětlit proč. Říkal, že byl chudý kluk. Potřeboval stipendium a měl strach. Mně by stejně nepomohl. Jenom by zničil sebe, a proč?“

„Takže mlčel.“

„Jako ostatní předpokládal, že mám peníze. Měl jsem rodinu a konexe. Mohl jsem Christu Stockwellovou uplatit. A tak neřekl ani slovo. Nechal mě, ať všechno vezmu na sebe. Vidíte, Wendy, Dan nebyl tak

nevinný. V mnoha ohledech dokonce nesl největší díl viny z nás všech.“

Uvažovala, jaký hněv musel Phila zachvátit, když zjistil, že zaplatil za zločin, který spáchal Dan.

„Ale děti nezneužíval, že ne?“

Phil se nad tím zamyslel. „To mě vůbec nenapadlo. Aspoň zpočátku ne.“

Snažila se pochopit, co tím chtěl říct. A pak si vzpomněla na Haley McWaidovou.

„Proboha, Phile. Co jste to udělal?“

„Měli pravdu. Jsem vyřízený. Jestli ve mně něco zbylo, jestli ve mně zůstalo něco dobrého –, je to pryč.

Tohle s vámi provede pomsta. Rozežere vám duši. Vůbec jsem ty dveře neměl otevírat.“

Wendy nevěděla, které dveře má na mysli, zda dveře děkanova domu, nebo dveře k nenávisti, která ho

přiměla k odplatě. Vzpomněla si, co o nenávisti řekla Christa Stockwellová, že kvůli ní člověk zapomíná na všechno ostatní.

Stále to však nebyl konec. Zbývala záležitost Haley McWaidové.

„Takže když se Dan dostal na svobodu,“ začala Wendy, „vlastně když soudkyně zastavila stíhání…“ Z jeho úsměvu ji zamrazilo. „Pokračujte, Wendy.“

Nemohla. Pokoušela se to domyslet, ale náhle nic nedávalo smysl.

„Leží vám v hlavě Haley McWaidová, viďte? Chcete vědět, jak do toho zapadá.“

Wendy nedokázala promluvit.

„Do toho, Wendy. Dořekněte to.“

Ale teď už jí to bylo jasné. Nezbývala jiná možnost.

Jeho výraz byl klidnější, skoro vyrovnaný. „Škodil jsem jim, ano. Porušil jsem zákon? Tím si nejsem tak jistý. Najal jsem holku, aby lhala o Farleym a sehrála to s Danem. Byl to zločin? Možná přestupek.Vydával jsem se za někoho jiného v chatovací místnosti, ale nedělala jste sama totéž? Řekla jste, žesoudkyně Dana nechala jít. To je pravda, jenže co dál? Netrval jsem na tom, že musí skončit ve vězení.Chtěl jsem jenom, aby trpěli. A to se podařilo, nemyslíte?“

Čekal na odpověď. Wendy se zmohla na přikývnutí.

„Tak proč bych mu pak chtěl na krk hodit vraždu?“

„Nevím,“ připustila.

Phil se naklonil k ní a zašeptal: „Tohle jsem neudělal.“

Wendy nemohla dýchat. Snažila se soustředit, zamyslet se, vrátit se o krok zpátky. Haley McWaidová byla zavražděna tři měsíce před tím, než ji našli. Proč? Mohl ji Phil zabít pro případ, že by se Dan dostal nasvobodu a on na něj potřeboval něco hodit?

Dávalo to smysl?

„Wendy, jsem otec. Nedokázal bych zabít nezletilou holku. Nikoho bych nedokázal zabít.“

Uvědomila si, že je velký rozdíl mezi virálním očerňováním a vraždou, mezi pomstou starým spolužákům azavražděním dospívajícího děvčete.

Pravda ji začínala ochromovat.

„Nemohl jste odnést ten iPhone do jeho pokoje,“ řekla Wendy pomalu. „Nevěděl jste, kde ho hledat.“Pořád se jí točila hlava. Pokoušela se soustředit a něco vymyslet, ale odpověď byla tak zřejmá. „Nemohl jste to být vy.“

„Správně, Wendy.“ Usmál se a do tváře se mu vrátil klid. „Proto jsem tady. Pamatujete? Řekl jsem, žejsem přišel kvůli vám, ne kvůli sobě. Je to můj poslední dárek.“

„Jaký dárek? Nerozumím. Jak se ten iPhone dostal do Danova pokoje?“

„Odpověď znáte, Wendy. Měla jste strach, že jste zničila nevinného člověka. Ale nezničila. Existuje jediná možnost, jak se ten telefon mohl octnout v jeho hotelovém pokoji: Celou dobu ho měl Dan.“

Dívala se na něj. „Dan zabil Haley?“

„Samozřejmě,“ odpověděl.

Nehýbala se, nemohla se nadechnout.

„A teď víte všechno, Wendy. Jste z toho venku. Za všechno se omlouvám. Nevím, jestli to vynahradívšechno, co jsem vám způsobil, ale bude to muset stačit. Jak jsem řekl na začátku, proto jsem sem přišel – abych vám pomohl.“

Phil Turnball zvedl pistoli. Zavřel oči a vypadal skoro klidně. „Vyřiďte Sherry, že mě to mrzí,“ řekl. Wendynatáhla ruce, vykřikla, ať to nedělá, a vyrazila k němu.

Byla však moc daleko.

Přiložil si ústí hlavně pod bradu a zmáčkl spoušť.

-– 36,

O PĚT DNÍ POZDĚJI Nepořádek uklidila policie.

Dostavili se Walker a Tremont, aby se na ni podívali a vyslechli ji. Snažila se nevynechat žádný detail.

Velký zájem projevila i média. Farley Parks vydal prohlášení, v němž pranýřoval ty, kteří „soudilipředčasně“, ale znovu již nekandidoval. Dr. Steve Miciano odmítal rozhovory a oznámil, že končí sprovozováním lékařské praxe a hodlá se „věnovat jiným aktivitám“.

Phil Turnball je odhadl správně.

Život se rychle vrátil do jakýchsi normálních kolejí. Wendy byla televizí očištěna od veškerých obvinění zesexuálních přečinů, ale situace v práci byla neúnosná. Vic Garrett se jí nedokázal podívat do očí. Všechnyúkoly jí zadával přes svou osobní asistentku Mavis. Prozatím ty úkoly nestály za nic. Pokud se to nezmění, Wendy se chystala postupovat agresivněji.

Ale zatím ne.

Pops oznámil, že se o víkendu zase vydá na cesty. Zůstal, aby se přesvědčil, že Wendy a Charlie jsou vpořádku, ale sám sebe označil za „nezkrotného ducha, valící se kámen“. Wendy mu rozuměla, i když se jípo něm bude stýskat.

Ačkoli v práci pochopili, že internetové pomluvy byly smyšlené, kupodivu to neplatilo o mnohakasseltonských spoluobčanech. V obchodě ji přehlíželi. Matky se jí stranily při vyzvedávání dětí ze školy.Pátého dne, dvě hodiny před začátkem další schůzky jejího výboru pro propagaci společenského večera, jí zavolala Millie Hanoverová: „V zájmu dětí vám navrhuji, abyste se nepodílela na práci kteréhokoli výboru.“

„A já vám v zájmu dětí navrhuju,“ odvětila Wendy, „abyste si políbila prdel.“

Praštila telefonem. Za jejími zády se ozval potlesk. Byl to Charlie. „Výborně, mami.“

„Ta ženská je tak zabedněná.“

Charlie se zasmál. „Vzpomínáš si, jak jsem říkal, že nechci na tu přednášku ze zdravovědy, protože to podporuje promiskuitu?“ „Vzpomínám.“

„Cassie Hanoverová přinesla omluvenku, protože se její máma bála, že by ji to mohlo morálně narušit.Legrace je, že se jí říká ‚Davajka‘ Hanoverová. Ta holka je totální coura.“

Wendy se obrátila a sledovala, jak její vytáhlý syn míří k počítači. Posadil se a začala psát, oči upřené na obrazovku.

„Když je řeč o totálních courách,“ začala Wendy.

Zvedl k ní zrak. „No?“

„Šíří se o mně určité pomluvy. Byly v několika blozích na internetu.“

„Mami?“

„Ano?“

„Myslíš, že žiju v jeskyni?“

„Tys je četl?“

„Pochopitelně.“

„Proč jsi nic neřekl?“

Charlie pokrčil rameny a pokračoval v psaní.

„Chci, abys věděl, že to není pravda.“

„Takže jsi neudělala kariéru přes postel?“

„Nech si ty vtipy.“

Vzdychl. „Já vím, že to není pravda, mami. Dobře? Tohle mi nemusíš říkat.“

Ze všech sil se snažila neplakat. „Dobírají si tě kvůli tomu kamarádi?“

„Ne,“ odpověděl. Pak: „Vlastně jo, Clark a James chtějí vědět, jestli jsi taky na mladší.“

Zamračila se.

„Vtip,“ objasnil. „Ušel.“

„Pusť to z hlavy.“ Začal psát.

Zamířila pryč z pokoje, aby mu poskytla soukromí. Kdyby to udělala, byla by to definitivní tečka. Znalavšechny odpovědi. Phil zničil své přátele. Dan unesl a zabil Haley. Zvláštní bylo, že nepřišli na žádnýmotiv, ale tak to v životě občas chodí.

Jenže ona z pokoje neodešla. Cítila se rozbolavělá a osamělá, a tak se syna zeptala: „Co děláš?“

„Dívám se na Facebook.“

To jí připomnělo falešný profil Sharon Haitové, který využila pro „spřátelení“ s Kirbym Sennettem.

„Co je to Red Bull párty?“ otázala se.

Charlie přestal psát. „Kdes to slyšela?“

Wendy mu řekla, jak s pomocí falešného profilu navázala kontakt s Kirbym Sennettem. „Kirby pozval‚Sharon‘ na nějakou Red Bull párty.“

„Ukaž,“ požádal Charlie.

Odhlásil se a uvolnil jí místo. Wendy se posadila a přihlásila se jako „Sharon Haitová“. Chvíli jí trvalo, nežsi vzpomněla na heslo („Charlie“). Našla pozvánku a ukázala mu ji.

„Magor,“ konstatoval Charlie. „Cože?“

„Dobře, víš, že školy uplatňují politiku nulové tolerance, pokud jde o alkohol, že ano?“

„Vím.“

„A ředitel Zecher je v tomhle směru úplný fanatik. Když někoho přistihnou, jak pije, nemůže nastoupit zažádné školní družstvo, nemůže se zúčastnit náboru nových hráčů, hned se to hlásí na univerzitu a tak dále.“

„Ano, slyšela jsem.“

„A víš, že teenageři jsou idioti a pořád vyvěšují svoje fotky s chlastem třeba na Facebook?“

„Ano.“

„Kvůli tomu někdo vymyslel redbullování fotek.“

„Redbullování?“

„Jo. Řekněme, že přijdeš na večírek a dáš si plechovku piva, a protože jsi zoufalec s nízkýmsebevědomím, myslíš si, že s ní musíš vypadat skvěle a že by to všichni měli vidět. Poprosíš někoho, abytě vyfotil, jak to pivo piješ, a pak se s tou fotkou předvádíš na internetu před podobně zoufalýmikamarády. Problém je v tom, že na ni může narazit ředitel Zecher nebo někdo z jeho nohsledů. V tompřípadě jsi vyřízená. Takže přes tu plechovku piva digitálně doděláš etiketu Red Bullu.“

„To je vtip?“

„Není. Dává to smysl, když se nad tím zamyslíš. Podívej.“

Sklonil se a klikl myší. Objevilo se album fotografií Kirbyho Sennetta. Začal je procházet. „Vidíš? Všimni si,jak často on, jeho kámoši a jejich štětky pijí Red Bull.“

„Neříkej jim štětky.“

„Fajn.“

Wendy klikala na fotky. „Charlie?“

„Jo.“

„Byl jsi někdy na Red Bull párty?“

„Je to pro blbce.“ „Znamená to ne?“ „Znamená.“

Zadívala se na něj. „Byl jsi někdy na mejdanu, kde se pil alkohol?“ Charlie se poškrábal na bradě. „Ano.“

„Pil jsi?“ „Jednou.“

Obrátila se nazpátek k počítači, pokračovala v klikání a neustále viděla Kirbyho Sennetta a jeho brunátnékamarády s Red Bully v rukou. Na některých obrázcích byly patrné digitální úpravy. Plechovky byly mocvelké, příliš malé, zasahovaly do prstů nebo byly trochu nakřivo.

„Kdy?“ zeptala se.

„Mami, nic se neděje. Bylo to jednou. Ve druháku.“

Zamyslela se, jak daleko by měl rozhovor zajít, když vtom spatřila fotku, která všechno změnila. KirbySennett seděl uprostřed. Za ním stály dvě dívky, obě zády k objektivu. Kirby se široce usmíval. V pravéruce svíral Red Bull. Na sobě měl dres New York Knicks a černou baseballovou čepici. Co však upoutalojejí pozornost a přimělo ji podívat se ještě jednou, to byl gauč, na němž seděl.

Byl zářivě žlutý s modrými květy.

Ten gauč už Wendy viděla.

Samotná fotografie by pro ni mnoho neznamenala. Vzpomněla si však na poslední slova Phila Turnballa otom, že jí nabízí „dárek“ a že by se neměla obviňovat ze zničení nevinného člověka. Phil Turnballtomuvěřil, a Wendy byla ochotna uvěřit také. Došla na konec. Uzavřela případ. Dan byl vrah. Nepošpinilanevinného člověka. Ve skutečnosti odhalila zabijáka.

Tak proč jí na tom pořád něco nesedělo?

Původní intuitivní tušení, to, které jí napovídalo, že Dana Mercera neodhadla správně, to, které hlodalo vjejím podvědomí od chvíle, kdy otevřel červené dveře a vstoupil do domu, který se stal pastí, vposledních několika dnech ho nechala podřimovat.

Nikdy však docela nezmizelo.

– 37,

Před domem Wheelerových stálo stěhovací auto.

Z otevřených vchodových dveří vybíhala malá nakloněná plošina. Dva muži v tmavých rukavicích a skoženými vzpěračskými pásy po ní právě spouštěli příborník, přičemž jeden opakoval „Pomalu, pomalu“,jako kdyby to byla mantra. Na trávníku pořád byla cedule NA PRODEJ. Nedoplňoval ji nápis ZAMLUVENO

ani nic jiného.

Wendy nechala příborník přejet, vydala se nahoru po plošině, strčila hlavu do dveří a zeptala se: „Jeněkdo doma?“

„Dobrý den.“

Jenna vyšla z obývacího pokoje. Také ona měla tmavé rukavice. Oblečená byla do modrých džínů a přesbílé tričko jí visela velká flanelová košile. Rukávy měla vyhrnuté k zápěstím, ale prakticky se v ní ztrácela.Bude manželova, pomyslela si Wendy. Děti si někdy oblékají tatínkovy staré věci z legrace. Když simanželovy svršky přivlastní dospělá žena, buď se chystá na domácí práce, nebo chce cítit jeho blízkost.Wendy dělávala totéž, neboť se jí líbila vůně jejího muže.

„Našli jste kupce?“ zajímala se Wendy.

„Ještě ne.“ Jenna měla vlasy stažené dozadu, ale pár pramínků se jí uvolnilo. Zastrčila je za ucho. „AleNoel příští týden nastupuje v Cincinnati.“

„To šlo rychle.“ „Ano.“

„Noel na nic nečekal a hned si hledal práci.“

Tentokrát Jenna zaváhala. „Řekla bych, že ano.“

„Kvůli problémům z toho, že jste obhajovali pedofila?“

„Přesně tak.“ Jenna se opřela rukama o boky. „Co se děje, Wendy?“

„Byla jste někdy ve Freddyho deluxe luxusních apartmánech v Newarku?“

„Kde?“

„Je to podřadný hotel v centru Newarku. Byla jste tam někdy?“

„Ne, samozřejmě ne.“

„Zvláštní. Ukázala jsem vaši fotku recepčnímu. Řekl, že vás viděl ten den, co zabili Dana. Dokonce jste prý chtěla klíč od Danova pokoje.“

Teď Wendy částečně blufovala. Recepční Jennu Wheelerovou sice poznal a dodal, že ji viděl někdy v

posledních dvou týdnech, ale nepamatoval si přesně kdy. Také si vzpomněl, že jí dal nějaký klíč, když se u Freddyho objeví pěkná paní z předměstí, nikdy si neověřují totožnost –, ale nevěděl, od kterého pokoje.

„Musel se splést,“ řekl Jenna.

„To si nemyslím. Důležité je, že si to nebude myslet ani policie, až jim to povím.“

Obě ženy stály tak těsně u sebe, že se skoro dotýkaly špičkami bot, a probodávaly se vzájemně

pohledem.

„Víte, tohle Philu Turnballovi uniklo,“ řekla Wendy. „Předpokládám, že jste slyšela o jeho sebevraždě.“

„Ano.“

„Dospěl k závěru, že Haley zabil Dan, protože podle něj nebyli jiní podezřelí. Dan se schovával v tomhotelu. Nikdo nevěděl, kde je, a proto tam nikdo nemohl odnést Haleyin iPhone. Na vás Phil zapomněl, Jenno. Já taky.“

Jenna si stáhla kožené rukavice. „To ještě nic neznamená.“

„Tak jak to bylo?“

Wendy jí podala fotografii Kirbyho Sennetta. Zářivě žlutý gauč s modrými květy stál za nimi, zabalený doigelitu, připravený na odeslání do Cincinnati. Jenna se na snímek dívala trochu moc dlouho.

„Vyprávěla vám dcera, co je to redbullování?“

Jenna jí obrázek vrátila. „Pořád to nic nedokazuje.“

„Ale dokazuje. Protože teď už známe pravdu, ne? Jakmile tyhle informace předám policii, půjdou po těchdětech ještě nekompromisněji. Obstarají si neupravené fotografie. Vím, že byl Kirby tady. On a Haley sepohádali a rozešli. Když jsem ho zastihla samotného, prozradil mi, že tu byl pijácký večírek, ve vašemdomě tu noc, kdy Haley zmizela. Prý přišly jenom čtyři děti. Policie si na ně posvítí. Budou mluvit.“

Opět to nebyla tak docela pravda. Walker a Tremont Kirbyho vyslýchali. Vyhrožovali mu vším možným,aby mu rozvázali jazyk. Avšak o večírku jim Kirby pověděl teprve poté, co z nich jeho právník vymámilpříslib, že nebude zahájeno trestní stíhání.

Jenna zkřížila ruce na prsou. „Nevím, o čem mluvíte.“

„Víte, co mě zarazilo? Že se nikdo z těch dětí nepřihlásil, když Haley zmizela. Ale bylo jich tu jenom pár.Kirby vypověděl, že se na to ptal vaší nevlastní dcery Amandy. Ta mu řekla, že Haley odešla krátce poněm. Vzhledem k politice nulové tolerance ředitele Zechera se nikdo nechce přiznávat k pití, pokud tonení bezpodmínečně nutné. Kirby měl strach, že ho vyrazí z baseballového týmu. Vyprávěl taky, že jednadívka je na seznamu čekatelů Boston College a nevezmou ji tam, pokud se do věci vloží Zecher. A takvšichni mlčeli, jak to mládež umí. A vlastně o nic nešlo, protože jim Amanda řekla, že Haley byla vpohodě, když odcházela. Proč by o tom měli pochybovat?“

„Myslím, že byste měla jít.“

„Mám to v plánu. Taky mám v plánu jít rovnou na policii. Jak víte, teď už budou schopni tu nocrekonstruovat. Dají ostatním dětem z večírku imunitu. Zjistí, že jste byla v hotelu, možná projdouzáznamy z bezpečnostních kamer v okolí. Dojde jim, že ten telefon jste tam dala vy. Koroner znovu prohlédne Haleyino tělo. Vaše pavučina lží se zhroutí jako domeček z karet.“

Wendy se obrátila k odchodu.

„Počkejte.“ Jenna polkla. „Co chcete?“

„Pravdu.“

„Máte u sebe odposlech?“

„Odposlech? Moc se koukáte na televizi.“

„Máte u sebe odposlech?“ zeptala se znovu.

„Ne.“ Wendy roztáhla ruce. „Chcete si mě, jak se to říká?, prošacovat?“

Dva stěhováci se vrátili do domu. Jeden se otázal: „Co kdybychom teď vyklidili dětský pokoj, paní

Wheelerová?“

„Dobře,“ odpověděla Jenna. Obrátila se zpátky k Wendy. V očích měla slzy. „Promluvíme si vzadu.“

Jenna Wheelerová šla první. Otevřela prosklené dveře. Za domem byl bazén. Na hladině se vznášelamodrá nafukovací matrace. Jenna se na ni chvíli dívala. Pak zvedla oči a rozhlížela se po zahradě jako potencionální kupec.

„Byla to nehoda,“ začala. „Až vám povím, co se stalo, snad to pochopíte. Taky jste matka.“

Wendy cítila, jak se jí podlamují kolena.

„Amanda není oblíbená. Někdy to nevadí. Najdete si jiné zájmy nebo se skamarádíte s dalšímineoblíbenými dětmi. Víte, jak to chodí. Jenže Amanda je jiná. Ve škole si ji hodně dobírají. Nikdy jinepozvou na večírek. Když jsem se zastala Dana, ještě se to zhoršilo, ale vlastně nevím, jestli to mělo takvelký vliv. Amanda patří k těm, kteří to dost prožívají. Sedí v pokoji a pořád brečí. Nevěděli jsme sNoelem, co máme dělat.“

Odmlčela se.

„Takže jste se rozhodli uspořádat mejdan,“ řekla Wendy.

„Ano. Nechci zacházet do všech podrobností, ale zdálo se, že to všem vyhovuje. Věděla jste, že ten samýtýden jeli studenti z posledního ročníku do Bronxu, protože našli nějaký klub, kde nalévají mladistvým?

Zeptejte se Charlieho, poví vám o tom.“

„Mého syna z toho vynecháte.“

Jenna zvedla ruce, jako kdyby se vzdávala. „Fajn. Ale je to pravda. Šli do toho klubu, opili se a pak jeli domů. A tak jsme si s Noelem řekli, že bychom mohli něco uspořádat tady v domě. My bychom se odklidili nahoru, abychom nepřekáželi, a dole by byla lednice plná piva. Nejde o to, že bychom je do něčehonutili, ale taky jsme chodili na střední. Děti pijí. Mysleli jsme, že takhle to aspoň proběhne vnejbezpečnějším možném prostředí.“

Wendy si vzpomněla na stánek „Ne v našem domě“ ze setkání rodičů před společenským večerem, nakampaň proti pořádání mejdanů rodiči. Jeden otec to tehdy nazval „Bezpečnost na každém rohu“ a ona s ním do jisté míry souhlasila.

„Předpokládám, že Haley McWaidová tady byla,“ řekla Wendy.

Jenna přikývla. „Vlastně Amandu neměla moc ráda. Do té doby u nás byla jenom jednou. Přilákal jealkohol, ale i tak přišlo jen pár dětí. A Haley McWaidová byla rozrušená. Špatně nesla, že ji nevzali naVirginskou univerzitu. Strašně se pohádala s Kirbym. Proto odešel brzy.“

Její hlas utichl. Zrak se znovu stočil k bazénu.

„Tak co se stalo?“ zajímala se Wendy.

„Haley zemřela.“

A bylo to venku.

Stěhováci rámusili na schodech. Jeden klel. Wendy stála na zahradě s Jennou Wheelerovou. Pražilo

slunce. Zahrada ztichla a zadržovala dech.

„Vypila toho moc,“ pokračovala Jenna. „Otrava alkoholem. Haley byla drobné děvče. Ve skříni objevilaneotevřenou láhev whisky. Vypila ji celou. Amanda si myslela, že jenom omdlela.“

„Záchranku jste nevolali?“

Zavrtěla hlavou. „Noel je doktor. Vyzkoušel všechno, aby ji oživil. Ale bylo pozdě.“ Jenna konečně odtrhlaoči od bazénu a obrátila prosebný pohled k Wendy. „Potřebuju, abyste se na chvíli vžila do naší situace,dobře? Ta holka byla mrtvá. Nic ji nemohlo přivést zpátky.“

„Mrtví jsou mrtví,“ obměnila Wendy Jennina slova o jejím exmanželovi, pronesená během jejich

posledního rozhovoru.

„Sice je to ironie, ale máte pravdu, mrtví jsou mrtví. Haley byla po smrti. Stala se hrozná věc, ale nemohli jsme ji oživit. A tak jsme stáli nad jejím tělem. Noel pořád zkoušel masáž srdce a umělé dýchání, alenikam to nevedlo. Představte si to. Jste reportérka. Určitě jste o podobných mejdanech natáčela, viďte?“

„Ano.“

„Takže víte, že rodiče končí ve vězení.“ „Ano. Říká se tomu neúmyslné zabití.“

„Ale byla to nehoda. Chápete? Moc pila. To se stává.“

„Čtyři tisíce případů ročně,“ řekla Wendy, neboť si vzpomněla na statistiku policisty Pecory.

„Haley leží na zemi. Je mrtvá. A my nevíme, co dělat. Když zavoláme policii, půjdeme za mříže. Jinávarianta neexistuje. Budeme nadosmrti vyřízení.“

„Lepší než být mrtvý,“ poznamenala Wendy.

„Jenže co by se tím vyřešilo? Rozumíte? Haley už to stejně měla za sebou. I kdybychom si zničili život,nepřivedlo by ji to zpátky. Byli jsme hrůzou bez sebe. Nevykládejte si to špatně. Bylo nám jí hrozně líto.Ale pro mrtvé už nemůžete nic udělat. Prostě jsme měli strach, víte?“

Wendy přikývla. „Vím.“

„Jen si to zkuste představit. Celou vaši rodinu to zničí. Co byste udělala?“

„Já? Asi bych ji zahrabala ve státním parku.“ Ticho.

„Tohle není legrace,“ připomněla Jenna.

„Ale přesně tohle jste udělali, že?“

„Představte si, že je to váš dům. Představte si, že za vámi Charlie přijde do ložnice, odvede vás dolů atam leží jeho mrtvý kamarád. Nenutila jste toho chlapce pít. Nelila jste mu alkohol do krku. A teď asipůjdete za mříže. Nebo možná Charlie. Jak byste ochránila rodinu?“

Tentokrát Wendy mlčela.

„Nevěděli jsme, co budeme dělat, takže jsme začali zmatkovat. S Noelem jsme tělo naložili do kufru auta.Vím, jak to zní, ale neviděli jsme jinou možnost. Kdybychom zavolali policii, byl by to náš konec, a onaby stejně byla mrtvá. Tohle jsem si pořád opakovala. Obětovala bych vlastní život, kdyby ji to přivedlo zpátky, jenomže to nešlo.“ „Takže jste ji zakopali v lese?“

„Původně jsme to v plánu neměli. Chtěli jsme jet do Irvingtonu nebo někam a prostě ji někde nechat, aby ji hned našli, ale pak jsme si uvědomili, že by se při pitvě přišlo na otravu alkoholem. Policie by se potéhle stopě dostala až k nám. Bylo mi hrozně, že Ted a Marcia budou žít v nejistotě. Ale nic jiného měvážně nenapadlo. A když se potom začalo povídat, že Haley utekla z domova, nebylo to lepší než vědět,že vaše dítě je mrtvé?“

Wendy neodpověděla.

„Wendy?“

„Chtěla jste, abych se vžila do vaší situace.“

„Ano.“

„Vžívám se do Tedovy a Marciiny situace. Doufala jste, že se nikdy nedozvědí pravdu? Že jejich dcerajednoho dne prostě zmizí a oni budou až do konce života po každém zazvonění běhat ke dveřím nebo k telefonu?“

„Je to horší než vědět, že vaše dcera je mrtvá?“

Wendy se neobtěžovala odpovědět.

„A navíc musíte pochopit,“ pokračovala Jenna, „že teď máme ze života peklo. Kdykoli se ozve zvonek u dveří nebo telefon, napadne nás, jestli to není policie.“

„No ne,“ poznamenala Wendy. „Je mi vás moc líto.“

„Neříkám to proto, abyste mě litovala. Snažím se vysvětlit, co se stalo pak.“

„Myslím, že vím, co se stalo,“ odvětila Wendy. „Byla jste Danova nejbližší příbuzná. Když přišla policie ařekla vám, že je po smrti, bylo to pro vás požehnání, viďte?“

Jenna sklopila zrak. Přitáhla si velkou flanelovou košili těsněji k tělu, jako kdyby se tím chránila. Vypadalateď menší. „Milovala jsem ho. Byla jsem zničená.“

„Ale jak jste řekla, mrtví jsou mrtví. Dana už označili za pedofila a navíc by mu bylo jedno, jestli horehabilitují. Nevěřil na posmrtný život.“

„To je všechno pravda.“

„Podle výpisu hovorů Dan volal jenom vám a svému právníkovi Flairu Hickorymu. Nikomu jinémunedůvěřoval. Věděla jste, kde je. Pořád jste měla Haleyin iPhone. Tak proč ne? Hodíte to na mrtvého.“

„Už mu to nemohlo ublížit. Vy to nechápete?“

V jistém děsivém smyslu na tom něco bylo. Mrtvému neublížíte.

„Přes Google Earth na Haleyině iPhonu jste vyhledala Ringwoodský státní park. To byla další stopa. Kdyby ji Dan zabil a zakopal tam, proč by to místo hledal v telefonu? Neměl by k tomu důvod. Jako jedinýmožný závěr mi z toho vyplynulo, že vrah chtěl, aby se tělo našlo.“

„Ne vrah,“ namítla Jenna. „Byla to nehoda.“

„Nemám náladu na slovíčkaření, Jenno. Proč jste Ringwoodský státní park zadala do Google Earth?“

„Bez ohledu na to, co si myslíte, nejsem zrůda. Viděla jsem Teda a Marcii, to utrpení, kterým procházejí.

Viděla jsem, jak se na nich ta nejistota podepisuje.“

„Udělala jste to kvůli nim?“

Jenna se obrátila k Wendy. „Chtěla jsem jim zajistit určitý pokoj. Chtěla jsem, aby jejich dcera měla opravdový pohřeb.“

„To je od vás pěkné.“

„Ta vaše ironie,“ poznamenala Jenna. „Co je s ní?“

„Je to zástěrka. To, co jsme udělali, bylo špatné. Bylo to zlé. Ale v určitém smyslu nás chápete. Jstematka. Udělali jsme, co jsme museli udělat, abychom ochránili naše děti.“

„Mrtvá děvčata se nezakopávají v lese.“

„Ne? Takže byste to v žádném případě neudělala? Představte si, že je v sázce Charlieho život. Vím, že jstepřišla o manžela. Předpokládejme, že by tu byl a hrozilo by mu vězení. Jak byste se zachovala?“

„Nezahrabala bych holku v lese.“

„Tak co jsme měli dělat? Chci to vědět.“

Wendy chvíli neodpovídala. Zkoušela si to představit. John je pořád naživu. Charlie přijde do patra. Napodlaze leží mrtvé děvče. Nepřemýšlela, co by bylo dál. Neměla důvod zacházet tak daleko.

„Její smrt byla nehoda,“ zopakovala Jenna tiše.

Wendy přikývla. „Já vím.“

„Chápete, proč jsme jednali takhle? Neříkám, že s tím musíte souhlasit. Ale chápete to?“

„Do jisté míry asi ano.“

Jenna k ní obrátila uslzený obličej. „Tak co teď uděláte?“ „Co byste na mém místě udělala vy?“

„Nechala bych to být.“ Jenna se natáhla a chytila Wendy za ruku. „Prosím. Moc vás prosím. Nechte tobýt.“

Wendy nad tím zauvažovala. Když sem šla, měla jistý pocit. Změnila mezitím názor? Znovu si představila,že je John naživu. Představila si, jak za nimi nahoru přichází Charlie. Představila si mrtvou dívku na podlaze. „Wendy?“

„Nejsem tu jako soudce a porota,“ řekla a vzpomněla si na slova Eda Graysona o tom, co udělal. „Nemámprávo vás potrestat. Ale ani vás nemůžu zprostit viny.“

„Co to znamená?“ „Je mi líto, Jenno.“

Jenna ustoupila. „Nemůžete nic dokázat. Celý tenhle rozhovor popřu.“ „Můžete to zkusit, ale asi vám to nepomůže.“

„Bude to vaše slovo proti mému.“

„Ne, nebude,“ namítla Wendy. Ukázala k brance. Zpoza rohu se vynořili Frank Tremont se dvěma

detektivy.

„Lhala jsem,“ řekla Wendy a rozhalila si košili. „Mám u sebe odposlech.“

-– 38,

Když večer zavládl klid, Wendy se sama posadila na verandě. Charlie byl nahoře u počítače. Přišel Pops apostavil se vedle křesla. Oba se zadívali na hvězdy. Wendy pila bílé víno. Pops měl láhev piva.

„Pomalu pojedu,“ oznámil.

„Vždyť máš pivo.“

„Jenom tohle jedno.“ „I tak.“

Posadil se. „Nejdřív si musíme popovídat.“

Napila se vína. Zvláštní. Alkohol zabil jejího manžela. Alkohol zabil Haley McWaidovou. A přece teď oba seděli v chladném jarním večeru a popíjeli. Třeba v tom jednou, až bude naprosto střízlivá, Wendy odhalí nějaký hlubší význam.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Nepřijel jsem do New Jersey jenom proto, abych vás s Charliem navštívil.“

Otočila se k němu. „Tak proč?“

„Přijel jsem,“ řekl, „protože jsem dostal dopis od Ariany Nasbrové.“

Mlčky se na něj dívala.

„Minulý týden jsem se s ní sešel. Víckrát.“ „A?“

„Odpustil jsem jí, Wendy. Už to v sobě nechci držet. Myslím, že John by to po mně nechtěl. Když nemáme soucit, tak co máme?“

Nic neříkala. Vzpomněla si na Christu Stockwellovou, která odpustila partě studentů, kteří jí ublížili. Řekla,že kvůli nenávisti člověk zapomíná, co je podstatné. Phil Turnball na to taky přišel, ne? Pomsta, nenávist – když nemyslíte na nic jiného, všechno ostatní se vytrácí.

Na druhou stranu, Ariana Nasbrová nebyla studentka při neškodné hře. Byla to žena, která opakovaněřídila opilá a zabila jí manžela. Přesto se Wendy musela ptát: Kdyby byl Dan Mercer naživu, odpustil by?Jsou ty situace srovnatelné? A záleží vůbec na tom, jestli jsou?

„Je mi líto, Popsi,“ řekla. „Nemůžu jí odpustit.“

„Tohle po tobě nežádám. Chápu tě. A chci, abys ty pochopila mě. Dokážeš to?“

Zamyslela se. „Jo, myslím, že dokážu.“

Seděli v příjemném tichu. „Čekám,“ upozornila Wendy.

„Na co?“

„Až začneš o Charliem.“

„Co s ním?“

„Pověděl jsi mu, proč jsi přijel?“

„Neměl by to slyšet ode mě,“ odpověděl Pops. Vstal a šel balit. O hodinu později odjel. Wendy a Charliezapnuli televizi. Wendy chvíli seděla a nevnímala pohybující se obrázky. Pak se zvedla a odešla dokuchyně. Když se vrátila, měla v ruce obálku. Podala ji Charliemu.

„Co je to?“ zeptala se.

„Je to dopis od Ariany Nasbrové. Přečti si ho. Jestli si budeš chtít promluvit, budu nahoře.“

Wendy si lehla do postele a dveře nechala otevřené. Čekala. Nakonec uslyšela, jak Charlie stoupá po schodech. Dodala si odvahy. Charlie nakoukl do dveří a oznámil: „Jdu si lehnout.“

„Jsi v pohodě?“

„Jo. Zatím o tom nechci mluvit, dobře? Chci si to nejdřív trochu promyslet.“

„Dobře.“

„Dobrou noc, mami.“ „Dobrou noc, Charlie.“

O dva dny později, před finále okresního mistrovství v lakrosu mezi středními školami v Kasseltonu aRidgewoodu, na hřišti proběhl vzpomínkový obřad. Během minuty ticha byl nad výsledkovou tabulíodhalen nápis HŘIŠTĚ HALEY MCWAIDOVÉ.

Wendy byla u toho. Přihlížela z dálky. Ted a Marcia tam byli taky, pochopitelně. Jejich zbývající děti,Particia a Ryan, stály vedle nich. Wendy se na ně dívala a znovu jí pukalo srdce. Pak pod Haleyino jménovyvěsili ještě jeden nápis. Zněl NE V NAŠEM DOMĚ a připomínal rodičům, aby nepořádali pijácké večírky.Když tato slova stoupala vzhůru, Marcia McWaidová se podívala stranou. Zapátrala mezi diváky a našlaočima Wendy. Sotva znatelně na ni kývla. Wendy kývnutí opětovala. To bylo všechno.

Když začal zápas, Wendy se obrátila a šla pryč. Dostavil se i okresní vyšetřovatel Frank Tremont na penzia našel si místo kdesi vzadu. Na sobě měl stejný pomačkaný oblek jako na pohřbu. Pomáhalo mu vědomí, že Haley McWaidová byla mrtvá dřív, než případ vůbec převzal. Teď to však velká útěcha nebyla.

Walker se na obřad oblékl do šerifské uniformy. Stál na asfaltu a hovořil s Michele Feislerovou. Michele oudálosti natáčela pro NTC. Jakmile zpozorovala blížící se Wendy, odklidila se stranou a nechala je osamotě. Walker nervózně zašoupal nohama.

„Jak to snášíte?“ zeptal se.

„Ujde to. Dan Mercer byl nevinný.“

„Já vím.“

„Což znamená, že Ed Grayson zabil nevinného člověka.“

„Já vím.“

„Přece to nemůžete nechat být. Musí jít před soud.“ „I když měl za to, že Mercer je pedofil?“

„I tak.“

Walker mlčel.

„Slyšel jste, co jsem řekla?“

„Slyšel,“ odpověděl Walker. „A budu se snažit.“

Nedodal žádné „ale“. Nemusel. Wendy se všemožně snažila očistit Danovo jméno, ale nikdo jí příliš

nenaslouchal. Koneckonců, mrtví jsou mrtví. Obrátila se k Michele Feislerové. Michele držela zápisníček, sledovala diváky a cosi si poznamenávala, jako když se viděly naposledy.

To Wendy něco připomnělo.

„Poslyšte,“ oslovila ji, „jak jste minule myslela, že to časově nesedí?“

„Pořadí bylo špatně,“ vysvětlila Michele.

„Aha, jistě. Ed Grayson postřelil svého švagra Lemaina dřív, než zabil Mercera.“

„Ano. Ale to na věci nic nemění, ne?“

Teprve teď měla Wendy čas pořádně se nad tím zamyslet.

Ve skutečnosti to na věci měnilo všechno.

Otočila se k Walkerovi a všimla si jeho pistole. Chvíli na ni zírala.

Walker si toho všiml. „Co se děje?“

„Kolik kulek jste našli na tom parkovišti karavanů?“

„Prosím?“

„Vaši technici prohledali to parkoviště, kde byl Dan Mercer zastřelen, je to tak?“ „Jistě.“

„Kolik kulek našli?“

„Jenom tu jednu ve tvárnici.“

„Tu, po které zůstal v karavanu průstřel?“

„Ano. Proč?“

Wendy zamířila k autu.

Walker řekl: „Počkejte, kam jdete?“

Neodpověděla. Došla ke svému vozu a prohlédla jej. Nic. Ani škrábnutí. Zakryla si ústa roztřesenou dlaní.

Málem vykřikla.

Nastoupila a rozjela se za Edem Graysonem. Našla ho na zahradě za domem, jak pleje záhon. Přihnala se k němu tak nečekaně, až se lekl.

„Wendy?“

„Ten, kdo zabil Dana, střílel na moje auto,“ řekla.

„Cože?“

„Vy jste výborný střelec. Říkají to všichni. Viděla jsem, jak jste zamířil na můj vůz a několikrát vystřelil. Apřece na něm není ani škrábnutí. Jediná kulka, která se na tom parkovišti našla, prošla stěnou, vypálil jste ji jako první. Jinak to ani být nemohlo.“

Ed Grayson vzhlédl od záhonu. „O čem to mluvíte?“

„Jak mohl tak výtečný střelec Dana minout z bezprostřední blízkosti? Jak mohl minout moje auto?Odpověď: Nemohl. Celé to byl trik.“

„Wendy?“

„Co je?“

„Nechte to plavat.“

Chvíli se dívali jeden na druhého.

„Ani nápad. Danova smrt mě pořád trápí.“

Mlčel.

„A je v tom ironie, když se nad tím zamyslíte. Když jsem přišla do toho karavanu, Dan byl celý potlučený.

Podle policajtů to Hester Crimsteinová vyřešila náramně chytře. Využila moji výpověď, aby dokázala, žejste ho zbil vy, a tak se jeho krev dostala do vašeho auta. Policajti si ale neuvědomili, že měla pravdu.Našel jste Dana. Zmlátil jste ho, protože jste chtěl, aby se přiznal. Nepřiznal se, že ne?“

„Ne,“ odpověděl Ed Grayson. „Nepřiznal.“

„Naopak jste ho začal brát vážně. Došlo vám, že je možná nevinný.“

„Možná.“

„A teď mi pomozte. Přijel jste domů. Co dál, vytáhl jste z Eddieho, jak to bylo?“

„Nechte to být, Wendy.“

„No tak. Víte, že nemůžu. Řekl vám Eddie, že ty fotky udělal jeho strejda?“

„Ne.“

„Tak kdo?“

„Moje žena. Viděla, že jsem od krve. Řekla mi, že toho musím nechat. Pověděla mi, co se stalo a žefotografie pořídil její bratr. Prosila mě, abych to pustil z hlavy. Eddieho to prý nijak nepoznamená. Její bratr vyhledá pomoc.“

„Jenže vy jste to nechtěl jen tak přejít.“

„Ne, nechtěl. Ale nemohl jsem nutit Eddieho, aby svědčil proti vlastnímu strýčkovi.“

„A tak jste mu prostřelil kolena?“

„Nejsem takový blázen, abych na tohle odpovídal.“

„Nevadí. Oba víme, že jste to udělal. A pak jste zavolal Danovi, abyste se omluvil? Něco takového?“

Ed mlčel.

„Bylo jedno, že soudkyně zastavila stíhání,“ pokračovala Wendy. „Můj pořad Danovi zničil život. Dodnesho lidé mají za pedofila, i když jsem veřejně vystoupila a očistila ho. Není kouře bez ohně, nemámpravdu? Tenkrát neměl sebemenší šanci. Život pro něj skončil. Nejspíš jste si taky vyčítal, jak jste hopronásledoval. A tak jste to chtěl odčinit.“

„Zapomeňte na to, Wendy.“

„Býval jste vykonavatel federálního soudu. Tihle chlapi řídí program na ochranu svědků, viďte? Víte, jakzařídit, aby někdo zmizel.“

Neodpověděl.

„Řešení tedy bylo poměrně jednoduché. Museli jste zahrát jeho smrt. Nemohl jste vzít jinou mrtvolu nebozfalšovat policejní zprávu, jako když jste ještě býval ve federálních službách. A bez mrtvoly jste potřeboval spolehlivého svědka, někoho, kdo by nikdy nestranil Danu Mercerovi. Mě. Připravil jste dost stop, abypolicie uvěřila mému vyprávění, jednu kulku, krev, svědka, který vás viděl s kobercem, vaše auto namístě činu, GPS lokátor v mém autě, dokonce jste zajel na střelnici –, ale zároveň ne tolik, aby vás mohliodsoudit. V pistoli jste měl jen jeden ostrý náboj. První ranou jste prostřelil stěnu. Ostatní byly slepé. Dan vám pravděpodobně poskytl vzorek své krve nebo se úmyslně pořezal, což vysvětluje všechny krvavéstopy. A tohle bylo ještě chytřejší, našel jste parkoviště karavanů bez mobilního signálu. Váš svědekbude musel odjet někam jinam. To vám poskytne čas propašovat Dana pryč. A když se
našel ten iPhone v jeho hotelovém pokoji, na okamžik jste zneklidněl, viďte? Proto jste se objevil v tom státním parku.Potřeboval jste informace. Chvíli jste měl strach, jestli jste nepomohl utéct skutečnému vrahovi.“

Čekala, až Ed něco řekne. Dlouze se jí zadíval do obličeje.

„Výborný příběh, Wendy.“

„No, nic z toho nemůžu dokázat –“

„Já vím,“ řekl. „Protože je to nesmysl.“ Skoro se usmíval. „Nebo doufáte, že vám taky něco řeknu do odposlechu?“ „Nemám odposlech.“

Zavrtěl hlavou a vykročil k domu. Wendy šla za ním.

„Vy to nechápete? Nechci nic dokazovat.“

„Tak proč jste tady?“

V očích měla slzy. „Protože jsem zodpovědná za to, co se mu stalo. Já jsem ho zatáhla do toho televizníhopořadu. Kvůli mně ho svět má za pedofila.“

„Asi máte pravdu.“

„A kdybyste ho zabil, byla by to moje vina. Navždycky. Nevykroutím se z toho. Je to moje chyba. Ale jestli jste mu pomohl utéct, možná, jenom možná, je teď v pořádku. Třeba by mě pochopil a…“ Odmlčela se. Už byli uvnitř. „A co?“ Stěží dokázala promluvit. Slz přibývalo. „A co, Wendy?“

„A možná,“ řekla, „by mi dokonce odpustil.“

Ed Grayson zvedl sluchátko. Vytočil dlouhé telefonní číslo. Odříkal jakýsi kód. Počkal na cvaknutí. Potom jípředal sluchátko.

-EPILOG „Pane Dane?“

Jsem ve stanu, který zároveň slouží jako jejich škola, a učím ty děti číst s pomocí programu zvaného LitWorld. „Ano?“

„Vysílačka. Je to pro vás.“

Ve vesnici není telefon. S touhle částí angolské provincie Cabinda se můžete spojit jedině rádiem. Předléty jsem pracoval nedaleko odsud, když jsem dodělal Princeton a sloužil v Mírových sborech. Určitě jsteslyšeli, že když Bůh zavře jedny dveře, otevře jiné. Tak nějak se to říká. Když jsem otevíral ty červenédveře, neměl jsem tušení, že se otevřou ještě jedny.

Život mi zachránil Ed Grayson. Má jednu přítelkyni, nějakou Terese Collinsovou, která pracuje v podobnévesnici na druhé straně hor. Ona a Ed jsou jediní dva lidé, kteří znají pravdu. Pro všechny ostatní je DanMercer skutečně mrtvý.

Vlastně to není lež.

Už jsem vám říkal, že život Dana Mercera skončil. Ale život Dana Mayera, není to velká změna, ale stačí – teprve začal. Je to zvláštní. Po starém životě se mi moc nestýská. Přihodilo se mi něco, možná v drsnépěstounské rodině, možná při té události s Christou Stockwellovou, možná když vzal Phil Turnball všechno na sebe –, díky čemu se takhle práce stala mým posláním. Asi byste to nazvali pokáním. Snad to tak je.Ale podle mě to nějak funguje na genetické úrovni, jako když se někteří lidé narodí s nadáním promedicínu, rádi chytají ryby nebo střílejí nádherné koše.

Dlouho jsem s tím bojoval. Oženil jsem se s Jennou. Ale jak jsem vám řekl hned na začátku, mýmosudem je být sám. Smířil jsem se s tím. Protože, a teď vím, že to bude znít staromódně, když vidímúsměvy těchhle dětí, vlastně sám nikdy nejsem.

Neohlížím se. Jestli si svět myslí, že Dan Mercer je pedofil, ať si to myslí. Nemáme tu internet, takže senemůžu podívat, co se děje doma. Ani mě to neláká. Stýská se mi po Jenně, Noelovi a dětech, ale dá seto zvládnout. Jsem v pokušení povědět jí pravdu. Jenna je určitě jediná, která nade mnou doopravdy truchlí.

Nevím. Možná se jí jednou ozvu.

Přicházím k vysílačce. Za tu krátkou dobu, co jsem tady, mi ještě nikdo nevolal. Tohle číslo znají jenTerese Collinsová a Ed Grayson, takže mě překvapuje, když slyším známý hlas říkat: „Mrzí mě to.“

Asi bych měl ten hlas nenávidět. Měl bych na ni být naštvaný, ale nejsem. Usmívám se. Koneckonců,jsem díky ní šťastnější než kdy dřív.

Mluví překotně, pláče, omlouvá se. Poslouchám ji na půl ucha. Nepotřebuju nic vědět. Wendy zavolala,aby slyšela dvě slova. Čekám. A když mi nakonec dává příležitost, víc než ochotně jí je říkám: „Odpouštím vám.“

Advertisements